a č. 79/2006 Sb. Ustanoví-li ve správním soudnictví v řízení o žalobě krajský soud účastníku říze- ní zástupcem advokáta ($ 35 odst. 8 s. ř. s.), je takto ustanovený advokát oprávněn za- stupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti a v zastoupení účastníka řízení také kasační stížnost podat. xx
a č. 79/2006 Sb. Ustanoví-li ve správním soudnictví v řízení o žalobě krajský soud účastníku říze- ní zástupcem advokáta ($ 35 odst. 8 s. ř. s.), je takto ustanovený advokát oprávněn za- stupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti a v zastoupení účastníka řízení také kasační stížnost podat. xx
O ustanovení zástupce v řízení před správ- ními soudy pojednává $ 35 odst. 8 s. ř. s.; ten vymezuje jednak podmínky, za kterých může předseda senátu navrhovateli na návrh usta- novit usnesením zástupce, jednak podmínky placení hotových výdajů zástupce a odměny advokáta a dále upravuje běh lhůty stanovené pro podání návrhu na zahájení řízení po do- bu od podání žádosti o ustanovení zástupce do právní moci rozhodnutí 0 ní. Toto ustanovení (ani jiné ustanovení soudního řádu správního) neupravuje rozsah 118 či meze tohoto zastoupení. V takovém přípa- dě je namístě přiměřené použití občanského soudního řádu ($ 64 s. ř. s.). Relevantní práv- ní úpravu přitom obsahují především tato je- ho tři ustanovení: $ 25 odst. 1, které stanoví, že „advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (procesní plnou moc)“, $ 28 odst. 6, které stanoví, že „nevyplývá-lí z plné moci ně- co jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno ří- zení, pro něž byla udělena“, a $ 31 odst. 2, které stanoví, že „byl-li zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc“. Z citovaných ustanovení a z judikatury k nim se vztahující v prvé řadě vyplývá, že ad- vokátu lze udělit pouze procesní plnou moc. Plná moc omezená pouze na určité jednotli- vé úkony (prostá plná moc) advokátu uděle- na být nemůže, neboť by to bylo v rozporu s $ 25 odst. 2 o. s. ř. a $ 28 odst. 2 o. s. ř., podle kterého plnou moc udělenou advokátu nelze omezit; taková plná moc by byla neplatná. Za prostou plnou moc ale není považována plná moc, která je omezena jen na určitou část ří- zení před soudem (např. na řízení před sou- dem prvního stupně). Významná je posléze otázka, kdy končí za- stupování na základě procesní plné moci. Zde platí, že zastupování v takovém případě končí pravomocným skončením řízení, pro kte- ré byla plná moc udělena ($ 28 odst. 6 o. s. ř.). Nejde přitom vždy o jeden a tentýž okamžik; civilní procesualistika v této souvislosti po- kládá za podstatné vymezení procesní plné moci. K tomu srov: Balák, F.: K rozsahu plné moci advokáta a jeho účasti v dovolacím říze- ní, Právní praxe 5/1999, str. 304: „V případě, kdy byla (scil. procesní plná moc) udělena pro řízení nalézací, tj. pro řízení u soudu prvního a druhého stupně, popřípadě ve věci vedené u označeného soudu pod určitou spi- sovou značkou, skončí zastoupení na zákla- dě takové plné moci právní mocí konečného rozhodnutí některého z těchto soudů. Byla-li však procesní plná moc udělena ve věcí vy- mezené druhově, tj. označením sporného právního vztahu jeho předmětem či označe- ním stran, bez vázanosti na určitý soud čí ří- zení, pak podle mého názoru taková plná moc opravňuje advokáta k zastupování i pro řízení o mimořádných opravných pro- středcích, čí při řízení vykonávacím, týkají-li se téže věci.“ Z již citovaného $ 31 odst. 2 o. s. ř. pak ply- ne, že to, co platí pro advokáta zastupujícího účastníka řízení na základě plné moci, platí i pro advokáta, který byl ustanoven soudem. Především tedy advokáta nelze ustanovit pro určitý jednotlivý úkon, ale lze jej ustanovit pouze pro celé řízení. Pro ukončení zastupo- vání pak platí, že zastupování ustanoveným advokátem končí dnem právní moci rozhod- nutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byl advokát ustanoven ($ 28 odst. 6 o. s. ř.). Posledně uvedené Ize pak vykládat dvo- jím způsobem; soudně civilní praxe vcelku stabilně používá prvý možný způsob, tj. že při ustanovení advokáta soudem končí za- stoupení rozhodnutím v I. stupni nebo roz- hodnutím soudu odvolacího. Zastoupení te- dy nepřetrvává do řízení o mimořádných opravných prostředcích. Tento výklad je sice možný, ale není jediný. Druhý možný výklad spočívá v širším po- jetí právního pojmu „řízení“ (pro něž byla pl- ná moc udělena, resp. pro něž byl advokát ustanoven). Výklad vychází z toho, že řízení se nevede o „podání“ (žalobě, dovolání, návr- hu), tedy obecně o procesním úkonu, ale o soudní věci (starší výstižnou terminologií o „soudním kusu“). Je zřejmé, že „věc“ (ostat- ně klíčový pojem procesu) je táž v řízení na prvním, druhém, i případně třetím stupni; zkoumá se ostatně pravidelně, zda vyšší soud jednal o „téže věci“ jako soud nižší. Nauka ut- čuje prvky, jimiž je dána totožnost věci (účastníky řízení, uplatňované právo atd.), kdy jde o věc stejnou a kdy o věc jinou. Při úchylce od totožnosti věci dochází k proces- ní vadě s více nebo méně tíživými procesní- mi důsledky. Jak již bylo shora řečeno, ustanovení ob- dobné $ 28 odst. 6 o. s. ř. v soudním řádu správním chybí. Je proto třeba jej s ohledem na $ 64 s. ř. s. užít přiměřeně, mutatis mu- tandis s ohledem na speciální povahu řízení před správními soudy a na potřeby soudně správního procesu. Řízení před správními soudy má nepře- hlédnutelná specifika, odlišující jej od řízení ve věcech občanskoprávních. Platí - zejména pro oblast mimořádných opravných pro- středků kratší lhůty, kasační stížnost jako prakticky jediný opravný prostředek má vel- mi široký záběr (jímž se blíží daleko více řád- nému opravnému prostředku než mimořád- nému) a řízení o ní je ze zákona písemné: kromě vlastního podání kasační stížnosti V pouze dvoutýdenní lhůtě se další úkony ad- vokáta v praxi téměř nevyskytují a nevyžadu- jí. Nejvyšší správní soud ze zákona projedná kasační stížnost bez nařízení jednání; přípa- dy, kdy jednání je nařízeno (a další úkon ad- vokáta, spočívající v účasti na něm), jsou výji- mečné. Jsou tu ale i další argumenty, svědčící úzkému časovému i věcnému propojení obou soudních instancí, a tedy praktické po- třebě, aby ustanovený advokát zastupoval v případě podání kasační stížnosti také u Nej- vyššího správního soudu: doručování roz- hodnutí krajského soudu advokátovi, zákon- ná povinnost (i oprávnění) advokáta konat ve prospěch zastoupeného i po určitou dobu po zániku zastoupení, malá pravděpodobnost, že se na straně účastníka řízení změnily po- měry rozhodné pro osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta v době mezi rozhodnutím krajského soudu a podáním ka- sační stížnosti. Je proto korektní, rozumné a spravedlivé, použít ve věcech správního soudnictví druhý naznačený výklad, tedy že předmětem „říze- ní“ před správním soudem není pouhý pro- cesní úkon (správní žaloba, resp. kasační stíž- nost), což by koneckonců znamenalo jen vyjádření obecně odmítané teze, že procesu se má hmotné právo podřídit. „Řízením“ je pak nutno chápat konečné vyřízení soudní věci, tedy dokončený přezkum rozhodnutí správního orgánu. Řízení v tomto smyslu je pak pravomocně skončeno někdy již v prv- ním, jindy však teprve ve druhém stupni. Ze všech shora uvedených důvodů proto rozšířený senát dospěl k závěru, že ustanoví-li ve správním soudnictví v řízení 0 žalobě kraj- 119 1460 ský soud účastníku řízení zástupcem advoká- ta ($ 35 odst. 8 s. ř. s.), je takto ustanovený ad- vokát oprávněn v zastoupení účastníka řízení také podat kasační stížnost a zastupovat jej i v řízení o kasační stížnosti. Rozšířený senát tedy sporný problém uchopil ještě jinak než předkládající první se- nát. Ten má nepochybně pravdu v tom, že je třeba dbát ochrany práv účastníka řízení, je- muž byl advokát ustanoven, zejména práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Názor, který v této sou- vislosti nabídl první senát, tj. že zastoupení ustanoveným advokátem by končilo až uply- nutím lhůty pro podání kasační stížnosti, totiž není řešením celého problému; je pouze jeho odsunutím. Kdyby jej rozšířený senát přijal, problém by nebyl řešen ve své celistvosti. Kdyby rozšířený senát přisvědčil předlo- ženému zužujícímu názoru, nemohla by v první řadě odpadnout nutnost ustanovovat advokáta dvakrát - jednou pro řízení o žalo- bě proti rozhodnutí správního orgánu (toto řízení by ovšem přitom končilo až uplynutím lhůty pro podání kasační stížnosti) a podru- hé pro řízení o kasační stížnosti proti roz- hodnutí krajského soudu. Takto podruhé ustanovený advokát (ať už půjde o jednoho a téhož advokáta, či advokáta zcela jiného) by - kromě převzetí a přípravy zastoupení - zpravidla již nevykonal žádný jiný úkon práv- ní služby, toliko ve výjimečných případech by k výzvě soudu odstraňoval vady kasační stížnosti sepsané advokátem předchozím (který je k podání kasační stížnosti tak jako tak oprávněn, ba povinen), podával repliku nebo se výjimečně účastnil jednání před sou- dem. Komplikace by pak logicky nastávaly i s hrazením odměny a hotových výdajů advo- kátů. Lišil-li by se advokát ustanovený v řízení o žalobě od advokáta ustanoveného v řízení o kasační stížnosti, bylo by nutné při rozho- dování o náhradě nákladů řízení za sepsání kasační stížnosti přiznat odměnu a hotové vý- daje advokátovi ustanovenému pro řízení o žalobě, zatímco advokátu ustanovenému pro řízení o kasační stížnosti by byla přizná- na odměna a hotové výdaje dle dalších prove- dených úkonů (zpravidla jen převzetí a pří- 120 prava zastoupení). O odměně advokáta usta- noveného v řízení o žalobě by přitom bylo rozhodováno nejčastěji dvakrát, poprvé v rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě končí, a to o odměně za úkony právní služby poskyt- nuté v řízení skutečně žalobním, podruhé v rozhodnutí o kasační stížnosti nebo v samo- statném usnesení, a to o odměně za sepsání kasační stížnosti. Vedle tohoto by samozřej- mě bylo rozhodováno ještě o odměně advo- káta ustanoveného pro řízení o kasační stíž- nosti. Tyto praktické komplikace by částečně odpadly, pokud by účastníku byl v obou pří- padech ustanoven stejný advokát; to je s ohle- dem na dosavadní praxi většina případů. Zde by byla přiznávána odměna a hotové výdaje zpravidla také ve dvou krocích, ovšem jen jednomu advokátovi. Na tomto místě se sluší zdůraznit i ekono- mický a administrativní aspekt celého pro- blému. Nežádoucí je již dvojí rozhodování soudů o ustanovení advokáta (tedy dvojí hod- nocení výdělkových, majetkových a osobních poměrů žalobce, dvojí hodnocení návrhu z pohledu jeho zjevné neúspěšnosti a dvojí posuzování, zda ustanovení advokáta je třeba k ochraně práv účastníka řízení). To vše se děje v relativně krátké době, kdy je málo pravděpodobná tak zásadní změna rozhod- ných okolností, že by oproti původnímu zá- věru o nutnosti advokáta ustanovit měl být zaujat závěr zcela opačný. Ekonomicky je na první pohled patrná i „úspora“ na odměně ustanovenému zástupci, a to o odměnu za úkon převzetí a přípravu zastoupení v řízení o kasační stížnosti. Těmto argumentům rozší- řený senát přisvědčuje. Řešení navrhované prvním senátem tedy neřeší naznačený problém spočívající ve dvo- jím rozhodování o ustanovení advokáta, ale je také sporné z pohledu nauky. Jak bylo uvede- no shora, pojem „řízení“ lze vykládat dvojím způsobem, a to jako řízení o procesním úko- nu, nebo jako řízení o soudní věci. První senát vychází z toho, že advokát je ustanovován pro řízení o procesním úkonu, konkrétně o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nicméně se toto řízení z rozumných a pragmatických důvodů snaží „prodloužit“ až do uplynutí lhů- ty k podání kasační stížnosti. Taková kon- strukce je ovšem umělá, neboť při tomto na- zírání nelze odhlédnout od významu právní moci rozhodnutí o žalobě, resp. od toho, že zastupování ustanoveným advokátem končí dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byl advokát ustano- ven ($ 28 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s $ 31 odst. 2 o.s.ř.a $ 64s.ř.s.). Je zjevné, že chápání pojmu „řízení“ jako řízení o soudní věci se pak musí projevit i na- venek, a to již v samotném rozhodnutí 0 usta- novení advokáta. Ve výroku usnesení o usta- novení advokáta je proto zásadně vhodné výslovně stanovit, že advokát se ustanovuje pro řízení o soudní přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, nikoli „jen“ pro řízení o ža- lobě. Z tohoto pohledu není správný ani vý- rok o tom, že advokát se ustanovuje pro říze- ní o žalobě a pro případné řízení o kasační stížnosti. Takový výrok by se opět vracel k chápání pojmu „řízení“ jako řízení o proces- ním úkonu, a nikoli o soudní věci. V této souvislosti je třeba zmínit i názor devátého senátu, který v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, čj. 7 As 47/2006-89%, podpořil zá- věr Městského soudu v Praze, jenž vedle to- ho, že žalobkyni usnesením ustanovil zástup- ce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, odmítl druhým výrokem téhož usnesení žádost žalobkyně o ustanove- ní zástupce pro řízení o kasační stížnosti. De- vátý senát k tomu mj. uvedl, že „řízení o žalo- bě a řízení o kasační stížností jsou dvě růz- ná řízení; proto je možno procesní úkony činit pouze pro každé jednotlivé řízení sa- mostatně, a to i s respektem k jejich časové souvislosti. V dané věci proto stěžovatelka nebyla oprávněna již v žalobním řízení po- žadovat ustanovení zástupce pro případné řízení o kasační stížnosti“. bě a řízení o kasační stížnosti jako dva zcela samostatné a nespojité „typy řízení“, nelze než jej odmítnout. Ve svém důsledku může ztěžovat přístup účastníka k soudu, a oslabo- vat tak smysl institutu ustanovení advokáta, kterým je ochrana práv i sociálně slabého účastníka řízení. Náhled rozšířeného senátu naopak smysl a účel daného institutu posilu- je; práva účastníka, u něhož byly naplněny podmínky pro ustanovení advokáta, budou bez přerušení chráněna po celou dobu, po- kud je toho třeba. Trvání zastoupení přispívá nejen k právní jistotě účastníka řízení, ale předchází i administrativním komplikacím na straně soudu. Je přitom zjevné, že nasta- nou-i kdykoli v průběhu řízení (např. i po rozhodnutí o žalobě) okolnosti, které způso- bí, že účastník přestane splňovat byť i jen jed- nu z podmínek pro ustanovení advokáta, ne- bude nic bránit tomu, aby soud ustanovení advokáta zrušil. 1461 Řízení před soudem: kompetenční výluka; přiznání odkladného účinku k $ 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých sou- visejících zákonů (zákon © posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 93/2004 Sb.*» k čl. 9 odst. 2, 3 a 4 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a pří- stupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. m. s. (v textu též „Aarhuská úmluva“, „Úmluva“) k či. 10a Směrnice Rady ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a sou- kromých záměrů na životní prostředí (85/337/EHS), ve znění Směrnice 2003/35/ES k $ 73 soudního řádu správního V Dostupný na www.nssoud.cz. +9 Nyní též ve znění zákona č. 163/2006 Sb. 1461 Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle $ 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, není samostatně pře- zkoumatelné ve správním soudnictví. V souladu s čl. 9 Úmluvy o přístupu k infor- macímm, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitos- tech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. tn. s., a čl. 10a Směrnice Rady o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (85/337/EHS), lze toto stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem.
Hang N. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů, o kasační