I. Daňový subjekt, který napadá srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie, ve znění zákona č. 402/2010 Sb., je povinen zcela konkrétně tvrdit, jaké nepříznivé dopady na jeho hospodářskou situaci má srážení odvodu, a konkrétními
skutečnostmi zdůvodnit, proč je v jeho případě porušena garance návratnosti investice stanovená v § 6 odst. 1 citovaného zákona. Svá tvrzení je daňový subjekt povinen prokázat. II. Daňový subjekt, jenž se dovolává aplikace mezinárodní smlouvy o ochraně investice, je povinen prokázat, že jsou v jeho případě splněny podmínky pro aplikaci
konkrétní mezinárodní smlouvy. III. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání
energie z obnovitelných zdrojů nemá ve vztahu ke srážkám odvodu z elektřiny ze
slunečního záření přímý účinek.
I. Daňový subjekt, který napadá srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie, ve znění zákona č. 402/2010 Sb., je povinen zcela konkrétně tvrdit, jaké nepříznivé dopady na jeho hospodářskou situaci má srážení odvodu, a konkrétními
skutečnostmi zdůvodnit, proč je v jeho případě porušena garance návratnosti investice stanovená v § 6 odst. 1 citovaného zákona. Svá tvrzení je daňový subjekt povinen prokázat. II. Daňový subjekt, jenž se dovolává aplikace mezinárodní smlouvy o ochraně investice, je povinen prokázat, že jsou v jeho případě splněny podmínky pro aplikaci
konkrétní mezinárodní smlouvy. III. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání
energie z obnovitelných zdrojů nemá ve vztahu ke srážkám odvodu z elektřiny ze
slunečního záření přímý účinek.
[15] Stěžovatelka v obecné rovině namítá,
že právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity.
S těmito argumenty se vypořádal Ústavní
soud ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS
17/11, jímž rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující právě odvod za elektřinu ze slunečního záření.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
[16] Účastníkům tohoto řízení je odůvodnění shora uvedeného nálezu nepochybně
dobře známé, neboť oba ve svých podáních
předložených Nejvyššímu správnímu soudu
na ně odkazují. Postačí tedy pouze stručně
shrnout stěžejní názory Ústavního soudu,
které se týkají argumentace stěžovatelky
uplatněné v kasační stížnosti.
[17] Právní úprava odvodu za elektřinu ze
slunečního záření ve svých důsledcích, které
má na provozovatele fotovoltaických elektráren, jimž patnáctileté období garancí dle § 6
odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů počalo plynout před zavedením odvodu, působí účinky nepravé retroaktivity. Nepravá retroaktivita právní normy je
v zásadě přípustným jevem, přesto nelze vyloučit, že by mohly existovat legitimní důvody pro zachování předchozí právní úpravy,
ačkoliv zákonodárce deklaroval veřejný zájem na
její změně. V případě zákona
č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden odvod za
elektřinu ze slunečního záření, však Ústavní
soud žádný zájem převažující nad veřejným
zájmem na změně právní úpravy neshledal
(podrobně viz část VIII./a citovaného nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11).
[18] Nová právní úprava zavádějící tzv.
odvod není v rozporu s principem ochrany
legitimního očekávání. Uvedený princip totiž
nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu
právní úpravy, nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů založil provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání,
že investice do jejich vybudování a provozu
se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny do distribuční soustavy. I přes zavedení tzv. odvodu je díky
výši garantovaných výkupních cen v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických
elektráren, které dramaticky poklesly, zajištěna návratnost investice v horizontu patnácti
let. K porušení zákonem založeného legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren předpokládali s ohledem na velmi štědře nastavený
systém podpory, že náklady na pořízení
a provoz fotovoltaických elektráren se jim
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
vrátí dříve než za patnáct let, pak toto jejich
očekávání nepodléhá ochraně, jelikož nebylo
založeno zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze
slunečního záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72 uvedeného
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11).
[18] Nová právní úprava zavádějící tzv.
odvod není v rozporu s principem ochrany
legitimního očekávání. Uvedený princip totiž
nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu
právní úpravy, nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů založil provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání,
že investice do jejich vybudování a provozu
se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny do distribuční soustavy. I přes zavedení tzv. odvodu je díky
výši garantovaných výkupních cen v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických
elektráren, které dramaticky poklesly, zajištěna návratnost investice v horizontu patnácti
let. K porušení zákonem založeného legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren předpokládali s ohledem na velmi štědře nastavený
systém podpory, že náklady na pořízení
a provoz fotovoltaických elektráren se jim
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
vrátí dříve než za patnáct let, pak toto jejich
očekávání nepodléhá ochraně, jelikož nebylo
založeno zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze
slunečního záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72 uvedeného
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11).
[19] Pokud jde o druhou z garancí, tedy
záruku zachování výše výnosů za jednotku
elektřiny po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců,
k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní intenzity (viz bod 87 nálezu). Dodal, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve
smyslu § 6 odst. 1 písm. b) bodu druhého zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů měla být určitá konkrétní výše čistého
zisku. Pokud Ústavní soud nedospěl k závěru,
že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení záruky obsažené v § 6 odst. 1 písm. b) bodě
druhém zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu s tímto závěrem finálního interpreta ústavy polemizovat. Tím méně, že
detailnímu abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy ze strany Ústavního soudu v daném případě nic nebránilo, neboť posouzení
této otázky nezávisí na individuální situaci
konkrétní osoby. Otázka tedy nezní tak, zda je
odvod (tedy daň), jímž se snižuje faktický příjem stěžovatelky, protiústavní z důvodu porušení § 6 odst. 1 písm. b) bodu druhého zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za niž je elektřina vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem na povinný odvod
srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů bránil § 6 odst. 1 písm. b) bod druhý
téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu napl-
nění legitimního očekávání stěžovatelky je
mnohem významnější garance návratnosti
investice v horizontu 15 let než garance výše
výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze z hlediska krátkodobého financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze
korigovat nástroji uvedenými v bodě 89 nálezu Ústavního soudu.
jeho zavedení
[19] Pokud jde o druhou z garancí, tedy
záruku zachování výše výnosů za jednotku
elektřiny po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců,
k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní intenzity (viz bod 87 nálezu). Dodal, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve
smyslu § 6 odst. 1 písm. b) bodu druhého zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů měla být určitá konkrétní výše čistého
zisku. Pokud Ústavní soud nedospěl k závěru,
že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení záruky obsažené v § 6 odst. 1 písm. b) bodě
druhém zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu s tímto závěrem finálního interpreta ústavy polemizovat. Tím méně, že
detailnímu abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy ze strany Ústavního soudu v daném případě nic nebránilo, neboť posouzení
této otázky nezávisí na individuální situaci
konkrétní osoby. Otázka tedy nezní tak, zda je
odvod (tedy daň), jímž se snižuje faktický příjem stěžovatelky, protiústavní z důvodu porušení § 6 odst. 1 písm. b) bodu druhého zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za niž je elektřina vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem na povinný odvod
srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů bránil § 6 odst. 1 písm. b) bod druhý
téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu napl-
nění legitimního očekávání stěžovatelky je
mnohem významnější garance návratnosti
investice v horizontu 15 let než garance výše
výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze z hlediska krátkodobého financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze
korigovat nástroji uvedenými v bodě 89 nálezu Ústavního soudu.
jeho zavedení
[20] Důvodnou nemůže být ani námitka
narušení rovnosti. Ústavní soud poukázal na
to, že rozdílný přístup k odlišným skupinám
jednotlivců je ústavně akceptovatelný, pokud
je založen na objektivních a rozumných důvodech. Tzv. odvod se vztahuje na fotovoltaické elektrárny, které byly uvedeny do provozu
v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů fotovoltaické elektrárny (o více než 40 %).
Dle stávající právní úpravy však na to mohl
Energetický regulační úřad reagovat pouze
pětiprocentním
snížením garantovaných
cen. I přes tento omezený zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto
stát přistoupil k zavedení tzv. odvodu, jímž
částečně snížil podporu poskytovanou této
skupině výrobců elektrické energie. Důvody
pro
jsou tedy racionální
a ústavně souladné (více viz body 74 až 76 citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11). K tomu
lze dodat, že cílem uvalení tzv. odvodu na
elektřinu produkovanou ze slunečního záření v zařízeních uvedených do provozu po 1. 1.
2009 bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie
z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen komponentů
fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly vzhledem
k poklesu nákladů nepřiměřeně vysoké, a to
právě i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.
[20] Důvodnou nemůže být ani námitka
narušení rovnosti. Ústavní soud poukázal na
to, že rozdílný přístup k odlišným skupinám
jednotlivců je ústavně akceptovatelný, pokud
je založen na objektivních a rozumných důvodech. Tzv. odvod se vztahuje na fotovoltaické elektrárny, které byly uvedeny do provozu
v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů fotovoltaické elektrárny (o více než 40 %).
Dle stávající právní úpravy však na to mohl
Energetický regulační úřad reagovat pouze
pětiprocentním
snížením garantovaných
cen. I přes tento omezený zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto
stát přistoupil k zavedení tzv. odvodu, jímž
částečně snížil podporu poskytovanou této
skupině výrobců elektrické energie. Důvody
pro
jsou tedy racionální
a ústavně souladné (více viz body 74 až 76 citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11). K tomu
lze dodat, že cílem uvalení tzv. odvodu na
elektřinu produkovanou ze slunečního záření v zařízeních uvedených do provozu po 1. 1.
2009 bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie
z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen komponentů
fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly vzhledem
k poklesu nákladů nepřiměřeně vysoké, a to
právě i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.
[21] Otázkou, zda právní úprava odvodu
za elektřinu ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání zaručenou čl. 26 Listiny, se Ústavní soud výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatel-
ky nejprve poukazuje na to, že v souladu
s čl. 41 odst. 1 Listiny se lze svobody podnikání domáhat pouze v mezích zákonů, které ji
upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že případná omezení svobody
podnikání musí šetřit podstatu a smysl svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny, viz např. nález ze
dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, N 83/53
SbNU 51, č. 151/2009 Sb.). Zavedení odvodu
za elektřinu ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž, nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti, tedy
přímo nezasahuje do svobody podnikání. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci
podnikatelské činnosti, ovlivňuje svobodu
podnikání nepřímo. Státní regulace, která je
pro energetický sektor typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na
připojení do distribuční soustavy (§ 4 odst. 1
zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů), stanovení garantovaných obchodních podmínek, včetně ceny (§ 4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke
znemožnění určité oblasti podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26 Listiny (srov. nález ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99,
N 73/18 SbNU 135; č. 167/2000 Sb.).
[21] Otázkou, zda právní úprava odvodu
za elektřinu ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání zaručenou čl. 26 Listiny, se Ústavní soud výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatel-
ky nejprve poukazuje na to, že v souladu
s čl. 41 odst. 1 Listiny se lze svobody podnikání domáhat pouze v mezích zákonů, které ji
upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že případná omezení svobody
podnikání musí šetřit podstatu a smysl svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny, viz např. nález ze
dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, N 83/53
SbNU 51, č. 151/2009 Sb.). Zavedení odvodu
za elektřinu ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž, nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti, tedy
přímo nezasahuje do svobody podnikání. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci
podnikatelské činnosti, ovlivňuje svobodu
podnikání nepřímo. Státní regulace, která je
pro energetický sektor typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na
připojení do distribuční soustavy (§ 4 odst. 1
zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů), stanovení garantovaných obchodních podmínek, včetně ceny (§ 4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke
znemožnění určité oblasti podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26 Listiny (srov. nález ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99,
N 73/18 SbNU 135; č. 167/2000 Sb.).
[22] Ústavní soud v citovaném nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření je provozovatelům fotovoltaických elektráren garantován zisk. Proti tomu stěžovatelka pouze
obecně namítá, že zavedení odvodu má za následek, že po dobu několika let nebude dosahovat zisk, čímž její podnikatelská činnost
ztratí smysl (k tomu viz body [27] a [29] níže). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že
v případě investičních záměrů vyznačujících
se vysokými počátečními pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude okamžitě
po uvedení zařízení do provozu dosahován
zisk v účetním slova smyslu. Investice do výroby energie ze slunečního záření je investicí
dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem
je postavena na tom, že do 15 let od uvedení
fotovoltaické elektrárny do provozu se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na
její pořízení. V následujících letech až do
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
konce životnosti elektrárny pak již naproti
výnosům realizovaným provozem elektrárny
budou stát pouze běžné náklady na provoz,
čímž výrazně stoupne zisk. Na tvrzení stěžovatelky, že v současnosti nerealizuje zisk a ani
v horizontu několika následujících let nebude, neshledává soud nic překvapivého, natož
protiústavního. Stěžovatelka svým tvrzením
vystihuje běžný průběh téměř každé dlouhodobé investice.
[22] Ústavní soud v citovaném nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření je provozovatelům fotovoltaických elektráren garantován zisk. Proti tomu stěžovatelka pouze
obecně namítá, že zavedení odvodu má za následek, že po dobu několika let nebude dosahovat zisk, čímž její podnikatelská činnost
ztratí smysl (k tomu viz body [27] a [29] níže). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že
v případě investičních záměrů vyznačujících
se vysokými počátečními pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude okamžitě
po uvedení zařízení do provozu dosahován
zisk v účetním slova smyslu. Investice do výroby energie ze slunečního záření je investicí
dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem
je postavena na tom, že do 15 let od uvedení
fotovoltaické elektrárny do provozu se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na
její pořízení. V následujících letech až do
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
konce životnosti elektrárny pak již naproti
výnosům realizovaným provozem elektrárny
budou stát pouze běžné náklady na provoz,
čímž výrazně stoupne zisk. Na tvrzení stěžovatelky, že v současnosti nerealizuje zisk a ani
v horizontu několika následujících let nebude, neshledává soud nic překvapivého, natož
protiústavního. Stěžovatelka svým tvrzením
vystihuje běžný průběh téměř každé dlouhodobé investice.
[23] Ústavní soud nicméně připustil, že
v některých případech může mít uvalení tzv.
odvodu rdousící efekt. Pak by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. protiústavní byla. Jde však
pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační
účinky či zasahoval samotnou majetkovou
podstatu výrobce elektrické energie. Přitom
je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve
smyslu § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky odvodu.
[23] Ústavní soud nicméně připustil, že
v některých případech může mít uvalení tzv.
odvodu rdousící efekt. Pak by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. protiústavní byla. Jde však
pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační
účinky či zasahoval samotnou majetkovou
podstatu výrobce elektrické energie. Přitom
je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve
smyslu § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky odvodu.
[24] Stěžovatelka se snaží v kasační stížnosti přesvědčit Nejvyšší správní soud, že
právě v jejím individuálním případě má provedení odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně likvidační
účinky. Stěžovatelka uvádí, že „dojde k neúměrnému a protizákonnému prodloužení
prosté návratnosti investic [stěžovatelky] do
FVE nad zákonem garantovanou hranici
15 let. Současně dojde k porušení zákonné
garance zachování výše výnosů za jednotku
elektřiny po dobu 15 let od roku uvedení FVE
do provozu jako minimální se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců. Současně je v důsledku srážek, resp. výběru Odvodu
významným způsobem narušena schopnost
[stěžovatelky] průběžně plnit své závazky
převzaté vůči třetím osobám, zejména z financování poskytnutého na výstavbu FVE
z cizích zdrojů. [...] V důsledku srážek, resp.
výběr Odvodu navíc podnikatelská činnost
[stěžovatelky] spočívající ve výrobě elektřiny
ve FVE negenerovala, resp. negeneruje a po
dlouhou dobu v budoucnu nebude generovat zisk.“ Tyto skutečnosti dle stěžovatelky
údajně vyplývají z jejího účetnictví, popř. dalších podkladů, které si žalovaný mohl, resp.
měl, obstarat z vlastní evidence, z evidence
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
jemu podřízených správních orgánů, popř.
z evidencí ostatních orgánů veřejné správy.
Žalovaný tak dostatečně nezjistil majetkové
poměry stěžovatelky a další skutečnosti rozhodné pro správné zjištění, zda je v jejím případě možné aplikovat právní úpravu odvodu.
[24] Stěžovatelka se snaží v kasační stížnosti přesvědčit Nejvyšší správní soud, že
právě v jejím individuálním případě má provedení odvodu z platby za elektřinu vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně likvidační
účinky. Stěžovatelka uvádí, že „dojde k neúměrnému a protizákonnému prodloužení
prosté návratnosti investic [stěžovatelky] do
FVE nad zákonem garantovanou hranici
15 let. Současně dojde k porušení zákonné
garance zachování výše výnosů za jednotku
elektřiny po dobu 15 let od roku uvedení FVE
do provozu jako minimální se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců. Současně je v důsledku srážek, resp. výběru Odvodu
významným způsobem narušena schopnost
[stěžovatelky] průběžně plnit své závazky
převzaté vůči třetím osobám, zejména z financování poskytnutého na výstavbu FVE
z cizích zdrojů. [...] V důsledku srážek, resp.
výběr Odvodu navíc podnikatelská činnost
[stěžovatelky] spočívající ve výrobě elektřiny
ve FVE negenerovala, resp. negeneruje a po
dlouhou dobu v budoucnu nebude generovat zisk.“ Tyto skutečnosti dle stěžovatelky
údajně vyplývají z jejího účetnictví, popř. dalších podkladů, které si žalovaný mohl, resp.
měl, obstarat z vlastní evidence, z evidence
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
jemu podřízených správních orgánů, popř.
z evidencí ostatních orgánů veřejné správy.
Žalovaný tak dostatečně nezjistil majetkové
poměry stěžovatelky a další skutečnosti rozhodné pro správné zjištění, zda je v jejím případě možné aplikovat právní úpravu odvodu.
[25] Nejvyšší správní soud v prvé řadě
poukazuje na to, že tvrzení o „rdousícím efektu“ odvodu na konkrétní situaci stěžovatelky
uplatnila stěžovatelka poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv jí nic nebránilo učinit tak již
v řízení před krajským soudem. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne
15. 5. 2012, krajský soud rozhodl o žalobě až
dne 23. 8. 2012. Stěžovatelka tak mohla v průběhu těchto tří měsíců poukázat na své
existenční obtíže, a umožnit tak krajskému
soudu, aby se těmito skutečnostmi zabýval.
Namísto toho však stěžovatelka zůstala pasivní, nestřežila řádně svá práva a neumožnila
krajskému soudu zohlednit její konkrétní situaci. V žalobě stěžovatelka uvádí, že právní
úprava odvodu je „pro podstatnou část podnikatelů v obnovitelných zdrojích energií“ likvidační, má „škrtící efekt“ a ve svém důsledku konfiskační dopady na majetkovou
podstatu jednotlivce, podnikatelská činnosti
ztrácí smysl (viz strana 4 a 5 žaloby). Jedná se
však pouze o obecné a nikdy v řízení před
krajským soudem nekonkretizované tvrzení,
které má vykreslit situaci na trhu s elektřinou
z fotovoltaických elektráren (viz užití spojení
„pro podstatnou část podnikatelů“). Stěžovatelka v žalobě neuvedla, že by ona sama byla
v takové situaci. Podstatou soudního přezkumu správních rozhodnutí je ochrana individuálních práv, nikoliv ochrana práv „podstatné části podnikatelů“. Žaloba dle § 65 násl.
s. ř. s. není actio popularis, nýbrž prostředkem ochrany výlučně práv žalobce. Nelze
proto krajskému soudu vyčítat, že se nezabýval hospodářskou situací žalobkyně, neboť ta
v tomto směru neuplatnila žádný žalobní
bod. Rozsudek krajského soudu proto není
zatížen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka. V situaci, kdy stěžovatelka sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu
do své majetkové sféry, mohl krajský soud
bez dalšího odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu a věcí se blíže nezabývat (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs
60/2012-27, ve věci INVEST SOLAR, bod 15).
[25] Nejvyšší správní soud v prvé řadě
poukazuje na to, že tvrzení o „rdousícím efektu“ odvodu na konkrétní situaci stěžovatelky
uplatnila stěžovatelka poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv jí nic nebránilo učinit tak již
v řízení před krajským soudem. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne
15. 5. 2012, krajský soud rozhodl o žalobě až
dne 23. 8. 2012. Stěžovatelka tak mohla v průběhu těchto tří měsíců poukázat na své
existenční obtíže, a umožnit tak krajskému
soudu, aby se těmito skutečnostmi zabýval.
Namísto toho však stěžovatelka zůstala pasivní, nestřežila řádně svá práva a neumožnila
krajskému soudu zohlednit její konkrétní situaci. V žalobě stěžovatelka uvádí, že právní
úprava odvodu je „pro podstatnou část podnikatelů v obnovitelných zdrojích energií“ likvidační, má „škrtící efekt“ a ve svém důsledku konfiskační dopady na majetkovou
podstatu jednotlivce, podnikatelská činnosti
ztrácí smysl (viz strana 4 a 5 žaloby). Jedná se
však pouze o obecné a nikdy v řízení před
krajským soudem nekonkretizované tvrzení,
které má vykreslit situaci na trhu s elektřinou
z fotovoltaických elektráren (viz užití spojení
„pro podstatnou část podnikatelů“). Stěžovatelka v žalobě neuvedla, že by ona sama byla
v takové situaci. Podstatou soudního přezkumu správních rozhodnutí je ochrana individuálních práv, nikoliv ochrana práv „podstatné části podnikatelů“. Žaloba dle § 65 násl.
s. ř. s. není actio popularis, nýbrž prostředkem ochrany výlučně práv žalobce. Nelze
proto krajskému soudu vyčítat, že se nezabýval hospodářskou situací žalobkyně, neboť ta
v tomto směru neuplatnila žádný žalobní
bod. Rozsudek krajského soudu proto není
zatížen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka. V situaci, kdy stěžovatelka sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu
do své majetkové sféry, mohl krajský soud
bez dalšího odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu a věcí se blíže nezabývat (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs
60/2012-27, ve věci INVEST SOLAR, bod 15).
[26] Tvrzení, že odvod má likvidační
efekt přímo pro stěžovatelku a že stěžovatelka
má problémy hradit své závazky vůči třetím
osobám, poprvé zaznělo právě až v kasační
stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, soud dle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[26] Tvrzení, že odvod má likvidační
efekt přímo pro stěžovatelku a že stěžovatelka
má problémy hradit své závazky vůči třetím
osobám, poprvé zaznělo právě až v kasační
stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, soud dle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[27] Přesto považuje soud za důležité poukázat na to, že stěžovatelka, ačkoliv svojí kasační stížností směřuje k aplikaci výjimky
z pravidla, kterou Ústavní soud připustil ve
shora uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
zůstává pohříchu u naprosto obecných tvrzení (viz bod [24] shora). Stěžovatelka soudu
svoji hospodářskou situaci nepopsala, neuvedla, jaké náklady vynaložila na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí běžný provoz
elektrárny, jaké náklady doposud vynaložila,
jakými disponuje vlastními a cizími zdroji,
v jakých lhůtách jsou splatné její závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Na základě paušálních, nic neříkajících tvrzení o výskytu rdousícího efektu, likvidační povaze odvodu,
ohrožení schopnosti splácet závazky apod.
nemůže Nejvyšší správní soud dospět k závěru o protiústavnosti aplikace odvodu za elektřinu ze slunečního záření v případě stěžovatelky. Není přitom namístě, aby soud vyzýval
stěžovatelku ke konkretizaci jejích tvrzení.
Kasační stížnost obsahuje řádně formulované námitky a jako taková je projednatelná.
[28] Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 24. 8.
2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS,
čím je žalobní bod či kasační námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní
soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně
domýšlel další argumenty či vybíral z reality
skutečnosti, které žalobu (kasační stížnost)
podporují. Je tedy plně na odpovědnosti stěžovatelky, aby předložila soudu v podrobnosti všechny údaje (z hlediska procesního jde
o tvrzení), které by umožnily soudu zhodnotit aktuální hospodářskou situaci stěžovatelky,
a na tomto základě pak učinit závěr o ústavnosti podrobení příjmů stěžovatelky z výroby
elektrické energie ze slunečního záření tzv.
odvodu. I kdyby směl soud ke skutečnostem
nově uvedeným v kasační stížnosti přihlédnout, nemohl by se otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatelky zabývat
detailněji, neboť stěžovatelka nevznesla konkrétní tvrzení.
[28] Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 24. 8.
2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS,
čím je žalobní bod či kasační námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní
soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně
domýšlel další argumenty či vybíral z reality
skutečnosti, které žalobu (kasační stížnost)
podporují. Je tedy plně na odpovědnosti stěžovatelky, aby předložila soudu v podrobnosti všechny údaje (z hlediska procesního jde
o tvrzení), které by umožnily soudu zhodnotit aktuální hospodářskou situaci stěžovatelky,
a na tomto základě pak učinit závěr o ústavnosti podrobení příjmů stěžovatelky z výroby
elektrické energie ze slunečního záření tzv.
odvodu. I kdyby směl soud ke skutečnostem
nově uvedeným v kasační stížnosti přihlédnout, nemohl by se otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatelky zabývat
detailněji, neboť stěžovatelka nevznesla konkrétní tvrzení.
[29] K tomu je ještě třeba poznamenat, že
stěžovatelku netíží v soudním řízení správním jen povinnost tvrzení, ale též povinnost
důkazní [srov. § 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Stěžovatelka neoznačila k prokázání svého obecného tvrzení o rdousícím efektu odvodu a jeho
likvidačním dopadu žádný důkazní prostředek. Obsahem správního spisu, z něhož soud
při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí vždy vychází, není žádný dokument, který by osvědčoval majetkové poměry stěžovatelky. Soud by se tedy při hodnocení této
otázky nemohl opřít ani o obsah správního
spisu. Není rozhodně věcí soudu, aby za stěžovatelku vyhledával důkazní prostředky
prokazující její tvrzení. I kdyby tedy stěžovatelka konkretizovala své tvrzení o likvidačním působení srážení odvodu za elektřinu ze
slunečního záření, samo o sobě by to nepostačilo k úspěchu žaloby či kasační stížnosti.
Na podporu svých tvrzení by totiž stěžovatelka dále musela označit důkazní prostředky,
které by měl soud dle jejího názoru provést
(např. finanční plán podnikatelského záměru, účetní výkazy, dokumentace k závazkům
stěžovatelky vůči třetím osobám apod.).
[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká žalovanému, že se naprosto nedostatečně
zabýval majetkovými poměry stěžovatelky,
neboť jinak by zjistil, že placení odvodu pro
ni může mít likvidační účinky. Namítá, že informace o majetkových poměrech měl žalovaný čerpat z vlastních evidencí, evidencí
podřízených orgánů a jiných správních úřadů. Tuto námitku lze podřadit pod § 103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Poprvé ji stěžovatelka
uplatnila v kasační stížnosti, ačkoliv jejímu
uplatnění v řízení před krajským soudem nic
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
nebránilo (viz podrobněji bod [25] shora).
S ohledem na § 104 odst. 4 s. ř. s. je námitka
nepřípustná.
[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká žalovanému, že se naprosto nedostatečně
zabýval majetkovými poměry stěžovatelky,
neboť jinak by zjistil, že placení odvodu pro
ni může mít likvidační účinky. Namítá, že informace o majetkových poměrech měl žalovaný čerpat z vlastních evidencí, evidencí
podřízených orgánů a jiných správních úřadů. Tuto námitku lze podřadit pod § 103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Poprvé ji stěžovatelka
uplatnila v kasační stížnosti, ačkoliv jejímu
uplatnění v řízení před krajským soudem nic
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
nebránilo (viz podrobněji bod [25] shora).
S ohledem na § 104 odst. 4 s. ř. s. je námitka
nepřípustná.
[31] Byť se jedná o námitku nepřípustnou,
soud považuje za vhodné zmínit, že stěžovatelka ve své stížnosti na postup plátce daně
poukazovala pouze obecně na neústavnost
právní úpravy odvodu, nikoliv na nepříznivé
hospodářské dopady, které v její majetkové
sféře srážení odvodu plátcem daně aktuálně
vyvolává. Finanční úřad posoudil stížnost stěžovatelky přesně v rozsahu uplatněných tvrzení ve vazbě na právní úpravu odvodu. Teprve v situaci, kdy by stěžovatelka poukázala na
svoji specifickou hospodářskou situaci, by bylo možno uvažovat o tom, zda má být ohledně
této skutečnosti vedeno dokazování. Pokud
ovšem stěžovatelka na likvidační dopady srážení odvodu nepoukázala, nelze správci daně
vyčítat nedostatečné zjištění skutkového stavu věci (majetkových poměrů stěžovatelky).
[32] Stěžovatelka dovozuje protiústavnost právní úpravy odvodu rovněž z porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Zákonem č. 402/2010 Sb.
totiž byly dle stěžovatelky porušeny bilaterální mezinárodní dohody o vzájemné ochraně
investic. Ilustrativně stěžovatelka odkazuje
na dohody o vzájemné ochraně a podpoře investic uzavřené se Španělským královstvím,
Rakouskou republikou, Spolkovou republikou Německo, Nizozemským královstvím,
Čínskou lidovou republikou a Spojenými státy americkými.
[33] K této argumentaci soud nejprve
uvádí, že stěžovatelka, byť vyjmenovala řadu
mezinárodních dohod o ochraně investic, neuvedla, která z nich má být aplikována na její
konkrétní případ. Přitom je nepochybné, že
na případ stěžovatelky nemohou dopadat
všechny jí vyjmenované dohody současně.
Jak soud uvedl již v bodě [25] shora, žaloba
proti správnímu rozhodnutí není actio popularis, nelze se jejím prostřednictvím dovolávat práv třetích osob.
[33] K této argumentaci soud nejprve
uvádí, že stěžovatelka, byť vyjmenovala řadu
mezinárodních dohod o ochraně investic, neuvedla, která z nich má být aplikována na její
konkrétní případ. Přitom je nepochybné, že
na případ stěžovatelky nemohou dopadat
všechny jí vyjmenované dohody současně.
Jak soud uvedl již v bodě [25] shora, žaloba
proti správnímu rozhodnutí není actio popularis, nelze se jejím prostřednictvím dovolávat práv třetích osob.
[34] Ve správním ani soudním spise není
obsažen jediný dokument ani jediné tvrzení
stěžovatelky, z něhož by bylo možné alespoň
vytušit, že stěžovatelka je společností se za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
hraniční majetkovou účastí. Z výpisu z obchodního rejstříku plyne, že stěžovatelka je
českou právnickou osobou zřízenou podle
českého práva. Dále z něho vyplývá, že stěžovatelka vydala 500 kusů listinných akcií na majitele. Státní příslušnost držitelů akcií ovšem
není možné z těchto veřejně přístupných pramenů seznat. Soud se tedy nemohl věcně zabývat argumentem stěžovatelky o rozporu
právní úpravy odvodu za elektřinu ze slunečního záření s mezinárodními závazky České
republiky, neboť stěžovatelka neupřesnila,
o který závazek (jakou mezinárodní dohodu
o ochraně investic) by se mělo jednat. A taktéž neosvědčila, že je ve vztahu k České republice zahraničním investorem. Soud nevylučuje, že stěžovatelce vskutku svědčí
ochrana zaručená některou z mezinárodních
dohod o ochraně investic, je ovšem na ní, aby
soudu osvědčila splnění podmínek pro její
aplikaci. Zde bez výjimky platí, že pouze bdělým náležejí práva.
IV.B Soulad právní úpravy odvodu za
elektřinu ze slunečního záření se směrnicí 2009/28/ES
[35] Stěžovatelka namítá, že povinnosti,
které ukládá členským státům směrnice
2009/28/ES, byly do českého právního řádu
implementovány zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a nabyly podobu
tzv. garancí. Tyto garance obsažené v § 6 citovaného zákona však byly zavedením odvodu
za elektřinu ze slunečního záření negativně
zasaženy, což je v rozporu s cílem a účelem
směrnice a ohrožuje jejich naplnění.
[35] Stěžovatelka namítá, že povinnosti,
které ukládá členským státům směrnice
2009/28/ES, byly do českého právního řádu
implementovány zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a nabyly podobu
tzv. garancí. Tyto garance obsažené v § 6 citovaného zákona však byly zavedením odvodu
za elektřinu ze slunečního záření negativně
zasaženy, což je v rozporu s cílem a účelem
směrnice a ohrožuje jejich naplnění.
[36] Směrnice v odstavci 25 odůvodnění
stanoví: „Členské státy mají různý potenciál,
pokud jde o energii z obnovitelných zdrojů,
a na vnitrostátní úrovni používají odlišné
režimy podpory pro energii z obnovitelných
zdrojů. Většina členských států uplatňuje režimy podpory, které poskytují výhody výhradně v případě energie z obnovitelných
zdrojů vyrobené na jejich území. K tomu,
aby vnitrostátní režimy podpory náležitě
fungovaly, je nezbytné, aby členské státy
mohly kontrolovat dopad a náklady svých
vnitrostátních režimů podpory na základě
svých odlišných potenciálů. Důležitým pro-
středkem k dosažení cíle této směrnice je zajistit řádné fungování vnitrostátních režimů
podpory podle směrnice 2001/77/ES tak,
aby byla zachována důvěra investorů a aby
členské státy mohly přijmout účinná vnitrostátní opatření v zájmu splnění cíle.“ Dle navazujícího odstavce 26 „[j]e žádoucí, aby ceny energie odrážely externí náklady na
výrobu a spotřebu energie, včetně případných environmentálních, sociálních a zdravotních nákladů“.
[37] Hlavním smyslem citované směrnice
je uložit státům závazek dosáhnout do roku
2020 stanoveného podílu energie vyrobené
z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné
spotřebě energie. Dle čl. 3 odst. 2 této směrnice jsou státy povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných
zdrojů. Za tím účelem mohou členské státy
zavést režim podpory (viz čl. 3 odst. 3 téže
směrnice). Režimem podpory se rozumí jakýkoli nástroj, režim či mechanismus uplatňovaný členským státem či skupinou členských
států, který podporuje užívání energie z obnovitelných zdrojů snížením nákladů na výrobu této energie, zvýšením ceny, za kterou ji
lze prodat, nebo zvýšením množství takto
prodané energie prostřednictvím povinnosti
využívat energii z obnovitelných zdrojů nebo
jinak. To zahrnuje mimo jiné investiční pomoc, osvobození od daně nebo snížení daně,
vrácení daně, režimy podpory pro povinnost
využívat energii z obnovitelných zdrojů, včetně režimů používajících zelené certifikáty,
a režimy přímé cenové podpory, včetně tarifů výkupních cen a plateb prémií [čl. 2 písm. k)
uvedené směrnice].
[38] Cílem směrnice je dosažení minimálního stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie
na území Evropské unie, a to prostřednictvím dosažení minimálního podílu energie
z obnovitelných zdrojů stanoveného diferencovaně pro jednotlivé členské státy. Česká republika je povinna do roku 2020 dosáhnout
podílu alespoň ve výši 13 %.
[38] Cílem směrnice je dosažení minimálního stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie
na území Evropské unie, a to prostřednictvím dosažení minimálního podílu energie
z obnovitelných zdrojů stanoveného diferencovaně pro jednotlivé členské státy. Česká republika je povinna do roku 2020 dosáhnout
podílu alespoň ve výši 13 %.
[39] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda normy obsažené ve směrni-
ci 2009/28/ES mohou mít přímý účinek, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Předpokladem vertikálního přímého účinku směrnice
je, že povinnosti, jež ukládá, jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně a že uplynula lhůta pro její transpozici
(základy této judikatury byly položeny rozhodnutím Soudního dvora ze dne 4. 12. 1974,
41/74, Yvonne van Duyn proti Home Office,
Recueil s. 1337, z poslední doby viz např. rozhodnutí ze dne 12. 7. 2012, Vodafone Espaňa SA, C-55/11, C-57/11 a C-58/11, bod 37).
[40] Směrnice ukládá České republice
povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020
třinácti procent hrubé konečné spotřeby
energie. Ponechává jí přitom široký prostor
pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními
bude tohoto cíle dosaženo. Směrnice dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby
elektrické energie z obnovitelných zdrojů,
čímž činí výjimku z jinak poměrně striktního
zákazu veřejné podpory. Směrnice však žádným způsobem nepředepisuje, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu
zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie
z obnovitelných zdrojů od daně apod. Směrnice 2009/28/ES neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit
právo stěžovatelky na stabilitu výkupních
cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě,
potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky
z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Stěžovatelkou namítaný požadavek neměnnosti pravidel podpory nevyplývá ani
z odstavce 25 odůvodnění směrnice. Ba naopak, v tomto odstavci směrnice zdůrazňuje,
že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů
podpory. Pro přímý účinek směrnice tak není
splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu.
[41] Stěžovatelka tedy není oprávněna
dovolávat se v řízení před vnitrostátním soudem směrnice 2009/28/ES, neboť uvedená
směrnice nemá přímý účinek.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Akciová společnost CARBOUNION PV proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovi- cích o odvod za elektřinu ze slunečního záření, o kasační stížnosti žalobkyně. *) S účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně