1 Ads 124/2020- 43 - text
pokračování 1 Ads 124/2020 - 46 [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: ThMgr. E. D., zastoupená Mgr. Františkem Duškem, advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2017, č. j. 545 904 3799/315-RSO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 2 Ad 19/2017 – 65,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
18. 9. 1993, je objektivně nesprávný, neboť městský soud svůj právní názor „otrocky“ převzal z některých předcházejících soudních rozhodnutí, aniž by věc dále zkoumal jen z hlediska její konkrétní věci. Z celé řady rozhodnutí vydaných ve věci od roku 1995 si soud vybral jen ta, která se mu pro jeho závěr hodila, zásadně ta související s uplatněnými finančními nároky stěžovatelky. Jednalo se o řízení s jiným předmětem, věci nepoužitelné pro řešení současného sporu. Městský soud odmítl zohlednit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, č. j. 14 C 154/95-92, který je platné, pravomocný a vykonatelný, a městský soud z něj měl proto vycházet.
[10] Stěžovatelka byla do nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV ÚS 3597/10, a na základě usnesení Ústřední rady církve ze dne 12. 2. 2012, č. j. 732/12, nejen v dobré víře, že její služební poměr trvá, ale tento poměr v souladu s obecně závaznými právními předpisy, předpisy církve a (v zásadě) všemi rozhodnutími soudů vydanými před citovaným nálezem Ústavního soudu i skutečně trval, a to nejméně do dne doručení usnesení Ústřední rady církve ze dne 12. 2. 2012, č. j. 732/12. [11] Tvrzení církve, že služební poměr skončil doručením dopisu plzeňského biskupa Mgr. Milana Semilského dne 22. 7. 1993, je dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, č. j. 14 C 154/95-92, „neplatným“ tvrzením. Žalovaná odmítla z podnětu stěžovatelky zahájit řízení s církví již v roce 2000, kdy stěžovatelka žalované předložila tento rozsudek a upozornila žalovanou na chybně vyplněný zápočtový list, na kterém chyběly nezapočtené roky. Žalovaná však řízení nezahájila s odůvodněním, že nemůže přihlížet ke vztahům mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. [12] Dle § 34 písm. a) Řádu duchovenské služby je možné rozvázat služební poměr propuštěním ze služeb církve Ústřední radou. Vzhledem k tomu, že jediným rozhodnutím Ústřední rady ve vztahu ke stěžovatelčině služebnímu poměru bylo až její usnesení ze dne
12. 2. 2012, služební poměr stěžovatelky k církvi trval nejméně do dne doručení tohoto usnesení stěžovatelce; teprve tehdy došlo k relativní nápravě stavu vydáním usnesení k tomu příslušným orgánem. Diecézní rada v Plzni nebyla příslušná k vydání takového rozhodnutí, a proto je irelevantní, že stěžovatelka nevyužila možnosti účastnit se projednání své věci u tohoto církevního orgánu, a toto její rozhodnutí tak nemůže mít žádné právní následky. [13] Svá tvrzení stěžovatelka prokazuje následujícími důkazy: všemi listinami navrženými v řízení před městským soudem, řádem duchovenské služby, Organizačním řádem církve, usnesením Ústřední rady církve ze dne 12. 2. 2012, č. j.: 732/12, rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti stěžovatelky ze dne 30. 1. 2001, č. stížnosti 40224/98 (které stěžovatelka mylně označuje za rozsudek), potvrzením Úřadu práce ze dne 15. 2. 2001, žádostí o vydání souhlasu k vedlejší pracovní činnosti ze dne 30. 12. 2002 a odpovědí církve na žádost ze dne 16. 12. 2003, článkem z Lidových novin ze dne
22. 2. 2000 s titulem „Zbavit se zaměstnanců je pro církve snadné“ a dvěma výzvami stěžovatelky k mimosoudnímu vyrovnání s církví. [14] Městský soud dle stěžovatelky před vydáním napadeného rozsudku neumožnil účastníkům se k věci vyjádřit, doplnit důkazní prostředky a vůbec neprovedl ani důkazy v řízení navržené. [15] Stěžovatelka dále uvádí, že napadený rozsudek je v rozporu s jejími nezadatelnými právy zaručenými Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [konkrétně s jejími čl. 3, 9, 15, 16, 36 a 38]. Ve vztahu k čl. 16 Listiny pak stěžovatelka uvádí, že nelze dovozovat z nezávislosti církve na státu to, že stát nemůže žádným způsobem zasahovat do věcí církve. Při použití argumentace a minori ad maius by bylo zřejmé, že je-li nepřípustný zásah ve věci služebního poměru duchovního činěný soudem, je pak zcela jistě nepřípustný i zásah do samotné právní existence církve ze strany Ministerstva kultury. Je tak třeba přiznat, že je přípustný i jiný méně závažný zásah, vyhovuje-li obecnému požadavku Listiny, jejímž účelem je ochrana práv a svobod jiných, včetně duchovních. [16] Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že vyhovující rozsudek by neměl žádné negativní precedenční účinky, neboť její případ je neopakovatelný. Potvrzení závěrů městského soudu by pro ni znamenalo uvrhnutí do hmotné nouze a skutečné existenční nejistoty, neboť již nemá žádných jiných prostředků pro svou obživu a zajištění nejzákladnějších životních potřeb. [17] Žalovaná ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh řízení, argumentaci stěžovatelky a městského soudu. Upozornila na skutečnost, že Ústřední rada církve na svém 123. plenárním zasedání ze dne 17. a 18. 9. 1993 určitým a srozumitelným způsobem vyjádřila svou vůli ukončit služební poměr stěžovatelky, nesouhlasí tedy s jejím tvrzením, že k relativní nápravě stavu došlo až vydáním usnesení Ústřední rady dne 12. 2. 2012. K argumentu stěžovatelky, že s nevyužitím výzvy k účasti na projednání její věci u Diecézní rady v Plzni nemohou být spojovány nějaké právní důsledky, žalovaná uvedla, že Diecézní rada v Plzni nerozhodla o ukončení služebního poměru, ale pouze vyzvala stěžovatelku k účasti na projednání své věci, které nevyužila. [18] K namítanému chybnému výkladu čl. 16 Listiny žalovaná konstatovala, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, z čl. 16 odst. 2 Listiny plyne, že civilní soudy nemají pravomoc rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přípustná ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o stěžovatelčinu opakovanou kasační stížnost. Dle tohoto ustanovení je kasační stížnost dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí krajského soudu nemůže být dále nepřípustná, pokud se předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu nemohl vyjádřit k meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Tak tomu bylo i v právě projednávaném případě; kasační stížnost je tedy přípustná. [20] Proto soud přistoupil k posuzování důvodnosti kasační stížnosti, kterou posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že mezi účastníky řízení nejsou sporné zjištěné skutečnosti, nýbrž to, jak je žalovaná a poté městský soud vyhodnotily. Proto městský soud postupoval správně, pokud z důvodu nadbytečnosti neprovedl důkaz listinou předloženou stěžovatelkou. Ze spisu městského soudu sp. zn. 2 Ad 19/2017 je rovněž zřejmé, že městský soud stěžovatelce zaslal vyjádření žalované k její žalobě (č. l. 17), a stěžovatelka tak měla možnost k vyjádření zaslat repliku, což však neučinila. Dne 27. 1. 2020 se pak uskutečnilo ústní jednání za účasti stěžovatelky i jejího právního zástupce, na němž stěžovatelka měla možnost soudu předestřít veškeré své argumenty, čehož také využila. Nejvyššímu správnímu soudu tedy není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že jí městský soud neumožnil vyjádřit se před vydáním napadeného rozsudku k její věci.
[22] Stěžovatelka byla ve služebním poměru k církvi, přičemž Ústřední rada církve schválila podle zápisu ze 123. plenárního zasedání Ústřední rady ze dne 17. a 18. 9. 1993 ukončení služby stěžovatelky a zároveň rozvázání jejího pracovního poměru. V zápisu ze 159. zasedání Ústřední rada církve konstatovala, že požadavek církevního řádu na slyšení splnila Diecézní rada v Plzni tím, že vyzvala stěžovatelku, aby se dostavila k jednání, a ona tuto výzvu odmítla.
[23] Následně stěžovatelka podala proti orgánům církve žalobu o náhradu mzdy a o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru. Civilní soudy nejdříve řízení zastavily a věc postoupily k rozhodnutí příslušnému orgánu církve. Ústavní soud, byť jejich rozhodnutí v rozsahu týkajícím se zastavení řízení o žalobě o náhradu mzdy zrušil nálezem ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, souhlasil, že obecné soudy nemohou rozhodovat o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi, neboť by tím nepřípustně zasáhly do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci.
V roce 1999 Obvodní soud pro Prahu 6 pravomocně rozhodl, že církev je povinna poskytnout stěžovatelce náhradu škody, neboť při ukončení služebního poměru porušila svůj vnitřní předpis a ukončení služebního poměru bylo neplatné. Městský soud v roce 2009 určil, že služební poměr stěžovatelky trvá, což potvrdil Nejvyšší soud rozsudkem z roku 2010. Ústavní soud však tato rozhodnutí zrušil nálezem ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, a znovu zdůraznil, že obecné soudy nemají pravomoc rozhodovat o trvání služebního poměru či o neplatnosti jeho skončení.
Stěžovatelku s touto otázkou odkázal na příslušné orgány církve. Ústřední rada církve pak dne 22. 2. 2012 zamítla návrh na určení, že služební poměr stěžovatelky trvá. Z tohoto rozhodnutí následně vycházely i civilní soudy při dalším rozhodování o soukromoprávních nárocích stěžovatelky.
[24] Pokud stěžovatelka odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z roku 1999 a namítá, že v odůvodnění soud vyslovil závěr o neplatnosti rozvázání jejího služebního poměru, nemůže tato argumentace nijak zpochybnit nosné důvody napadeného rozsudku, podle nichž byl tento názor později překonán nálezem Ústavního soudu a nelze z něj nijak vycházet při rozhodování o nároku stěžovatelky na starobní důchod.
[25] Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, jasně vyslovil, že způsob, jakým došlo k ukončení služebního poměru stěžovatelky (zda tak učinil příslušný orgán rozhodnutím, které netrpí žádnými vadami, a zda k tomu byly dány důvody), nemohou soudy hodnotit, neboť by tím zasahovaly do ústavně garantované autonomie církve. Postačí, že existuje určitý akt vedoucí k ukončení služebního poměru. Nelze již hodnotit jeho případnou neplatnost či nicotnost, případně další vady vedoucí k jeho vydání. S ohledem na takto jednoznačně vyjádřený názor Ústavního soudu ani městský soud nemohl v nyní napadeném rozsudku hodnotit podmínky, za nichž k rozvázání služebního poměru se stěžovatelkou došlo, jak se stěžovatelka domáhá, tedy ani hodnotit, zda byl tento postup v souladu s Organizačním řádem církve.
[26] Ústavní soud v citovaném nálezu mimo jiné odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, ze kterého plyne, že právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními principy), pakliže je jednání určité osoby spojeno se (svobodně) přijímanými, a předem danými, (právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout.
Proto je akceptovatelné – k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie církve - že subjekt církevně právního vztahu (duchovní) přijímá i to, že o zániku jeho poměru k církvi, nebudou (vždy) rozhodovat soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní. Nejvyšší správní soud je právním názorem Ústavního soudu v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán (viz nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), a nemůže proto ani polemizovat s jeho výkladem čl. 16 Listiny, jak požaduje stěžovatelka.
[27] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v závěru, že byl v souladu s § 52 odst. 2 s. ř. s. povinen vycházet z pozdějších rozhodnutí civilních soudů, které následovaly názor Ústavního soudu a s respektem k právu církve na samosprávu vyslovily, že služební poměr stěžovatelky zanikl dne 18. 9. 1993. Posledním pravomocným rozhodnutím ve věci trvání služebního poměru, a z toho plynoucích nároků stěžovatelky, byl rozsudek městského soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 13 Co 120/2016 – 120, jehož závěry již po vydání napadeného rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud usnesením ze dne 26.
9. 2017, č. j. 21 Cdo 1992/2017 – 367, a Ústavní soud nálezem ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17. V napadeném rozsudku nemohl městský soud tyto závěry přehodnocovat a už vůbec pak vycházet z dřívějších překonaných rozhodnutí civilních soudů (jichž se stěžovatelka dovolává), kterými podle Ústavního soudu porušily ústavně zaručené právo církve na samosprávu. Jakkoliv Nejvyšší správní soud rozumí rozčarování stěžovatelky, která tak byla v konečném důsledku ohledně sporu o zániku služebního poměru fakticky odkázána na příslušné orgány církve, s níž daný spor vedla, ani Nejvyšší správní soud nemůže se závěry Ústavního soudu polemizovat, či dokonce překročit hranice autonomie církve a sám otázku skončení služebního poměru přehodnocovat.
[28] Kasační soud vnímá jako problematické, že spory stěžovatelky trvaly velmi dlouho, přičemž civilní soudy ji nejdříve ujistily, že služební poměr trvá. Stěžovatelka může pochopitelně cítit jako křivdu, že po letech byla tato rozhodnutí zrušena s tím, že obecné soudy nemohou tuto otázku hodnotit. Nejvyšší správní soud však musí upozornit, že stěžovatelka si nemohla být od roku 1993 jista trváním svého služebního poměru, a tedy i účastí na důchodovém pojištění, neboť církev vůči ní projevila vůli ukončit služební poměr a nepřidělovala jí žádnou práci. Nadto ji civilní soudy nejdříve odkázaly na orgány církve; jejímu návrhu částečně vyhověly poprvé až v roce 1999, kdy jí přiznaly náhradu škody za porušení vnitřního předpisu církve (Organizačního řádu), resp. v roce 2008, kdy rozhodly o trvání služebního poměru.
[29] Skutečnost, že Úřad práce v únoru 2000 odmítl stěžovatelku zařadit do evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu neukončeného služebního poměru, na těchto závěrech také nic nemění. Domnívala-li se stěžovatelka, že Úřad práce nerespektoval autonomní církevní rozhodnutí a chybně ji neposuzoval jako nezaměstnanou, tato skutečnost mohla být, za splnění zákonných podmínek, jen předmětem jiného řízení, které však stěžovatelka zjevně nevyvolala.
[30] Stěžovatelka vedla roky spory o výše popsaných otázkách a během této doby nevykonávala jinou výdělečnou činnost, která by byla nezbytná, v případě prohry v soudních řízeních, ke splnění podmínek k přiznání nároku na starobní důchod. Přitom na žádost o umožnění výkonu jiné výdělečné činnosti jí představitelé církve již na počátku roku 2003 odpověděli, že jim nepřísluší se k ní vyjadřovat, neboť není zaměstnankyní církve. Jakkoliv Nejvyšší správní soud vnímá i skutečnost, že na rozhodnutí stěžovatelky zůstat výdělečně nečinná mohla mít vliv i některá prvotní soudní rozhodnutí, která vyznívala – pokud jde o trvání služebního poměru - v její prospěch, nelze na základě této skutečnosti dovodit, že by stěžovatelce vzniklo jakékoliv legitimní očekávání ve vztahu k nárokům na starobní důchod a již vůbec nelze na jejich základě konstruovat povinnost žalované, aby rozhodla v rozporu s jasným zněním zákona a starobní důchod stěžovatelce přiznala, přestože nesplňuje podmínku potřebné doby pojištění.
[31] K namítanému porušení čl. 3, 9, 15, 16, 36 a 38 Listiny Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka nijak nespecifikovala, jak mělo být do jejích práv zaručených těmito ustanoveními ústavního pořádku zasaženo; Nejvyšší správní soud porušení žádného z článků Listiny sám neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť se jedná o věc důchodového pojištění (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu