Za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci [tj. peněžních prostředků ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech], odpovídá příjemce dotace. Skutečnost, že jej poskytovatel peněžních prostředků neupozornil na nesrovnalosti při provádění projektu, na nějž je dotace poskytována, ač
v době rozhodování o poskytnutí dotace o nich nemohl nevědět, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost. Předpokladem vzniku práva dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu. Zásady legitimního očekávání se dále nemůže dovolávat příjemce
dotace, který se při nakládání s veřejnými prostředky dopustil zjevného porušení
platné právní úpravy. Jestliže tedy správce daně shledá porušení rozpočtové kázně
ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech v netransparentním postupu při zadávání veřejné zakázky na realizaci projektu, na nějž je dotace
poskytována (§ 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách), nemůže se
příjemce dotace dovolávat zásahu do zásady legitimního očekávání toliko odkazem
na skutečnost, že poskytovatelé dotací v době, kdy o jejich poskytnutí rozhodovali,
byli obeznámeni s tím, jakým způsobem byla předmětná veřejná zakázka zadána.
Za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci [tj. peněžních prostředků ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech], odpovídá příjemce dotace. Skutečnost, že jej poskytovatel peněžních prostředků neupozornil na nesrovnalosti při provádění projektu, na nějž je dotace poskytována, ač
v době rozhodování o poskytnutí dotace o nich nemohl nevědět, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost. Předpokladem vzniku práva dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu. Zásady legitimního očekávání se dále nemůže dovolávat příjemce
dotace, který se při nakládání s veřejnými prostředky dopustil zjevného porušení
platné právní úpravy. Jestliže tedy správce daně shledá porušení rozpočtové kázně
ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech v netransparentním postupu při zadávání veřejné zakázky na realizaci projektu, na nějž je dotace
poskytována (§ 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách), nemůže se
příjemce dotace dovolávat zásahu do zásady legitimního očekávání toliko odkazem
na skutečnost, že poskytovatelé dotací v době, kdy o jejich poskytnutí rozhodovali,
byli obeznámeni s tím, jakým způsobem byla předmětná veřejná zakázka zadána.
[22] Výklad stěžovatele, že v důsledku
právě uvedeného na něj byly zpětně uvaleny
povinnosti, kterým již nebyl schopen dostát,
však považuje zdejší soud za zavádějící. Stěžovateli totiž plynula povinnost postupovat při
zadávání předmětné zakázky podle zákona
o veřejných zakázkách přímo z § 2 odst. 1
písm. b) tohoto zákona. Příslušné části rozhodnutí MŽP o poskytnutí dotace a smluv
mezi SFDI a stěžovatelem, které stanovily, že
je stěžovatel jako příjemce dotace povinen
postupovat při zadávání veřejných zakázek
podle zákona o veřejných zakázkách, pouze
deklarovaly již existující povinnost. Porušením rozpočtové kázně je podle § 44 odst. 1
písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech
„neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu, státního fondu, Národního fondu
nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem“. Za neoprávněné použití uvedených peněžních prostředků se dle § 3 písm. e) citovaného zákona (ve znění účinném do 29. 12.
2011) považuje „jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená
právním předpisem, rozhodnutím, případně
dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále
se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly
tyto peněžní prostředky použity.“ Porušením
povinnosti stanovené právním předpisem ve
smyslu citovaného ustanovení je přitom bezpochyby rovněž porušení povinnosti stanovené zákonem o veřejných zakázkách, nikoliv
pouze porušení povinnosti, kterou přímo stanoví zákon o rozpočtových pravidlech.
[23] Stejně tak neobstojí stěžovatelovy
námitky, podle nichž si nemohl být v roce
2005 vědom, že při zadávání předmětné zakázky postupuje v rozporu se zákonem.
[23] Stejně tak neobstojí stěžovatelovy
námitky, podle nichž si nemohl být v roce
2005 vědom, že při zadávání předmětné zakázky postupuje v rozporu se zákonem.
[24] Stěžovateli je vyčítáno porušení § 25
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, který
stanoví, že zadavatel je v zadávacím řízení povinen „dodržovat zásady stejného zacházení
se všemi zájemci a uchazeči s výjimkami
uvedenými v § 87, zákazu diskriminace
a transparentnosti“. Podrobným výkladem
tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, čj. 1 Afs
45/2010-159, č. 2189/2011 Sb. NSS, ve věci
Karlovarská losovačka. V uvedeném rozsudku zdejší soud zdůraznil, že zásada transparentnosti patří k hlavním principům zákona
o veřejných zakázkách (což platí i pro nový,
v současné době účinný zákon o veřejných
zakázkách, tedy zákon č. 137/2006 Sb.) a odkázal na judikaturu Soudního dvora, k početným směrnicím Evropské unie (dále jen
„EU“) v oblasti práva veřejných zakázek, k je-
jichž transpozici do českého práva došlo prostřednictvím těchto zákonů. NSS v citovaném
rozsudku dále konstatoval, že význam zásady
transparentnosti v prvé řadě směřuje k cíli samotného práva veřejných zakázek, kterým je
zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky. Zákon tohoto cíle dosahuje především vytvářením podmínek pro to, aby smlouvy, jejichž
plnění je hrazeno z veřejných prostředků, byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi
dodavateli. Právě k zajištění konkurence mezi
dodavateli slouží rovněž zásada transparentnosti. Požadavek transparentnosti přitom není splněn tehdy, pokud jsou v zadavatelově
postupu shledány takové prvky, jež by zadávací řízení činily nekontrolovatelným, hůře
kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným nebo jež by vzbuzovaly pochybnosti
o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele. Podmínkou dodržení zásady transparentnosti je tedy průběh zadávacího řízení
takovým způsobem, který se navenek jeví jako
férový a řádný (blíže viz body [40] až [44] shora uvedeného rozsudku čj. 1 Afs 45/2010-159
a v nich citovaná judikatura).
[25] Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil zásadu transparentnosti, s odkazem na svou dřívější judikaturu (rozsudek
ze dne 14. 5. 2007, čj. 31 Ca 166/2005-125,
č. 2621/2012 Sb. NSS), podle níž v případě,
kdy je losování prováděno pouze za účasti
pracovníků zadavatele, a jediným výstupem
z tohoto losování je zápis sepsaný těmito pracovníky, nelze takové losování považovat za
dostatečně transparentní. Nejvyšší správní
soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.
Předmětné zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví jako férový
a řádný, a stěžovatel se tak dopustil porušení
zásady transparentnosti stanovené v § 25
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
[25] Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil zásadu transparentnosti, s odkazem na svou dřívější judikaturu (rozsudek
ze dne 14. 5. 2007, čj. 31 Ca 166/2005-125,
č. 2621/2012 Sb. NSS), podle níž v případě,
kdy je losování prováděno pouze za účasti
pracovníků zadavatele, a jediným výstupem
z tohoto losování je zápis sepsaný těmito pracovníky, nelze takové losování považovat za
dostatečně transparentní. Nejvyšší správní
soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.
Předmětné zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví jako férový
a řádný, a stěžovatel se tak dopustil porušení
zásady transparentnosti stanovené v § 25
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
[26] K námitce, že jde o závěr plynoucí
teprve z nedávné judikatury, a že tedy uvedený výklad nelze aplikovat zpětně, Nejvyšší
správní soud znovu odkazuje na shora uvedený rozsudek čj. 1 Afs 45/2010-159, v němž se
vypořádával s obdobnou kasační námitkou.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
V citovaném rozsudku poukázal na skutečnost, že právní normy, aby mohly plnit svou
regulatorní funkci, musí být často formulovány jen velmi obecným způsobem. Tak je tomu i v případě § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, které z povahy věci nemůže
kazuisticky vyjmenovat všechny případy, na
které dopadá porušení zásady transparentnosti. „Pojem ,zásada transparentnosti‘ spadá
do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů; jejich definování obecně v právních
předpisech pro jejich povahu samu nemusí
být vhodné, dokonce ani možné. To platí tím
spíše o právních zásadách, jejichž obecnost
a abstraktnost je již samotným klasifikačním znakem právních zásad jako specifického druhu právních pravidel. (srov. Holländer, P. Filosofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň
2006, s. 139 násl.). Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního
pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého
neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Proto se zjištění, zda v daném případě
byla porušena zásada transparentnosti, musí odvíjet od hodnocení všech okolností konkrétního případu, z nichž správní orgán učiní závěr, zda je daný pojem naplněn či
nikoli. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či
nikoli“ (body [50] až [51] rozsudku).
[26] K námitce, že jde o závěr plynoucí
teprve z nedávné judikatury, a že tedy uvedený výklad nelze aplikovat zpětně, Nejvyšší
správní soud znovu odkazuje na shora uvedený rozsudek čj. 1 Afs 45/2010-159, v němž se
vypořádával s obdobnou kasační námitkou.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
V citovaném rozsudku poukázal na skutečnost, že právní normy, aby mohly plnit svou
regulatorní funkci, musí být často formulovány jen velmi obecným způsobem. Tak je tomu i v případě § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, které z povahy věci nemůže
kazuisticky vyjmenovat všechny případy, na
které dopadá porušení zásady transparentnosti. „Pojem ,zásada transparentnosti‘ spadá
do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů; jejich definování obecně v právních
předpisech pro jejich povahu samu nemusí
být vhodné, dokonce ani možné. To platí tím
spíše o právních zásadách, jejichž obecnost
a abstraktnost je již samotným klasifikačním znakem právních zásad jako specifického druhu právních pravidel. (srov. Holländer, P. Filosofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň
2006, s. 139 násl.). Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního
pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého
neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Proto se zjištění, zda v daném případě
byla porušena zásada transparentnosti, musí odvíjet od hodnocení všech okolností konkrétního případu, z nichž správní orgán učiní závěr, zda je daný pojem naplněn či
nikoli. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či
nikoli“ (body [50] až [51] rozsudku).
[27] Jestliže v nynějším případě správní
orgány vyložily pojem „zásada transparentnosti“ výše popsaným způsobem a krajský
soud jejich výklad následně aproboval, tak se
nejedná o retroaktivní uložení nějaké „nové“
povinnosti, ale o zcela standardní výklad práv
a povinností, které stěžovateli ze zákona plynuly od momentu jeho účinnosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
[27] Jestliže v nynějším případě správní
orgány vyložily pojem „zásada transparentnosti“ výše popsaným způsobem a krajský
soud jejich výklad následně aproboval, tak se
nejedná o retroaktivní uložení nějaké „nové“
povinnosti, ale o zcela standardní výklad práv
a povinností, které stěžovateli ze zákona plynuly od momentu jeho účinnosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
[28] Stěžovatel dále namítl, že kontrolní
orgány by se měly především zabývat šetřením ohledně toho, zda poskytnuté finanční
prostředky byly použity ke stanovenému účelu. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že při
hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné
použití nebo zadržení peněžních prostředků“ [§ 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých veřejných
prostředků a jeho naplnění. Jinými slovy, nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je
zároveň neoprávněným použitím prostředků,
které by jako takové muselo nutně vést k navrácení prostředků do veřejného rozpočtu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 7. 2008, čj. 9 Afs 202/2007-68).
[29] V nynějším případě však byl postup
správce daně plně namístě. Stěžovatel nebyl
nucen vracet poskytnuté dotace z důvodu nějakého drobného „formálního“ pochybení,
ale proto, že netransparentním způsobem zadal veřejnou zakázku v hodnotě několika desítek miliónů korun. Nejvyšší správní soud
považuje banalizaci takového pochybení stěžovatelem za nepřípadnou. Zdejšímu soudu
nepřísluší hodnotit, nakolik je daná stavba
společensky prospěšná, za minimálně stejně
významnou hodnotu, které je třeba poskytovat patřičnou právní ochranu, však považuje
dodržení zásady transparentnosti při nakládání s veřejnými prostředky.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti dále argumentoval, že poskytovatelé dotací měli
k dispozici veškeré materiály související s výběrovým řízením, a dotace přesto bez jakýchkoli výhrad poskytli. Uvedenou argumentaci
by bylo možné právně kvalifikovat (byť tak
stěžovatel výslovně nečiní) jako námitku, podle níž zpětným odnětím takto přidělených
dotací dochází k zásahu do zásady legitimního očekávání.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti dále argumentoval, že poskytovatelé dotací měli
k dispozici veškeré materiály související s výběrovým řízením, a dotace přesto bez jakýchkoli výhrad poskytli. Uvedenou argumentaci
by bylo možné právně kvalifikovat (byť tak
stěžovatel výslovně nečiní) jako námitku, podle níž zpětným odnětím takto přidělených
dotací dochází k zásahu do zásady legitimního očekávání.
[31] K výkladu zásady legitimního očekávání v daném kontextu Nejvyšší správní soud
odkazuje zejména na judikaturu Soudního
dvora týkající se zpětného vymáhání finančních prostředků čerpaných z rozpočtu EU.
Zdejší soud si je přitom vědom toho, že jak legislativa EU, tak i judikatura Soudního dvora
řeší pouze případy týkající se nakládání s finančními prostředky pocházejícími ze strukturálních fondů a z jiných dostupných finančních nástrojů EU. Dotace pocházející
čistě ze státního rozpočtu členského státu EU
se řídí zákony daného státu (až na výjimky týkající se nediskriminace, rovného zacházení
a nenarušení hospodářské soutěže v rámci
jednotného trhu EU). I přesto je možné níže
uvedené zásady posuzování čerpání a nakládání s dotacemi z rozpočtu EU vztáhnout i na
finanční prostředky čerpané pouze ze státního rozpočtu. Bylo by nelogické a v rozporu se
zásadou jednoty právního řádu, kdyby přidělování a kontrola nakládání s finančními prostředky z rozpočtu EU a z domácího rozpočtu
členského státu nepodléhalo obdobným
standardům.
[32] Klíčovými evropskými předpisy
upravujícími zpětné vymáhání finančních
prostředků čerpaných z rozpočtu EU byla
nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88
o úkolech strukturálních fondů a jejich účinnosti a o koordinaci mezi jejich činnostmi navzájem a mezi těmito činnostmi a operacemi
Evropské investiční banky a jinými existujícími finančními nástroji, a nařízení Rady (EHS)
č. 4253/88, které stanoví prováděcí ustanovení k nařízení (EHS) č. 2052/88 týkající se koordinace mezi činnostmi jednotlivých strukturálních fondů navzájem a mezi těmito
činnostmi a operacemi Evropské investiční
banky a jinými existujícími finančními nástroji.
K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000
nařízením Rady (ES) č. 1260/1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech,
které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje principy, na
kterých byla uvedená nařízení postavena.
[32] Klíčovými evropskými předpisy
upravujícími zpětné vymáhání finančních
prostředků čerpaných z rozpočtu EU byla
nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88
o úkolech strukturálních fondů a jejich účinnosti a o koordinaci mezi jejich činnostmi navzájem a mezi těmito činnostmi a operacemi
Evropské investiční banky a jinými existujícími finančními nástroji, a nařízení Rady (EHS)
č. 4253/88, které stanoví prováděcí ustanovení k nařízení (EHS) č. 2052/88 týkající se koordinace mezi činnostmi jednotlivých strukturálních fondů navzájem a mezi těmito
činnostmi a operacemi Evropské investiční
banky a jinými existujícími finančními nástroji.
K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000
nařízením Rady (ES) č. 1260/1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech,
které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje principy, na
kterých byla uvedená nařízení postavena.
[33] Z judikatury Soudního dvora k uvedeným předpisům plyne, že za dodržení
všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané
akce, nevylučuje ani neomezuje takovou od-
povědnost. Opačný výklad by vedl ke stavu,
kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré
odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly
oznámeny poskytovatelem. Předpokladem
práva dovolávat se legitimního očekávání je
v takovém případě poskytnutí konkrétních
ujištění ze strany příslušného orgánu, která
mohou vzbudit legitimní očekávání u toho,
komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato
ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy (rozsudek Soudního dvora ze
dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata
proti Komisi, C-414/08, Sb. rozh., s. I-2559,
body 102 a 107). Zásady legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se
dopustil zjevného porušení platné právní
úpravy (rozsudek Soudního dvora ze dne
13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další, spojené věci C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh.
s. I-1561, bod 56). Soudní dvůr proto neshledal, že by došlo k zásahu do zásady legitimního očekávání ani v případě, v němž příslušný
vnitrostátní orgán nemohl v okamžiku, kdy
rozhodl o poskytnutí pomoci, nevědět, že
příjemce nedodržel pravidla pro zadávání veřejných zakázek, neboť vybral poskytovatele
pověřeného uskutečněním operace financované z této pomoci ještě před tím, než mu byla pomoc poskytnuta (rozsudek Soudního
dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre de commerce et d’industrie de l’Indre, C-465/10).
[33] Z judikatury Soudního dvora k uvedeným předpisům plyne, že za dodržení
všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané
akce, nevylučuje ani neomezuje takovou od-
povědnost. Opačný výklad by vedl ke stavu,
kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré
odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly
oznámeny poskytovatelem. Předpokladem
práva dovolávat se legitimního očekávání je
v takovém případě poskytnutí konkrétních
ujištění ze strany příslušného orgánu, která
mohou vzbudit legitimní očekávání u toho,
komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato
ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy (rozsudek Soudního dvora ze
dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata
proti Komisi, C-414/08, Sb. rozh., s. I-2559,
body 102 a 107). Zásady legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se
dopustil zjevného porušení platné právní
úpravy (rozsudek Soudního dvora ze dne
13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další, spojené věci C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh.
s. I-1561, bod 56). Soudní dvůr proto neshledal, že by došlo k zásahu do zásady legitimního očekávání ani v případě, v němž příslušný
vnitrostátní orgán nemohl v okamžiku, kdy
rozhodl o poskytnutí pomoci, nevědět, že
příjemce nedodržel pravidla pro zadávání veřejných zakázek, neboť vybral poskytovatele
pověřeného uskutečněním operace financované z této pomoci ještě před tím, než mu byla pomoc poskytnuta (rozsudek Soudního
dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre de commerce et d’industrie de l’Indre, C-465/10).
[34] Samotná skutečnost, že v nynějším
případě byli poskytovatelé dotací v době, kdy
o jejich poskytnutí stěžovateli rozhodovali,
obeznámeni s tím, jakým způsobem zadal zakázku na realizaci Projektu, tedy neznamená,
že by se stěžovatel mohl v řízení o porušení
rozpočtové kázně úspěšně dovolávat zásady
legitimního očekávání. Stěžovateli se nedostalo žádných konkrétních ujištění ze strany poskytovatelů dotací (tj. MŽP a SFDI) ohledně
souladu jeho postupu při zadávání předmětné
veřejné zakázky se zákonem. Stěžovatel se
svým postupem navíc dopustil zjevného porušení zákona o veřejných zakázkách. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
Státní podnik Povodí Labe proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o vyměření od- vodů za porušení rozpočtové kázně, o kasační stížnosti žalobce. *) S účinností od 1. 7. 2006 byl zákon nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. ocitla odkoupením pohledávky od společnosti COOP Banka v postavení věřitele vůči Květoslavě H., se zájmy klientky stěžovatele Květoslavy H. Námitka stěžovatele, že zájmy společnosti
ACTON nebyly v rozporu se zájmy jeho klientky
Květoslavy H., tedy nemůže obstát. [36] Jak již konstatoval i městský soud, je
nerozhodné, zda stěžovatel svým jednáním
ve prospěch společnosti ACTON nějak reálně