Je-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného, doručuje správce daně povinnému i správci podniku povinného písemnosti tehdy, týká-li se řízení před správcem daně podniku a využil-li správce podniku svého oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. a projevil vůči správci daně svoji vůli v dané věci povinného zastupovat.
Je-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného, doručuje správce daně povinnému i správci podniku povinného písemnosti tehdy, týká-li se řízení před správcem daně podniku a využil-li správce podniku svého oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. a projevil vůči správci daně svoji vůli v dané věci povinného zastupovat.
[28] Právní otázka, kterou je namístě vyřešit, se týká podniku. Podnik, jak známo, není subjektem práva. „Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhle-
*) S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
dem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.“ (§ 5 odst. 1 obchodního zákoníku*)). „Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.“ (§ 5 odst. 2 obchodního zákoníku).
[29] Podnik jako komplexní majetkovou hodnotu tvořenou různými funkčně propojenými složkami podnikání lze prodat jako celek smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku). Podle § 476 odst. 1 obchodního zákoníku „[s]mlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu“. Při prodeji podniku platí specifická pravidla pro přechod závazků vztahujících se k podniku: „Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.“ (§ 477 odst. 1 obchodního zákoníku). „K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím.“ (§ 477 odst. 3 obchodního zákoníku).
[29] Podnik jako komplexní majetkovou hodnotu tvořenou různými funkčně propojenými složkami podnikání lze prodat jako celek smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku). Podle § 476 odst. 1 obchodního zákoníku „[s]mlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu“. Při prodeji podniku platí specifická pravidla pro přechod závazků vztahujících se k podniku: „Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.“ (§ 477 odst. 1 obchodního zákoníku). „K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím.“ (§ 477 odst. 3 obchodního zákoníku).
[30] Výše uvedená ustanovení o přechodu závazků se však nevztahují na daňové dluhy, neboť přechod takových závazků vylučoval dříve § 45 zákona o správě daní a poplatků, který stanovil, že „[d]ohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak“; nyní podobné ustanovení obsahuje § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jenž stanoví, že „[d]ohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná; to neplatí, pokud jiná osoba plní povinnost, která této osobě vznikla v důsledku zajištění daně po-
dle zákona“. Judikatura Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98, č. 4/1999 Sb. ÚS, přitom neshledala protiústavním právní názor obecných soudů, že § 477 odst. 1 obchodního zákoníku není ve vztahu k § 45 daňového řádu z roku 1992 zvláštním ustanovením. Ústavní soud ve zmíněném usnesení uvedl: „Názor ohledně výkladu a aplikace § 477 odst. 1 obchodního zákoníku, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daně znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu, a z toho dovozený závěr, že daňová povinnost je zcela nepochybně povinností veřejného práva, přičemž daňovým předpisem je jakýkoliv přenos daňové povinnosti zakázán, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť i podle jeho názoru je daňová povinnost plátce daně povinností veřejnoprávní. Tato povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem, přičemž zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravuje kogentně i to, který subjekt tuto povinnost má, zatímco [daňový řád z roku 1992] zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Názor, že takovým zvláštním právním předpisem je obchodní zákoník, který v ustanovení týkajícím se prodeje podniku, resp. části podniku, v § 477 odst. 1 stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, je mylný, neboť v případě daňové povinnosti je plátce daně ve vztahu vůči orgánu veřejné moci, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech. Plátce daně jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu (viz Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 3, Brno, 1992, s. 11). Smlouva o prodeji podniku, resp. části podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti. Ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku nepředstavuje tedy v tomto případě ve vztahu k § 45 [daňový řád z roku 1992] lex specialis.“
[30] Výše uvedená ustanovení o přechodu závazků se však nevztahují na daňové dluhy, neboť přechod takových závazků vylučoval dříve § 45 zákona o správě daní a poplatků, který stanovil, že „[d]ohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak“; nyní podobné ustanovení obsahuje § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jenž stanoví, že „[d]ohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná; to neplatí, pokud jiná osoba plní povinnost, která této osobě vznikla v důsledku zajištění daně po-
dle zákona“. Judikatura Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98, č. 4/1999 Sb. ÚS, přitom neshledala protiústavním právní názor obecných soudů, že § 477 odst. 1 obchodního zákoníku není ve vztahu k § 45 daňového řádu z roku 1992 zvláštním ustanovením. Ústavní soud ve zmíněném usnesení uvedl: „Názor ohledně výkladu a aplikace § 477 odst. 1 obchodního zákoníku, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daně znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu, a z toho dovozený závěr, že daňová povinnost je zcela nepochybně povinností veřejného práva, přičemž daňovým předpisem je jakýkoliv přenos daňové povinnosti zakázán, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť i podle jeho názoru je daňová povinnost plátce daně povinností veřejnoprávní. Tato povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem, přičemž zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravuje kogentně i to, který subjekt tuto povinnost má, zatímco [daňový řád z roku 1992] zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Názor, že takovým zvláštním právním předpisem je obchodní zákoník, který v ustanovení týkajícím se prodeje podniku, resp. části podniku, v § 477 odst. 1 stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, je mylný, neboť v případě daňové povinnosti je plátce daně ve vztahu vůči orgánu veřejné moci, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech. Plátce daně jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu (viz Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 3, Brno, 1992, s. 11). Smlouva o prodeji podniku, resp. části podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti. Ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku nepředstavuje tedy v tomto případě ve vztahu k § 45 [daňový řád z roku 1992] lex specialis.“
[31] Z výše uvedeného je nepochybné, že veškeré daňové povinnosti vztahující se zcela či zčásti, přímo nebo nepřímo k podniku jsou úzce vázány na osobu daňového subjektu a nepřecházejí prodejem podniku na jinou osobu. Lze mít za to, že nemohou přejít na vydražitele ani v případě, že byl podnik prodán v dražbě v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku či v rámci provedení exekuce prodejem podniku, neboť i v tomto případě, jakkoli právní předpisy o výkonu rozhodnutí či exekuci na to výslovně nepamatují, či přesněji řečeno právě proto, že právní úprava žádné výslovné ustanovení o přechodu tohoto typu pohledávek na vydražitele neobsahuje, se uplatní logika vztahu veřejného a soukromého práva vyjádřená ve shora zmíněném usnesení Ústavního soudu. Znamená to mimo jiné, že daňové povinnosti majitele podniku se nemohou projevit ve zjištěné ceně podniku pro účely dražební vyhlášky podle § 338n odst. 1 písm. e) a odst. 2 o. s. ř. ani mezi závazky podniku podle § 338n odst. 1 písm. d), resp. c) o. s. ř., neboť tyto povinnosti nejsou právně součástí podniku, třebaže s ním ekonomicky úzce souvisejí.
III.2.2 Exekuce prodejem podniku a da-
ňové povinnosti
[31] Z výše uvedeného je nepochybné, že veškeré daňové povinnosti vztahující se zcela či zčásti, přímo nebo nepřímo k podniku jsou úzce vázány na osobu daňového subjektu a nepřecházejí prodejem podniku na jinou osobu. Lze mít za to, že nemohou přejít na vydražitele ani v případě, že byl podnik prodán v dražbě v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku či v rámci provedení exekuce prodejem podniku, neboť i v tomto případě, jakkoli právní předpisy o výkonu rozhodnutí či exekuci na to výslovně nepamatují, či přesněji řečeno právě proto, že právní úprava žádné výslovné ustanovení o přechodu tohoto typu pohledávek na vydražitele neobsahuje, se uplatní logika vztahu veřejného a soukromého práva vyjádřená ve shora zmíněném usnesení Ústavního soudu. Znamená to mimo jiné, že daňové povinnosti majitele podniku se nemohou projevit ve zjištěné ceně podniku pro účely dražební vyhlášky podle § 338n odst. 1 písm. e) a odst. 2 o. s. ř. ani mezi závazky podniku podle § 338n odst. 1 písm. d), resp. c) o. s. ř., neboť tyto povinnosti nejsou právně součástí podniku, třebaže s ním ekonomicky úzce souvisejí.
III.2.2 Exekuce prodejem podniku a da-
ňové povinnosti
[32] Jakkoli z výkladu výše provedeného je patrné, že daňové povinnosti jsou úzce vázány na osobu majitele podniku a s podnikem nepřecházejí smluvně ani na základě dražby na jinou osobu, neznamená to, že s podnikem nesouvisejí. Je tomu právě naopak.
[33] V souvislosti s provozem podniku vzniká jeho majiteli řada daňových povinností. Zdanitelná plnění produkovaná podnikem podléhají dani z přidané hodnoty a v některých případech spotřební dani; tyto daně je
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
majitel podniku povinen platit, na druhé straně má přirozeně i nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jsou-li pro to splněny podmínky. Je-li součástí podniku nemovitost, musí za ni majitel podniku platit daň z nemovitostí. Kupuje-li se pro účely podniku nemovitost či prodává-li se nemovitost, jež byla součástí podniku, vzniká majiteli podniku povinnost platit daň z převodu nemovitosti či mu může vzniknout ručitelský závazek za takovou daň. Je-li součástí podniku silniční motorové vozidlo či přípojné vozidlo, vzniká za splnění dalších podmínek majiteli podniku povinnost platit silniční daň. A konečně – jako v projednávaném případě – výnosy produkované podnikem mohou podléhat dani z příjmů, ať již fyzických osob, anebo právnických osob, kterou musí majitel podniku platit.
[33] V souvislosti s provozem podniku vzniká jeho majiteli řada daňových povinností. Zdanitelná plnění produkovaná podnikem podléhají dani z přidané hodnoty a v některých případech spotřební dani; tyto daně je
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
majitel podniku povinen platit, na druhé straně má přirozeně i nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jsou-li pro to splněny podmínky. Je-li součástí podniku nemovitost, musí za ni majitel podniku platit daň z nemovitostí. Kupuje-li se pro účely podniku nemovitost či prodává-li se nemovitost, jež byla součástí podniku, vzniká majiteli podniku povinnost platit daň z převodu nemovitosti či mu může vzniknout ručitelský závazek za takovou daň. Je-li součástí podniku silniční motorové vozidlo či přípojné vozidlo, vzniká za splnění dalších podmínek majiteli podniku povinnost platit silniční daň. A konečně – jako v projednávaném případě – výnosy produkované podnikem mohou podléhat dani z příjmů, ať již fyzických osob, anebo právnických osob, kterou musí majitel podniku platit.
[34] Je nutno opětovně zdůraznit, že subjektem daně zde není podnik samotný, neboť ten nemá žádnou právní subjektivitu, nýbrž majitel podniku. Daňová povinnost mu vzniká ekonomicky vzato v důsledku činnosti podniku; je svým způsobem „následkem“ toho, že podnik provozuje. Je tedy zřejmé, že daňové povinnosti související s podnikem se podniku velmi silně týkají v tom smyslu, že za určitých okolností mohou ovlivnit výnosnost činnosti prováděné podnikem, tok peněz povinného týkajících se podniku a v posledku i ekonomické vyhlídky podniku. Ten, kdo podnik jako majitel a daňový subjekt provozuje, bude mít zpravidla zájem na tom, aby minimalizoval své daňové povinnosti, ovšem aby se zároveň nedostal do situace, kdy mu bude daň doměřena, včetně s tím spojených sekundárních finančních povinností (pokuty, penále, úroky z prodlení, náklady eventuální daňové exekuce apod.), které podnik, a v posledku tedy majitele finančně postihnou.
[34] Je nutno opětovně zdůraznit, že subjektem daně zde není podnik samotný, neboť ten nemá žádnou právní subjektivitu, nýbrž majitel podniku. Daňová povinnost mu vzniká ekonomicky vzato v důsledku činnosti podniku; je svým způsobem „následkem“ toho, že podnik provozuje. Je tedy zřejmé, že daňové povinnosti související s podnikem se podniku velmi silně týkají v tom smyslu, že za určitých okolností mohou ovlivnit výnosnost činnosti prováděné podnikem, tok peněz povinného týkajících se podniku a v posledku i ekonomické vyhlídky podniku. Ten, kdo podnik jako majitel a daňový subjekt provozuje, bude mít zpravidla zájem na tom, aby minimalizoval své daňové povinnosti, ovšem aby se zároveň nedostal do situace, kdy mu bude daň doměřena, včetně s tím spojených sekundárních finančních povinností (pokuty, penále, úroky z prodlení, náklady eventuální daňové exekuce apod.), které podnik, a v posledku tedy majitele finančně postihnou.
[35] Daňové povinnosti a jejich plnění tedy mohou významně ovlivnit ekonomickou situaci podniku. Příkladů si lze představit celou řadu: například volba určitého daňového režimu konkrétních činností podniku (třeba toho, zda činnost bude podléhat DPH, anebo nikoli, lze-li dotyčnou činnost provozovat různými způsoby a podle toho tuto daň platit,
anebo neplatit); způsob pořízení věcí potřebných pro činnost podniku mající daňové důsledky (např. vzetí úvěru na pořízení věcí a uplatňování úroků z úvěru jako nákladů, anebo pořízení věcí na operativní či finanční leasing); daňové dopady obchodování povinného v rámci činnosti podniku se spojenými osobami; volba nejrůznějších daňově optimalizačních strategií využívajících např. dohod o zamezení dvojímu zdanění; volba způsobů provádění činnosti podniku, má-li daňové konsekvence (např. provádění činností zaměstnanci majitele podniku v pracovním poměru, anebo osobami samostatně výdělečně činnými na základě jiných než pracovněprávních vztahů) aj. To vše může velmi výrazně ovlivnit celkový tok peněz do podniku a mimo něj, a tedy i jeho disponibilní prostředky a ziskovost.
[36] Rovněž způsob hrazení daňových povinností a to, zda se tak děje v zákonné výši a včas, může ovlivnit hodnotu podniku. Povinnému mohou v souvislosti s provozem podniku vzniknout sekundární finanční povinnosti, které bude třeba zaplatit z prostředků příslušejících k podniku. Majetek, který je součástí podniku, může být kvůli daňovým povinnostem povinného zatížen zástavními právy ve prospěch správce daně či jinými zajišťovacími instituty či může propadnout ve prospěch správce daně v důsledku činnosti porušující daňověprávní povinnosti povinného (např. na úseku spotřebních daní).
[36] Rovněž způsob hrazení daňových povinností a to, zda se tak děje v zákonné výši a včas, může ovlivnit hodnotu podniku. Povinnému mohou v souvislosti s provozem podniku vzniknout sekundární finanční povinnosti, které bude třeba zaplatit z prostředků příslušejících k podniku. Majetek, který je součástí podniku, může být kvůli daňovým povinnostem povinného zatížen zástavními právy ve prospěch správce daně či jinými zajišťovacími instituty či může propadnout ve prospěch správce daně v důsledku činnosti porušující daňověprávní povinnosti povinného (např. na úseku spotřebních daní).
[37] Dopady na majetek podniku mohou mít i činnosti povinného nesouvisející s provozem a financováním podniku, a to právě proto, že daňové pohledávky se nevážou na podnik jako takový, který z daňověprávního hlediska obecně nemá samostatnou právní existenci, nýbrž na povinného samotného jako na majitele podniku. Majetek příslušející k podniku může být použit k zajištění či k úhradě daňových povinností povinného nesouvisejících s provozem podniku. Z toho vyplývá, že i majetkoprávní dispozice povinného, včetně dispozic daňověprávních, jež nesouvisejí v úzkém slova smyslu s provozem podniku, se podniku mohou významným způsobem majetkově týkat.
[38] Zvlášť významný je pak vztah daňověprávních povinností povinného a hodnoty podniku tehdy, je-li povinným právnická osoba, jejímž jediným majetkem je podnik sám a jež je ve své podstatě i z hlediska dalšího trvání své právní existence závislá na tom, že podnik bude generovat výnosy potřebné pro udržení platební schopnosti povinného a odvrácení jeho insolvence a následného zániku jako samostatné právnické osoby. V takovém případě mohou daňověprávní úkony zatěžující povinného, a tedy i jeho podnik, vést k takovému snížení hodnoty podniku, že exekuce bude muset v důsledku insolvence povinného přejít do podoby insolvenčního řízení, což zpravidla vede pouze k částečnému uspokojení pohledávek věřitelů (oprávněných).
[39] Jak již bylo shora naznačeno, vedle daní souvisejících s konkrétním podnikem mohou na jeho majitele dopadat také další daňové povinnosti – ať již vztahující se k jeho soukromému či rodinnému životu, k jeho jiné výdělečné činnosti (např. zaměstnanecké či k výnosům z kapitálových investic) nebo k jiným jeho podnikům. Znamená to tedy, že jedna daň v jednom zdaňovacím období (např. daň z příjmů fyzických osob, je-li majitelem podniku fyzická osoba) může být „složena“ ze zdrojů majících původ nejen v podniku svého majitele, nýbrž i v řadě jiných jeho aktivit.
III.2.3 Správce podniku a plnění daňo-
vých povinností povinného
[39] Jak již bylo shora naznačeno, vedle daní souvisejících s konkrétním podnikem mohou na jeho majitele dopadat také další daňové povinnosti – ať již vztahující se k jeho soukromému či rodinnému životu, k jeho jiné výdělečné činnosti (např. zaměstnanecké či k výnosům z kapitálových investic) nebo k jiným jeho podnikům. Znamená to tedy, že jedna daň v jednom zdaňovacím období (např. daň z příjmů fyzických osob, je-li majitelem podniku fyzická osoba) může být „složena“ ze zdrojů majících původ nejen v podniku svého majitele, nýbrž i v řadě jiných jeho aktivit.
III.2.3 Správce podniku a plnění daňo-
vých povinností povinného
[40] Smyslem a účelem výkonu rozhodnutí prodejem podniku je zajistit majetkové hodnoty tvořící podnik pokud možno tak, aby podnik mohl být nejen při provádění výkonu rozhodnutí, ale i poté, co bude prodán v exekuční dražbě, provozován, a tedy dlouhodobě přinášel výtěžek. Od 1. 1. 2013 (viz novelizaci občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 396/2012 Sb.) zákon dokonce počítá s tím, že jedním ze dvou možných způsobů výkonu rozhodnutí prodejem podniku je správa podniku a vyplácení výtěžku správy oprávněnému – viz § 338ma o. s. ř. Podnik se prodává jako organický celek zvláštním způsobem výkonu rozhodnutí právě proto, že cenná je na něm zpravidla jeho schopnost dlouhodobě vytvářet výtěžek, bu-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
de-li řádně provozován. Prodejem v dražbě se má docílit nejvyšší možná cena, a proto zájmem oprávněného i orgánů provádějících výkon rozhodnutí či exekuci má být takové provozování podniku v průběhu vykonávacího či exekučního řízení, aby zájem dražitelů o podnik byl co největší a tomu odpovídala i cena dosažená dražbou. Ostatně i zájmem povinného by zásadně mělo být docílit co nejvyššího výnosu při prodeji podniku v dražbě, neboť tak se uhradí co největší díl pohledávky oprávněného, příp. dokonce celá pohledávka včetně dalších přihlášených pohledávek a část výtěžku může zbýt i pro povinného samotného.
[40] Smyslem a účelem výkonu rozhodnutí prodejem podniku je zajistit majetkové hodnoty tvořící podnik pokud možno tak, aby podnik mohl být nejen při provádění výkonu rozhodnutí, ale i poté, co bude prodán v exekuční dražbě, provozován, a tedy dlouhodobě přinášel výtěžek. Od 1. 1. 2013 (viz novelizaci občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 396/2012 Sb.) zákon dokonce počítá s tím, že jedním ze dvou možných způsobů výkonu rozhodnutí prodejem podniku je správa podniku a vyplácení výtěžku správy oprávněnému – viz § 338ma o. s. ř. Podnik se prodává jako organický celek zvláštním způsobem výkonu rozhodnutí právě proto, že cenná je na něm zpravidla jeho schopnost dlouhodobě vytvářet výtěžek, bu-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
de-li řádně provozován. Prodejem v dražbě se má docílit nejvyšší možná cena, a proto zájmem oprávněného i orgánů provádějících výkon rozhodnutí či exekuci má být takové provozování podniku v průběhu vykonávacího či exekučního řízení, aby zájem dražitelů o podnik byl co největší a tomu odpovídala i cena dosažená dražbou. Ostatně i zájmem povinného by zásadně mělo být docílit co nejvyššího výnosu při prodeji podniku v dražbě, neboť tak se uhradí co největší díl pohledávky oprávněného, příp. dokonce celá pohledávka včetně dalších přihlášených pohledávek a část výtěžku může zbýt i pro povinného samotného.
[41] Na druhé straně nelze přehlédnout, že v reálné situaci provozu podniku v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce, tedy pod kuratelou správce podniku ustanoveného soudem či soudním exekutorem, se mohou nejrůznější zájmy oprávněného a povinného střetávat. Střety se mohou projevovat nejen v soukromoprávních, ale i ve veřejnoprávních aspektech správy podniku, čítaje v to i správu daní. Přitom právě způsob plnění daňových povinností majitele podniku může hodnotu a výtěžnost podniku významně ovlivnit, jak bylo shora vyloženo. Ve světle smyslu a účelu exekuční správy podniku prováděné správcem podniku tak je nepochybně potřebné, aby správce podniku mohl v patřičné míře uplatnit svůj vliv na to, aby daňové povinnosti majitele podniku, jež mohou, ať již z jakýchkoli důvodů a jakýmkoli způsobem, ovlivnit finanční situaci podniku, byly adekvátně plněny. Na druhé straně majitel podniku (povinný) má stejně tak legitimní právo požadovat, aby v daňových řízeních ohledně daňových povinností týkajících se takto podniku nebyl vystaven libovůli správce podniku a aby správce podniku nemohl na úkor jeho jiných subjektivních veřejných práv zvyšovat hodnotu podniku pro účely dražby nad rámec předvídaný zákonem.
[41] Na druhé straně nelze přehlédnout, že v reálné situaci provozu podniku v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce, tedy pod kuratelou správce podniku ustanoveného soudem či soudním exekutorem, se mohou nejrůznější zájmy oprávněného a povinného střetávat. Střety se mohou projevovat nejen v soukromoprávních, ale i ve veřejnoprávních aspektech správy podniku, čítaje v to i správu daní. Přitom právě způsob plnění daňových povinností majitele podniku může hodnotu a výtěžnost podniku významně ovlivnit, jak bylo shora vyloženo. Ve světle smyslu a účelu exekuční správy podniku prováděné správcem podniku tak je nepochybně potřebné, aby správce podniku mohl v patřičné míře uplatnit svůj vliv na to, aby daňové povinnosti majitele podniku, jež mohou, ať již z jakýchkoli důvodů a jakýmkoli způsobem, ovlivnit finanční situaci podniku, byly adekvátně plněny. Na druhé straně majitel podniku (povinný) má stejně tak legitimní právo požadovat, aby v daňových řízeních ohledně daňových povinností týkajících se takto podniku nebyl vystaven libovůli správce podniku a aby správce podniku nemohl na úkor jeho jiných subjektivních veřejných práv zvyšovat hodnotu podniku pro účely dražby nad rámec předvídaný zákonem.
[42] Smysl a účel výkonu rozhodnutí prodejem podniku tedy v oblasti daňových povinností souvisejících s provozem podniku velí požadovat po povinném a správci podniku maximální možnou míru spolupráce a ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
ordinace vzájemných postupů i v situaci střetu zájmů povinného a oprávněného. Správce podniku má být nestranným a efektivním správcem sledujícím zájem na udržení a případném navýšení hodnoty podniku tak, aby bylo docíleno co možná nejvyššího výtěžku z jeho prodeje (event. podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2013 co nejvyššího výtěžku správy podniku), a tím chráněny co možná nejlépe zájmy jak oprávněného, tak povinného. To se ostatně projevuje v celé řadě ustavztah povinného novení upravujících a správce podniku, např. v povinnosti povinného podle § 338h odst. 1 písm. d) o. s. ř. správci umožnit „[k]dykoliv nahlížet do účetní evidence a dalších písemností týkajících se podniku a bez omezení vstupovat do všech prostor podniku“, povinnosti správce podniku podle § 338i odst. 3 o. s. ř. „[v]ykonávat svou funkci s odbornou péčí“ a jeho povinnosti podle § 338k odst. 1 dbát, „[a]by po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil“. Je zřejmé, že v situaci, v níž se zájmy povinného a oprávněného mohou střetávat, je třeba, aby správce podniku disponoval účinnými nástroji řízení podniku, včetně řešení s tím souvisejících daňových otázek, avšak zároveň byl podroben účinné vnější kontrole, která mu nedovolí svého postavení zneužít vůči povinnému nad rámec potřebný pro efektivní vymožení pohledávky vůči povinnému.
[42] Smysl a účel výkonu rozhodnutí prodejem podniku tedy v oblasti daňových povinností souvisejících s provozem podniku velí požadovat po povinném a správci podniku maximální možnou míru spolupráce a ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
ordinace vzájemných postupů i v situaci střetu zájmů povinného a oprávněného. Správce podniku má být nestranným a efektivním správcem sledujícím zájem na udržení a případném navýšení hodnoty podniku tak, aby bylo docíleno co možná nejvyššího výtěžku z jeho prodeje (event. podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2013 co nejvyššího výtěžku správy podniku), a tím chráněny co možná nejlépe zájmy jak oprávněného, tak povinného. To se ostatně projevuje v celé řadě ustavztah povinného novení upravujících a správce podniku, např. v povinnosti povinného podle § 338h odst. 1 písm. d) o. s. ř. správci umožnit „[k]dykoliv nahlížet do účetní evidence a dalších písemností týkajících se podniku a bez omezení vstupovat do všech prostor podniku“, povinnosti správce podniku podle § 338i odst. 3 o. s. ř. „[v]ykonávat svou funkci s odbornou péčí“ a jeho povinnosti podle § 338k odst. 1 dbát, „[a]by po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil“. Je zřejmé, že v situaci, v níž se zájmy povinného a oprávněného mohou střetávat, je třeba, aby správce podniku disponoval účinnými nástroji řízení podniku, včetně řešení s tím souvisejících daňových otázek, avšak zároveň byl podroben účinné vnější kontrole, která mu nedovolí svého postavení zneužít vůči povinnému nad rámec potřebný pro efektivní vymožení pohledávky vůči povinnému.
[43] Právní úprava postavení a oprávnění správce podniku umožňuje výše uvedených cílů dosahovat. Ustanovení § 338k a § 338l o. s. ř., vymezující některá oprávnění správce podniku při úkonech týkajících se podniku a upravující dohled soudu nad správcem podniku, v tomto ohledu představují provázanou a vyváženou právní úpravu.
[43] Právní úprava postavení a oprávnění správce podniku umožňuje výše uvedených cílů dosahovat. Ustanovení § 338k a § 338l o. s. ř., vymezující některá oprávnění správce podniku při úkonech týkajících se podniku a upravující dohled soudu nad správcem podniku, v tomto ohledu představují provázanou a vyváženou právní úpravu.
[44] Podle § 338k odst. 1 o. s. ř. „[s]právce při výkonu své funkce postupuje podle zákona a dalších právních předpisů a podle pokynů soudu; dbá, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způso-
bem zvýšil. K řádnému zajištění majetku podniku činí vhodná opatření, zejména vyrozumí peněžní ústav, že s prostředky na účtu povinného, které slouží k provozování podniku, může povinný nakládat jen s jeho souhlasem. Vyžadují-li to okolnosti případu, může správce vyzvat dlužníky povinného, aby plnění svých peněžitých dluhů skládali na účet povinného, který za tím účelem zřídil. Zjistí-li správce, že součástí podniku je nemovitost, vyrozumí bez zbytečného odkladu příslušný katastrální úřad, že byl nařízen výkon rozhodnutí postižením podniku a že povinný nesmí bez jeho souhlasu nemovitost převést na jiného, zatížit ji nebo s ní jinak nakládat.“ Podle odstavce 2 pak „[s]ouhlas správce s úkony povinného musí být udělen písemně; u písemných úkonů musí být obsažen na téže listině. Právní úkony povinného, které učinil bez souhlasu správce, jsou neplatné.“ Podle odstavce 3 „[v]yzve-li správce dlužníka povinného, aby plnění svého peněžitého dluhu skládal na určitý účet, nesmí dlužník po doručení výzvy dluh plnit jinak. Nesplní-li dlužník povinného dluh v souladu s výzvou správce, je správce oprávněn domáhat se jako zástupce povinného řádného splnění dluhu.“ Podle odstavce 4 „[n]eučiní-li povinný řádně a včas úkony potřebné k odvrácení hrozící škody na majetku podniku, je povinen tyto úkony provést správce jako zástupce povinného“. Podle odstavce 5 „[o]dmítne-li správce udělit povinnému souhlas k úkonu potřebnému k řádnému provozování podniku, může povinný soudu navrhnout, aby svým usnesením souhlas správce nahradil. Soud o návrhu rozhodne po slyšení správce a povinného; proti jeho usnesení není odvolání přípustné.“ Konečně podle odstavce 6 „[v]e sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom obdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci (§ 28a odst. 1). Po dobu, po kterou správce podniku zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat.“
[44] Podle § 338k odst. 1 o. s. ř. „[s]právce při výkonu své funkce postupuje podle zákona a dalších právních předpisů a podle pokynů soudu; dbá, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způso-
bem zvýšil. K řádnému zajištění majetku podniku činí vhodná opatření, zejména vyrozumí peněžní ústav, že s prostředky na účtu povinného, které slouží k provozování podniku, může povinný nakládat jen s jeho souhlasem. Vyžadují-li to okolnosti případu, může správce vyzvat dlužníky povinného, aby plnění svých peněžitých dluhů skládali na účet povinného, který za tím účelem zřídil. Zjistí-li správce, že součástí podniku je nemovitost, vyrozumí bez zbytečného odkladu příslušný katastrální úřad, že byl nařízen výkon rozhodnutí postižením podniku a že povinný nesmí bez jeho souhlasu nemovitost převést na jiného, zatížit ji nebo s ní jinak nakládat.“ Podle odstavce 2 pak „[s]ouhlas správce s úkony povinného musí být udělen písemně; u písemných úkonů musí být obsažen na téže listině. Právní úkony povinného, které učinil bez souhlasu správce, jsou neplatné.“ Podle odstavce 3 „[v]yzve-li správce dlužníka povinného, aby plnění svého peněžitého dluhu skládal na určitý účet, nesmí dlužník po doručení výzvy dluh plnit jinak. Nesplní-li dlužník povinného dluh v souladu s výzvou správce, je správce oprávněn domáhat se jako zástupce povinného řádného splnění dluhu.“ Podle odstavce 4 „[n]eučiní-li povinný řádně a včas úkony potřebné k odvrácení hrozící škody na majetku podniku, je povinen tyto úkony provést správce jako zástupce povinného“. Podle odstavce 5 „[o]dmítne-li správce udělit povinnému souhlas k úkonu potřebnému k řádnému provozování podniku, může povinný soudu navrhnout, aby svým usnesením souhlas správce nahradil. Soud o návrhu rozhodne po slyšení správce a povinného; proti jeho usnesení není odvolání přípustné.“ Konečně podle odstavce 6 „[v]e sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom obdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci (§ 28a odst. 1). Po dobu, po kterou správce podniku zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat.“
[45] Podle § 338l odst. 1 o. s. ř. „[s]oud dohlíží, jak správce plní své povinnosti uložené mu zákonem a dalšími právními předpisy nebo soudem. Při výkonu dohlédací činnosti je soud oprávněn vyžádat si od správce zprávu o jeho činnosti, nahlížet do listin správce a povinného a provádět potřebná šetření. Zjistí-li v činnosti správce nedostatky, uloží správci, aby je odstranil; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.“ Podle odstavce 2 „[z]a porušení povinností při výkonu funkce může soud uložit správci pořádkovou pokutu; postupuje přitom obdobně podle § 53“. Podle odstavce 3 pak „[n]eplní-li správce řádně své povinnosti nebo z jiných vážných důvodů, může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce funkce. Zprostí-li soud správce funkce, ustanoví současně jiného správce. Správce, který byl funkce zproštěn, je povinen řádně předat funkci novému správci a poskytnout mu všechny potřebné informace a doklady.“
[45] Podle § 338l odst. 1 o. s. ř. „[s]oud dohlíží, jak správce plní své povinnosti uložené mu zákonem a dalšími právními předpisy nebo soudem. Při výkonu dohlédací činnosti je soud oprávněn vyžádat si od správce zprávu o jeho činnosti, nahlížet do listin správce a povinného a provádět potřebná šetření. Zjistí-li v činnosti správce nedostatky, uloží správci, aby je odstranil; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.“ Podle odstavce 2 „[z]a porušení povinností při výkonu funkce může soud uložit správci pořádkovou pokutu; postupuje přitom obdobně podle § 53“. Podle odstavce 3 pak „[n]eplní-li správce řádně své povinnosti nebo z jiných vážných důvodů, může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce funkce. Zprostí-li soud správce funkce, ustanoví současně jiného správce. Správce, který byl funkce zproštěn, je povinen řádně předat funkci novému správci a poskytnout mu všechny potřebné informace a doklady.“
[46] Správce podniku je orgánem (jakýmsi „agentem“) soudu či soudního exekutora při výkonu rozhodnutí (exekuci). Je to tedy osoba, jíž přísluší určitá pravomoc daná veřejnoprávní (procesní) úpravou, tedy oprávnění a zároveň povinnost jednat zákonem předvídaným způsobem. Správce podniku má především oprávnění a povinnost zajistit majetek podniku (§ 338k odst. 1, 4 a 6 o. s. ř.) a za tímto účelem může jednat i sám. Vedle toho však oprávnění k jednání týkajícímu se podniku neztrácí ani povinný samotný, vyžaduje se však souhlas správce podniku (§ 338k odst. 2 o. s. ř.), který si ovšem povinný může za splnění zákonných podmínek na správci soudně vymoci (§ 338k odst. 5 o. s. ř.).
[46] Správce podniku je orgánem (jakýmsi „agentem“) soudu či soudního exekutora při výkonu rozhodnutí (exekuci). Je to tedy osoba, jíž přísluší určitá pravomoc daná veřejnoprávní (procesní) úpravou, tedy oprávnění a zároveň povinnost jednat zákonem předvídaným způsobem. Správce podniku má především oprávnění a povinnost zajistit majetek podniku (§ 338k odst. 1, 4 a 6 o. s. ř.) a za tímto účelem může jednat i sám. Vedle toho však oprávnění k jednání týkajícímu se podniku neztrácí ani povinný samotný, vyžaduje se však souhlas správce podniku (§ 338k odst. 2 o. s. ř.), který si ovšem povinný může za splnění zákonných podmínek na správci soudně vymoci (§ 338k odst. 5 o. s. ř.).
[47] Zatímco ustanovení odstavce 2 v § 338k o. s. ř. je založeno na požadavku souhlasu správce podniku s konkrétními úkony povinného, ve vztahu k řízením, v nichž je povinný účastníkem a která se týkají podniku, zvolil zákonodárce v odstavci 6 zmíněného paragrafu jiné řešení – nevyžaduje souhlas správce podniku s úkony povinného, nýbrž dává správci možnost na sebe en bloc přenést pozici povinného v těchto řízeních.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Naopak, nevyužije-li správce podniku možnosti dané uvedeným ustanovením, povinný je nadále oprávněn sám v příslušném řízení jednat bez omezení a nepotřebuje ke každému úkonu v řízení souhlas správce podniku podle odstavce 2, a to ani v případě, že úkon v řízení má hmotněprávní, a nikoli toliko procesní účinky. Ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř. není ničím jiným než zakotvením jednoho z oprávnění správce jednat sám jako zástupce povinného, dospěje-li z dobrých důvodů k závěru, že to je třeba. To znamená především vytvoření možnosti pro správce podniku zastupovat povinného, nikoli zakotvení automatického a povinného přechodu oprávnění jednat z povinného na správce. Je tedy na správci podniku, aby podle okolností uvážil, zda ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, může v konkrétním případě nechat i nadále jednat povinného samotného a pouze s ním koordinovat postup, anebo zda musí – například kvůli obstrukcím či jednání povinného poškozujícímu podnik – oprávnění jednat převzít sám na sebe. Je rovněž na správci podniku, aby, využije-li svého zástupčího oprávnění, informaci o tom patřičným způsobem sdělil správci daně. Zástupčí oprávnění je vůči správci daně účinné teprve od okamžiku jeho uplatnění vůči tomuto správci daně (§ 27 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 aplikovaný na věc přiměřeně s ohledem na odkaz na § 28a odst. 1 o. s. ř. obsažený v § 338k odst. 6 větě první in fine o. s. ř.; obdobně tomu bylo na základě obecných pravidel o účincích projevu vůle i podle daňového řádu z roku 1992, který otázku účinku plné moci vůči správci daně sám výslovně neupravoval).
[47] Zatímco ustanovení odstavce 2 v § 338k o. s. ř. je založeno na požadavku souhlasu správce podniku s konkrétními úkony povinného, ve vztahu k řízením, v nichž je povinný účastníkem a která se týkají podniku, zvolil zákonodárce v odstavci 6 zmíněného paragrafu jiné řešení – nevyžaduje souhlas správce podniku s úkony povinného, nýbrž dává správci možnost na sebe en bloc přenést pozici povinného v těchto řízeních.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Naopak, nevyužije-li správce podniku možnosti dané uvedeným ustanovením, povinný je nadále oprávněn sám v příslušném řízení jednat bez omezení a nepotřebuje ke každému úkonu v řízení souhlas správce podniku podle odstavce 2, a to ani v případě, že úkon v řízení má hmotněprávní, a nikoli toliko procesní účinky. Ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř. není ničím jiným než zakotvením jednoho z oprávnění správce jednat sám jako zástupce povinného, dospěje-li z dobrých důvodů k závěru, že to je třeba. To znamená především vytvoření možnosti pro správce podniku zastupovat povinného, nikoli zakotvení automatického a povinného přechodu oprávnění jednat z povinného na správce. Je tedy na správci podniku, aby podle okolností uvážil, zda ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, může v konkrétním případě nechat i nadále jednat povinného samotného a pouze s ním koordinovat postup, anebo zda musí – například kvůli obstrukcím či jednání povinného poškozujícímu podnik – oprávnění jednat převzít sám na sebe. Je rovněž na správci podniku, aby, využije-li svého zástupčího oprávnění, informaci o tom patřičným způsobem sdělil správci daně. Zástupčí oprávnění je vůči správci daně účinné teprve od okamžiku jeho uplatnění vůči tomuto správci daně (§ 27 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 aplikovaný na věc přiměřeně s ohledem na odkaz na § 28a odst. 1 o. s. ř. obsažený v § 338k odst. 6 větě první in fine o. s. ř.; obdobně tomu bylo na základě obecných pravidel o účincích projevu vůle i podle daňového řádu z roku 1992, který otázku účinku plné moci vůči správci daně sám výslovně neupravoval).
[48] Podle § 338h odst. 3 věty první o. s. ř. po právní moci soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mimo jiné finančnímu úřadu, v jehož obvodu je podnik, příp. finančnímu úřadu, v jehož obvodu má povinný své bydliště (sídlo, místo podnikání). Smyslem a účelem uvedeného pravidla je, aby se správce daně povinného dozvěděl, že podnik povinného je předmětem exekuce, a mohl na to adekvátně reagovat. K dosažení účelu exekuce je však namístě požadovat patřičnou sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
činnost i po správci daně. Proto pokud správce podniku požádá správce daně, aby jej informoval o případných již zahájených či v budoucnu zahajovaných řízeních ve věci daňových povinností povinného, které se týkají podniku, je správce daně povinen tak učinit. Informovanost správce podniku o daňověprávních řízeních, která mohou ovlivnit majetek podniku, je nezbytná k tomu, aby správce mohl plnit svoji povinnost podle § 338k odst. 1 věty první o. s. ř., a sice dbát, „[a]by po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil“. Jen správce podniku disponující informacemi o tom, že určitá řízení byla zahájena či jsou zahajována, má možnost účinně využít svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř.
[48] Podle § 338h odst. 3 věty první o. s. ř. po právní moci soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mimo jiné finančnímu úřadu, v jehož obvodu je podnik, příp. finančnímu úřadu, v jehož obvodu má povinný své bydliště (sídlo, místo podnikání). Smyslem a účelem uvedeného pravidla je, aby se správce daně povinného dozvěděl, že podnik povinného je předmětem exekuce, a mohl na to adekvátně reagovat. K dosažení účelu exekuce je však namístě požadovat patřičnou sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
činnost i po správci daně. Proto pokud správce podniku požádá správce daně, aby jej informoval o případných již zahájených či v budoucnu zahajovaných řízeních ve věci daňových povinností povinného, které se týkají podniku, je správce daně povinen tak učinit. Informovanost správce podniku o daňověprávních řízeních, která mohou ovlivnit majetek podniku, je nezbytná k tomu, aby správce mohl plnit svoji povinnost podle § 338k odst. 1 věty první o. s. ř., a sice dbát, „[a]by po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil“. Jen správce podniku disponující informacemi o tom, že určitá řízení byla zahájena či jsou zahajována, má možnost účinně využít svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř.
[49] Ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř. nerozlišuje mezi veřejnoprávními a soukromoprávními řízeními, ani mezi řízeními soudními či správními. Naopak, dikce hovořící o „sporech“ a „jiných řízeních“ naznačuje, že se má zásadně týkat jakýchkoli procesních postupů vedených státními orgány, pokud se „týkají“ podniku. „Týkáním se“ nutno rozumět situace, že daný procesní postup a zejména jeho výsledek ovlivní či může ovlivnit hospodářskou situaci podniku, tj. může ovlivnit schopnost podniku trvale produkovat hodnoty, a tedy přinášet výtěžek. Jak již bylo shora vyloženo, daňové povinnosti majitele podniku zpravidla s provozem a výtěžností podniku úzce souvisejí, a proto se zpravidla budou podniku „týkat“. Bude tomu i v případech daní, u nichž pouze určitá jejich část bude ekonomicky vzato generována podnikem a hodnotami, jež se v něm vytvářejí, zatímco jiná část bude pocházet ze zdrojů mimo podnik. I v takovýchto smíšených případech může řádné plnění daňových povinností majitelem podniku bonitu podniku významně ovlivnit. „Týkat“ se podniku však budou i takové daňověprávní povinnosti povinného, jež se samotným provozem podniku přímo nesouvisejí, avšak mohou se svými majetkoprávními důsledky na podniku projevit, například zmenšit hodnotu majetku podniku či
snížit vyhlídky na jeho zvýšení. Proto je třeba všechny uvedené situace pravidlům podle § 338k odst. 6 o. s. ř. podrobit; v opačném případě by mohl být účel výkonu rozhodnutí zmařen či obejit. V pochybnostech či nejasných situacích je proto spíše třeba vycházet z toho, že daňové povinnosti povinného se podniku týkají.
[49] Ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř. nerozlišuje mezi veřejnoprávními a soukromoprávními řízeními, ani mezi řízeními soudními či správními. Naopak, dikce hovořící o „sporech“ a „jiných řízeních“ naznačuje, že se má zásadně týkat jakýchkoli procesních postupů vedených státními orgány, pokud se „týkají“ podniku. „Týkáním se“ nutno rozumět situace, že daný procesní postup a zejména jeho výsledek ovlivní či může ovlivnit hospodářskou situaci podniku, tj. může ovlivnit schopnost podniku trvale produkovat hodnoty, a tedy přinášet výtěžek. Jak již bylo shora vyloženo, daňové povinnosti majitele podniku zpravidla s provozem a výtěžností podniku úzce souvisejí, a proto se zpravidla budou podniku „týkat“. Bude tomu i v případech daní, u nichž pouze určitá jejich část bude ekonomicky vzato generována podnikem a hodnotami, jež se v něm vytvářejí, zatímco jiná část bude pocházet ze zdrojů mimo podnik. I v takovýchto smíšených případech může řádné plnění daňových povinností majitelem podniku bonitu podniku významně ovlivnit. „Týkat“ se podniku však budou i takové daňověprávní povinnosti povinného, jež se samotným provozem podniku přímo nesouvisejí, avšak mohou se svými majetkoprávními důsledky na podniku projevit, například zmenšit hodnotu majetku podniku či
snížit vyhlídky na jeho zvýšení. Proto je třeba všechny uvedené situace pravidlům podle § 338k odst. 6 o. s. ř. podrobit; v opačném případě by mohl být účel výkonu rozhodnutí zmařen či obejit. V pochybnostech či nejasných situacích je proto spíše třeba vycházet z toho, že daňové povinnosti povinného se podniku týkají.
[50] V úvahu připadají následující možné situace: v první z nich se postup správce daně vztahuje pouze k takové daňové povinnosti, která se netýká podniku. V tomto případě správce daně jedná toliko s povinným samotným a k případným úkonům správce podniku nepřihlíží, neboť správce podniku v této situaci nemůže využít svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř., jelikož to se na uvedenou daňovou povinnost vůbec nevztahuje. V druhé situaci se postup správce daně vztahuje k takové daňové povinnosti, která se týká podniku, tedy k takové daňové povinnosti, která zcela nebo zčásti ekonomicky souvisí s provozem podniku nebo jinak může ovlivnit jeho hodnotu. Zde je rozhodující, zda správce podniku využil svého zástupčího oprávnění a toto správci daně komunikoval, takže zastoupení je vůči správci daně účinné. Je-li tomu tak, jsou v případě obsahové kolize úkonů správce podniku a úkonů samotného povinného rozhodné ty, které učinil správce podniku (například podá-li správce podniku odvolání a povinný je vezme proti vůli správce zpět, je takové zpětvzetí odvolání povinným neúčinné). Nevyužil-li však správce podniku své zástupčí oprávnění nebo využil-li jej sice, avšak nekomunikoval to správci daně, jsou i v této situaci úkony povinného samotného vůči správci daně bez jakýchkoli omezení účinné.
[50] V úvahu připadají následující možné situace: v první z nich se postup správce daně vztahuje pouze k takové daňové povinnosti, která se netýká podniku. V tomto případě správce daně jedná toliko s povinným samotným a k případným úkonům správce podniku nepřihlíží, neboť správce podniku v této situaci nemůže využít svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř., jelikož to se na uvedenou daňovou povinnost vůbec nevztahuje. V druhé situaci se postup správce daně vztahuje k takové daňové povinnosti, která se týká podniku, tedy k takové daňové povinnosti, která zcela nebo zčásti ekonomicky souvisí s provozem podniku nebo jinak může ovlivnit jeho hodnotu. Zde je rozhodující, zda správce podniku využil svého zástupčího oprávnění a toto správci daně komunikoval, takže zastoupení je vůči správci daně účinné. Je-li tomu tak, jsou v případě obsahové kolize úkonů správce podniku a úkonů samotného povinného rozhodné ty, které učinil správce podniku (například podá-li správce podniku odvolání a povinný je vezme proti vůli správce zpět, je takové zpětvzetí odvolání povinným neúčinné). Nevyužil-li však správce podniku své zástupčí oprávnění nebo využil-li jej sice, avšak nekomunikoval to správci daně, jsou i v této situaci úkony povinného samotného vůči správci daně bez jakýchkoli omezení účinné.
[51] V praxi jistě může docházet ke sporům mezi povinným a správcem podniku o to, kdo je oprávněn v určitém řízení jednat, či dokonce k tomu, že oba vůči správci daně učiní úkon ve stejné věci, ale různého či protichůdného obsahu (správce podniku například podá odvolání proti vyměření daně, povinný sám naopak podané odvolání vezme zpět; správce podniku i povinný podají daňové přiznání k určité dani za stejné zdaňovací
období, ovšem odlišného obsahu aj.). V takovýchto případech je na správci daně, aby si v souladu s pravidly, která rozšířený senát výše vyložil, učinil úsudek, zda je povinný oprávněn jednat sám, anebo toto právo převzal na sebe správce podniku, a podle toho učiněný úkon považoval za účinný, anebo naopak za neúčinný. Správce daně tedy musí v konkrétním daňovém řízení či jiném postupu mít vždy na jisto postaveno, zda se týká podniku, a tedy zda v něm může správce podniku využít svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř., a také si musí ujasnit, zda správce podniku případně takového oprávnění skutečně využil a účinně to správci dal najevo. Na základě toho pak určí, zda případné úkony povinného samotného, jež jsou v rozporu s úkony správce podniku, jsou účinné, anebo zda naopak účinné nejsou a musí ustoupit úkonům správce podniku. Pouze ty úkony povinného, které jsou účinné, mohou mít v řízení zákonem předvídané procesní účinky (např. účinné podání opravného prostředku, jeho zpětvzetí aj.).
[51] V praxi jistě může docházet ke sporům mezi povinným a správcem podniku o to, kdo je oprávněn v určitém řízení jednat, či dokonce k tomu, že oba vůči správci daně učiní úkon ve stejné věci, ale různého či protichůdného obsahu (správce podniku například podá odvolání proti vyměření daně, povinný sám naopak podané odvolání vezme zpět; správce podniku i povinný podají daňové přiznání k určité dani za stejné zdaňovací
období, ovšem odlišného obsahu aj.). V takovýchto případech je na správci daně, aby si v souladu s pravidly, která rozšířený senát výše vyložil, učinil úsudek, zda je povinný oprávněn jednat sám, anebo toto právo převzal na sebe správce podniku, a podle toho učiněný úkon považoval za účinný, anebo naopak za neúčinný. Správce daně tedy musí v konkrétním daňovém řízení či jiném postupu mít vždy na jisto postaveno, zda se týká podniku, a tedy zda v něm může správce podniku využít svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř., a také si musí ujasnit, zda správce podniku případně takového oprávnění skutečně využil a účinně to správci dal najevo. Na základě toho pak určí, zda případné úkony povinného samotného, jež jsou v rozporu s úkony správce podniku, jsou účinné, anebo zda naopak účinné nejsou a musí ustoupit úkonům správce podniku. Pouze ty úkony povinného, které jsou účinné, mohou mít v řízení zákonem předvídané procesní účinky (např. účinné podání opravného prostředku, jeho zpětvzetí aj.).
[52] Je zřejmé, že výše uvedený úsudek si správce daně musí učinit i s ohledem na to, že správce podniku je institutem vážně omezujícím (byť ze zcela legitimních důvodů) právo povinného vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a zasahujícím i do jeho práva na spravedlivý proces (viz zejm. čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 větu první Listiny základních práv a svobod). Proto je třeba, aby příslušný orgán vždy vedle zajištění smyslu a účelu výkonu rozhodnutí (exekuce) také co možná nejvíce chránil uvedená základní práva povinného a pokud možno nedopustil, aby v důsledku správy podniku došlo ke zkrácení povinného na těch jeho subjektivních právech, která se výkonu rozhodnutí (exekuce) netýkají. Správce daně je proto povinen i právně neúčinné úkony povinného reflektovat v tom smyslu, že je má vyhodnotit jako možné zdroje informací použitelných v daňovém řízení za účelem naplnění cíle správy daní, a sice správného (tedy objektivního a zákonným hlediskům plně odpovídajícího) zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§ 1 odst. 2 daňového řádu z roku
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
2009). I jinak je na správci daně, aby povinnému umožnil v co možná nejširším rozsahu činit vše, co může vést k ochraně práv povinného v řízení ve věci jeho daňové povinnosti, samozřejmě s omezeními vyplývajícími ze zástupčího oprávnění správce podniku.
[52] Je zřejmé, že výše uvedený úsudek si správce daně musí učinit i s ohledem na to, že správce podniku je institutem vážně omezujícím (byť ze zcela legitimních důvodů) právo povinného vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a zasahujícím i do jeho práva na spravedlivý proces (viz zejm. čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 větu první Listiny základních práv a svobod). Proto je třeba, aby příslušný orgán vždy vedle zajištění smyslu a účelu výkonu rozhodnutí (exekuce) také co možná nejvíce chránil uvedená základní práva povinného a pokud možno nedopustil, aby v důsledku správy podniku došlo ke zkrácení povinného na těch jeho subjektivních právech, která se výkonu rozhodnutí (exekuce) netýkají. Správce daně je proto povinen i právně neúčinné úkony povinného reflektovat v tom smyslu, že je má vyhodnotit jako možné zdroje informací použitelných v daňovém řízení za účelem naplnění cíle správy daní, a sice správného (tedy objektivního a zákonným hlediskům plně odpovídajícího) zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§ 1 odst. 2 daňového řádu z roku
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
2009). I jinak je na správci daně, aby povinnému umožnil v co možná nejširším rozsahu činit vše, co může vést k ochraně práv povinného v řízení ve věci jeho daňové povinnosti, samozřejmě s omezeními vyplývajícími ze zástupčího oprávnění správce podniku.
[53] V daňovém řízení je tedy na správci daně, aby vždy umožnil vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy nejen správci podniku, který využil svého oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. k zastupování povinného, ale i povinnému samotnému. Za tím účelem je třeba, aby informace o konání a stavu řízení před správcem daně (a samozřejmě i přístup do daňového spisu) měl v takovýchto případech nejen správce podniku, ale i samotný povinný. Znamená to tedy, že písemnosti v řízení je v takovýchto případech třeba doručovat nejen správci, ale i povinnému samotnému a informace poskytnuté povinným reflektovat. Důsledně je třeba chránit i právo povinného na informační sebeurčení v oblasti daní a prolomit vůči správci podniku mlčenlivost úředních osob (§ 52 a násl. daňového rádu z roku 2009, předtím § 24 daňového řádu z roku 1992) jen v rozsahu nezbytném pro naplnění smyslu a účelu činnosti správce.
[53] V daňovém řízení je tedy na správci daně, aby vždy umožnil vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy nejen správci podniku, který využil svého oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. k zastupování povinného, ale i povinnému samotnému. Za tím účelem je třeba, aby informace o konání a stavu řízení před správcem daně (a samozřejmě i přístup do daňového spisu) měl v takovýchto případech nejen správce podniku, ale i samotný povinný. Znamená to tedy, že písemnosti v řízení je v takovýchto případech třeba doručovat nejen správci, ale i povinnému samotnému a informace poskytnuté povinným reflektovat. Důsledně je třeba chránit i právo povinného na informační sebeurčení v oblasti daní a prolomit vůči správci podniku mlčenlivost úředních osob (§ 52 a násl. daňového rádu z roku 2009, předtím § 24 daňového řádu z roku 1992) jen v rozsahu nezbytném pro naplnění smyslu a účelu činnosti správce.
[54] Výrazem výše uvedených zásad musí být i pravidla doručování rozhodnutí. Správce podniku, který využil svého zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř., má přitom v dikci zákona „[o]bdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci“. To by na první pohled mohlo svádět k výkladu, že správce daně doručuje s ohledem na § 41 odst. 1 daňového řádu z roku 2009 pouze správci podniku (uvedené ustanovení praví, že „[m]á-li osoba, které je písemnost doručována, zástupce, doručují se písemnosti pouze tomuto zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování“). Takový výklad však nebere v úvahu specifickou povahu vztahů mezi správcem podniku a povinným a specifickou povahu daňových povinností ve vztahu k podniku. Správce podniku má zájem na udržení či zvýšení majetku podniku (tedy zpravidla jen jedné složky majetkové kapacity povinného, byť většinou velmi významné), takže může tendovat
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
k takovému způsobu plnění daňových povinností povinného vztahujících se k podniku, jež povedou k tomuto cíli, avšak neadekvátně majetkově zatíží povinného jako celek. Daňové povinnosti pak, i když se ekonomicky mohou vázat zcela jasně k podniku povinného, zůstávají striktně osobními povinnostmi povinného, které jej mohou majetkově i jinak zatěžovat i dlouhou dobu po skončení exekuce prodejem podniku. Proto je třeba, aby za každé situace i povinný samotný, a nejen jeho „zástupce“ v osobě správce podniku, věděl, a bylo mu to řádným doručením rozhodnutí sděleno, jak je jeho daňová povinnost stanovena.
[55] Pokud tedy správce daně doručuje povinnému určitou písemnost v době trvání řízení o výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného, musí si nejprve ujasnit, týká-li se řízení či jiný postup správce daně, v němž je doručováno, podniku povinného. Pokud ne, doručuje přímo povinnému, eventuálně zástupci povinného podle obecných předpisů o řízení (v daňovém řízení viz § 25 až § 30 daňového řádu z roku 2009, dříve § 10 až § 11 daňového řádu z roku 1992); správci podniku povinného nedoručuje.
[55] Pokud tedy správce daně doručuje povinnému určitou písemnost v době trvání řízení o výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného, musí si nejprve ujasnit, týká-li se řízení či jiný postup správce daně, v němž je doručováno, podniku povinného. Pokud ne, doručuje přímo povinnému, eventuálně zástupci povinného podle obecných předpisů o řízení (v daňovém řízení viz § 25 až § 30 daňového řádu z roku 2009, dříve § 10 až § 11 daňového řádu z roku 1992); správci podniku povinného nedoručuje.
[56] Pokud se řízení či jiný postup správce daně, v němž je doručováno, podniku povinného týká, ujasní si správce daně, zda správce podniku povinného využil svého oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. a projevil vůči správci daně svoji vůli v dané věci povinného zastupovat. Pokud projevil, správce daně doručuje správci podniku a vedle toho i povinnému samotnému. Neprojevil-li správce podniku tuto vůli, doručuje správce daně přímo povinnému, eventuálně zástupci povinného podle obecných předpisů o řízení; správci podniku nedoručuje.
[57] Pochybí-li správce daně při doručování a nedoručí-li písemnost v souladu s výše uvedenými pravidly každé z osob, jíž má doručit, není do zjednání nápravy formálně doručeno (materiálně může být doručeno za určitých okolností i při porušení uvedených pravidel, viz k tomu zejm. obecné závěry plynoucí z bodu [60] rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, čj. 2 As 25/2007-118, č. 1838/2009 Sb. NSS).
III.2.4 Další zmocnění k jednání udělené
správcem podniku
[58] S ohledem na to, že v projednávané věci správce podniku ke svému zastupování dále zmocnil jinou osobu, je nezbytné, aby se rozšířený senát vyslovil i k otázce přípustnosti takového dalšího zastoupení (ostatně i na tuto právní otázku nahlíží první senát jinak než pátý senát). Rozšířený senát nesdílí některé názory vyslovené v odborné literatuře, že zákonné zastoupení povinného správcem podniku je takové povahy, že znemožňuje, aby správce podniku dále zmocnil k jednání v konkrétním případě jinou osobu, například advokáta, daňového poradce či svého zaměstnance. Jak již zmínil první senát ve svém usnesení, jímž věc předložil rozšířenému senátu, podle Evy Dlouhé správce podniku „musí povinného zastupovat osobně, nemůže se dát zastoupit jiným zástupcem ani zmocnit jinou osobu, aby v řízení zastupovala povinného. Zástupce pro řízení, v němž je předepsáno povinné zastoupení (pro dovolání), v takovém případě volí povinný; správce je oprávněn zasáhnout, jen jestliže je povinný nečinný a za podmínek uvedených v § 338k odst. 4.“ (Drápal, L., op. cit., s. 2598). Pro uvedený právní názor není podle mínění rozšířeného senátu opora ani v textu občanského soudního řádu, ani ve smyslu a účelu institutu správce podniku.
[58] S ohledem na to, že v projednávané věci správce podniku ke svému zastupování dále zmocnil jinou osobu, je nezbytné, aby se rozšířený senát vyslovil i k otázce přípustnosti takového dalšího zastoupení (ostatně i na tuto právní otázku nahlíží první senát jinak než pátý senát). Rozšířený senát nesdílí některé názory vyslovené v odborné literatuře, že zákonné zastoupení povinného správcem podniku je takové povahy, že znemožňuje, aby správce podniku dále zmocnil k jednání v konkrétním případě jinou osobu, například advokáta, daňového poradce či svého zaměstnance. Jak již zmínil první senát ve svém usnesení, jímž věc předložil rozšířenému senátu, podle Evy Dlouhé správce podniku „musí povinného zastupovat osobně, nemůže se dát zastoupit jiným zástupcem ani zmocnit jinou osobu, aby v řízení zastupovala povinného. Zástupce pro řízení, v němž je předepsáno povinné zastoupení (pro dovolání), v takovém případě volí povinný; správce je oprávněn zasáhnout, jen jestliže je povinný nečinný a za podmínek uvedených v § 338k odst. 4.“ (Drápal, L., op. cit., s. 2598). Pro uvedený právní názor není podle mínění rozšířeného senátu opora ani v textu občanského soudního řádu, ani ve smyslu a účelu institutu správce podniku.
[59] Výslovné ustanovení, které by vylučovalo, aby správce podniku pověřil zastupováním povinného v konkrétním řízení další osobu, v občanském soudním řádu nelze nalézt. Odkaz na § 28a odst. 1 o. s. ř., který je obsažen v § 338k odst. 6 větě první in fine o. s. ř. (praví se tam, že správce podniku má „[o]bdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci“), neříká nic jiného než to, že správce podniku, který využije své oprávnění zastupovat povinného přiznané mu zákonem, není žádným způsobem omezen v jeho rozsahu, a že tedy je oprávněn k jakémukoli úkonu za povinného. Smysl a účel odkazu na § 28a odst. 1 o. s. ř. je právě a jen takovýto – ujistit, že správce podniku není v rozsahu svého zástupčího oprávnění žádným způsobem limitován. Ani z usta-
novení o řešení případné podjatosti správce podniku (§ 338j o. s. ř.) nelze vyvodit nezbytnost bezpodmínečně osobního výkonu každého jednotlivého úkonu správce podniku; případnou podjatost osob pověřených správcem podniku k jednotlivým úkonům či k souboru úkonů, např. v rámci určitého řízení před orgány veřejné moci, lze řešit přiměřeným užitím výše uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, tedy vyloučením správcem podniku pověřené osoby a výzvou správci, aby příslušný úkon učinil on sám anebo aby k tomu pověřil jinou, nepodjatou osobu.
[59] Výslovné ustanovení, které by vylučovalo, aby správce podniku pověřil zastupováním povinného v konkrétním řízení další osobu, v občanském soudním řádu nelze nalézt. Odkaz na § 28a odst. 1 o. s. ř., který je obsažen v § 338k odst. 6 větě první in fine o. s. ř. (praví se tam, že správce podniku má „[o]bdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci“), neříká nic jiného než to, že správce podniku, který využije své oprávnění zastupovat povinného přiznané mu zákonem, není žádným způsobem omezen v jeho rozsahu, a že tedy je oprávněn k jakémukoli úkonu za povinného. Smysl a účel odkazu na § 28a odst. 1 o. s. ř. je právě a jen takovýto – ujistit, že správce podniku není v rozsahu svého zástupčího oprávnění žádným způsobem limitován. Ani z usta-
novení o řešení případné podjatosti správce podniku (§ 338j o. s. ř.) nelze vyvodit nezbytnost bezpodmínečně osobního výkonu každého jednotlivého úkonu správce podniku; případnou podjatost osob pověřených správcem podniku k jednotlivým úkonům či k souboru úkonů, např. v rámci určitého řízení před orgány veřejné moci, lze řešit přiměřeným užitím výše uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, tedy vyloučením správcem podniku pověřené osoby a výzvou správci, aby příslušný úkon učinil on sám anebo aby k tomu pověřil jinou, nepodjatou osobu.
[60] Správce podniku a jeho činnost lze z hlediska smyslu a účelu tohoto institutu v určitém ohledu srovnávat například s nucenou správou podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, či podle dalších zákonů regulujících činnost některých finančních institucí, anebo s činností insolvenčního správce podle insolvenčního zákona. Úkolem takovýchto zvnějšku přikázaných správců je vždy zajistit efektivní správu majetku k dosažení sledovaného účelu (nápravy pochybení a majetkové konsolidaci spravované osoby či k zajištění splnění nebo aspoň částečného splnění jejích závazků vůči třetím osobám). Proto je třeba, aby externí správce měl možnost účinného řízení majetkových i dalších souvisejících aspektů spravované osoby, což je nezřídka činnost komplexní, v podstatě manažerské povahy, vyžadující v řadě případů expertní a specializované znalosti. Navíc často může být rozsah úkonů potřebných ke správě podniku takový, že jej správce podniku nebude moci sám z důvodů již jen časových obsáhnout. K naplnění smyslu a účelu správy podniku proto bude v některých případech třeba či přinejmenším vhodné, aby správce podniku – samozřejmě plně pod svojí vlastní majetkovou odpovědností (viz § 338i odst. 3 o. s. ř.) a vázán základní povinností „[d]bát, aby nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil“ (§ 338k odst. 1 věta první o. s. ř.) – pověřil uvedenými úkony další osoby disponující potřebnými schopnostmi či kvalifikací.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Petr V. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daňovou exekuci, o kasační stížnosti 499/98). žalobce.