Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v nevyhovění žá- dosti o ověření neplatnosti platebního výměru, není podle $ 85 s. ř. s. přípustná, ne- boť žalobce má ve správním řízení a v následném soudním přezkumu daňových roz- hodnutí k dispozici jiné právní prostředky, jimiž se může domáhat ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem.
Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v nevyhovění žá- dosti o ověření neplatnosti platebního výměru, není podle $ 85 s. ř. s. přípustná, ne- boť žalobce má ve správním řízení a v následném soudním přezkumu daňových roz- hodnutí k dispozici jiné právní prostředky, jimiž se může domáhat ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem.
Úvodem je třeba poukázat na to, že počí- naje účinností soudního řádu správního (1. 1. ) náleží do pravomoci soudů ve správ- ním soudnictví poskytovat ochranu před ne- zákonným zásahem, pokynem nebo donuce- ním správního orgánu. Do té doby bylo možno se u soudů ve správním soudnictví domáhat pouze pře- zkoumání rozhodnutí správních orgánů buď cestou žaloby proti pravomocným rozhodnu- tím správních orgánů, anebo opravnými pro- středky proti rozhodnutím nepravomocným, a to podle části páté občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném. Soudy pře- zkoumávaly napadená rozhodnutí v rozsahu a z důvodů v žalobě uvedených; k těžkým pro- cesním vadám však (dle konstantní judikatu- ry) přihlížely z úřední povinnosti a pro ne- přezkoumatelnost © napadená | rozhodnutí rušily i tehdy, pokud taková vada nebyla v ža- lobě (opravném prostředku) namítána. Roz- sáhlá judikatura soudů též dokládá (např. Soudní judikatura ve věcech správních č. 214 a 364/1998, č. 410 a 477/1999, č. 738/2001), že z úřední povinnosti soudy přihlížely i k ni- cotnosti přezkoumávaných rozhodnutí; do- spěly-li k závěru, že přezkoumávané rozhod- nutí je paaktem, napadené rozhodnutí i bez žalobních námitek rušily (z hlediska právní teorie je možno mít k „rušení paaktu“ výhra- dy, procesní předpis však jiný procesní ná- stroj soudům nedával). Ochranu před zásahy správních orgánů, jež neměly charakter rozhodnutí, správní soudy neposkytovaly a fyzická nebo právnic- ká osoba se mohla ochrany dovolat pouze u Ústavního soudu cestou ústavní stížnosti, pokud takovým zásahem byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústav- ním zákonem [$ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Cestou ústavní stížnosti by- lo (a je možno i nyní) z týchž důvodů zpo- chybnit i pravomocná rozhodnutí v řízení, v nichž byl stěžovatel účastníkem. Ústavní stížnost byla nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, kte- ré mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (s výjimkou obnovy řízení). Soudní řád správní umožňuje domáhat se ochrany před nezákonným zásahem správní- ho orgánu a v rozsahu této nové působnosti 381 1541 správních soudů omezil působnost Ústavního soudu (případnou neústavnost závěrů správ- ních soudů lze zpochybnit ústavní stížností, napadající nikoliv již zásah samotný, nýbrž rozhodnutí o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě, jíž se stěžovatel ochrany před zásahem dovolával). Pro úplnost je třeba ještě dodat, že podle soudního řádu správního soudy přezkoumá- vají též žaloby proti rozhodnutím správních orgánů postupem podle části třetí hlavy dru- hé dílu prvního; v případě, kdy soud zjistí, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, je jeho povin- ností i bez návrhu tuto nicotnost rozhodnu- tím deklarovat ($ 76 odst. 2 s. ř. s.). Žalobní legitimace k podání žaloby podle části třetí hlavy druhé dílu třetího soudního řádu správního svědčí tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech přímo zkrácen nezákon- ným zásahem správního orgánu (který není rozhodnutím), takový zásah byl přímo proti němu zaměřen, popř. v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, a za předpokla- du, že zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho opakování ($ 82 s. ř. s.). Žaloba však není přípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostřed- ky, a nebyla by přípustná ani tehdy, pokud by se žalobce domáhal pouze určení nezákon- nosti zásahu ($ 85 s. ř. s.). Soudní řád správní konkrétně nestanoví, jaké právní prostředky ochrany nebo nápra- vy vylučují možnost domáhat se ochrany po- dle $ 82 a násl. s. ř. s., a jinak tomu ani pro různorodost možných zásahů být nemůže. Je však nepochybné, že jsou-li i jiné právní pro- středky, jimiž lze bránit dalšímu trvání či mož- nému opakování zásahu nebo napravit stav zá- sahem působený (za předpokladu, že jde o zásah nezákonný), zákon nedává na výběr, ja- kými právními prostředky proti zásahu brojit; žaloba podle $ 82 a násl. s. ř. s. je takovým práv- ním prostředkem pouze tehdy, pokud právní řád jiné právní prostředky neposkytuje. Zákon tak jednoznačně upřednostňuje jiné formy ochrany před protiprávním konáním správ- ních orgánů a tato soudní ochrana se uplatní jen tam, kde jiná ochrana není. 382 Pro úsudek o existenci či neexistenci ta- kových právních prostředků z hlediska pří- pustnosti žaloby podle $ 82 a násl. s. ř. s. je rozhodné, zda právní řád ochranu jinými právními prostředky objektivně připouští, nikoliv zda mohou být užity v konkrétním případě v době podání žaloby podle $ 82 a násl. s. ř. s. Taková žaloba proto nebude pří- pustná nejen tehdy, kdy žalobce má v době podání žaloby jiné právní prostředky ochra- ny k dispozici, ale ani tehdy, pokud se žalob- ce mohl bránit nezákonnému zásahu v jiném řízení opravnými prostředky správního říze- ní nebo žalobou u soudu a této možnosti v zá- konem stanovené lhůtě nevyužil. Taková žalo- ba však nebude přípustná ani tehdy, pokud právní prostředky vyčerpal a není spokojen s výsledkem takového řízení. V předmětné věci stěžovatel spojuje tvrze- ný nezákonný zásah s tím, že žalovaný nezahá- jil řízení podle $ 32 odst. 7 daňového řádu o splnění podmínek osvědčení neplatnosti platebního výměru ze dne 25. 2. 1999, ačkoliv jej k tomu žalobce svou žádostí ze dne 17. 6. 2003 vyzval z toho důvodu, že platební výměr nesplňuje základní náležitosti rozhodnutí sta- novené v $ 32 odst. 2 písm. b)a d)d.ř. Při interpretaci ustanovení $ 32 odst. 7 d. ř. je nutno vycházet z právního názoru Ústavní- ho soudu, obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb. (poznámka soudu: tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh na zrušení cit. ustanovení), v němž Ústavní soud přede- vším uvedl, že smyslem $ 32 odst. 7 daňového řádu je umožnit vydání osvědčení o neplat- nosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených podstat- ných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové roz- hodnutí se proto právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku, a osvědčení o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Osvědčením neplatnosti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky, nýbrž se pouze prohlašuje je- ho neplatnost, a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhodnutí nového. Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z konstantní judikatury obecných soudů, podle níž nulitní právní akt (nicotný, non negotium) ve skutečnosti ne- existuje, neboť tu není nic, co by bylo způso- bilé s účinky právní moci dotknout právní sféru fyzické nebo právnické osoby (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94, in: Soudní ju- dikatura ve věcech správních, č. 2/1998, str. 56 a násl.; rozsudek Vrchního soudu v Pra- ze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec: Soudní judikatura ve věcech správních. Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko judikatury odpovídá rovněž stano- visku doktríny správního práva (viz např. D. Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha: Správní právo. Obecná část. Brno 2003, str. 188 a násl; z cizojazyčných např. H. Mauer: Aligemeines Verwaltungsrechi. 10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.). T když daňový řád konstruuje samostatný procesní postup, v němž se ověřuje splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, umožňují- cí správci daně vydání osvědčení o neplat- nosti rozhodnutí, cestou nápravy se může stát i odvolání podané proti takovému roz- hodnutí. Odvolací řízení sice slouží k pře- zkoumání věcné správnosti daňového roz- hodnutí, přesto nemůže odvolací orgán ponechat bez povšimnutí námitku spočívají- cí ve zpochybnění samotné platnosti napade- ného rozhodnutí. Nelze-li totiž neplatné roz- hodnutí vůbec za rozhodnutí považovat, není takové rozhodnutí způsobilé věcného pře- zkumu v odvolacím řízení, natož způsobilé změny provedené odvolacím orgánem. Je-li proto proti rozhodnutí správce daně podáno odvolání, musí odvolací orgán, a to i bez ohle- du na odvolací námitky, nejprve uvážit, zda přezkoumávané rozhodnutí je rozhodnutím platným, a teprve poté může přistoupit k je- ho věcnému přezkoumání. Pokud naopak bu- de mít za to, že rozhodnutí je rozhodnutím neplatným, bude na něm, aby měl správce da- ně k postupu podle $ 32 odst. 7 d. ř. Tím spí- še by tak měl odvolací orgán učinit, pokud by neplatnost daňového rozhodnutí v podaném odvolání namítal sám odvolatel. I když daňo- vý řád v tomto směru výslovně postup odvo- lacího orgánu neupravuje, jiný postup nepři- chází do úvahy, neboť odvolací orgán nemůže meritorně přezkoumávat neexistují- cí rozhodnutí a ani odstraňovat jeho nedo- statky; pokud by tak přesto učinil, bylo by ni- cotné i jeho rozhodnutí © odvolání. V předmětné věci proto, i když žalobce nena- mítal v odvolání neplatnost platebního výmě- ru, je třeba z rozhodnutí Finančního ředitel- ství v Brně, jímž byl napadený platební výměr změněn, dovodit, že odvolací orgán posoudil tento platební výměr jako platný a přezkumu schopný. Možnost zpochybnit platnost platebního výměru zákon umožňoval stěžovateli uplatnit v žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitel- ství. Krajský soud v Brně stěžovatelovu žalo- bu meritorně přezkoumal (podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném) a rozsudkem ze dne 14. 8. 2002 žalobu zamítl. Žalobce v žalobě namítal mj. nezákonnost výše uvedeného roz- hodnutí Finančního ředitelství v Brně, jehož zrušení se domáhal: daň mu byla podle jeho přesvědčení stanovena v rozporu se záko- nem, neboť nebyl povinen daň platit. Nicot- nost rozhodnutí finančního ředitelství ani ža- lovaného v žalobě nenamítal. Jak již bylo shora uvedeno, otázku nicotnosti žalobou na- padeného rozhodnutí soudy přezkoumávaly z úřední povinnosti, i když nebyla namítána, a z rozhodnutí krajského soudu tak Ize dovo- dit, že i soud usoudil na platnost těchto roz- hodnutí. Konečně se věcí zabýval i Ústavní soud, který stěžovatelovu ústavní stížnost od- mítl; stěžovatelova ústavní práva podle něj nebyla porušena. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobce měl ve správním řízení a následném soudním přezkumu daňových rozhodnutí k dispozici právní prostředky, jimiž se mohl domáhat ochrany před tvrzeným nezákonným zása- hem, neboť platnost platebního výměru žalo- vaného byla předpokladem způsobilosti jeho přezkumu v odvolacím daňovém řízení a zá- konnosti rozhodnutí daňových orgánů obou stupňů v přezkumném řízení soudním. Žalo- ba, jíž se stěžovatel domáhal ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, byla proto podle $ 85 s. ř. s. nepřípustná a krajský soud nepochybil, jestliže tuto žalo- bu podle $ 46 odst. 1 písm. d) odmítl. 383 1542 Daňové řízení: prekluze práva daň vyměřit Daň z příjmů fyzických osob: dodatečné vyměření daně k $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. (v tex- tu též „daňový řád“, „d. ř.“) I. Daň je podle $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nutno vymě- řit či doměřit pravomocně ve lhůtě tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. II. Vyměření daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí Ihůty stanovené v $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu ci- tovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.
Akciová společnost ADAMOV-SYSTEMS proti Finančnímu úřadu v Blansku o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu vymezeném kasační stížností a z důvodů v ní uvedených a neshledal kasační stížnost důvodnou. Rovněž neshledal v napadeném rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, pochybení, k nimž by bylo třeba ve smyslu § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
Úvodem je třeba poukázat na to, že počínaje účinností soudního řádu správního (1. 1. 2003) náleží do pravomoci soudů ve správním soudnictví poskytovat ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Do té doby bylo možno se u soudů ve správním soudnictví domáhat pouze přezkoumání rozhodnutí správních orgánů buď cestou žaloby proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů anebo opravnými prostředky proti rozhodnutím nepravomocným, a to podle části páté občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném. Soudy přezkoumávaly napadená rozhodnutí v rozsahu a z důvodů v žalobě uvedených; k těžkým procesním vadám však (dle konstantní judikatury) přihlížely z úřední povinnosti a pro nepřezkoumatelnost napadená rozhodnutí rušily i tehdy, pokud taková vada nebyla v žalobě (opravném prostředku) namítána. Rozsáhlá judikatura soudů též dokládá (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věcech sp. zn. 7A 111/94, 6A 26/95, 7A 56/97, 6A 202/95, 6A 90/97) že z úřední povinnosti soudy přihlížely i k nicotnosti přezkoumávaných rozhodnutí a dospěly-li k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je paaktem, napadené rozhodnutí i bez žalobních námitek rušily (z hlediska právní teorie je možno mít k „rušení paaktu“ výhrady, procesní předpis však jiný procesní nástroj soudům nedával).
Ochranu před zásahy správních orgánů, jež neměly charakter rozhodnutí, správní soudy neposkytovaly a fyzická nebo právnická osoba se mohla ochrany dovolat pouze u Ústavního soudu cestou ústavní stížnosti, pokud takovým zásahem byla porušena její základní práva nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Cestou ústavní stížnosti bylo (a je možno i nyní) s týchž důvodů zpochybnit i pravomocná rozhodnutí v řízení, v nichž byl stěžovatel účastníkem. Ústavní stížnost byla nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (s výjimkou obnovy řízení).
Soudní řád správní počínaje svou účinností umožňuje domáhat se ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu a v rozsahu této nové působnosti správních soudů omezil působnost Ústavního soudu (případnou neústavnost závěrů správních soudů lze zpochybnit ústavní stížností, směřující nikoliv již proti zásahu samému, ale proti rozhodnutí o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě, jíž se stěžovatel ochrany u soudu před zásahem dovolával).
Pro úplnost je třeba ještě dodat, že podle soudního řádu správního soudy přezkoumávají též žaloby proti rozhodnutí správních orgánů postupem podle části třetí hlavy druhé dílu prvního; v případě, kdy soud zjistí, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, je jeho povinností i bez návrhu tuto nicotnost rozhodnutím deklarovat (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).
Žalobní legitimace k podání žaloby podle části třetí, hlavy druhé dílu třetího s. ř. s. svědčí tomu kdo tvrdí, že byl na svých právech přímo zkrácen nezákonným zásahem správního orgánu (který není rozhodnutím), takový zásah byl přímo proti němu zaměřen, popř. v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, a za předpokladu, že zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho opakování (§ 82 s. ř. s.). Žaloba však není přípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky, a nebyla by přípustná ani tehdy, pokud by se žalobce domáhal pouze určení nezákonnosti zásahu (§ 85 s. ř. s.).
Soudní řád správní konkrétně nestanoví, jaké právní prostředky ochrany nebo nápravy vylučují možnost domáhat se ochrany podle § 82 a násl. s. ř. s., a jinak tomu ani pro různorodost možných zásahů být nemůže. Je však nepochybné, že jsou-li i jiné právní prostředky, jimiž lze bránit dalšímu trvání či možnému opakování zásahu nebo napravit stav zásahem působený (za předpokladu, že jde o zásah nezákonný), zákon nedává na výběr, jakými právními prostředky proti zásahu brojit; žaloba podle § 82 a násl. s. ř. s. je takovým právním prostředkem pouze tehdy, pokud právní řád jiné právní prostředky neposkytuje. Zákon tak jednoznačně upřednostňuje jiné formy ochrany před protiprávním konáním správních orgánů a tato soudní ochrana se uplatní jen tam, kde jiná ochrana není.
Pro úsudek o existenci či neexistenci takových právních prostředků z hlediska přípustnosti žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. je rozhodné, zda právní řád ochranu jinými právními prostředky objektivně připouští, nikoliv zda mohou být užity v konkrétním případě v době podání žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. Taková žaloba proto nebude přípustná nejen tehdy, kdy žalobce má v době podání žaloby jiné právní prostředky ochrany k dispozici, ale ani tehdy, pokud žalobce se mohl bránit nezákonnému zásahu v jiném řízení opravnými prostředky správního řízení nebo žalobou u soudu a této možnosti v zákonem stanovené lhůtě nevyužil. Taková žaloba však nebude přípustná ani tehdy, pokud právní prostředky vyčerpal a není spokojen s výsledkem takového řízení.
V předmětné věci stěžovatel spojuje tvrzený nezákonný zásah s tím, že žalovaný nezahájil řízení podle § 32 odst. 7 daňového řádu o splnění podmínek osvědčení neplatnosti platebního výměru ze dne 25. 2. 1999, ačkoliv jej k tomu svou žádostí ze dne 17. 6. 2003 vyzval z toho důvodu, že předmětný platební výměr nesplňuje základní náležitosti rozhodnutí stanovené v § 32 odst. 2 písm. b) a d) daňového řádu.
Při interpretaci ustanovení § 32 odst. 7 daňového řádu je nutno vycházet z právního názoru Ústavního soudu, obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb. (poznámka soudu: tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh na zrušení cit. ustanovení), v němž Ústavní soud především uvedl, že smyslem § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. je umožnit vydání osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se proto právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku, a osvědčení o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Osvědčením neplatnosti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky, nýbrž se pouze prohlašuje jeho neplatnost, a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhodnutí nového.
Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z konstantní judikatury obecných soudů, podle níž nulitní právní akt (nicotný, non negotium) ve skutečnosti neexistuje, neboť tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféru fyzické nebo právnické osoby (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94, in: Soudní judikatura ve věcech správních, č. 2/1998, str. 56 a násl.; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec, Soudní judikatura ve věcech správních, Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko judikatury odpovídá rovněž stanovisku doktríny správního práva (viz např. D. Hendrych a kol., Správní právo – obecná část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha, Správní právo – obecná část, Brno, 2003, str. 188 a násl.; z cizojazyčných např. H. Mauer, Allgemeines Verwaltungsrecht, 10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.).
I když daňový řád konstruuje samostatný procesní postup, v němž se ověřuje splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, umožňující správci daně vydání osvědčení o neplatnosti rozhodnutí, cestou nápravy se může stát i odvolání podané proti takovému rozhodnutí. Odvolací řízení sice slouží k přezkoumání věcné správnosti daňového rozhodnutí, přesto nemůže odvolací orgán ponechat bez povšimnutí námitku spočívající ve zpochybnění samotné platnosti napadeného rozhodnutí. Nelze-li totiž neplatné rozhodnutí vůbec za rozhodnutí považovat, není takové rozhodnutí způsobilé věcného přezkumu v odvolacím řízení, natož způsobilé změny provedené odvolacím orgánem. Je-li proto proti rozhodnutí správce daně podáno odvolání, musí odvolací orgán, a ti i bez ohledu na odvolací námitky, nejprve uvážit, zda přezkoumávané rozhodnutí je rozhodnutím platným a teprve poté může přistoupit k jeho věcnému přezkoumání. Pokud naopak bude mít za to, že rozhodnutí je rozhodnutím neplatným, bude na něm iniciovat správce daně k postupu podle § 32 odst. 7 daňového řádu. Tím spíše by tak měl odvolací orgán učinit, pokud by v podaném odvolání neplatnost daňového rozhodnutí namítal sám odvolatel. I když daňový řád v tomto směru výslovně postup odvolacího orgánu neupravuje, jiný postup nepřichází do úvahy, neboť odvolací orgán nemůže meritorně přezkoumávat neexistující rozhodnutí a ani odstraňovat jeho nedostatky; pokud by tak přesto učinil, bylo by nicotným i jeho rozhodnutí o odvolání. V předmětné věci proto, i když žalobce nenamítal v odvolání neplatnost platebního výměru, je třeba z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž byl napadený platební výměr změněn, dovodit, že odvolací orgán posoudil tento platební výměr jako platný a přezkumu schopný.
Možnost zpochybnit platnost platebního výměru zákon umožňoval stěžovateli uplatnit v žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství. Krajský soud v Brně stěžovatelovu žalobu meritorně přezkoumal (podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném) a rozsudkem ze dne 14. 8. 2002, č. j. 30 Ca 257/2000 – 46, žalobu zamítl. Žalobce v žalobě namítal mj. nezákonnost výše uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jehož zrušení se domáhal, namítal, že daň mu byla stanovena v rozporu se zákonem, neboť nebyl povinen daň platit, nicotnost rozhodnutí finančního ředitelství ani žalovaného v žalobě nenamítal. Jak již bylo shora uvedeno, otázku nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí soudy přezkoumávaly z úřední povinnosti, i když nebyla namítána, a z rozhodnutí krajského soudu tak lze dovodit, že i soud usoudil na platnost těchto rozhodnutí.
edeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jehož zrušení se domáhal, namítal, že daň mu byla stanovena v rozporu se zákonem, neboť nebyl povinen daň platit, nicotnost rozhodnutí finančního ředitelství ani žalovaného v žalobě nenamítal. Jak již bylo shora uvedeno, otázku nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí soudy přezkoumávaly z úřední povinnosti, i když nebyla namítána, a z rozhodnutí krajského soudu tak lze dovodit, že i soud usoudil na platnost těchto rozhodnutí.
Konečně je třeba odkázat i na to, že věcí se zabýval Ústavní soud, který stěžovatele, podanou ústavní stížnost odmítl. I v ústavní stížnosti stěžovatel namítal nezákonnost a neústavnost rozhodnutí krajského soudu, kterou spatřoval v tom, že soud podle něho nepřihlédl k vadám řízení před správními orgány [porušení ustanovení § 43 odst. 2, § 46 odst. 2, § 2 odst. 2, zákaz retroaktivity právních norem a § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu], ačkoliv podle něho tyto vady měly za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud uzavřel, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobce měl ve správním řízení a následném soudním přezkumu daňových rozhodnutí k dispozici právní prostředky, jimiž se mohl domáhat ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem, neboť platnost daňového výměru žalovaného byla předpokladem způsobilosti jeho přezkumu v odvolacím daňovém řízení a zákonnosti rozhodnutí daňových orgánů obou stupňů v přezkumném řízení soudním. Žaloba, jíž se stěžovatel domáhal ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, byla proto podle § 85 s. ř. s. nepřípustná a krajský soud nepochybil, jestliže tuto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) odmítl.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na rozpornou judikaturu Ústavního soudu v podobných případech, dovolává se argumentace užité v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 31/99 a s názory, vyslovenými v pozdějších rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 471/02 a sp. zn. IV. ÚS 705/2000) polemizuje a označuje je za nesprávné, Nejvyšší správní soud uvádí, že není povolán správnost rozhodnutí Ústavního soudu hodnotit či zaujímat stanovisko k případně rozdílným právním názorům v nich vysloveným.
Konečně důvodnou neshledal soud ani poslední námitku v kasační stížnosti, podle níž v případě možného dvojího výkladu ustanovení § 82 a § 85 s. ř. s. měl soud, k naplnění zásady spravedlivého procesu použít výklad, který by umožnil stěžovateli domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že na aplikaci předmětných ustanovení soudního řádu správního lze nahlížet jinak, než shora vyložil. Z odmítnutí žaloby nelze dovozovat zkrácení práv žalobce domáhat se zákonem stanoveným způsobem práva na soudní kontrolu. V předmětné věci navíc byla zákonnost daňových rozhodnutí, jejichž platnost žalobce nyní zpochybňuje, soudem ve správním soudnictví přezkoumána a ústavnost závěrů krajského soudu byla následně přezkoumána i Ústavním soudem.
Kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji proto podle § 110 odst. 1 věty poslední zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contr. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť z obsahu spisu vyplývá, že mu náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 1. 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu