Smyslem požadavku vybavit dopravované vybrané výrobky příslušnými doklady (§ 5 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) je umožnit při kontrole identifikaci výrobků a posouzení, zda byla spotřební daň za jejich dopravované množství řádně uhrazena. Toho lze obecně dosáhnout i dokumenty v elektronické podobě, nestanoví-li zákon výslovně požadavek na listinnou podobu.
[13] Podle § 5 odst. 1 věty první zákona o spotřebních daních „na daňovém území České republiky se prokazuje zdanění vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu daňovým dokladem nebo dokladem o prodeji či dokladem o dopravě vybraných výrobků do volného daňového oběhu již uvedených, pokud tento zákon nestanoví jinak“.
[14] Podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních „správce daně zajistí vybrané výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 5 [téhož zákona]“.
[15] Městský soud se v rozsudku nejprve zabýval otázkou předložení tzv. převodek v elektronické podobě. Rozhodnutí stěžovatele zrušil z důvodu pochybností, zda protokol o místním šetření věrně zachytil jeho průběh. Navzdory provedenému dokazování výslechem svědka podle soudu přetrvávaly pochybnosti o obsahu protokolu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že protokol je vnitřně rozporný. Podle popisu průběhu místního šetření nebyl při kontrole předložen žádný daňový doklad, pouze dodací a závozní list. Jednatel žalobkyně do protokolu uvedl, že prostřednictvím mobilního telefonu příslušníkům celního úřadu na místě kontroly ukázal doklady o převodu piva z daňového skladu do volného oběhu. Před skončením místního šetření pak zaslal celnímu úřadu tytéž kopie (fotografie) převodek e-mailem.
[16] V napadeném rozhodnutí stěžovatel opakovaně zmiňuje, že jednatel žalobkyně tvrdil předložení převodek při kontrole prostřednictvím mobilního telefonu, avšak tuto skutečnost konkrétně nedoložil. V kasační stížnosti stěžovatel dodal, že v navazujícím řízení o propadnutí zajištěných vybraných výrobků byly provedeny v žalobě navržené důkazy (výslech jednatele žalobkyně, výslech řidiče kontrolovaného vozidla, kopie elektronické komunikace jednatele žalobkyně z doby kontroly a protokol o místním šetření) a výslechy zasahujících příslušníků celního úřadu. Dokazování vedlo k závěru, že jednatel žalobkyně na místě kontroly předložil k prvotní výzvě příslušníků celního úřadu dodací a závozní list. Následně, k další výzvě, ukázal příslušníkům v mobilním telefonu na místě kontroly kopie převodek v elektronické podobě. Totožné kopie zaslal přibližně v 19 hodin celnímu úřadu e-mailem.
[17] Skutkový stav byl dodatečně (díky navazujícímu řízení o propadnutí zajištěných vybraných výrobků) řádně zjištěn, což však nic nemění na opodstatněnosti závěru městského soudu o pochybnostech o protokolu. Rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků vydané v navazujícím řízení stěžovatel doložil až do kasačního spisu; městský soud tedy neměl možnost se s ním seznámit.
[17] Skutkový stav byl dodatečně (díky navazujícímu řízení o propadnutí zajištěných vybraných výrobků) řádně zjištěn, což však nic nemění na opodstatněnosti závěru městského soudu o pochybnostech o protokolu. Rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků vydané v navazujícím řízení stěžovatel doložil až do kasačního spisu; městský soud tedy neměl možnost se s ním seznámit.
[18] Stěžovatel považuje za zásadní, že žalobkyně neprokázala, že kopie převodek v elektronické podobě byly dopravovány spolu s vybranými výrobky v každém okamžiku jejich přepravy. Při místním šetření sice byla osvědčena faktická existence listinných převodek, ale jednatel žalobkyně listinné převodky nepředložil. Podle stěžovatele nepostačuje doložit listinné převodky v době místního šetření, nýbrž je nutné prokázat existenci jejich kopií v každém okamžiku přepravy zajištěného zboží a to, že tyto kopie provázely přepravu zajištěného zboží v každém jeho okamžiku. Jinak řečeno, žalobkyně měla doložit, „kdy, kde, kým a jakým způsobem byly kopie převodek I, II a III ve formě fotografií vyhotoveny a zda provázely přepravu zajištěného piva v každém okamžiku jeho přepravy“. Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel si v kasační stížnosti místy protiřečí. Například tvrdí, že zákon nevylučuje možnost předložit dokumenty v jiné než listinné podobě, současně však „nestačí ‚doklady o převodu piva‘ pouze ukázat správci daně prostřednictvím obrazovky mobilního telefonu, nýbrž je třeba ‚doklady o převodu piva‘ správci daně předložit v materiální – listinné podobě“.
[19] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s posouzením městského soudu, podle něhož zákon o spotřebních daních ani daňový řád, nestanoví, že doklad podle § 5 zákona o spotřebních daních musí mít (např. pro účely kontroly) listinnou podobu.
[20] Podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních ve spojení s § 42 odst. 1 písm. b) téhož zákona lze vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu dopravovat pouze s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji, s dokladem o dopravě nebo s jiným rozhodnutím správce daně. Požadavek na přesnou evidenci vybraných výrobků zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 81/2009-68. V něm uvedl, že jelikož „předmětem spotřební daně jsou věci určené druhově, tak jedním z důvodů, proč zákon o spotřebních daních klade zvláštní požadavky na vedení přesné dokumentace je právě to, aby bylo možné jednoznačně posoudit, zda byla spotřební daň za konkrétní množství vybraných výrobků řádně uhrazena“. V rozsudku ze dne 8. 7. 2015, čj. 1 Afs 131/2015-38, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „rozhodná právní úprava předvídá určitou kontrolu vybraných výrobků, které jsou ze své povahy určené druhově, jsou tedy běžně zaměnitelné a lze je identifikovat pouze prostřednictvím příslušných dokladů. Právní úprava zde reguluje nejen způsob prokazování zdanění vybraných výrobků, ale stanoví i režim jejich dopravy. Kontrola vybraných výrobků, které je možné identifikovat právě ve spojení s příslušným dokladem, by v případě nedodržování této povinnosti byla de facto znemožněna“.
[20] Podle § 5 odst. 6 zákona o spotřebních daních ve spojení s § 42 odst. 1 písm. b) téhož zákona lze vybrané výrobky uvedené do volného daňového oběhu dopravovat pouze s daňovým dokladem, s dokladem o prodeji, s dokladem o dopravě nebo s jiným rozhodnutím správce daně. Požadavek na přesnou evidenci vybraných výrobků zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 81/2009-68. V něm uvedl, že jelikož „předmětem spotřební daně jsou věci určené druhově, tak jedním z důvodů, proč zákon o spotřebních daních klade zvláštní požadavky na vedení přesné dokumentace je právě to, aby bylo možné jednoznačně posoudit, zda byla spotřební daň za konkrétní množství vybraných výrobků řádně uhrazena“. V rozsudku ze dne 8. 7. 2015, čj. 1 Afs 131/2015-38, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „rozhodná právní úprava předvídá určitou kontrolu vybraných výrobků, které jsou ze své povahy určené druhově, jsou tedy běžně zaměnitelné a lze je identifikovat pouze prostřednictvím příslušných dokladů. Právní úprava zde reguluje nejen způsob prokazování zdanění vybraných výrobků, ale stanoví i režim jejich dopravy. Kontrola vybraných výrobků, které je možné identifikovat právě ve spojení s příslušným dokladem, by v případě nedodržování této povinnosti byla de facto znemožněna“.
[21] Je pravda, že v řízení o zajištění vybraných výrobků nelze připustit dodatečné předložení dokumentů prokazujících jejich zdanění v situaci, kdy kontrolovaná osoba nemá v průběhu kontroly takový doklad k dispozici. Takto nelze zhojit porušení povinnosti dopravovat vybrané výrobky s příslušnými doklady v jakémkoliv okamžiku přepravy (rozsudky NSS ze dne 27. 9. 2016, čj. 1 Afs 133/2016-32, a ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014-70). Doložení příslušných dokladů až po provedení místního šetření by ohrozilo smysl a účel zákona o spotřebních daních. Výrobky podléhající spotřební dani by nebyly při kontrolách identifikovatelné či ověřitelné, neboť by nemusely být dopravovány s příslušnými doklady. Jejich dodatečné doložení poté, co nebyly předloženy při kontrole správcem daně, je proto ve vztahu k porušení povinnosti dopravovat vybrané výrobky s náležitými doklady podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních bez významu. Může přitom nastat situace, kdy celní orgán zajistí zboží, které není dopravováno v rozporu se zákonem, a které následně na základě dodaných dokumentů v řízení o zajištění opět uvolní. Takový výsledek sám o sobě nevyvrací zákonnost prvotního zajištění zboží (rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 7 Afs 239/2017-36). Nyní posuzovaná věc se však od výše popisovaného odlišuje v tom, že žalobkyně požadované doklady nepředložila pouze dodatečně, nýbrž již v průběhu místního šetření.
[21] Je pravda, že v řízení o zajištění vybraných výrobků nelze připustit dodatečné předložení dokumentů prokazujících jejich zdanění v situaci, kdy kontrolovaná osoba nemá v průběhu kontroly takový doklad k dispozici. Takto nelze zhojit porušení povinnosti dopravovat vybrané výrobky s příslušnými doklady v jakémkoliv okamžiku přepravy (rozsudky NSS ze dne 27. 9. 2016, čj. 1 Afs 133/2016-32, a ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014-70). Doložení příslušných dokladů až po provedení místního šetření by ohrozilo smysl a účel zákona o spotřebních daních. Výrobky podléhající spotřební dani by nebyly při kontrolách identifikovatelné či ověřitelné, neboť by nemusely být dopravovány s příslušnými doklady. Jejich dodatečné doložení poté, co nebyly předloženy při kontrole správcem daně, je proto ve vztahu k porušení povinnosti dopravovat vybrané výrobky s náležitými doklady podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních bez významu. Může přitom nastat situace, kdy celní orgán zajistí zboží, které není dopravováno v rozporu se zákonem, a které následně na základě dodaných dokumentů v řízení o zajištění opět uvolní. Takový výsledek sám o sobě nevyvrací zákonnost prvotního zajištění zboží (rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 7 Afs 239/2017-36). Nyní posuzovaná věc se však od výše popisovaného odlišuje v tom, že žalobkyně požadované doklady nepředložila pouze dodatečně, nýbrž již v průběhu místního šetření.
[22] Účelem zákonné úpravy je umožnit identifikaci vybraných výrobků při kontrole a posoudit, zda byla spotřební daň za konkrétní množství vybraných výrobků řádně uhrazena. Tento účel lze podle Nejvyššího správního soudu bezesporu splnit i s pomocí dokumentů v elektronické podobě. Předložil-li jednatel žalobkyně v průběhu místního šetření k výzvě příslušníka celního úřadu fotografie převodek v mobilním telefonu, mohli zasahující příslušníci přepravované zboží identifikovat stejně dobře, jako by měli k dispozici listinnou verzi dokumentu. Požadavek, aby žalobkyně doložila, kdy, kde, kým a jakým způsobem byly kopie převodek pořízeny, je iracionální a nemá oporu v zákonné úpravě. Důležité je, že tyto údaje lze seznat z převodek samotných. Celní orgány přitom během místního šetření nezpochybňovaly pravost dokumentů ani nevyslovily důvodné podezření, že převodky neprovázely vybrané výrobky po celou dobu přepravy. V době místního šetření žalobkyně prokázala nejen existenci listinných převodek, ale umožnila příslušníkům celního úřadu zjistit také jejich obsah.
[23] Z povahy elektronické podoby dokumentu plyne, že je přepravován společně se zbožím tehdy, může-li jej kontrolovaná osoba v okamžiku kontroly prostřednictvím zobrazovacího zařízení předložit. To se v nyní posuzované věci stalo. Shodně jako v případě, kdy kontrolovaná osoba během místního šetření předloží listiny, lze předpokládat, že elektronická verze dokumentů zboží doprovázela v každém okamžiku přepravy. Na druhou stranu platí, že ani listinná podoba dokumentů automaticky nezaručuje, že zboží bylo dopravováno po celou dobu společně s nimi.
[23] Z povahy elektronické podoby dokumentu plyne, že je přepravován společně se zbožím tehdy, může-li jej kontrolovaná osoba v okamžiku kontroly prostřednictvím zobrazovacího zařízení předložit. To se v nyní posuzované věci stalo. Shodně jako v případě, kdy kontrolovaná osoba během místního šetření předloží listiny, lze předpokládat, že elektronická verze dokumentů zboží doprovázela v každém okamžiku přepravy. Na druhou stranu platí, že ani listinná podoba dokumentů automaticky nezaručuje, že zboží bylo dopravováno po celou dobu společně s nimi.
[24] Rozhodne-li se zákonodárce, že z rozumných důvodů je potřeba trvat na listinné podobě dokladů předkládaných při kontrole, může zpřísnit požadavky na formu dokumentů. V opačném případě je žádoucí zohlednit technologický i společenský pokrok. Právo je zapotřebí vykládat tak, aby reflektovalo potřeby ekonomické a společenské reality; nesmí tomu být naopak. Ekonomická a společenská realita nemá sloužit potřebám práva, jeho formalit a podřizovat se „přirozeným tendencím orgánů veřejné moci o maximální usnadnění rozhodovacího procesu“ (rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 Ans 2/2008-52, č. 1626/2008 Sb. NSS). Lpění na listinné podobě dokumentů v situaci, kdy to není pro naplnění účelu právní úpravy nezbytné, je přepjatě formalistické.
[25] Ke kasační námitce stěžovatele, že předložený dodací a závozní list nenaplňoval podmínky dokladu o dopravě, a proto neprokazoval zdanění zajištěného piva spotřební daní, Nejvyšší správní soud uvádí, že touto otázkou se městský soud nezabýval. Městský soud věcně nezkoumal správnost nebo úplnost dokladů. Rozhodnutí stěžovatele zrušil čistě z důvodů pochybností o průběhu místního šetření. Současně vyslovil názor, že § 5 zákona o spotřebních daních neukládá daňovému subjektu povinnost, aby dokumenty předkládal výlučně v listinné podobě. Jelikož se Nejvyšší správní soud s jeho posouzením ztotožnil, bude žalovaný v dalším řízení posuzovat zajištění v souladu s výše vysloveným právním názorem. Nic mu tedy nebrání, aby posoudil věcnou správnost a úplnost veškerých dokladů, které jednatel žalobkyně předložil v průběhu místního šetření.