Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, představuje výjimku z povinnosti provést bezhotovostní platbu podle § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
Správní trestání: omezení plateb v hotovosti
Žalobkyně dne 25. 6. 2008 přijala v hotovosti částku ve výši 8 milionů Kč jako úhradu části doplatku ceny dosažené vydražením za soubor nemovitostí. Při přepočtu dle kurzu aktuálního ke dni platby se jednalo o částku 332 295 eur. Tato částka překročila limit 15 000 eur, který je stanovený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu a plně odůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí.
[27] S ohledem na procesní vadu v řízení se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími stížními námitkami, neboť ty budou moci být uplatněny v další fázi řízení před krajským soudem.
VI.
[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem trpí tak zásadní a nezhojitelnou procesní vadou, že rozhodnutí z tohoto řízení vzešlé je nezbytné pro tuto vadu zrušit (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Věc současně vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odstavce 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Dne 24. 3. 2010 uložil Finanční úřad v Uherském Hradišti žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč. Proti rozhodnutí finančního úřadu podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 10. 2010 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji uznal důvodnou a rozsudkem ze dne
17
23. 2. 2012, čj. 29 Af 130/2010-61, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla mimo jiné žalobní námitka, dle které se ze strany žalobkyně nejednalo o správní delikt, jelikož zákon o veřejných dražbách, jakožto výjimka ze zákona o omezení plateb v hotovosti, hotovostní platbu v daném případě umožňoval.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, v níž uvedl, že zákaz hotovostních plateb dopadá též na úhradu ceny dosažené vydražením. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že by zákon o veřejných dražbách představoval výjimku z povinnosti podle zákona o omezení plateb v hotovosti. Naopak uvedl, že tato výjimka platí pouze tehdy, pokud jde o platbu, která podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti být musí. V případě hrazení ceny dosažené vydražením tomu tak není. Podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách uvede dražebník vyhláškou, zda je přípustný i jiný způsob úhrady než úhrada v hotovosti. Způsob úhrady přitom nesmí být spojen s nadbytečnými obtížemi. Dle názoru stěžovatele patří mezi tyto obtíže také obtíže spojené s nedodržením ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti, jelikož zákony byly koncipovány ve vzájemném souladu a vzájemně na sebe odkazují. Stěžovatel uzavřel, že jiný výklad zákona o veřejných dražbách by byl v rozporu se smyslem zákona o omezení plateb v hotovosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III. Právní názor Nejvyššího správního soudu
(...)
III.B Hotovostní úhrada ceny dosažené vydražením a omezení plateb v hotovosti
(...)
[22] Klíčový je zde vztah zákona o veřejných dražbách a zákona o omezení plateb v hoto-
18
vosti. Z dikce obou zákonů plyne, že spolu vzájemně počítají a doplňují se. To ostatně zdůrazňuje i sám stěžovatel. Příkladem je odkaz na zákon o veřejných dražbách v poznámce č. 2 k § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti (který umožňuje provedení nadlimitní hotovostní platby v případech, „jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti“). Jiným příkladem je § 14 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 315/2006 Sb., který stejně jako na věc aplikovatelné znění zákona o omezení plateb v hotovosti operuje s částkou 15 000 eur a umožňuje v případě překročení této částky vyloučit složení dražební jistoty v hotovosti.
[23] Za těchto okolností ale nelze souhlasit se stěžovatelem, který tvrdí, že by umožnění platby v hotovosti dle zákona o veřejných dražbách bylo v rozporu s účelem a smyslem zákona o omezení plateb v hotovosti. Smysl a účel zákonů totiž nejde vykládat samostatně u každého zákona zvlášť, nýbrž v rámci celého právního řádu. V konkrétním případě bylo záměrem zákonodárce nadlimitní hotovostní platbu za určitých situací umožnit, jak vyplývá z výjimky v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
[24] Stěžovatel zdůrazňuje, že výjimka ze zákona o omezení plateb v hotovosti dle § 4 odst. 1 zahrnuje pouze situace, kdy platba podle jiného právního předpisu provedena v hotovosti být musí. To prý není případ úhrady ceny dosažené vydražením, jelikož § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách umožňuje dražebníkovi, aby vyhláškou uvedl, je-li přípustný i jiný způsob úhrady než úhrada v hotovosti.
[25] Podle zdejšího soudu je z dikce zákona o veřejných dražbách zřejmé, že platbu v hotovosti dražebník vyloučit nemůže, pouze může umožnit další způsoby úhrady [podle § 20 odst. 1 písm. g) dražebník v dražební vyhlášce mj. uvede, „je-li přípustný i jiný způsob úhrady ceny dosažené vydražením než úhrada v hotovosti“]. Pokud si to tedy plátce přeje, dražebník na úhradu v hotovosti musí přistoupit, což naplňuje požadavek uvedený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
Společnost s ručením omezeným Dražební společnost MORAVA proti Finančnímu ředi- telství v Brně o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného. *) S účinností od 27. 5. 2011 byl § 4 odst. 1 změněn zákonem č. 139/2011 Sb.
[25]Vada řízení, ke které došlo v tomto posuzovaném případě, je zásadním procesním pochybením, výrazně krátícím práva účastníka řízení. K tomu vyslovil Ústavní soud tento právní názor: „Jestliže je řízení před obecným soudem zatíženo výraznou procesní vadou plynoucí z opomenutí procesního předpisu, nezbývá než v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit, že takové procesní pochybení obecného soudu je vážným porušením stanoveného postupu jako podstatného znaku ústavně zaručeného práva na soudní ochranu; za ústavně souladné soudní řízení lze totiž pokládat jen takové, v němž obecný soud zcela a plně respektuje platné zásady procesního práva.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 367/99, č. 159/1999 Sb. ÚS).
[26] Opomenutí krajského soudu doručit stěžovateli žalobu a vyzvat jej k vyjádření tak představuje jinou vadu řízení před soudem