č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků I. Pojem „závazek“ obsažený v $ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o ome- zení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci). II. Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností za- kládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou po- vinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. b) zá- kona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků I. Pojem „závazek“ obsažený v $ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o ome- zení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci). II. Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností za- kládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou po- vinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. b) zá- kona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
Lx“ C.) Nejvyšší správní soud se zabýval vý- kladem pojmu „závazek“ obsaženého v $ 2 497 2292 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Citovaný zákon nedává jasné vo- dítko, jakým způsobem pojem „závazek“ in- terpretovat. Ani v důvodové zprávě k tomuto zákonu nelze takovou informaci dohledat; ta k citovanému ustanovení uvádí, že „f 2 odst. I písm. b) definuje poskytovatele platby, aniž je stanoven účel převodu peněžních pro- středků“ (sněmovní tisk 264/0, dostupný v digitálním repozitáři www.psp.cz). Výklad uvedený v důvodové zprávě, že se zákon vzta- huje na všechny platby v hotovosti, nehledě na jejich účel, podle Nejvyššího správního soudu není udržitelný, neboť neodpovídá ak- tuálnímu znění zákona [$ 2 odst. 1 písm. b)]; jednalo by se o výklad contra legem. Pokud tedy zákonodárce vztáhl veřejnoprávní regu- laci plateb v hotovosti toliko na platby, jimiž jsou hrazeny závazky, nemůže Nejvyšší správ- ní soud interpretací zákona rozsah této regu- lace rozšiřovat, byť by tak činil v souladu s úmyslem zákonodárce (v podrobnostech viz níže). Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu „závazek“ vycházel jak z obecného významu závazku používaného v běžné mluvě [tj. „Do- vinnost, nutnost něco (vy)konat, nějak jed- nat, vyplývající ze slibu, smlouvy ap.“ nebo „dobrovolný slib splnit urč. úkoly mimo nor- mální pracovní povinnost“ (srov. Filipec, J. a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a ve- řejnost. Praha : Academia, 2001, s. 556)], tak z pojetí zastávaného v právním jazyce [„bod pojmem Z., přesněji závazkový vztah, chápe- me takový typ občanskoprávního vztahu, na základě něhož je jeden z účastníků tako- vého vztahu (dlužník) povinen druhému účastníku (věřiteli) poskytnout určitou, zpravidla majetkovou hodnotu, ij. plnění, a druhý účastník - věřitel — je oprávněn ta- kové plnění od dlužníka požadovat“ (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2009)]. Z těchto důvodů zdejší soud konstatoval, že pojem „závazek“ obsa- žený v $ 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti je třeba chápat jako závaz- kový právní vztah (obligaci). Poté zdejší soud hodnotil, zda v posuzo- vaném případě stěžovatel svojí platbou hradil 498 závazek, resp. zda bylo jeho jednání podřaditel- né pod $ 2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Podle $ 657 občanského zákoníku „[s]mlou- vou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí do- hodnuté doby věci stejného druhu“. K otázce vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou 0 půjčce lze po- ukázat například na rozsudek Nejvyššího sou- du ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, Soudní judikatura č. 110/2004, podle něhož „smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavře- ní smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku“. Rovněž podle odborné literatury je smlouva o půjčce „reál ný kontrakt, který zavazuje obě smluvní strany, aniž by se však jednalo o smlouvu sy- nallagmatickou. Ačkoliv zákon ponechává na vůli stran způsob sjednání půjčky, je tře- ba si vždy uvědomit, že součástí perfekce půjčky je i (současné) předání/odevzdání (tradice) jejího objektu. [| Snaha dovolá- vat se věřitelova plnění z titulu půjčky tak musí být neúspěšná pro absencí existence smlouvy, když její vzník je vázán na předá- ní“ (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Svazek II. Lin- de : Praha, 2008, s. 1956; jinak srov. Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M.; Hulmák, M. a kol. Ob- čanský zákoník I II. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1853). Kontrakty reálné pak lze definovat jako smlouvy, jež ke svému vzniku vyžadují předá- ní věci (re contrahitur obligatio), tj. vyžadují, aby jedna ze smluvních stran skutečně splni- la to, co bylo s druhou ujednáno, a to s úmys- lem zavázat si druhou stranu k protiplnění, a druhá strana s tímto vědomím plnění přija- la. Zápůjčka Onutuum; v pojetí současného občanského zákoníku smlouva o půjčce) byla již v římském právu smlouvou jednostran- nou, podle níž věřitel převedl do vlastnictví dlužníka určité množství věcí zastupitelných s cílem poskytnout mu úvěr. Tím si dlužníka zavázal, aby mu po určité době totéž množ- ství věcí téhož druhu vrátil (srov. Kincl. J.; Urfus, V; Skřejpek, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 245). Nejvyšší správní soud v posuzovaném pří- padě vycházel z výše uvedených názorů judi- katury Nejvyššího soudu a odborné literatu- ry, podle nichž je smlouva o půjčce reálným kontraktem; k jejímu vzniku tak dojde teprve předáním předmětu půjčky dlužníkovi. Jeli- kož smlouva o půjčce je závazkovým právním vztahem jednostranným, povinností věřitele není přenechat předmět půjčky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjed- nané doby, resp. na požádání, předmět půjč- ky věřiteli vrátit (shodně srov. Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. Občanské právo hmot- né. Svazek II. 4. vyd. Praha : Aspi, 2005, s. 227: „Odevzdání předmětu půjčky věřitelem dluž- níkovi je předpokladem uzavření smlouvy o půjčce, takže splývá s uzavřením smlouvy a není předmětem závazku věřitele“). V posuzovaném případě není sporu o tom, že smlouva o půjčce mezi stěžovate- lem a panem O. vznikla dne 24. 5. 2006 pře- dáním hotovosti v částce 1 600 000 Kč pa- nu ©. Sám stěžovatel dne 9. 12. 2008 tuto sku- tečnost potvrdil. Stěžovateli je ovšem nutné přisvědčit v tom, že přenecháním uvedených peněžních prostředků panu O. žádný závazek nehradil; nebyl proto poskytovatelem platby ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. b) zákona o ome- zení plateb v hotovosti. Poskytnutím uvedené částky panu ©. vznikla smlouva o půjčce, z níž byl dlužník zavázán předmět půjčky po uplynutí sjednané doby stěžovateli vrátit. Na tuto povinnost pana O. by se ustanovení záko- na o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahovala. Stejně tak by se vztahovala i na stěžovatele jako na příjemce platby podle $ 6 odst. 2 téhož zákona, pokud jde o přijetí vráce- ných peněz. Touto skutečností se však Nejvyš- ší správní soud nezabýval, neboť nebyla před- mětem zkoumání řešeného případu. Krajský soud proto nesprávně uzavřel, že stěžovatel přenecháním hotovosti panu O. hradil svůj zá- vazek vyplývající ze smlouvy o půjčce. Poskytnu- tí peněžních prostředků dlužníkovi totiž neby- lo závazkovou povinností stěžovatele. (...) Jako obiter dictum zdejší soud uvádí, že z důvodové zprávy k zákonu o omezení pla- teb v hotovosti je zřejmý účel přijímaného zákona, jímž bylo „omezit daňové úniky, ra- cionalizovat a optimalizovat peněžní hoto- vostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti le- galizaci výnosů z trestné čínnosti“ (srov. sně- movní tisk č. 264/0, dostupný v digitálním repozitáři www.psp.cz). Z informací obsaže- ných v důvodové zprávě je zřejmé, že se na oblast regulace plateb v hotovosti nevztahují mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republi- ka vázána, ani sekundární právní akty Evrop- ské unie. V této souvislosti je důležité zmínit Finanční akční výbor proti praní peněz (Fi- nancial Action Task Force on Money Laumn- dering, www.fatf-gafi.org), jenž je mezinárod- ní organizací založenou v roce 1989 mající celosvětový vliv při hodnocení zemí a terito- rií v oblasti boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Uvedený výbor v ro- ce 1990 vypracoval sérii 40 Doporučení pro- ti praní špinavých peněz, které byly v roce 2003 revidovány. Z důvodové zprávy k záko- nu o omezení plateb v hotovosti pak vyplývá, že český zákonodárce při přípravě zákona z těchto Doporučení vycházel. Lze v této sou- vislosti poukázat například na čl. 5 Doporu- čení, podle něhož by finanční instituce měly prověřovat všechny své klienty, řádně je iden- tifikovat a ověřovat všechna identifikační da- ta vždy, když je prováděn obchod, jehož hod- nota převyšuje stanovený limit. Obdobně podle čl. 17 by státy „měly zajistit efektivní, úměrné a odrazující trestní, občanskopráv- ní i správní sankce, uvalitelné na fyzické i právnické osoby definované v Doporuče- ních, jež neplní požadavky boje proti praní peněz a financování terorismu“ Státy by rov- něž měly zvážit „implementaci vhodných opatření za účelem odhalení nebo monito- rování převozu hotovosti a finančních in- strumentů na doručitele přes hranice [..], vhodnost a prospěšnost systému oznamová- ní všech finančních transakcí v domácí i za- hraniční měně nad určitou stanovenou mez bankami a jinými finančními institucemi“ (čl. 19 Doporučení). Konečně kupříkladu z čl. 24 vyplývá, že „státy zajistí, aby i ostatní 499 2292 kategorie vybraných nefinančních podniků a profesí podléhaly efektivnímu monitorín- gu a dodržovaly zásady boje proti praní pe- něz a financování terorismu“ (citovaná Do- poručení jsou v češtině dostupná na internetových stránkách Ministerstva financí http:;//www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/40d opFEATF.pdf). Rovněž podle odborné literatury zákon o omezení plateb v hotovosti „stanovuje obecnou povinnost provádět bezhotovostní platby mezi tuzemskými osobami navzájem anebo platby prováděné tuzemskými osoba- mí ve prospěch zahraničních osob, jestliže výše platby přesahuje částku patnáct tisíc eur“ (srov. Grulich, T. Nad zákonem o omeze- ní plateb v hotovosti. Právní rádce, 2005, č. 1, s. 55), neboť je nepochybně prospěšný „v bo- Ji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ale také, kromě dalšího, v boji proti daňo- vým únikům“ (srov. Kovařík, Z. Zákon o ome- zení plateb v hotovosti ve vztahu ke směnce a šeku. Právní rozhledy, 2005, č. 7, s. 234). Jeli účelem zákona o omezení plateb v hotovosti omezit daňové úniky a působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, je s podivem, že zákonodárce nepodrobil reži- mu zákona o omezení plateb v hotovosti všechny peněžní transakce, jež jsou činěny v hotovosti v částce převyšující určitý zákonem stanovený limit. Peněžní transakce, na něž se zákon o omezení plateb v hotovosti vztahuje, však byly v $ 2 tohoto zákona limitovány toli- ko na platby, jimiž je uhrazován závazek. Nej- vyšší správní soud vycházel ve svých úvahách ze stanoviska doktríny, podle níž výklad prá- va „je objektivní interpretací v tom smyslu, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní před- stavě jejich autorů“ (srov. Weinberger, O. Norma a instituce (Úvod do teorie práva). Přeložil Pavel Hungr. Brno : Masarykova uni- verzita, 1995, s. 163). Není rovněž „rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vy- jádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst“ (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 171). Zdejší soud zohlednil rov- něž judikaturu Ústavního soudu, podle níž, existujíli v právu veřejném dva možné způ- soby interpretace právního předpisu, je nut- né respektovat zásadu /n dubio míitius, tj. 500 v pochybnostech postupovat mírněji. Proto „[zla sttuace, kdy právo umožňuje dvojí vý- klad, nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgá- ny činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (na rozdíl od občanů, kteří mo- hou činit vše, co není zákonem zakázáno - čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy). Z této maximy pak plyne, že [..) jsou orgány veřejné moci po- vinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny Šetřit poďdsta- tu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno, v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius)“ (srov. nález ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, N 145/31 SbNU 291). Z tohoto důvo- du nebylo možné dovodit extenzivní výklad pojmu „závazek“ v ekonomickém slova smys- lu, případně interpretovat $ 2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona teleologicky s odkazem na zamýšlený cíl zákonodárce. Pokud se tedy zákonodárce rozhodl v právním předpisu regulovat pouze určitý okruh plateb v hotovosti (při nichž poskyto- vatel platby hradí závazek), nemohou orgány aplikující právo ustanovení citovaného záko- na vykládat šířeji a podrobit režimu sankcí ukládaných tímto zákonem jakékoliv nadli- mitní platby v hotovosti. Taková interpretace ultra vires by byla v rozporu s ústavním prá- vem jedinců garantovaným v čl. 2 odst. 2 Lis- tiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. xxí Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když aproboval zá- věr žalovaného, že stěžovatel poskytnutím pe- něžních prostředků ve výši 1 600 000 Kč Jaro- slavu O. hradil svůj závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce. Uzavřením smlouvy o půjč- ce vznikla povinnost dlužníkovi vrátit před- mět půjčky po uplynutí sjednané doby nebo na požádání. Samotné přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skuteč- ností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Je tak zřejmé, že stěžova- tel poskytnutím peněžních prostředků Jaro- slavu O. žádný závazek ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti nehradil; řízení o uložení pokuty s ním bylo vedeno v rozporu se zákonem. 2295 Autorský zákon: forma vyjádření počítačového programu; kolektivní správa majetkových práv autorských k $ 2 odst. 2, $ 18 odst. 1, $ 65 odst. 1 a $ 98 odst. 6 písm. b) zákona č. 121/2000 Sb., o právu au- torském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autor- ský zákon), ve znění zákona č. 216/2006 Sb. k čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů k čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti I. V souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 22. 12. 2010, Bezpečnostní soft- warová asociace (C-393/09), nelze grafické uživatelské rozhraní považovat za formu vyjádření počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ani ve smyslu $ 65 odst. 1 a $ 2 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a ne- může se na něj vztahovat autorskoprávní ochrana počítačových programů podle té- to směrnice a uvedených ustanovení autorského zákona. Na takové rozhraní se však může vztahovat jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropské- ho parlamentu a Rady 2001/29/ES a podle obecných ustanovení autorského zákona, pokud je toto rozhraní vlastním duševním výtvorem autora. Televizní vysílání gra- fického uživatelského rozhraní však nepředstavuje sdělování autorského díla veřej- nosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES a $ 18 odst. 1 autorského zákona. II. Podmínka účelnosti dobrovolné kolektivní správy majetkových práv autor- ských a majetkových práv souvisejících s právem autorským uvedená v G 98 odst. 6 písm. b) zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, bude naplněna tam, kde je pro no- sitele práv nemožné nebo velmi obtížné kontrolovat užití děl (či jiných předmětů ochrany) a uplatňovat individuálně právo na odměnu za udělení licence k užití a kde je na druhé straně i pro zájemce o díla (či o jiné předměty ochrany) obdobně obtížné získávat příslušné licence k jejich užití od jednotlivých nositelů práv.
Vratislav M, proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o uložení pokuty, o ka-