Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, představuje výjimku z povinnosti provést bezhotovostní platbu podle § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, představuje výjimku z povinnosti provést bezhotovostní platbu podle § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
Správní trestání: omezení plateb v hotovosti
Žalobkyně dne 25. 6. 2008 přijala v hotovosti částku ve výši 8 milionů Kč jako úhradu
části doplatku ceny dosažené vydražením za
soubor nemovitostí. Při přepočtu dle kurzu
aktuálního ke dni platby se jednalo o částku
332 295 eur. Tato částka překročila limit
15 000 eur, který je stanovený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která by
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Tato vada mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí krajského soudu a plně odůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí.
[27] S ohledem na procesní vadu v řízení
se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími
stížními námitkami, neboť ty budou moci být
uplatněny v další fázi řízení před krajským
soudem.
VI.
[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem trpí tak
zásadní a nezhojitelnou procesní vadou, že
rozhodnutí z tohoto řízení vzešlé je nezbytné
pro tuto vadu zrušit (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Věc
současně vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odstavce 3
téhož ustanovení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Dne 24. 3. 2010 uložil Finanční úřad
v Uherském Hradišti žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč. Proti rozhodnutí finančního
úřadu podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 10. 2010 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně,
který ji uznal důvodnou a rozsudkem ze dne
17
23. 2. 2012, čj. 29 Af 130/2010-61, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla mimo jiné žalobní námitka, dle které se ze strany žalobkyně nejednalo
o správní delikt, jelikož zákon o veřejných
dražbách, jakožto výjimka ze zákona o omezení plateb v hotovosti, hotovostní platbu
v daném případě umožňoval.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu
podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž uvedl, že zákaz hotovostních plateb dopadá též na úhradu ceny dosažené vydražením. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že by zákon o veřejných dražbách
představoval výjimku z povinnosti podle zákona o omezení plateb v hotovosti. Naopak
uvedl, že tato výjimka platí pouze tehdy, pokud jde o platbu, která podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti být musí.
V případě hrazení ceny dosažené vydražením
tomu tak není. Podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách uvede dražebník
vyhláškou, zda je přípustný i jiný způsob
úhrady než úhrada v hotovosti. Způsob úhrady přitom nesmí být spojen s nadbytečnými
obtížemi. Dle názoru stěžovatele patří mezi
tyto obtíže také obtíže spojené s nedodržením
ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti, jelikož zákony byly koncipovány ve vzájemném souladu a vzájemně na sebe odkazují.
Stěžovatel uzavřel, že jiný výklad zákona o veřejných dražbách by byl v rozporu se smyslem
zákona o omezení plateb v hotovosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní názor Nejvyššího
správního soudu
(...)
III.B Hotovostní úhrada ceny dosažené vydražením a omezení plateb v hotovosti
(...)
[22] Klíčový je zde vztah zákona o veřejných
dražbách a zákona o omezení plateb v hoto-
18
vosti. Z dikce obou zákonů plyne, že spolu
vzájemně počítají a doplňují se. To ostatně
zdůrazňuje i sám stěžovatel. Příkladem je odkaz na zákon o veřejných dražbách v poznámce č. 2 k § 4 odst. 1 zákona o omezení
plateb v hotovosti (který umožňuje provedení nadlimitní hotovostní platby v případech,
„jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti“). Jiným příkladem je § 14 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, ve znění zákona
č. 315/2006 Sb., který stejně jako na věc aplikovatelné znění zákona o omezení plateb
v hotovosti operuje s částkou 15 000 eur
a umožňuje v případě překročení této částky
vyloučit složení dražební jistoty v hotovosti.
[23] Za těchto okolností ale nelze souhlasit se stěžovatelem, který tvrdí, že by umožnění platby v hotovosti dle zákona o veřejných
dražbách bylo v rozporu s účelem a smyslem
zákona o omezení plateb v hotovosti. Smysl
a účel zákonů totiž nejde vykládat samostatně
u každého zákona zvlášť, nýbrž v rámci celého právního řádu. V konkrétním případě bylo záměrem zákonodárce nadlimitní hotovostní platbu za určitých situací umožnit, jak
vyplývá z výjimky v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
[24] Stěžovatel zdůrazňuje, že výjimka ze
zákona o omezení plateb v hotovosti dle § 4
odst. 1 zahrnuje pouze situace, kdy platba podle jiného právního předpisu provedena
v hotovosti být musí. To prý není případ
úhrady ceny dosažené vydražením, jelikož
§ 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách umožňuje dražebníkovi, aby vyhláškou
uvedl, je-li přípustný i jiný způsob úhrady než
úhrada v hotovosti.
[25] Podle zdejšího soudu je z dikce zákona o veřejných dražbách zřejmé, že platbu
v hotovosti dražebník vyloučit nemůže, pouze může umožnit další způsoby úhrady [podle § 20 odst. 1 písm. g) dražebník v dražební
vyhlášce mj. uvede, „je-li přípustný i jiný způsob úhrady ceny dosažené vydražením než
úhrada v hotovosti“]. Pokud si to tedy plátce
přeje, dražebník na úhradu v hotovosti musí
přistoupit, což naplňuje požadavek uvedený v § 4
odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
Společnost s ručením omezeným Dražební společnost MORAVA proti Finančnímu ředi- telství v Brně o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného. *) S účinností od 27. 5. 2011 byl § 4 odst. 1 změněn zákonem č. 139/2011 Sb. [25]Vada řízení, ke které došlo v tomto posuzovaném případě, je zásadním procesním
pochybením, výrazně krátícím práva účastníka řízení. K tomu vyslovil Ústavní soud tento
právní názor: „Jestliže je řízení před obecným
soudem zatíženo výraznou procesní vadou
plynoucí z opomenutí procesního předpisu,
nezbývá než v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit, že takové procesní pochybení obecného soudu je
vážným porušením stanoveného postupu jako podstatného znaku ústavně zaručeného
práva na soudní ochranu; za ústavně souladné soudní řízení lze totiž pokládat jen takové, v němž obecný soud zcela a plně respektuje platné zásady procesního práva.“
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1999,
sp. zn. III. ÚS 367/99, č. 159/1999 Sb. ÚS). [26] Opomenutí krajského soudu doručit
stěžovateli žalobu a vyzvat jej k vyjádření tak
představuje jinou vadu řízení před soudem