Věc: Ing. Zdeňka S. v P. proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o osvobození od daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2001 změnil platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 1999 na daň z přidané hodnoty za listopad 1998 tak, že na řádku 15 se částka 2 653 954 Kč mění na částku 346 715 Kč, na řádku 19 se částka 583 868 Kč mění na částku 76275 Kč, na řádku 20 se částka 585 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 51 se částka 583 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 54 se částka 507 574 Kč mění na 0 a na řádku 53 se uvádí vlastní daňo- vá povinnost v částce 19 Kč. V ostatních částech žalovaný ponechal napadené rozhodnutí správce daně beze změn. Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že v průběhu odvolacího řízení, v němž žalobkyně brojila proti snížení částky ná- rokovaného nadměrného odpočtu, vyšly najevo nové skutečnosti, které měly vliv na napadené rozhodnutí. Odvolací or- » Zrušen s účinností k 1. 5. 2004 zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. 632 gán vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a akciovou společností V. fakticky došlo k prodeji části podniku, neboť došlo k prodeji majetku, kterým byla zajišťová- na výrobní činnost podniku; v rozmezí dnů 18.11. 1998 - 27. 11. 1998 totiž došlo k prodeji strojů, zařízení dílen, materiá- lu, rozpracované výroby a zboží na skla- dě, k uzavření smlouvy o nájmu nebyto- vých prostor, do té doby pronajatých akciovou společností V., zaměstnanci skončili dohodou pracovní poměr k této obchodní společnosti a stali se zaměst- nanci žalobkyně, byly uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek, které měli po- stupitelé za akciovou společností V. a pohledávek, které měla tato obchodní společnost za svými věřiteli, a došlo k uzavření dohody o vzájemném zápo- čtu závazků a pohledávek mezi žalobky- ní a uvedenou obchodní společností. Ža- lovaný proto s odkazem na $ 2 odst. 7 daňového řádu vycházel ze skutečného obsahu právních úkonů a posoudil tento obchodní případ tak, že došlo k faktické- mu prodeji části podniku - samostatné provozovny. Vyloučil proto z nároku na odpočet i ostatní daňové doklady vysta- vené akciovou společností V., na nichž byla uvedena daň v celkové částce 507 593 Kč, neboť posoudil jejich vysta- vení na jednotlivá plnění jako účelové a v rozporu se skutečným celkovým plně- ním, které jimi společnost fakturovala. Žalovaný vydal shora uvedené roz- hodnutí poté, co jeho předchozí rozhod- nutí ze dne 27. 6. 2000 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení toho- to předchozího rozhodnutí žalovaného byla jeho nepřezkoumatelnost pro ne- srozumitelnost, spočívající ve vnitřním rozporu výroku. Jak vyplynulo z odůvod- nění rozhodnutí, městský soud se přiklo- 764 nil k závěru, že v daném případě došlo fakticky k prodeji části podniku a tato obchodní transakce měla být z daňové- ho hlediska posouzena jako prodej části podniku. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalo- vaného žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 16. 9. 2003 zamítl. Při nezměněném skutko- vém stavu pak shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že žalo- vaný nepřekročil oprávnění vyplývající z ustanovení $ 2 odst. 7 daňového řádu, jestliže hodnocením shromážděných dů- kazů dospěl k závěru, že v daném přípa- dě byl fakticky předmětem transakce mezi žalobkyní a akciovou společností V. prodej části podniku - samostatné provozovny, což je podle $ 35 zákona o dani z přidané hodnoty plnění osvobo- zené od daně z přidané hodnoty. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení věci z daňového hlediska není rozhodné, že nebyla uzavřena smlouva o prodeji části podniku podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku; jednoznačně však bylo prokázáno, že celá provozovna přešla do dispozice žalobkyně, která v ní vykonávala svým jménem podnikatel skou činnost. V kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, založené na $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalobkyně (stěžovatelka) namítala, že obchodní zá- koník naprosto jednoznačně definuje základní náležitosti smlouvy o prodeji podniku, a z listin, které se vztahují k uvedené věci, nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo. Ža- lovaný a následně pak soud tak popřel právní úpravu prodeje podniku obsaže- nou v obchodním zákoníku. Existují pouze smlouvy o postoupení pohledá- vek, které stěžovatelka nakoupila od vě- řitelů, a jejich následné zaplacení dlužní- kem pak proběhlo cestou dohod o zápo- čtu vzájemných pohledávek mezi akcio- vou společností V. a stěžovatelkou. Podle žalobkyně se tak nemohlo jednat o pro- dej podniku nebo jeho části, nýbrž o standardní uzavření kupních smluv, je- jichž zaplacení proběhlo na základě za- počtení. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Z odůvodnění: Podle $ 2 odst. 7 daňového řádu se při uplatňování daňových zákonů v da- ňovém řízení bere v úvahu vždy skuteč- ný obsah právního úkonu nebo jiné sku- tečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. V předmětné věci soud (a ani žalova- ný) netvrdí, že mezi stěžovatelkou a akcio- vou společností V. došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle $ 476 a násl. obchodního zákoníku, ve znění tehdy účinném. Ve shodě:s $ 2 odst. 7 d. ř. však na základě shromážděných podkla- . dů dovozuje, že souborem kupních smluv mezi stěžovatelkou a touto ob- chodní společností - nájemní smlouvou, pracovními smlouvami, smlouvami o po- stoupení pohledávek i smlouvami o vzá- jemném započtení - byl fakticky dosa- žen shodný stav, jaký by nastal, pokud by byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku. Pro osvobození od daně z při- dané hodnoty ve smyslu $ 35 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojenís 62 odst. 7 d. ř. tak není podstatné, zda sku- tečně smlouva o prodeji podniku uza- vřena byla, nebo, jako je tomu v tomto případě, byl její obsah naplněn soubo- rem právních úkonů formálně jinak označených. Právní názor, který k této právní otázce vyslovil městský soud v na- padeném rozhodnutí, je souladný se zá- konem; Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje a na něj i v podrobnostech odkazuje. Nemohou proto obstát stěžovatelči- ny argumenty, že posouzení předmět- ných transakcí jako prodej podniku je popřením právní úpravy provedené v obchodním zákoníku (v tehdy platném znění), který naprosto jednoznačně defi- noval základní náležitosti smlouvy o pro- deji podniku, a že z listin založených ve správním spisu nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo. Podle $ 476 a násl. obchodního záko- níku, v tehdy platném znění, se smlou- vou o prodeji podniku prodávající zava- zoval odevzdat kupujícímu a převést na něj vlastnické právo k podniku, kupující se zavazoval převzít závazky prodávající- ho související s podnikem a zaplatit kup- ní cenu. Na kupujícího přecházejí všech- na práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Na kupujícího přecházejí prá- va-a povinnosti vyplývající z pracovně- „právních vztahů k zaměstnancům pod- niku a rovněž na něho přecházejí všechna práva.vyplývající z průmyslové- ho nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti pro- dávaného podniku. Ze shromážděných podkladů vyplý- vá, že na stěžovatelku v důsledku kup- ních smluv přešlo vlastnictví veškerého zařízení provozovny, materiál, rozpraco- vané výrobky, i uskladněné hotové vý- robky, stěžovatelka převzala závazky ak- ciové společnosti V. vůči jejím věřitelům i pohledávky, které tato společnost měla za svými dlužníky, uzavřela nájemní smlouvu na prostory, v nichž akciová 765 633 společnost V. do té doby provozovala vý- robu, uzavřela pracovní smlouvy s býva- lými zaměstnanci této společnosti. Ze souhrnu těchto právních úkonů pak vy- plývá ve výsledku shodný faktický stav, jaký by nastal uzavřením smlouvy o pro- deji podniku. Pro projednávanou věc, jíž je posouze- ní daňové povinnosti, resp. práva na da- ňový odpočet v daňovém řízení, není roz- hodné, jaké náležitosti obchodní zákoník pro uzavření smlouvy o prodeji podniku stanoví a zda určité skutečnosti nastávají právě v důsledku uzavření takové smlou- vy, anebo zda je obdobných skutečností dosaženo jinými právními úkony. Není ani podstatné, zda a s jakým výsledkem bylo plnění z kupních smluv napadeno žalobou v občanském soudním řízení. Ža- lovaný nezpochybnil, že kupní smlouvy uzavřeny byly; pro účely daňového řízení je však byl povinen posuzovat nikoliv podle formálního označení, ale podle je- jich obsahu. Městský soud v Praze proto stěžovatelčinu žalobu důvodně zamítl. (R) 633 Daňové řízení: rozsah přezkumu rozhodnutí 0 dani stanovené podle pomůcek k$31lodst.5a7,$ 46 odst. 3 a $ 50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě da- ní a poplatků (v textu též „daňový řád“) Při stanovení daně za použití pomůcek zkoumá odvolací orgán nejen to, zda daňový subjekt nesplnil některou ze svých zákonných povinností a ne- dostatek či absence důkazů neumožňuje již stanovit daň dokazováním ($ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), ale též to, zda byla daň tímto způsobem stanovena dostatečně spolehlivě (6 31 odst. 7 to- hoto zákona). Odvolací orgán zamítne odvolání pro neodůvodněnost jen tehdy, byly-li obě tyto podmínky splněny současně; jinak napadené roz- hodnutí změní nebo zruší ($ 50 odst. 5 citovaného zákona). Odvolací orgán však již nemůže zasahovat do volné úvahy správce daně prvého stupně vztahující se k volbě pomůcek.
Věc: Ing. Zdeňka S. v P. proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o osvobození od daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2001 změnil platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 1999 na daň z přidané hodnoty za listopad 1998 tak, že na řádku 15 se částka 2 653 954 Kč mění na částku 346 715 Kč, na řádku 19 se částka 583 868 Kč mění na částku 76275 Kč, na řádku 20 se částka 585 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 51 se částka 583 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 54 se částka 507 574 Kč mění na 0 a na řádku 53 se uvádí vlastní daňo- vá povinnost v částce 19 Kč. V ostatních částech žalovaný ponechal napadené rozhodnutí správce daně beze změn. Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že v průběhu odvolacího řízení, v němž žalobkyně brojila proti snížení částky ná- rokovaného nadměrného odpočtu, vyšly najevo nové skutečnosti, které měly vliv na napadené rozhodnutí. Odvolací or- » Zrušen s účinností k 1. 5. 2004 zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. 632 gán vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a akciovou společností V. fakticky došlo k prodeji části podniku, neboť došlo k prodeji majetku, kterým byla zajišťová- na výrobní činnost podniku; v rozmezí dnů 18.11. 1998 - 27. 11. 1998 totiž došlo k prodeji strojů, zařízení dílen, materiá- lu, rozpracované výroby a zboží na skla- dě, k uzavření smlouvy o nájmu nebyto- vých prostor, do té doby pronajatých akciovou společností V., zaměstnanci skončili dohodou pracovní poměr k této obchodní společnosti a stali se zaměst- nanci žalobkyně, byly uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek, které měli po- stupitelé za akciovou společností V. a pohledávek, které měla tato obchodní společnost za svými věřiteli, a došlo k uzavření dohody o vzájemném zápo- čtu závazků a pohledávek mezi žalobky- ní a uvedenou obchodní společností. Ža- lovaný proto s odkazem na $ 2 odst. 7 daňového řádu vycházel ze skutečného obsahu právních úkonů a posoudil tento obchodní případ tak, že došlo k faktické- mu prodeji části podniku - samostatné provozovny. Vyloučil proto z nároku na odpočet i ostatní daňové doklady vysta- vené akciovou společností V., na nichž byla uvedena daň v celkové částce 507 593 Kč, neboť posoudil jejich vysta- vení na jednotlivá plnění jako účelové a v rozporu se skutečným celkovým plně- ním, které jimi společnost fakturovala. Žalovaný vydal shora uvedené roz- hodnutí poté, co jeho předchozí rozhod- nutí ze dne 27. 6. 2000 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení toho- to předchozího rozhodnutí žalovaného byla jeho nepřezkoumatelnost pro ne- srozumitelnost, spočívající ve vnitřním rozporu výroku. Jak vyplynulo z odůvod- nění rozhodnutí, městský soud se přiklo- 764 nil k závěru, že v daném případě došlo fakticky k prodeji části podniku a tato obchodní transakce měla být z daňové- ho hlediska posouzena jako prodej části podniku. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalo- vaného žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 16. 9. 2003 zamítl. Při nezměněném skutko- vém stavu pak shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že žalo- vaný nepřekročil oprávnění vyplývající z ustanovení $ 2 odst. 7 daňového řádu, jestliže hodnocením shromážděných dů- kazů dospěl k závěru, že v daném přípa- dě byl fakticky předmětem transakce mezi žalobkyní a akciovou společností V. prodej části podniku - samostatné provozovny, což je podle $ 35 zákona o dani z přidané hodnoty plnění osvobo- zené od daně z přidané hodnoty. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení věci z daňového hlediska není rozhodné, že nebyla uzavřena smlouva o prodeji části podniku podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku; jednoznačně však bylo prokázáno, že celá provozovna přešla do dispozice žalobkyně, která v ní vykonávala svým jménem podnikatel skou činnost. V kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, založené na $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalobkyně (stěžovatelka) namítala, že obchodní zá- koník naprosto jednoznačně definuje základní náležitosti smlouvy o prodeji podniku, a z listin, které se vztahují k uvedené věci, nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo. Ža- lovaný a následně pak soud tak popřel právní úpravu prodeje podniku obsaže- nou v obchodním zákoníku. Existují pouze smlouvy o postoupení pohledá- vek, které stěžovatelka nakoupila od vě- řitelů, a jejich následné zaplacení dlužní- kem pak proběhlo cestou dohod o zápo- čtu vzájemných pohledávek mezi akcio- vou společností V. a stěžovatelkou. Podle žalobkyně se tak nemohlo jednat o pro- dej podniku nebo jeho části, nýbrž o standardní uzavření kupních smluv, je- jichž zaplacení proběhlo na základě za- počtení. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Z odůvodnění: Podle $ 2 odst. 7 daňového řádu se při uplatňování daňových zákonů v da- ňovém řízení bere v úvahu vždy skuteč- ný obsah právního úkonu nebo jiné sku- tečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. V předmětné věci soud (a ani žalova- ný) netvrdí, že mezi stěžovatelkou a akcio- vou společností V. došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle $ 476 a násl. obchodního zákoníku, ve znění tehdy účinném. Ve shodě:s $ 2 odst. 7 d. ř. však na základě shromážděných podkla- . dů dovozuje, že souborem kupních smluv mezi stěžovatelkou a touto ob- chodní společností - nájemní smlouvou, pracovními smlouvami, smlouvami o po- stoupení pohledávek i smlouvami o vzá- jemném započtení - byl fakticky dosa- žen shodný stav, jaký by nastal, pokud by byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku. Pro osvobození od daně z při- dané hodnoty ve smyslu $ 35 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojenís 62 odst. 7 d. ř. tak není podstatné, zda sku- tečně smlouva o prodeji podniku uza- vřena byla, nebo, jako je tomu v tomto případě, byl její obsah naplněn soubo- rem právních úkonů formálně jinak označených. Právní názor, který k této právní otázce vyslovil městský soud v na- padeném rozhodnutí, je souladný se zá- konem; Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje a na něj i v podrobnostech odkazuje. Nemohou proto obstát stěžovatelči- ny argumenty, že posouzení předmět- ných transakcí jako prodej podniku je popřením právní úpravy provedené v obchodním zákoníku (v tehdy platném znění), který naprosto jednoznačně defi- noval základní náležitosti smlouvy o pro- deji podniku, a že z listin založených ve správním spisu nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo. Podle $ 476 a násl. obchodního záko- níku, v tehdy platném znění, se smlou- vou o prodeji podniku prodávající zava- zoval odevzdat kupujícímu a převést na něj vlastnické právo k podniku, kupující se zavazoval převzít závazky prodávající- ho související s podnikem a zaplatit kup- ní cenu. Na kupujícího přecházejí všech- na práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Na kupujícího přecházejí prá- va-a povinnosti vyplývající z pracovně- „právních vztahů k zaměstnancům pod- niku a rovněž na něho přecházejí všechna práva.vyplývající z průmyslové- ho nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti pro- dávaného podniku. Ze shromážděných podkladů vyplý- vá, že na stěžovatelku v důsledku kup- ních smluv přešlo vlastnictví veškerého zařízení provozovny, materiál, rozpraco- vané výrobky, i uskladněné hotové vý- robky, stěžovatelka převzala závazky ak- ciové společnosti V. vůči jejím věřitelům i pohledávky, které tato společnost měla za svými dlužníky, uzavřela nájemní smlouvu na prostory, v nichž akciová 765 633 společnost V. do té doby provozovala vý- robu, uzavřela pracovní smlouvy s býva- lými zaměstnanci této společnosti. Ze souhrnu těchto právních úkonů pak vy- plývá ve výsledku shodný faktický stav, jaký by nastal uzavřením smlouvy o pro- deji podniku. Pro projednávanou věc, jíž je posouze- ní daňové povinnosti, resp. práva na da- ňový odpočet v daňovém řízení, není roz- hodné, jaké náležitosti obchodní zákoník pro uzavření smlouvy o prodeji podniku stanoví a zda určité skutečnosti nastávají právě v důsledku uzavření takové smlou- vy, anebo zda je obdobných skutečností dosaženo jinými právními úkony. Není ani podstatné, zda a s jakým výsledkem bylo plnění z kupních smluv napadeno žalobou v občanském soudním řízení. Ža- lovaný nezpochybnil, že kupní smlouvy uzavřeny byly; pro účely daňového řízení je však byl povinen posuzovat nikoliv podle formálního označení, ale podle je- jich obsahu. Městský soud v Praze proto stěžovatelčinu žalobu důvodně zamítl. (R) 633 Daňové řízení: rozsah přezkumu rozhodnutí 0 dani stanovené podle pomůcek k$31lodst.5a7,$ 46 odst. 3 a $ 50 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě da- ní a poplatků (v textu též „daňový řád“) Při stanovení daně za použití pomůcek zkoumá odvolací orgán nejen to, zda daňový subjekt nesplnil některou ze svých zákonných povinností a ne- dostatek či absence důkazů neumožňuje již stanovit daň dokazováním ($ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), ale též to, zda byla daň tímto způsobem stanovena dostatečně spolehlivě (6 31 odst. 7 to- hoto zákona). Odvolací orgán zamítne odvolání pro neodůvodněnost jen tehdy, byly-li obě tyto podmínky splněny současně; jinak napadené roz- hodnutí změní nebo zruší ($ 50 odst. 5 citovaného zákona). Odvolací orgán však již nemůže zasahovat do volné úvahy správce daně prvého stupně vztahující se k volbě pomůcek.
Stěžovatel zpochybnil výklad ustano- vení $ 50 odst. 5 daňového řádu, který provedl soud. Jde o to, zda odvolací or- gán poté, co sice dospěje k závěru, že podmínky pro stanovení daně náhrad- ním způsobem byly dodrženy, přesto však daň není stanovena dostatečně spo- 767 633 lehlivě, neboť správní orgán prvního stupně nedostál zákonnému požadavku $ 12 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., mů- že rozhodnout sám a daňovou povinnost změnit, nebo zda je již cesta pro nápravu zákonné výše daně stěžovateli uzavřena. Nejvyšší správní k tomu uvádí, že zá- konné meze, v nichž se může pohybovat odvolací orgán za situace, kdy odvolání da- ňového subjektu směřuje do rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, jsou vy- tyčeny v $ 50 odst. 5 daňového řádu. V ta- kovém případě totiž odvolací orgán zkou- má pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení da- ně. Nejvyšší správní soud se tak nejprve zabýval otázkou obsahu pojmu „zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu“ ve vztahu k rozsahu přezkoumání rozhodnu- tí odvolacím orgánem. Konstrukce způsobu stanovení daňo- vé povinnosti je podle $ 31 daňového řá- du založena na jisté hierarchii postupů správce daně. Prioritu má stanovení da- ně dokazováním. Až v případě, že nasta- ne taková absence důkazních prostřed- ků, že daň již za pomocí důkazů stanovit nelze, nastupuje v pořadí druhý způsob stanovení daně, a to podle pomůcek. Na- stane-li dokonce nemožnost stanovení daně podle pomůcek, daň se sjedná. Do- spěje-li tedy správce daně k závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní břeme- no a daň nelze dokazováním stanovit, je jeho povinností stanovit daň způsobem v pořadí dalším, tedy podle pomůcek ($ 31 odst. 5 daňového řádu). V takovém případě je pak při vyměření daně vázán ustanovením $ 46 odst. 3 daňového řádu a je povinen stanovit jak základ daně, tak i daň samotnou podle pomůcek a při- hlédnout také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový sub- jekt, i když jím nebyly za řízení uplatně- 768 ny. Zkoumání podmínek pro tento způ- sob stanovení daně má tak dvě meze. Jedna je vyjádřena v $ 31 odst. 5 daňové- ho řádu, druhá pak v $ 31 odst. 7 daňo- vého řádu. To znamená, že správce daně je povinen rovněž zkoumat, zda daň byla podle pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě. Kdyby dospěl k závěru, že ni- koliv, byl by pak nucen přistoupit ke způsobu stanovení daně posledním způ- sobem a daň sjednat. Před užitím v pořadí dalšího způsobu stanovení daně je tedy vždy povinností správce daně zjistit, zda podmínky pro zamýšlený způsob stanovení daně jsou splněny. Má-li správce daně při vyměře- ní daně podle pomůcek povinnost mj. stanovit jak základ daně, tak i daň dosta- tečně spolehlivě, musí rovněž vzít v úva- hu hmotněprávní úpravu, obsaženou v $ 12 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení totiž v přípa- dech spolupráce ostatních osob žijících v domácnosti s poplatníkem se příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samo- statné výdělečné činnosti rozdělují na spolupracující osoby tak, aby jejich po- díl na společných příjmech a výdajích čí- nil v úhrnu nejvýše 30 %; přitom částka připadající v úhrnu na spolupracující osoby, o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 180 000 Kč při spolu- práci po celé zdaňovací období nebo 15 000 Kč za každý i započatý měsíc spo- lupráce. V daném případě se správce daně rozhodl akceptovat návrh daňového sub- jektu a jeho základ daně a daň, stanove- nou podle pomůcek, rozdělil poměrem, který navrhl žalobce, mezi něho a spolu- pracující osobu (syna). Bylo tak na správci daně, aby vzal v úvahu i limit, te- dy zákonem přípustnou výši 180 000 Kč, o kterou příjmy přesahují výdaje. Postup odvolacího orgánu v případě, že správce daně stanoví daň podle po- můcek, upravuje $ 50.odst. 5 daňového řádu. Směřuje-li odvolání proti rozhod- nutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákon- ných podmínek pro použití tohoto způ- sobu stanovení daně, Při přezkoumání rozhodnutí je tak povinen pohybovat se ve stejných mezích jako správce daně při vyměření daně takovým způsobem. Shledá-li tak odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvo- lání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Oněmi zákonnými podmín- kami je nutno rozumět nejen podmínky uvedené v $ 31 odst. 5 daňového řádu, ale i to, zda daň tímto způsobem stano- vená je stanovena dostatečně spolehlivě ($ 31 odst. 7 téhož zákona). To vše činí odvolací orgán s přihlédnutím k základ- ním zásadám daňového řízení. Podle $ 2 odst. 1 a 2 daňového řádu totiž jednají správci daně v souladu se zákony a jiný- mi obecně závaznými právními předpi sy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zá- jmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení, a při tom volí jen takové prostředky, které umožňují ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. » Úžihli správce daně prvého stupně takový způsob stanovení daně (pomůc- ky), zkoumá odvolací -orgán jednak to, zda daňový subjekt skutečně nesplnil některou.ze svých zákonných povinnos- tí a nedostatek či absence důkazů neu- možňuje již stanovit daň dokazováním, a jednak i to, zda daň je stanovena podle pomůcek dostatečně spolehlivě. Tím je také určen rozsah jeho zkoumání, zda byly dodrženy zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně podle $ 50 odst. 5 daňového řádu. Odvo- lací orgán tak při zjištění, že byly zkráce- ny daňové příjmy, musí mít procesní in- stitut k nápravě takového stavu. Zjistilli žalovaný toto pochybení správce daně poté, co mu bylo předloženo odvolání žalobce k vyřízení, bylo na něm, aby zaji- stil nápravu. Nejvyšší správní soud pro jistotu do- dává, že při tomto způsobu stanovení da- ně odvolací orgán nepřezkoumává bez dalšího i výši daně. Onu „dostatečnou spolehlivost“ takto stanovené daně může odvolací orgán přezkoumávat toliko ve vztahu k zákonem stanoveným limitům či mezím, a nemůže tedy již zasahovat volnou úvahu správce daně prvého stup- ně vztahující se k volbě pomůcek a z nich matematicky stanovené výše daně. V daném případě měl tedy soud vy- cházet ze spolehlivého zjištění, zda stě- žovatel dospěl relevantním způsobem k závěru, že byly dodrženy všechny sho- ra uvedené zákonné podmínky pro užití tohoto náhradního způsobu stanovení daně, zda pro absenci důkazních pro- středků nebylo možno stanovit daň do- kazováním a zda byla daň tímto způso- bem. stanovena dostatečně spolehlivě. Pokud by stěžovatel dospěl k takovému závěru, pak nemohl jinak, než skutečně odvolání žalobce zamítnout. Pokud by však stěžovatel dospěl k závěru, že neby- ly splněny veškeré podmínky pro užití tohoto způsobu stanovení daně - že na- př. sice nastala taková absence důkaz- ních prostředků a daň již nebylo možno stanovit dokazováním, avšak daň tímto způsobem nebyla stanovena dostatečně spolehlivě, neboť nebyly respektovány zákonné limity upravené v $ 12 zákona 769 634 č. 586/1992 Sb. - měl skutečně možnost rozhodnutí změnit nebo zrušit. Jestliže krajský soud zhodnotil, že podmínky pro stanovení daně podle po- můcek byly dodrženy, aniž se zabýval tím, zda vůbec takový způsob přichází v úvahu, je jeho rozhodnutí nepřezkou- matelné pro nedostatek důvodů; proto Nejvyšší správní soud k podané kasač- ní stížnosti napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním ná- zorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku ($ 110 odst. 3 Ť. s.). | (ani)
Josef T. v P. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. února 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu