Věc: Ing. Miroslav Š. proti Ministerstvu obrany o výsluhový příspěvek a odchodné. Žalobami podanými v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce do- máhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2002, kterými nebylo vyhově- no jeho odvoláním a byla potvrzena roz- hodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „úřad“) ze dne 7. 10. 2002 o přiznání výsluhového přís- pěvku a o přiznání odchodného. V odů- vodnění obou napadených rozhodnutí žalovaný shodně poukázal na to, že prů- měrný hrubý měsíční plat žalobce byl vypočten podle $ 143 odst. 3 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění, proto- že rozhodující není, kdy žalobce o při- znání výsluhových náležitostí požádal, ale rozhodující je den zániku služebního poměru. Proto neshledal porušení zá- konných předpisů upravujících výsluho- vé náležitosti vojáků. Žalobce v podaných žalobách shod- ně namítal, že byl-li propuštěn podle zá- kona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povo- lání, v platném znění (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“), měly mu být podle to- hoto zákona také vypočteny výsluhové náležitosti. Úřad tedy neměl při výpočtu průměrného měsíčního příjmu postu- povat podle novelizujícího © zákona č. 254/2002 Sb. Žalobce dále předpoklá- dal, že zákon č. 254/2002 Sb. bude obsa- hovat přechodná ustanovení. Novelizo- vaný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluho- vých náležitostí, nezná ustanovení $ 19 odst. 2 písm. b), podle kterého byl žalob- ce ze služebního poměru propuštěn. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že služební poměr žalobce zanikl na zákla- dě rozkazu ze dne 6. 2. 2002 dnem 31. 8. podle ustanovení $ 19 odst. 2 záko- na č. 221/1999 Sb. a úřad mu rozhodnu- tím ze dne 7. 10. 2002 přiznal výsluhový příspěvek ode dne 1. 9. 2002 a rozhod- nutím z téhož dne odchodné. Při výpo- čtu výsluhových náležitostí (výsluhový příspěvek a odchodné) vycházel z prů- měrného hrubého měsíčního platu zjiš- těného z platů ze služebního poměru ža- lobce za poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru podle ustano- vení $ 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb., který na- byl účinnosti dnem 27. 6. 2002. Tento zá- kon podstatně změnil podmínky výpo- čtu výsluhových | náležitostí, neboť právní úprava platná do 27. 6. 2002 sta- novila, že průměrný měsíční hrubý plat je průměrný měsíční plat stanovený po- dle zvláštních právních předpisů (odkaz na $ 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, od- měně za pracovní pohotovost a o prů- měrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.), což bylo podle předchá- zejícího kalendářního čtvrtletí, a pokud to bylo pro vojáka výhodnější, byl prů- měrným měsíčním hrubým platem prů- měrný měsíční plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl slu- žební poměr. Žalovaný odkázal na ustano- vení $ 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., který stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni záni- ku služebního poměru vojáka, a protože v případě žalobce zanikl služební poměr ke dni 31. 8. 2002, rozhodoval podle zně- ní zákona č. 221/1999 Sb. účinného k to- muto dni. Protože věc Vrchní soud v Praze ne- skončil do 31. 12. 2002, převzal ji Nejvyš- ší správní soud; ten řízení o obou žalo- 163 779 bách spojil a rozhodl o nich jediným - zamítavým - rozsudkem. Z odůvodnění: K žalobnímu bodu o nejednotnosti použití právních předpisů při rozhodo- vání o propuštění ze služebního pomě- ru a přiznání výsluhových náležitostí ža- lobci Nejvyšší správní soud konstatuje, že služební poměr žalobce byl ukončen na základě rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 6. 2. 2002. Vzhledem ke dni vydání rozhodnutí je zřejmé, že bylo rozhodováno podle zá- kona č. 221/1999 Sb., ve znění do 27. 6. 2002 (tedy před jeho novelizací záko- nem č. 254/2002 Sb., jenž nabyl účin- nosti dnem 28. 6. 2002). Podle $ 19 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném k 27. 6. 2002, mohl být voják ze služebního poměru propuštěn, pokud splnil podmínky nároku na sta- robní důchod podle zvláštního předpi- su. Jelikož žalobce splnil podmínky ná- roku na starobní důchod dne 3. 8. 2002, zanikl mu dle $ 19 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., v tehdy platném znění, služební poměr dne 31. 8. 2002, tedy po- sledním dnem kalendářního měsíce, v němž dosáhl důchodového věku. Se dnem zániku služebního poměru zákon spojuje posouzení podmínek pro urče- ní výsluhových náležitostí. Podle $ 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném k 27. 6. 2002 i po tomto datu, náleží výsluhové náležitosti za podmí- nek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka. Služební poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2002, tedy již za účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb. 164 Proto musel úřad při svém rozhodová- ní o výsluhových náležitostech vycházet z tohoto znění zákona, kdy správně provedl výpočet výsluhových náležitostí (výsluho- vého příspěvku a odchodného) na základě výše průměrného měsíčného hrubého pla- tu stanoveného v souladu s $ 143 odst. 3,4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu av rozhodnutích úřadu nezákonnost. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že o propuštění žalobce ze služebního poměru a poté o přiznání výsluhových náležitostí bylo rozhodováno vždy podle zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění. Žalobce se mýlí, že byl propuštěn podle zákona č. 221/1999 Sb. a o jeho výsluhových náležitostech bylo rozhodováno podle zá- kona č. 254/2002 Sb. Zákon č. 254/2002 Sb. byl sice přijat jako právní předpis samo- statný, avšak jde jen o právní předpis mě- nící zákon č. 221/1999 Sb., proto ode dne nabytí účinnosti se jeho obsah stal součástí zákona změněného. Zákon č. 254/2002 Sb. byl tedy inkorporován do zákona č. 221/1999 Sb., který se tak stal platným a účinným ve své novelizované podobě. K námitce žalobce o předpokladu pře- chodných ustanovení novely Nejvyšší správ- ní soud uvádí, že zákon č. 254/2002 Sb. přechodná ustanovení obsahuje, ale ne- dotýkají se žádného ze zákonných ustano- vení aplikovaných v případě žalobce. Další námitka žalobce, že novelizova- ný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluhových nále- žitostí, nezná ustanovení $ 19 odst. 2 písm. b), je sice správná, ale pro posou- zení věci zcela právně irelevantní. —mWY -< . . ... . . OUŮ 780 Daňové řízení: dokazování $ 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňova- cí období roku 1995 $ 31 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Je vadou řízení, odůvodnil-li správce daně závěr o vyloučení výdaje na zhotovení propagačního materiálu z daňově uznatelných výdajů tím, že da- ňový subjekt neprokázal existenci reklamních předmětů, a přitom nepro- vedl dokazování výslechem svědků, jež daňový subjekt navrhl; to platí tím spíše v případě, že výslech těchto svědků byl jediným důkazním prostřed- kem, jímž bylo možno existenci reklamních předmětů prokázat. vy?
Věc: Ing. Miroslav Š. proti Ministerstvu obrany o výsluhový příspěvek a odchodné. Žalobami podanými v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce do- máhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2002, kterými nebylo vyhově- no jeho odvoláním a byla potvrzena roz- hodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „úřad“) ze dne 7. 10. 2002 o přiznání výsluhového přís- pěvku a o přiznání odchodného. V odů- vodnění obou napadených rozhodnutí žalovaný shodně poukázal na to, že prů- měrný hrubý měsíční plat žalobce byl vypočten podle $ 143 odst. 3 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění, proto- že rozhodující není, kdy žalobce o při- znání výsluhových náležitostí požádal, ale rozhodující je den zániku služebního poměru. Proto neshledal porušení zá- konných předpisů upravujících výsluho- vé náležitosti vojáků. Žalobce v podaných žalobách shod- ně namítal, že byl-li propuštěn podle zá- kona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povo- lání, v platném znění (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“), měly mu být podle to- hoto zákona také vypočteny výsluhové náležitosti. Úřad tedy neměl při výpočtu průměrného měsíčního příjmu postu- povat podle novelizujícího © zákona č. 254/2002 Sb. Žalobce dále předpoklá- dal, že zákon č. 254/2002 Sb. bude obsa- hovat přechodná ustanovení. Novelizo- vaný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluho- vých náležitostí, nezná ustanovení $ 19 odst. 2 písm. b), podle kterého byl žalob- ce ze služebního poměru propuštěn. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že služební poměr žalobce zanikl na zákla- dě rozkazu ze dne 6. 2. 2002 dnem 31. 8. podle ustanovení $ 19 odst. 2 záko- na č. 221/1999 Sb. a úřad mu rozhodnu- tím ze dne 7. 10. 2002 přiznal výsluhový příspěvek ode dne 1. 9. 2002 a rozhod- nutím z téhož dne odchodné. Při výpo- čtu výsluhových náležitostí (výsluhový příspěvek a odchodné) vycházel z prů- měrného hrubého měsíčního platu zjiš- těného z platů ze služebního poměru ža- lobce za poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru podle ustano- vení $ 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb., který na- byl účinnosti dnem 27. 6. 2002. Tento zá- kon podstatně změnil podmínky výpo- čtu výsluhových | náležitostí, neboť právní úprava platná do 27. 6. 2002 sta- novila, že průměrný měsíční hrubý plat je průměrný měsíční plat stanovený po- dle zvláštních právních předpisů (odkaz na $ 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, od- měně za pracovní pohotovost a o prů- měrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.), což bylo podle předchá- zejícího kalendářního čtvrtletí, a pokud to bylo pro vojáka výhodnější, byl prů- měrným měsíčním hrubým platem prů- měrný měsíční plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl slu- žební poměr. Žalovaný odkázal na ustano- vení $ 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., který stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni záni- ku služebního poměru vojáka, a protože v případě žalobce zanikl služební poměr ke dni 31. 8. 2002, rozhodoval podle zně- ní zákona č. 221/1999 Sb. účinného k to- muto dni. Protože věc Vrchní soud v Praze ne- skončil do 31. 12. 2002, převzal ji Nejvyš- ší správní soud; ten řízení o obou žalo- 163 779 bách spojil a rozhodl o nich jediným - zamítavým - rozsudkem. Z odůvodnění: K žalobnímu bodu o nejednotnosti použití právních předpisů při rozhodo- vání o propuštění ze služebního pomě- ru a přiznání výsluhových náležitostí ža- lobci Nejvyšší správní soud konstatuje, že služební poměr žalobce byl ukončen na základě rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 6. 2. 2002. Vzhledem ke dni vydání rozhodnutí je zřejmé, že bylo rozhodováno podle zá- kona č. 221/1999 Sb., ve znění do 27. 6. 2002 (tedy před jeho novelizací záko- nem č. 254/2002 Sb., jenž nabyl účin- nosti dnem 28. 6. 2002). Podle $ 19 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném k 27. 6. 2002, mohl být voják ze služebního poměru propuštěn, pokud splnil podmínky nároku na sta- robní důchod podle zvláštního předpi- su. Jelikož žalobce splnil podmínky ná- roku na starobní důchod dne 3. 8. 2002, zanikl mu dle $ 19 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., v tehdy platném znění, služební poměr dne 31. 8. 2002, tedy po- sledním dnem kalendářního měsíce, v němž dosáhl důchodového věku. Se dnem zániku služebního poměru zákon spojuje posouzení podmínek pro urče- ní výsluhových náležitostí. Podle $ 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném k 27. 6. 2002 i po tomto datu, náleží výsluhové náležitosti za podmí- nek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka. Služební poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2002, tedy již za účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb. 164 Proto musel úřad při svém rozhodová- ní o výsluhových náležitostech vycházet z tohoto znění zákona, kdy správně provedl výpočet výsluhových náležitostí (výsluho- vého příspěvku a odchodného) na základě výše průměrného měsíčného hrubého pla- tu stanoveného v souladu s $ 143 odst. 3,4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu av rozhodnutích úřadu nezákonnost. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že o propuštění žalobce ze služebního poměru a poté o přiznání výsluhových náležitostí bylo rozhodováno vždy podle zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění. Žalobce se mýlí, že byl propuštěn podle zákona č. 221/1999 Sb. a o jeho výsluhových náležitostech bylo rozhodováno podle zá- kona č. 254/2002 Sb. Zákon č. 254/2002 Sb. byl sice přijat jako právní předpis samo- statný, avšak jde jen o právní předpis mě- nící zákon č. 221/1999 Sb., proto ode dne nabytí účinnosti se jeho obsah stal součástí zákona změněného. Zákon č. 254/2002 Sb. byl tedy inkorporován do zákona č. 221/1999 Sb., který se tak stal platným a účinným ve své novelizované podobě. K námitce žalobce o předpokladu pře- chodných ustanovení novely Nejvyšší správ- ní soud uvádí, že zákon č. 254/2002 Sb. přechodná ustanovení obsahuje, ale ne- dotýkají se žádného ze zákonných ustano- vení aplikovaných v případě žalobce. Další námitka žalobce, že novelizova- ný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluhových nále- žitostí, nezná ustanovení $ 19 odst. 2 písm. b), je sice správná, ale pro posou- zení věci zcela právně irelevantní. —mWY -< . . ... . . OUŮ 780 Daňové řízení: dokazování $ 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňova- cí období roku 1995 $ 31 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Je vadou řízení, odůvodnil-li správce daně závěr o vyloučení výdaje na zhotovení propagačního materiálu z daňově uznatelných výdajů tím, že da- ňový subjekt neprokázal existenci reklamních předmětů, a přitom nepro- vedl dokazování výslechem svědků, jež daňový subjekt navrhl; to platí tím spíše v případě, že výslech těchto svědků byl jediným důkazním prostřed- kem, jímž bylo možno existenci reklamních předmětů prokázat. vy?
Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem soudu, že žalobkyně neune- sla důkazní břemeno ve vztahu k proká- zání výdaje za zprostředkování, který měla vůči Petru P., a že žalovaný ve sho- dě se zákonným postupem tento výdaj neuznal jako výdaj ovlivňující základ da- 165 780 ně a daň z příjmů za zmíněné zdaňovací období. Důkazní břemeno je založeno nejen na právu tvrzení, ale i na povinnosti tako- vé tvrzení současně prokázat; na daňo- vém subjektu spočívá důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností a je pouze na něm, aby věrohodně doložil svá tvrzení. Ve vztahu k tomuto výdaji však ža- lobkyně na podporu svého tvrzení před- ložila správci daně v písemnosti ze dne 30. 11. 1998 prohlášení tří osob, které uvedly, že viděly reklamní předměty na kosmetiku MAYFAIR, které jim předvedla žalobkyně. V předmětném písemném po- dání uvedla, že se jedná o důkazní pro- středek o existenci reklamních předmě- tů. Současně předložila správci daně prohlášení J. B., společníka společnosti s ručením omezeným C., Chomutov, že s žalobkyní o prodeji kosmetiky MAYFA- IR jednali. Pokud správci daně takový dů- kaz nepostačoval, měl možnost uvedené osoby vyslechnout jako svědky, a učinit si tak jasný závěr o sporné věci. To obzvláš- tě za situace, kdy vyloučil výdaj jako neda- ňový proto, že žalobkyně neprokázala existenci reklamních předmětů. Výdaj podle $ 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je uzna- telný jen v případě, je-li postaveno najisto nejen, že daňový subjekt takový výdaj vy- naložil, ale i to, zda jej vynaložil za nákup skutečného, existujícího zboží, či zda služ- ba byla reálně poskytnuta, a rovněž sku- 166 tečnost, zda jej vynaložil na dosažení, zajiš- tění a udržení zdanitelných příjmů. Správce daně (jakož i žalovaný) po- stavil úvahu o vyloučení uvedeného vý- daje z výdajů daňově uznatelných na te- zi, že žalobkyně své účetnictví vedla správně, avšak nebyla prokázána exis- tence předmětu plnění (reklamních předmětů), přičemž její návrh na vý- slech svědků, jako jediná možnost pro- kázání této skutečnosti žalobkyní, ak- ceptován finančními orgány nebyl. Jestliže však žalovaný založil svou úvahu na tvrzení, že žalobkyně neprokázala existenci reklamních předmětů, tedy vý- sledek zprostředkovatelské činnosti, za který měla zaplatit, pak bylo na místě, aby vyslechl žalobkyní navržené svědky a postavil najisto, zda ke zhotovení re- klamních předmětů došlo či nikoliv. Skutečností, zda případný výdaj za to- to plnění mohl sloužit k dosažení, zajiš- tění či udržení zdanitelných příjmů, se již tyto orgány při volném hodnocení důkazů a tvorbě svého skutkového i právního závěru nezabývaly. V posouzení otázky existence před- mětu plnění (reklamních předmětů) tak trpí úvaha žalovaného vnitřním rozpo- rem. Stejně nesprávnou úvahou byl ve- den i soud v předcházejícím řízení, jest- liže k výslechu žalobkyní navržených svědků (jak v žalobě, tak i při jednání soudu) nepřistoupil. -O Daň z příjmů: k pojmu „první vlastník hmotného majetku“ Řízení před soudem: zamítnutí částečně důvodné kasační stížnosti k $ 34 odst. 3 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účin- ném pro zdaňovací období roku 1997 k $ 110 odst. 1 soudního řádu správního I. „Prvním vlastníkem hmotného majetku“ podle $ 34 odst. 3 písm. a) zá- kona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je ten poplatník, který tento hmotný majetek koupí od výrobce či dodavatele za účelem využívání jeho funkcí, bez ohledu na to, zda jej zatřídí do příslušných odpisových skupin ve smyslu citovaného zákona či nikoliv. II. Skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti obstál jen jeden z důvodů, pro které krajský soud zrušil správní rozhodnutí, nemusí vždy vést ke zru- šení rozsudku krajského soudu ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). xx
Iva P. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu