znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Údaj o „původní splatnosti dlužné daně“, který je jednou z náležitostí vykonatel- ného výkazu nedoplatků ($ 73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplat- ků), označuje poslední den lhůty, ve které byl daňový subjekt povinen zaplatit vy- měřenou daň. Byla-li daň vyměřena konkludentně, bude tímto dnem poslední den lhůty pro podání daňového přiznání ($ 40 odst. 1 citovaného zákona); byla-li však daň vyměřena platebním výměrem v částce vyšší, než jakou si daňový subjekt sám vypočetl v daňovém přiznání, je tímto dnem ve vztahu k rozdílu mezi daní přizna- nou a daní vyměřenou poslední den třicetidenní lhůty stanovené v platebním vý- měru ($ 46 odst. 4 téhož zákona).
Stěžovatelka namítá porušení $ 73 odst. 5 d. ř.; podle tohoto ustanovení musí vykonatel- ný výkaz nedoplatků obsahovat (vedle jiných náležitostí) též „údaje o původní splatnosti dlužné daně“, a to výkaz nedoplatků v přípa- dě stěžovatelky nesplňuje. Stěžovatelka se však mýlí, jak již správně dovodil krajský soud. Judikatura správních soudů opakovaně poukazuje na nízkou legislativně-technickou úroveň stávajícího daňového řádu. Ta se pro- jevuje mj. v tom, že terminologie zákona je nejednotná a jeden pojem užitý na různých místech zákona a v různých souvislostech může mít i více významů.
Tím jsou podstatně omezeny možnosti jazykového výkladu, který leckdy vede k absurdním důsledkům. Dobrat se smyslu jednotlivých norem daňového řádu tak bude možno nikoli Ipěním na jednom z významů, které na sebe bere určitý zákonný pojem, ale za použití jiných interpretačních metod - v určité míře systematického výkla- du a zejména výkladu teleologického. Daňový řád (ve znění účinném v době roz- hodování žalovaného) pracuje s pojmy „splat- nost“ (či „splatná daň“, „splatný nedoplatek“), „původní splatnost“ a „náhradní splatnost“.
Podle $ 40 odst. 1 d. ř. je daň „splatná“ ve lhů- tě pro podání daňového přiznání nebo hláše- ní. Podle $ 46 odst. 4 je v případě, že správce daně vyměří daň vyšší než přiznanou, rozdíl mezi oběma částkami „splatný“ do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření da- ně; odstavec 7 tohoto ustanovení pak upravu- je „náhradní lhůtu splatnosti“ pro případ, že vyměřená daňová povinnost se ukáže jako nesprávně nižší oproti zákonné daňové po- vinnosti a zbývající dlužnou daň je třeba do- datečně vyměřit.
Všechna tato ustanovení jsou obsažena v části třetí daňového řádu na- zvané „Řízení vyměřovací“ V případě „splat- nosti“ daně ve smyslu $ 40 odst. 1 d. ř. se jed- ná pochopitelně o splatnost původní - tj. vůbec první, která ve vyměřovacím řízení tý- kajícím se konkrétní daně může nastat a na- stává ze zákona. Náhradní splatnost naproti tomu nenastává ze zákona, nýbrž v závislosti na tom, kdy byl daňovému subjektu doručen platební výměr na daň vyšší než přiznanou nebo dodatečný platební výměr na daň vyšší než již vyměřenou („splatností“ podle $ 46 odst. 4 se tak má v podstatě na mysli „náhrad- ní splatnost“).
Pro účely vyměřovacího řízení lze tedy shrnout, že jakýkoli údaj o splatnosti daně obsažený v platebním výměru či doda- tečném platebním výměru je údajem o ná- hradní splatnosti. Ustanovení $ 73 odst. 5 d. ř. však neupra- vuje postup v řízení vyměřovacím (ostatně patří do jiné části daňového řádu), nýbrž po- stup při vymáhání daňových nedoplatků. Po- jem „původní splatnost“ tu nemá svůj protěj- šek v pojmu „náhradní splatnost“ v tom smyslu, v němž se o něm zmiňuje $ 46 odst. 4 a odst. 7, nýbrž v pojmu „náhradní lhůta“ po- dle $ 73 odst. 1 d.
ř. Ve fázi vymáhání daňo- vých nedoplatků je už totiž lhostejné, zda da- ňový subjekt přiznal daň v zákonné výši a nezaplatil ji (v „původní lhůtě splatnosti“ ve smyslu $ 40 odst. 1 d. ř.), nebo zda přiznal a zaplatil daň nižší, ovšem daň následně vymě- řenou nezaplatil ve lhůtě podle $ 46 odst. 4 d. ř. (která je svou povahou lhůtou náhradní), nebo zda konečně zaplatil daň přiznanou i vyměřenou, ovšem následně nezaplatil v „náhradní lhůtě“ podle $ 46 odst. 7 d. ř. daň, 271 2011 která mu býla vyměřena dodatečně.
Všechny tyto lhůty splatnosti, nastavší ze zákona nebo stanovené v průběhu vyměřovacího řízení, se stávají ve smyslu $ 73 odst. 5 „původními lhů- tami splatnosti“ a stojí proti „náhradní lhůtě“ nejméně osmidenní, jíž správce daně dává da- ňovém subjektu naposledy možnost dobro- volně zaplatit před započetím vymáhání nedoplatků. Toto pravidlo - ač je nelze odvodit do- slovným jazykovým výkladem - má svůj smy- sl a je jedině možné, jak již vysvětlil krajský soud. Daňový nedoplatek může vzniknout pouze tehdy, nebyla-li zaplacena daň v zákon- né výši; podklad pro zaplacení pak poskytuje pouze vyměření daně.
K vyměření daně mů- že dojít buď konkludentně podle $ 46 odst. 5 d. ř. (to pouze v případě, že daň vypočtená v daňovém přiznání je vypočtena správně, tj. v zákonné výši), nebo platebním výměrem podle $ 46 odst. 4 (v případech, kdy přiznaná daň je nižší, než má ze zákona být). Až poté, co je daň vyměřena, stává se rozhodnutí o ní (ať už konkludentní, nebo vydané formou platebního výměru) vykonatelným a daň mů- že být vymáhána. Údajem o „původní lhůtě splatnosti“ ve vykonatelném výkazu nedo- platků a v exekučním příkazu se tak daňové- mu subjektu nesděluje víceméně obecný údaj o lhůtách pro podání daňového přiznání u jednotlivých druhů daní, nýbrž se mu do- stává zcela konkrétní informace o tom, ke kte- rému datu byl povinen vyměřenou částku zaplatit, a že tak až dosud neučinil.
Je přitom zřejmé, že i když daň, splatná podle $ 40 odst. 1 d. ř. ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení, dosahovala podle zákona určité výše, nebylo možno ji ihned po skončení této lhůty v této výši vymáhat, pokud ji sám žalob- ce v této výši nevypočetl v daňovém přiznání, a nedošlo tak ke konkludentnímu vyměření daně. Zbývá ještě dodat, že odkaz na $ 46 odst. 7 d. ř. skutečně není namístě, jak již uvedl krajský soud, neboť dlužné daně v položkách 18 a 19 výkazu nedoplatků byly po vytýkacím ří- zení vyměřeny, nikoli dodatečně vyměřeny.
2011 Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu; materiální stránka přestupku k $ 2 odst. 1 a $ 22 odst. I písm. £) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění záko- nů č. 67/1993 Sb., č. 361/2000 Sb., č. 62/2002 Sb. a č. 411/2005 Sb. Samotná skutečnost, že řidič vozidla v provozu na pozemní komunikaci sice pře- kročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou právním předpisem nebo dopravní značkou, nicméně rychlost jeho jízdy se hranici nejvyšší dovolené rychlosti blížila, sama o sobě nepostačuje pro závěr o tom, že nebyla naplněna materiální stránka ($ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přestupku proti bezpečnosti a ply- nulosti provozu na pozemních komunikacích dle $ 22 odst. 1 písm. £) bodu 4 citova- ného zákona.
Měla by však vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku to- hoto jednání zaměřil svou pozornost, neboť je třeba posoudit, zda zde nejsou další pro věc relevantní okolnosti, které by teprve ve svém souhrnu takový závěr odůvod- ňovaly.
Společnost s ručením omezeným Bon Art Musical proti Finančním úřadu v Litoměřicích o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Daňový řád (ve znění účinném v době rozhodování žalovaného) pracuje s pojmy „splatnost“ (či „splatná daň“, „splatný nedoplatek“), „původní splatnost“ a „náhradní splatnost“. Podle § 40 odst. 1 daňového řádu je daň „splatná“ ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení. Podle § 46 odst. 4 je v případě, že správce daň vyměří daň vyšší než přiznanou, rozdíl mezi oběma částkami „splatný“ do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření daně; odst. 7 tohoto ustanovení pak upravuje „náhradní lhůtu splatnosti“ pro případ, že vyměřená daňová povinnost se ukáže jako nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti a zbývající dlužnou daň je třeba dodatečně vyměřit.
Všechna tato ustanovení jsou obsažena v části třetí daňového řádu, nazvané „Řízení vyměřovací“. V případě „splatnosti“ daně ve smyslu § 40 odst. 1 daňového řádu se jedná pochopitelně o splatnost původní – tj. vůbec první, která ve vyměřovacím řízení týkajícím se konkrétní daně může nastat a nastává ze zákona. Náhradní splatnost naproti tomu nenastává ze zákona, nýbrž v závislosti na tom, kdy byl daňovému subjektu doručen platební výměr na daň vyšší než přiznanou nebo dodatečný platební výměr na daň vyšší než již vyměřenou („splatností“ podle § 46 odst. 4 se tak má v podstatě na mysli „náhradní splatnost“).
Pro účely vyměřovacího řízení lze tedy shrnout, že jakýkoli údaj o splatnosti daně obsažený v platebním výměru či dodatečném platebním výměru je údajem o náhradní splatnosti.
Ustanovení § 73 odst. 5 daňového řádu však neupravuje postup v řízení vyměřovacím (ostatně patří do jiné části daňového řádu), nýbrž postup při vymáhání daňových nedoplatků. Pojem „původní splatnost“ tu nemá svůj protějšek v pojmu „náhradní splatnost“ v tom smyslu, v němž se o něm zmiňuje § 46 odst. 4 a odst. 7, nýbrž v pojmu „náhradní lhůta“ podle § 73 odst. 1 daňového řádu. Ve fázi vymáhání daňových nedoplatků je už totiž lhostejné, zda daňový subjekt přiznal daň v zákonné výši a nezaplatil ji (v „původní lhůtě splatnosti“ ve smyslu § 40 odst. 1 daňového řádu), nebo zda přiznal a zaplatil daň nižší, ovšem daň následně vyměřenou nezaplatil ve lhůtě podle § 46 odst. 4 daňového řádu (která je svou povahou lhůtou náhradní), nebo zda konečně zaplatil daň přiznanou i vyměřenou, ovšem následně nezaplatil v „náhradní lhůtě“ podle § 46 odst. 7 daňového řádu daň, která mu byla vyměřena dodatečně.
Všechny tyto lhůty splatnosti, nastavší ze zákona nebo stanovené v průběhu vyměřovacího řízení, se stávají ve smyslu § 73 odst. 5 „původními lhůtami splatnosti“ a stojí proti „náhradní lhůtě“ nejméně osmidenní, jíž správce daně dává daňovém subjektu naposledy možnost dobrovolně zaplatit před započetím vymáhání nedoplatků.
Toto pravidlo – ač je nelze odvodit doslovným jazykovým výkladem – má svůj smysl a je jedině možné, jak již vysvětlil krajský soud. Daňový nedoplatek může vzniknout pouze tehdy, nebyla-li zaplacena daň v zákonné výši; podklad pro zaplacení pak poskytuje pouze vyměření daně. K vyměření daně může dojít buď konkludentně podle § 46 odst. 5 daňového řádu (to pouze v případě, že daň vypočtená v daňovém přiznání je vypočtena správně, tj. v zákonné výši), nebo platebním výměrem podle § 46 odst. 4 (v případech, kdy přiznaná daň je nižší, než má ze zákona být).
Až poté, co je daň vyměřena, stává se rozhodnutí o ní (ať už konkludentní, nebo vydané formou platebního výměru) vykonatelným a daň může být vymáhána. Údajem o „původní lhůtě splatnosti“ ve vykonatelném výkazu nedoplatků a v exekučním příkazu se tak daňovému subjektu nesděluje víceméně obecný údaj o lhůtách pro podání daňového přiznání u jednotlivých druhů daní, nýbrž se mu dostává zcela konkrétní informace o tom, ke kterému datu byl povinen vyměřenou částku zaplatit a že tak až dosud neučinil. Je přitom zřejmé, že i když daň, splatná podle § 40 odst. 1 daňového řádu ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení, dosahovala podle zákona určité výše, nebylo možno ji ihned po skončení této lhůty v této výši vymáhat, pokud ji sám žalobce v této výši nevypočetl v daňovém přiznání, a nedošlo tak ke konkludentnímu vyměření daně.
Zbývá ještě dodat, že odkaz na § 46 odst. 7 daňového řádu skutečně není na místě, jak již uvedl krajský soud, neboť dlužné daně v položkách 18 a 19 výkazu nedoplatků byly po vytýkacím řízení vyměřeny, nikoli dodatečně vyměřeny.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu