[37] Zásadní námitkou stěžovatele, kterou
uplatňoval již v průběhu řízení před celními
orgány i v rámci soudního řízení, je tvrzený
rozpor sazebního zařazení jím dováženého
zboží se zahraničními závaznými informacemi o sazebním zařazení. Stěžovatel má za to,
že zboží, jež dovážel, a zboží, jež je předmětem těchto zahraničních závazných informací, je totožné. Stěžovatel měl proto legitimní
očekávání, že české celní orgány provedou
stejné sazební zařazení. To se však nestalo
a stěžovatel v jejich postupu shledává znaky
libovůle.
[38] Žalovaný tuto námitku vypořádal
v tom smyslu, že nebylo prokázáno, že se jedná o stejné zboží, a zahraniční závazné informace proto nelze na dotčené zboží aplikovat.
Krajský soud spatřoval nemožnost aplikace
závazných informací vydaných cizími celními orgány v čl. 10 odst. 1 prováděcího nařízení, který stanoví, že závazná informace o sazebním zařazení zboží je závazná pro celní
orgány ve vztahu k oprávněné osobě pouze
pro účely sazebního zařazení zboží.
[39] S názory žalovaného i krajského soudu se lze ztotožnit, nikoli však beze zbytku.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyjádřit se níže obecně k povaze a účelu závazných informací o sazebním zařazení (dále také „ZISZ“) a k otázce možnosti dovolávat se
v řízení před celními orgány ZISZ vydané jiné
osobě pro totožné zboží.
[40] Úvodem soud připomíná, že cílem
ZISZ je poskytnout hospodářskému subjektu
právní jistotu, přetrvává-li pochybnost o zařazení zboží do stávající celní nomenklatury
(viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 12. 2010,
Schenker, C-199/09, bod 16), a chránit jej tak
proti jakékoli následné změně stanoviska celních orgánů k zařazení tohoto zboží (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 1. 1998, Lopex Export, C-315/96, Recueil, s. I-317, bod 28).
[41] Z čl. 12 odst. 2 celního kodexu ve
spojení s články 10 a 11 prováděcího nařízení
vyplývá, že se závazné informace smí dovolávat pouze z ní oprávněná osoba, a to vůči celním orgánům, které ji vydaly, a vůči celním
orgánům jiných členských států.
[42] V této souvislosti Soudní dvůr judikoval, že ZISZ vytváří práva pouze ve prospěch oprávněné osoby, které byla vydána závazná informace (rozsudek Soudního dvora
ze dne 15. 9. 2005, Intermodal Transports,
C-495/03, Sb. rozh., s. I-8151, bod 27).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[42] V této souvislosti Soudní dvůr judikoval, že ZISZ vytváří práva pouze ve prospěch oprávněné osoby, které byla vydána závazná informace (rozsudek Soudního dvora
ze dne 15. 9. 2005, Intermodal Transports,
C-495/03, Sb. rozh., s. I-8151, bod 27).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
[43] V rozsudku Soudního dvora ze dne
7. 4. 2011, Sony Supply Chain Solutions (Europe), C-153/10, se Soudní dvůr mimo jiné zabýval otázkou, zda účastník řízení může
v rámci řízení o uložení cla zpochybnit toto
uložení tím, že předloží ZISZ, která byla vydána jiné osobě v jiném členském státě pro totožné zboží. Soudní dvůr uvedl (bod 40–44
citovaného rozsudku), že „podle čl. 12 odst. 2
celního kodexu a článku 11 prováděcího nařízení je ZISZ závazná pro celní orgány pouze v případě, že ji uplatňuje oprávněná osoba, které byla vydána, nebo její zástupce.
Mimo tento případ nemůže orgán příslušný podle čl. 243 odst. 2 celního kodexu,
kterému je ZISZ předložena, přiznat této
ZISZ právní účinky, které jsou s ní spojené. ZISZ jakožto důkazu se může nicméně dovolávat i jiná osoba než oprávněná
osoba, které byla ZISZ vydána. Při neexistenci právní úpravy Unie týkající se pojmu
,důkaz‘ jsou totiž v zásadě přípustné všechny
důkazní prostředky, které procesní právo
členských států připouští v řízeních podobných řízení upravenému v článku 243 celního kodexu (viz v tomto smyslu rozsudek ze
dne 23. března 2000, Met-Trans a Sagpol,
C-310/98 a C-406/98, Recueil, s. I-1797, bod 29)“.
[44] Soudní dvůr v citovaném rozsudku
dále dovodil, že je v rozporu s právem Evropské Unie taková úprava, která přikazuje celním orgánům na základě dovozcem předložené ZISZ vydané jiné osobě provést stejné
sazební zařazení jako orgány, jež tuto ZISZ vydaly. Soudní dvůr má za to, že pokud celní orgány členského státu přisoudí ZISZ stejný
právní význam, bez ohledu na to, zda se jí dovolává třetí osoba či oprávněná osoba, postupují v rozporu s právem Unie (bod 45–50
rozsudku). Povinnost českých celních orgánů zařadit žalobcem dovážené zboží do té
podpoložky kombinované nomenklatury, do
které zařadily v ZISZ totožné zboží celní orgány jiného členského státu třetí osobě, tedy
nelze dovodit. To ovšem nic nemění na závěru, že mohou celní orgány brát takovou ZISZ
jako důkazní prostředek.
[45] Ze shora citované judikatury tedy vyplývá, že celní orgány nemohou přiznat ZISZ
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
předložené účastníkem řízení, ale vydané třetí osobě stejné právní účinky, které jsou s ní
spojené ve vztahu k oprávněné osobě; účastník řízení však může v rámci řízení o uložení
cel zpochybnit uložení cla tím, že jako důkaz
předloží ZISZ, která byla vydána v jiném členském státě pro totožné zboží. Je nicméně nutno určit, zda rozhodná procesní pravidla dotčeného členského státu možnost předložení
takových důkazních prostředků připouští.
[45] Ze shora citované judikatury tedy vyplývá, že celní orgány nemohou přiznat ZISZ
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
předložené účastníkem řízení, ale vydané třetí osobě stejné právní účinky, které jsou s ní
spojené ve vztahu k oprávněné osobě; účastník řízení však může v rámci řízení o uložení
cel zpochybnit uložení cla tím, že jako důkaz
předloží ZISZ, která byla vydána v jiném členském státě pro totožné zboží. Je nicméně nutno určit, zda rozhodná procesní pravidla dotčeného členského státu možnost předložení
takových důkazních prostředků připouští.
[46] Otázkou tedy je, zda česká procesní
pravidla aplikovatelná na celní řízení upravují možnost použití ZISZ jako důkazních prostředků v tomto řízení. Základním předpisem
upravujícím celní řízení je zákon č. 13/1993 Sb.,
celní zákon. Ten však ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalovaného neobsahoval žádná pravidla pro předkládání důkazních prostředků v celním řízení. Na základě
§ 320 odst. 1 písm. c) celního zákona je proto
nutno postupovat podle obecných předpisů
o správě daní a poplatků. Tímto předpisem
byl daňový řád. Ustanovení § 31 odst. 4 tohoto zákona pak připouští užít jako důkazních
prostředků „všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi
na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny,
zprávy o daňových kontrolách, protokoly
a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými
subjekty a doklady k nim apod. [...] Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.“ Podle čl. 4 odst. 5 celního
kodexu je ZISZ rozhodnutím vydaným celním orgánem. Vzhledem ke skutečnosti, že
§ 31 odst. 4 citovaného zákona připouští užití všech důkazních prostředků, rozhodnutí
celních orgánů nevyjímaje, lze mít za to, že
umožňuje i užití ZISZ.
[47] Jak vyplývá z předloženého správního spisu, žalovaný ve vztahu k zahraničním
ZISZ postupoval zcela v souladu s citovanou
judikaturou a dotčenými právními předpisy.
K žalobcem dovolávané belgické a nizozemské ZISZ žalovaný přistoupil jako k důkaznímu
prostředku ve smyslu § 31 odst. 4 daňového
řádu; podle poslední věty tohoto ustanovení
konstatoval, že se nejedná o důkaz (srov. č. l.
27 a 29 správního spisu, s. 4 napadeného rozhodnutí žalovaného). Svoje závěry o nepoužitelnosti předložených ZISZ jako důkazu opřel
o skutečnost, že nelze jednoznačně a určitě
prohlásit, že tyto ZISZ pojednávají o totožném zboží. To dovodil zejména z toho, že tyto
ZISZ neobsahují popis vzniku dováženého
zboží a odlišně stanovují účel použití zboží.
[47] Jak vyplývá z předloženého správního spisu, žalovaný ve vztahu k zahraničním
ZISZ postupoval zcela v souladu s citovanou
judikaturou a dotčenými právními předpisy.
K žalobcem dovolávané belgické a nizozemské ZISZ žalovaný přistoupil jako k důkaznímu
prostředku ve smyslu § 31 odst. 4 daňového
řádu; podle poslední věty tohoto ustanovení
konstatoval, že se nejedná o důkaz (srov. č. l.
27 a 29 správního spisu, s. 4 napadeného rozhodnutí žalovaného). Svoje závěry o nepoužitelnosti předložených ZISZ jako důkazu opřel
o skutečnost, že nelze jednoznačně a určitě
prohlásit, že tyto ZISZ pojednávají o totožném zboží. To dovodil zejména z toho, že tyto
ZISZ neobsahují popis vzniku dováženého
zboží a odlišně stanovují účel použití zboží.
[48] Žalobce v řízení před krajským soudem vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem žalovaného, že zahraniční ZISZ nepojednávají
o totožném zboží; má přitom za to, že žalovaný pro takový závěr neměl dostatečnou oporu ve spise. Tento žalobní bod žalobce podrobně rozvedl a současně na podporu své
argumentace navrhl, aby žalovaný předložil
jako důkaz analýzy zboží provedené zahraničními celními orgány.
[49] Je tedy zjevné, že v nyní projednávané věci bylo sporné posouzení otázky, zda
zboží, o němž pojednávají zahraniční ZISZ, je
totožné se zbožím dováženým žalobcem. Pokud by byla odpověď kladná, bylo by nutno
předložené ZISZ brát jako důkaz v celním řízení; pokud by totožnost nebyla prokázána
(jak dovodil žalovaný), nebylo by možno se
těchto ZISZ jako důkazu v souladu s evropskou judikaturou (bod [42] a [43]) dovolávat.
[50] Z odůvodnění rozsudku se podává,
že krajský soud tento žalobní bod vypořádal
tak, že žalobce se nemůže dotčených ZISZ dovolávat vůbec (čl. 10 odst. 1 prováděcího nařízení), jelikož není jejich příjemcem. Krajský soud má sice pravdu v tom, že právních
účinků závazné informace se může dovolávat
pouze její příjemce. Ve vztahu k žalovanému
však zaujal odlišný právní názor, neboť na
rozdíl od něj (a od judikatury Soudního dvora) k předloženým ZISZ nepřistoupil jako
k důkazním prostředkům, jejichž užití v cel-
ním řízení je vnitrostátní úpravou umožněno. Je zjevné, že tento odlišný právní názor je
chybný.
[51] Krajský soud tedy nesprávně posoudil právní otázku v řízení o žalobě. Následkem nesprávného posouzení však také zatížil
svůj rozsudek nepřezkoumatelností, neboť
vůbec nevypořádal jednu ze zásadních žalobních námitek, na které byl postaven základ žaloby a která byla doplněna i návrhy na provedení důkazů, ke kterým se krajský soud taktéž
nijak nevyjádřil. V odůvodnění svého rozsudku rovněž neuvedl, proč se od právního názoru přijatého žalovaným odchýlil (přičemž
ani jedna ze stran nesprávné posouzení této
právní otázky nenamítala). Za této situace bylo řízení před krajským soudem zatíženo vadou, pro kterou musí Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušit.
[51] Krajský soud tedy nesprávně posoudil právní otázku v řízení o žalobě. Následkem nesprávného posouzení však také zatížil
svůj rozsudek nepřezkoumatelností, neboť
vůbec nevypořádal jednu ze zásadních žalobních námitek, na které byl postaven základ žaloby a která byla doplněna i návrhy na provedení důkazů, ke kterým se krajský soud taktéž
nijak nevyjádřil. V odůvodnění svého rozsudku rovněž neuvedl, proč se od právního názoru přijatého žalovaným odchýlil (přičemž
ani jedna ze stran nesprávné posouzení této
právní otázky nenamítala). Za této situace bylo řízení před krajským soudem zatíženo vadou, pro kterou musí Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušit.
[52] Na krajském soudu v dalším řízení
bude, aby ve smyslu shora uvedené judikatury Soudního dvora posoudil žalobcem předložené ZISZ jako důkazní prostředek a v tomto smyslu vypořádal všechny žalobní námitky
vztahující se k tomuto důkaznímu prostředku a vyjádřil se i k žalobcovu návrhu na předložení důkazů – zahraničních analýz zboží.
[53] Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze na okraj připomíná, že Soudní
dvůr vydal dne 27. 11. 2008 (tedy až po vydání dotčené belgické a nizozemské ZISZ) rozsudek ve věci Metherma GmbH & Co.,
C-403/07, Sb. rozh., s. I-8921, ve kterém vyložil,
že „wolframové nebo molybdenové tyče ,získané prostým slinováním‘ spadají do jejích
podpoložek 81019110 a 81029110. Takové tyče, jaké představují netvářenou (surovou)
formu dotyčných kovů, a nikoli výrobky
z těchto kovů, nemohou být přepracovány
roztlučením či rozdrcením na šrot spadající
do podpoložek 81019190 a 81029190 uvedené kombinované nomenklatury.“ Nejvyšší
správní soud se k dosahu tohoto rozsudku vyjádřil již jednou v obdobné věci, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 20/2011-74. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 012
Společnost s ručením omezeným GARANTRANS proti Celnímu ředitelství v Ostravě o clo, o kasační stížnosti žalobce.