Lhůta pro vydání rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může být prodlužována pouze ve výjimečných a řádně odůvodněných případech. Opakované prodlužování lhůty odůvodněné pouze tím, že doposud nebylo shromážděno dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí, nelze považovat za přiměřené.
[14] Uvedené ustanovení zákona o azylu dále stanoví, že „[n]elze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit. O prodloužení lhůty účastníka řízení bez zbytečného odkladu písemně vyrozumí.“ Jak vyplývá z literatury v této oblasti, možnost prodloužit tuto lhůtu přiměřeně povaze věci poskytuje příliš velký prostor pro libovůli žalovaného, a to tím spíše, že zákon ukládá žalovanému pouze povinnost o prodloužení lhůty účastníka řízení informovat, nevyžaduje však, aby byl účastník řízení vyrozuměn také o přiměřeném konkretizovaném odůvodnění. Možnost prodloužení lhůty by přitom měla být používána pouze ve výjimečných a odůvodněných případech. V minulosti bylo toto využíváno ke zcela mechanickému prodlužování lhůty, často i o více než stanovených 90 dní, což je nutné považovat za prodloužení zcela nepřiměřené povaze věci. Pokud dochází k bezdůvodnému prodlužování lhůty pro vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, má žadatel možnost podat podnět pro ochranu proti nečinnosti podle § 80 správního řádu [viz Kosař, D.; Molek, P. (ed) Zákon o azylu:
komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 337].
[15] Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se měl ve svém rozsudku zabývat skutečností, zda opakované prodlužování lhůty ve věci stěžovatele bylo odůvodněné, nebo představovalo spíše libovůli žalovaného. Konkrétním důvodům prodlužování lhůty pro rozhodnutí se však městský soud nevěnoval a namísto toho se uchýlil pouze k obecným tvrzením typu, že řízení o udělení mezinárodní ochrany potřebuje k přípravě, shromáždění podkladů a vyřízení určitý čas, který musí být přiměřený, či že udělení mezinárodní ochrany v Schengenském prostoru nelze určit bez důkladného prověření důvodnosti žadatelovy žádosti orgány státu. Taková obecná konstatace (sama o sobě bez pochyby pravdivá) nemohla městskému soudu dostačovat k tomu, aby dospěl k závěru, že žalovaný nebyl v řízení se stěžovatelem nečinný.
[16] Na základě studia správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že vzhledem k rozsahu důkazního materiálu předloženého stěžovatelem by patrně bylo možné za důvodné považovat první a druhé prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí. Pokud se však jedná o další prodloužení lhůty, je třeba uvést, že v mezidobí nebyly doloženy vesměs žádné nové skutečnosti, které by žalovaný musel prověřovat. Důvodem pro další prodlužování lhůty nemohla být ani skutečnost, že si žalovaný neopatřoval podklady pro rozhodnutí dostatečně efektivně a v co nejkratším čase. Prodlužování lhůty nebylo žalovaným ani nijak konkrétně odůvodněno; žalovaný prodlužování lhůty pouze obecně komentoval tím, že podklady, jež v posuzované věci dosud shromáždil, neumožňují vydání rozhodnutí v řádné lhůtě.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že lhůta 90 dnů by měla být pro žalovaného dostatečná k vyřízení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V této lhůtě by se proto měl snažit co nejefektivnějším způsobem nashromáždit a posoudit všechny relevantní skutečnosti pro vydání rozhodnutí. Je třeba uznat, že v některých složitých případech, jakým je i případ stěžovatele, nemusí být možné v uve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
Viktor P. (Ruská federace) proti Ministerstvu vnitra o vydání rozhodnutí, o kasační stíž- nosti žalobce.