L Účastník řízení není povinen platit soudní poplatek za každou žalobu proti každému ze správních rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela srovnatelná, SLX týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den a stejným správním orgánem. II. Při posuzování poplatkové povinnosti účastníka řízení má soud povinnost ověřit, zda žalobce svými žalobami nenapadá rozhodnutí správního orgánu, která naplňují podmínky srovnatelnosti věcí popsané v nálezu Ústavního soudu sp. zn. L ÚS 664/03. V případě, že by se jednalo o skutkově a právně srovnatelné věci, by to- tiž žalobce nestíhala povinnost platit soudní poplatek za každou jednotlivou žalobu, postačovalo by zaplacení soudního poplatku v jedné věci. V ostatních věcech by pak již soud nebyl oprávněn po žalobci jeho zaplacení požadovat. III. Natnítá-li žalobce, že se v případě jím podaných žalob jedná o srovnatelné vě- ci, pak má soud povinnost se s těmito námitkami vypořádat, a to přinejmenším v usneseních, jimiž zastavuje řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Nevypořá- dá-li se s nimi, zatíží svá rozhodnutí vadou ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ne- přezkoumatelnost pro nedostatek důvodů).
L Účastník řízení není povinen platit soudní poplatek za každou žalobu proti každému ze správních rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela srovnatelná, SLX týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den a stejným správním orgánem. II. Při posuzování poplatkové povinnosti účastníka řízení má soud povinnost ověřit, zda žalobce svými žalobami nenapadá rozhodnutí správního orgánu, která naplňují podmínky srovnatelnosti věcí popsané v nálezu Ústavního soudu sp. zn. L ÚS 664/03. V případě, že by se jednalo o skutkově a právně srovnatelné věci, by to- tiž žalobce nestíhala povinnost platit soudní poplatek za každou jednotlivou žalobu, postačovalo by zaplacení soudního poplatku v jedné věci. V ostatních věcech by pak již soud nebyl oprávněn po žalobci jeho zaplacení požadovat. III. Natnítá-li žalobce, že se v případě jím podaných žalob jedná o srovnatelné vě- ci, pak má soud povinnost se s těmito námitkami vypořádat, a to přinejmenším v usneseních, jimiž zastavuje řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Nevypořá- dá-li se s nimi, zatíží svá rozhodnutí vadou ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ne- přezkoumatelnost pro nedostatek důvodů).
[9] Jak plyne ze soudních spisů, stěžova- telka podala jednotlivě žaloby proti většímu množství rozhodnutí žalovaného (dle jejího tvrzení bylo těchto žalob celkem deset). Ná- 566 sledně požádala o osvobození od soudních poplatků v některých z městským soudem za- hájených řízeních (mezi něž náleží i všechna nyní přezkoumávaná řízení) mimo jiné s tím, že se jedná o totožné věci lišící se jen v detai- lech a v příkladných věcech soudní poplatek zaplatila. Konkrétně odkázala na žalobu vede- nou pod sp. zn. 8 Ca 46/2009, týkající se 2. čtvrtletí roku 2003 (Nejvyšší správní soud se nicméně nikterak nevyjadřuje k tomu, zda žalobkyně soudní poplatek za danou žalobu skutečně zaplatila, to není zdejšímu soudu z je- mu nyní dostupných soudních spisů patrno). [10] Městský soud tyto žádosti o osvobo- zení od soudních poplatků usneseními ze dne 20. 5. 2009 zamítl. Stěžovatelka ve svých kasačních stížnostech uvedla, že poté (dne 4. 6. 2009) zaslala městskému soudu žádost o spojení věcí vedených pod sp. zn. 8 Ca 41/2009, sp. zn. 8 Ca 42/2009, sp. zn. 8 Ca 43/2009, sp. zn. 8 Ca 44/2009, sp. zn. 8 Ca 45/2009, sp. zn. 8 Ca 46/2009, sp. zn. 8 Ca 47/2009 a sp. zn. 8 Ca 48/2009 pod spisovou značku 8 Ca 42/2009. Tato žádost však neby- la součástí žádného ze soudních spisů vede- ných k nyní posuzovaným věcem a městský soud se o ní nikterak nezmínil ani v žádném z napadených usnesení, a tak si Nejvyšší správní soud vyžádal od městského soudu spis 8 Ca 42/2009. Z něj ověřil, že stěžovatel- ka uvedenou žádost o spojení věcí skutečně podala. Městskému soudu byla doručena dne 8. 6. 2009 a stěžovatelka v ní poukázala na po- dobnost případů a na to, že u této spisové znač- ky byl soudní poplatek zaplacen (poznámka Nejvyššího správního soudu - stěžovatelka se zde zřejmě dopustila omylu ve spisové znač- ce, neboť původně uváděla, že soudní popla- tek zaplatila u žaloby vedené pod sp. zn. 8 Ca 46/2009; ve věci 8 Ca 42/2009 soudní popla- tek zaplacen nebyl). [11] Nejprve je tedy nutno posoudit otáz- ku, zda měl městský soud za popsané situace povinnost rozhodnout o návrhu stěžovatelky na spojení věcí ke společnému projednání. [12] Podle $ 39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí ane- bo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání. Posouzení důvodnosti spojení věcí závisí na úvaze před- sedy senátu (popřípadě specializovaného sa- mosoudce) a jedná se o fakultativní, nikoliv obligatorní rozhodovací pravomoc. Proti pří- padnému rozhodnutí o spojení věcí ke spo- lečnému projednání není kasační stížnost přípustná, jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7.2004, čj. 2 Afs 3/2003-45 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud tedy žalobce podá žaloby jednotlivě proti více rozhodnutím správního orgánu, soud zahájí samostatné ří- zení o každé z těchto žalob, žalobce následně podá návrh na spojení věcí ke společnému projednání a předseda senátu dospěje k závě- ru, že není vhodné tak učinit, pak z žádného ustanovení soudního řádu správního neply- ne jeho povinnost rozhodnout o tomto závě- ru samostatným usnesením. [13] Městský soud tedy nepochybil, jestli- že o žádosti stěžovatelky o spojení věcí nevy- dal rozhodnutí. Stěžovatelce lze nicméně při- svědčit v tom, že se měl s touto žádostí vypořádat alespoň v odůvodnění svých roz- hodnutí, kterými zastavil daná řízení. [14] V této souvislosti je třeba poukázat na judikaturu, v níž se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem položky 14a bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků uvedené- ho v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soud- ních poplatcích, podle níž „za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu činí soudní poplatek 2 000 Kč“. Odkázat lze zejména na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního sou- du jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zde Ústavní soud navázal na svou předchozí judikaturu k poplatkové povinnosti (nález ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, N 104/15 SbNU 53), v níž zdůraznil, že úprava poplat- kové povinnosti či osvobození od ní, prove- dená zákonem o soudních poplatcích, „před- stavuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu č. I. 36 odst. 1 Listiny“. Z uvedené teze pak v daném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 vyvo- dil závěr, dle něhož „exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle záko- na č. 549/1991 Sb. může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva po- dle čl. 36 odst. 1 či 2 Listiny“. V klíčové pasáži citovaného nálezu Ústavní soud uvedl, že „in- terpretace zákona č. 549/1991 Sb., podle níž účastník řízení je povínen platit soudní po- platek za každé správní rozhodnutí, která Jsou skutkově a právně zcela identická, tý- kají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní“ [15] Uvedený právní názor Ústavní soud následně opakovaně potvrdil, viz např. jeho nálezy ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 1. ÚS 745/06 (N 83/45 SbNU 239), ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481), a ze- jména pak ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. PL ÚS 69/06 (N 22/48 SbNU 243). V posledně zmí- něném nálezu shledalo plénum Ústavního soudu nedůvodnými námitky, jimiž Městský soud v Praze ve svém návrhu na zrušení usta- novení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích polemizoval se závěry uvedenými v citovaném nálezu sp. zn. L ÚS 664/03. [16] Z těchto závěrů vyslovených Ústav- ním soudem dle Nejvyššího správního soudu plyne, že městský soud měl ve stěžovatelčině případě povinnost ověřit, zda svými žaloba- mi nenapadá rozhodnutí. správního orgánu, která naplňují podmínky popsané v citova- ných nálezech. V případě, že by se jednalo o skutkově a právně plně srovnatelné věci, by totiž stěžovatelku nestíhala povinnost platit soudní poplatek za každou jednotlivou žalo- bu. Plně by postačovalo zaplacení soudního poplatku v jedné věci, v ostatních věcech by pak již městský soud nebyl oprávněn po stě- žovatelce jeho