1 Afs 64/2024- 60 - text
1 Afs 64/2024 - 61 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Šroubárna Ždánice, a.s., se sídlem Jiráskova 972/52, Kyjov, zastoupena Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem se sídlem Sokolovská 668/136d, Praha 8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2022, č. j. 7557/2022 900000
311, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2024, č. j. 31 Af 18/2022 148,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda lze uplatnit námitku promlčení celního dluhu v řízení o žádosti o vrácení přeplatku na clu [čl. 116 a 117 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex“)].
[2] Celní úřady propustily při deseti různých příležitostech do volného oběhu v roce 2011 zboží žalobkyně (podložky z oceli s označením ULS7). Následnou kontrolou bylo zjištěno nesprávné zařazení tohoto zboží, v důsledku čehož žalobkyni celní orgány doměřily dovozní a antidumpingové clo v celkové výši přes 15 mil. Kč a penále přibližně 3 mil. Kč. Se správností závěrů celních orgánů se ztotožnily i správní soudy, které ovšem rozhodnutí z důvodu změny právní úpravy penále zrušily a věc vrátily k dalšímu řízení (rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2019, č. j. 10 Afs 186/2017 64). Žalovaný následně vydal nová rozhodnutí, kterými clo opět doměřil. Žaloba proti pěti těmto rozhodnutím byla zamítnuta, stejně jako kasační stížnost (rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 Afs 22/2022 38). Druhých pět rozhodnutí bylo podrobeno přezkumnému řízení, v důsledku čehož do nich byl doplněn odkaz na právní předpis. I tato rozhodnutí následně obstála v přezkumu správními soudy (rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2024, č. j. 1 Afs 169/2023 63).
[3] Žalobkyně si v průběhu těchto řízení podala dne 20. 1. 2020 žádost o vrácení přeplatku na clu, která byla posouzena jako žádost podle čl. 116 celního kodexu. Důvod vzniku přeplatku shledávala v tom, že nová rozhodnutí žalovaného o odvolání – po zrušení původních rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 186/2017 64 – byla vydána až po uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření cla. Této žádosti celní úřad rozhodnutím nevyhověl a toto rozhodnutí následně potvrdil žalovaný v odvolacím řízení nyní napadeným rozhodnutím. V napadeném rozsudku následně krajský soud uzavřel, že správní soudy opakovaně konstatovaly, že k prekluzi nedošlo (bod 6 napadeného rozsudku). Prvních pět rozhodnutí žalovaného (která nebyla předmětem přezkumného řízení) bylo vydáno v základní tříleté prekluzivní lhůtě (bod 12 tamtéž) a druhých pět rozhodnutí žalovaného (podrobených přezkumnému řízení) bylo vydáno v prodloužené desetileté prekluzivní lhůtě. Prodloužení základní prekluzivní lhůty bylo odůvodněno vznikem celního dluhu v důsledku činu, který byl trestný (body 15 až 29 tamtéž). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti rozsáhle namítá, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci desetileté prekluzivní lhůty. Jednak protože celní orgány již dříve závazně uzavřely, že na případ stěžovatelky se aplikuje základní tříletá lhůta a nemohly tento závěr následně změnit, jednak protože celní dluh nevznikl v důsledku činu, který byl trestný. Kromě toho stěžovatelka namítala, že se krajský soud nijak nevyjádřil k jejímu návrhu na přerušení řízení o žalobě, který odůvodňovala nutností vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 169/2023.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejdříve obsáhle shrnul předcházející řízení a následně uvedl, že stěžovatelka uplatňuje zcela shodné námitky jako dříve v řízení, které již opakovaně vyvrátil a které stěžovatelka mnohdy pouze zkopírovala ze žaloby. Navrhnul proto kasační stížnost odmítnout a případně zamítnout. V doplnění poté žalovaný uvedl, že o zcela totožných námitkách rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Afs 169/2023 63 tak, že nejsou důvodné. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti obsáhle argumentovala, že ve vztahu k pěti rozhodnutím, které byly podrobeny přezkumnému řízení, nebyl důvod prodlužovat základní tříletou lhůtu na desetiletou. Tyto námitky nejsou důvodné.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že v tomto řízení jsou předmětem přezkumu rozhodnutí o nevrácení přeplatku na clu, a nikoliv dodatečné platební výměry vyměřující celní dluh. To je podstatné pro rozsah námitek, které může stěžovatelka uplatnit.
[10] Jak kasační soud uvedl ve vztahu k dodatečným platebním výměrům vztahujícím se k dani z příjmu právnických osob a dani z přidané hodnoty, „je podstatné, zda v době rozhodování správce daně, resp. žalovaného, o vratitelném přeplatku existovala pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byly předepsané daně uhrazeny. Pokud by tomu tak nebylo, neexistoval by právní titul k uhrazeným platbám, a ty by tak bylo nutno posoudit jako přeplatek“ (rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 Afs 314/2021
29, bod 20). Námitka uplynutí lhůty pro doměření daně „vznesená stěžovatelkou tak v řízení o vratitelném přeplatku nemá místo, neboť směřuje právě proti zákonnosti dodatečných platebních výměrů“ a ty se v tomto řízení nepřezkoumávají (body 27 a 28 tamtéž; obdobně rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2024, č. j. 9 Afs 123/2023
35, bod 16). To vyplývá z obecného principu presumpce správnosti správních aktů, dle kterého „správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej“ (již rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 128, č. 1815/2009 Sb. NSS).
[11] Není přitom důvodu, aby to obdobně neplatilo i pro cla. V souladu s § 3 odst. 1 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, platí, že se postupuje podle daňového řádu, nestanoví li přímo použitelný předpis Evropské unie nebo tento zákon jinak. Unijní předpisy přitom otázku rozsahu přezkumu původních rozhodnutí v řízení o žádosti o vrácení přeplatku na clu neupravují.
[12] Veškerá argumentace stěžovatelky ve vztahu k uplynutí prekluzivní lhůty tak v tomto řízení není relevantní a nemůže zvrátit závěr o neexistenci přeplatku. Tyto námitky je nutné uplatnit v řízení proti rozhodnutím určujícím clo (to ostatně stěžovatelka učinila a správní soudy jí nedaly za pravdu – viz rozsudek NSS č. j. 5 Afs 22/2022 38, bod 31; a č. j. 1 Afs 169/2023
63, bod 66). Jí zvolená procesní cesta tak vede pouze k pokusu o opakované hodnocení již posouzeného, což není přípustné. V tomto tak kasační soud koriguje nesprávný závěr krajského soudu, dle kterého stěžovatelka „může bezpochyby namítat prekluzi práva kdykoliv, a to i v nyní vedeném řízení“ (bod 9 napadeného rozsudku). Korigování tohoto závěru ale nemá vliv na výsledek řízení.
[13] Ani jediná zbylá námitka, kterou stěžovatelka dále uplatnila a která se týká přerušení řízení, není důvodná. Přerušení řízení z důvodu podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., tedy protože probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé, je možností, nikoliv procesní povinností (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 83/2011 273). Nepřerušení řízení samo o sobě nelze považovat za vadu řízení nebo zásah do práv účastníků řízení (rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 27/2016
70, bod 19). Ačkoliv se krajský soud výslovně k návrhu stěžovatelky nevyjádřil, z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že k tomu neshledal důvod, jelikož „námitky prekluze práva doměřit [stěžovatelce] clo byly předmětem opakovaného přezkumu správními soudy“ a soud z těchto rozhodnutí vycházel (bod 6 napadeného rozsudku).
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. října 2024
Ivo Pospíšil předseda senátu