zaplacení požadovat. Jestliže tak přesto činil, navzdory opakovaným ná- mitkám stěžovatelky, že se jedná o totožné vě- ci, pak měl městský soud povinnost se s těmi- to námitkami vypořádat, a to přinejmenším v usneseních, jimiž zastavil řízení pro neza- placení soudních poplatků. Uvedení důvodů, pro něž městský soud považoval za případné požadovat po stěžovatelce zaplacení soud- 567 2066 ních poplatků za všechny žaloby, však v odů- vodněních předmětných usnesení absentuje. Rozhodnutí městského soudu jsou tak zatížena vadou ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ne- přezkoumatelnost pro nedostatek důvodů). [17] Shledá-lí totiž soud srovnatelnost vě- cí (ve výše popsaném smyslu), pak žalobci vzniká poplatková povinnost pouze u jedné z nich. Tam, kde poplatková povinnost dána není, nelze žalobce k úhradě soudního po- platku ani vyzývat, ani zastavit řízení pro jeho nezaplacení. [18] Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného podotýká, že Ústavní soud dospěl k výše shrnutému právnímu názoru na pod- kladě věcí, v nichž bylo možno učinit závěr o jejich skutkové a právní srovnatelnosti zce- la jednoznačně (např. v případě nálezu sp. zn. L ÚS 664/03 žalobkyně napadala 76 plateb- ních výměrů na daň z převodu nemovitostí, jež se odvíjela z hodnoty jediné budovy, v pří- padě nálezu IL ÚS 745/06 žalobce podal žalo- bu proti 18 rozhodnutím finančního úřadu ve věci daňového penále, resp. neuznání stě- žovatelem uplatněné námitky promlčení). I samotný Ústavní soud tak vymezil okolnosti, za nichž je nepřípustné požadovat po účast- níkovi řízení zaplacení soudního poplatku za každé správní rozhodnutí, poměrně restrik- tivně. Nejvyšší správní soud nepřehlédi, že v nyní posuzovaných případech podala stě- žovatelka žaloby proti rozhodnutím týkajícím se platebních výměrů na daň z přidané hod- noty. Obecně lze přitom konstatovat, že v ta- kových případech věci zpravidla skutkově a právně zcela srovnatelné nejsou (neboť ža- loby vztahující se k různým zdaňovacím ob- dobím se liší v osobách svědků apod.), avšak nelze a priori vyloučit, že k obdobě Ústavním soudem popsané situace může dojít i v přípa- dě žalob proti rozhodnutím týkajícím se pla- tebních výměrů na daň z přidané hodnoty (lze si například představit situaci, kdy žalob- ce rozporuje toliko výklad určité právní otáz- ky provedený žalovaným, jejíž posouzení bu- de totožné pro všechna dotčená zdaňovací období). Nejvyšší správní soud tak nikterak nepředjímá, zda jsou podmínky pro to, aby postačovalo zaplatit soudní poplatek za jed- nu „příkladnou“ žalobu, splněny i v případě stěžovatelky. Tuto úvahu musí nejprve pro- vést a ve svých rozhodnutích přezkoumatel- ným způsobem vyslovit městský soud. 2066 Daňové řízení: prominutí daně Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o prominutí daně k $ 65 a $ 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního k $ 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb. L Ačkoliv zde není veřejné subjektivní právo daňového dlužníka na poskytnutí daňové úlevy ve formě „prominutí daně“, je rozhodnutí příslušného správce daně vydané podle $ 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přezkoumatel- né ve správním soudnictví. II. Správní soud pak při přezkoumávání takového rozhodnutí o prominutí daně, které vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu, zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu.
Společnost s ručením omezeným VÚN-AOUAHOLDING proti Finančnímu ředitelství v Praze o zaplacení soudního poplatku, o kasační stížnosti žalobkyně.
[6] Stěžovatelka v přípise ze dne 15. 2. 2010, zaslaném Nejvyššímu správnímu soudu ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 1 Afs 7/2010, uvedla, že pro případ úspěchu ve věci požaduje náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 8712 Kč (z toho 3000 Kč za soudní poplatek za kasační stížnost a 5712 Kč za náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
II.
[7] Vzhledem k tomu, že kasační stížnosti směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, rozhodl Nejvyšší správní soud ve shodě s § 39 odst. 1 a § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), o spojení těchto kasačních stížností ke společnému projednání.
[8] Kasační stížnosti jsou důvodné.
[9] Jak plyne ze soudních spisů, stěžovatelka podala jednotlivě žaloby proti většímu množství rozhodnutí žalovaného (dle jejího tvrzení bylo těchto žalob celkem deset). Následně požádala o osvobození od soudních poplatků v některých z městským soudem zahájených řízeních (mezi něž náleží i všechna nyní přezkoumávaná řízení) mimo jiné s tím, že se jedná o totožné věci lišící se jen v detailech a v příkladných věcech soudní poplatek zaplatila. Konkrétně odkázala na žalobu vedenou pod sp. zn. 8 Ca 46/2009, týkající se 2. čtvrtletí roku 2003 (Nejvyšší správní soud se nicméně nikterak nevyjadřuje k tomu, zda žalobkyně soudní poplatek za danou žalobu skutečně zaplatila, to není zdejšímu soudu z jemu nyní dostupných soudních spisů patrno).
[10] Městský soud tyto žádosti o osvobození od soudních poplatků usneseními ze dne 20. 5. 2009 zamítl. Stěžovatelka ve svých kasačních stížnostech uvedla, že poté (dne 4. 6. 2009) zaslala městskému soud žádost o spojení věcí vedených pod sp. zn. 8 Ca 41/2009, sp. zn. 8 Ca 42/2009, sp. zn. 8 Ca 43/2009, sp. zn. 8 Ca 44/2009, sp. zn. 8 Ca 45/2009, sp. zn. 8 Ca 46/2009, sp. zn. 8 Ca 47/2009 a sp. zn. 8 Ca 48/2009 pod spisovou značku 8 Ca 42/2009. Tato žádost však nebyla součástí žádného ze soudních spisů vedených k nyní posuzovaným věcem a městský soud se o ní nikterak nezmínil ani v žádném z napadených usnesení, a tak si Nejvyšší správní soud vyžádal od městského soudu spis 8 Ca 42/2009. Z něj ověřil, že stěžovatelka uvedenou žádost o spojení věcí skutečně podala. Městskému soudu byla doručena dne 8. 6. 2009 a stěžovatelka v ní poukázala na podobnost případů a na to, že u této spisové značky byl soudní poplatek zaplacen (poznámka Nejvyššího správního soudu - stěžovatelka se zde zřejmě dopustila omylu ve spisové značce, neboť původně uváděla, že soudní poplatek zaplatila u žaloby vedené pod sp. zn. 8 Ca 46/2009; ve věci 8 Ca 42/2009 soudní poplatek zaplacen nebyl).
[11] Nejprve je tedy nutno posoudit otázku, zda měl městský soud za popsané situace povinnost rozhodnout o návrhu stěžovatelky na spojení věcí ke společnému projednání.
[12] Podle § 39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání. Posouzení důvodnosti spojení věcí závisí na úvaze předsedy senátu (popřípadě specializovaného samosoudce) a jedná se o fakultativní, nikoliv obligatorní rozhodovací pravomoc. Proti případnému rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání není kasační stížnost přípustná, jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2004, č. j. 2 Afs 3/2003 - 45 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud tedy žalobce podá žaloby jednotlivě proti více rozhodnutím správního orgánu, soud zahájí samostatné řízení o každé z těchto žalob, žalobce následně podá návrh na spojení věcí ke společnému projednání a předseda senátu dospěje k závěru, že není vhodné tak učinit, pak z žádného ustanovení soudního řádu správního neplyne jeho povinnost rozhodnout o tomto závěru samostatným usnesením.
[13] Městský soud tedy nepochybil, jestliže o žádosti stěžovatelky o spojení věcí nevydal rozhodnutí. Stěžovatelce lze nicméně přisvědčit v tom, že se měl s touto žádostí vypořádat alespoň v odůvodnění svých rozhodnutí, kterými zastavil daná řízení.
[14] V této souvislosti je třeba poukázat na judikaturu, v níž se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem položky 14a bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků uvedeného v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), podle níž „za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu činí soudní poplatek 2000 Kč“. Odkázat lze zejména na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zde Ústavní soud navázal na svou předchozí judikaturu k poplatkové povinnosti (nález ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, N 104/15 SbNU 53), v níž zdůraznil, že úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích, „představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu č. l. 36 odst. 1 Listiny.“ Z uvedené teze pak v daném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 vyvodil závěr, dle něhož „exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle č. l. 36 odst. 1 či 2 Listiny.“ V klíčové pasáži citovaného nálezu Ústavní soud uvedl, že „interpretace zákona č. 549/1991 Sb., podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní.“
[15] Uvedený právní názor Ústavní soud následně opakovaně potvrdil, viz např. jeho nálezy ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 745/06 (N 83/45 SbNU 239), ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481), a zejména pak ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 69/06 (N 22/48 SbNU 243). V posledně zmíněném nálezu shledalo plénum Ústavního soudu nedůvodnými námitky, jimiž Městský soud v Praze ve svém návrhu na zrušení ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích polemizoval se závěry uvedenými v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03.
[16] Z těchto závěrů vyslovených Ústavním soudem dle Nejvyššího správního soudu plyne, že městský soud měl ve stěžovatelčině případě povinnost ověřit, zda svými žalobami nenapadá rozhodnutí správního orgánu, která naplňují podmínky popsané v citovaných nálezech. V případě, že by se jednalo o skutkově a právně plně srovnatelné věci, by totiž stěžovatelku nestíhala povinnost platit soudní poplatek za každou jednotlivou žalobu. Plně by postačovalo zaplacení soudního poplatku v jedné věci, v ostatních věcech by pak již městský soud nebyl oprávněn po stěžovatelce jeho zaplacení požadovat. Jestliže tak přesto činil, navzdory opakovaným námitkám stěžovatelky, že se jedná o totožné věci, pak měl městský soud povinnost se s těmito námitkami vypořádat, a to přinejmenším v usneseních, jimiž zastavil řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Uvedení důvodů, pro něž městský soud považoval za případné požadovat po stěžovatelce zaplacení soudních poplatků za všechny žaloby, však v odůvodněních předmětných usnesení absentuje. Rozhodnutí městského soudu jsou tak zatížena vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů).
[17] Shledá-li totiž soud srovnatelnost věcí (ve výše popsaném smyslu), pak žalobci vzniká poplatková povinnost pouze u jedné z nich. Tam, kde poplatková povinnost dána není, nelze žalobce k úhradě soudního poplatku ani vyzývat, ani zastavit řízení pro jeho nezaplacení.
[18] Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného podotýká, že Ústavní soud dospěl k výše shrnutému právnímu názoru na podkladě věcí, v nichž bylo možno učinit závěr o jejich skutkové a právní srovnatelnosti zcela jednoznačně (např. v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 žalobkyně napadala 76 platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí, jež se odvíjela z hodnoty jediné budovy, v případě nálezu II. ÚS 745/06 žalobce podal žalobu proti 18 rozhodnutím finančního úřadu ve věci daňového penále, resp. neuznání stěžovatelem uplatněné námitky promlčení). I samotný Ústavní soud tak vymezil okolnosti, za nichž je nepřípustné požadovat po účastníkovi řízení zaplacení soudního poplatku za každé správní rozhodnutí, poměrně restriktivně. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v nyní posuzovaných případech podala stěžovatelka žaloby proti rozhodnutím týkajícím se platebních výměrů na daň z přidané hodnoty. Obecně lze přitom konstatovat, že v takových případech věci zpravidla skutkově a právně zcela srovnatelné nejsou (neboť žaloby vztahující se k různým zdaňovacím obdobím se liší v osobách svědků apod.), avšak nelze a priori vyloučit, že k obdobě Ústavním soudem popsané situace může dojít i v případě žalob proti rozhodnutím týkajícím se platebních výměrů na daň z přidané hodnoty (lze si například představit situaci, kdy žalobce rozporuje toliko výklad určité právní otázky provedený žalovaným, jejíž posouzení bude totožné pro všechna dotčená zdaňovací období). Nejvyšší správní soud tak nikterak nepředjímá, zda jsou podmínky pro to, aby postačovalo zaplatit soudní poplatek za jednu „příkladnou“ žalobu, splněny i v případě stěžovatelky. Tuto úvahu musí nejprve provést a ve svých rozhodnutích přezkoumatelným způsobem vyslovit městský soud.
III.
[19] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadená usnesení městského soudu podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věci mu vrátil k dalším řízením. V těchto řízeních je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodne městský soud v nových rozhodnutích (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu