1 As 1/2013- 22 - text
1 As 1/2013 - 23 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: M. S., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti žalované: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, se sídlem nám. T. G. Masaryka 5555, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí rektora Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2604/R/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2012, č. j. 31 A 29/2012 – 58,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá kasační stížností v záhlaví vymezené usnesení, kterým krajský soud zastavil řízení s tím, že nezaplatila soudní poplatek za podanou žalobu.
[2] Žalobkyně konala dne 16. 6. 2011 státní závěrečnou zkoušku v rámci bakalářského studijního programu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V tomto termínu neuspěla, a proto zkoušku opakovala dne 12. 9. 2011. Po ukončení zkoušky jí byl sdělen výsledek zkoušky, tedy že opakovaně u zkoušky neuspěla. Protože nesouhlasila s jejím průběhem, formou zkoušky a zejména nemožností konat zkoušku před celou zkušební komisí, ale pouze vždy před některým zkoušejícím, podala k děkance fakulty dne 15. 9. 2011 stížnost, kde upozornila na rozpory mezi reálným průběhem zkoušky a právní (i vnitřní školní) úpravou jejího průběhu; stejné podání adresovala rektorovi školy. Oba jí shodně přípisem odpověděli, že mezi směrnicemi školy a skutečným průběhem zkoušky neshledali nesrovnalosti. Následně obdržela rozhodnutí děkanky fakulty o ukončení studia ve zvoleném bakalářském studijním programu. Proti tomuto rozhodnutí podala rozklad, který rektor školy v záhlaví specifikovaným rozhodnutím jako nedůvodný zamítl.
[3] Žalobkyně se žalobou podanou ke krajskému soudu domáhala toho, aby soud a) zrušil rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 16. 6. 2011, b) zrušil rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státní závěrečné zkoušky ze dne 12. 9. 2011, c) zrušil rozhodnutí děkana ze dne 26. 9. 2011 o ukončení studia a d) požadovala, nechť soud určí, že žalovaný je povinen přijmout opatření, aby jí bylo právo na řádné konání státní závěrečné zkoušky obnoveno.
[4] Krajský soud nejprve žalobu odmítl usnesením ze dne 13. 6. 2012, č. j. 31 A 29/2012 33, s tím, že rozhodnutí zkušební komise o výsledku zkoušky není aktem veřejné moci a dopadá na něj i výluka dle § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dále soud uvedl, že byla-li o výsledku zkoušky informována vždy bezprostředně po jejím ukončení (tedy ve dnech 16. 6. a 12. 9. 2011), pak byla žaloba k těmto žalobním bodům podána opožděně. K žalobnímu návrhu na zrušení rozhodnutí o ukončení studia soud uvedl, že žalobkyně výslovně označila ke zrušení rozhodnutí děkanky (tedy rozhodnutí I. stupně), soud je jejím návrhem vázán a proto žalobu (která nemíří do pravomocného rozhodnutí orgánu II. stupně – zde rektora školy) podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Žalobní návrh ad d) soud odmítl a zdůraznil, že rozsah pravomoci soudů ve správním soudnictví plyne z § 4 s. ř. s.; požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalované přijmout opatření k obnovení práva žalobkyně na řádné konání státní závěrečné zkoušky nelze pod citované ustanovení s. ř. s. podřadit.
[5] Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č. j. 1 As 112/2012 – 34 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žalobkyni dal za pravdu v tom, že soud nesprávně odmítl její žalobu proto, že výslovně v petitu žaloby označila rozhodnutí I. stupně – tedy rozhodnutí děkanky o ukončení jejího studia a nikoliv rozhodnutí rektora (II. stupně). Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud kasační námitku, podle níž krajský soud nesprávně vyslovil, že její žaloba byla ve vztahu k některým žalobním bodům podána opožděně.
[6] Krajský soud následně žaloby proti rozhodnutí zkušební komise o výsledcích státních závěrečných zkoušek vyloučil k samostatnému řízení. V řízení o žalobě proti rozhodnutí rektora školy vyzval usnesením ze dne 19. 11. 2012 žalobkyni k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. K jeho doručení došlo dne 22. 11. 2012. Po marném uplynutí této lhůty krajský soud rozhodl o zastavení daného řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že soudní poplatek zaplatila tím, že vylepila kolkové známky na usnesení, kterým ji krajský soud k zaplacení poplatku vyzval, a že tuto listinu podala k poštovní přepravě dne 19. 12. 2012, tzn. téhož dne, kdy jí bylo doručeno usnesení o zastavení řízení. Listinu s vylepenými kolkovými známkami tedy odeslala v poslední den lhůty, kdy mohla soudní poplatek uhradit. Stěžovatelka se zároveň domnívá, že soudní poplatek byl uhrazen již v okamžiku, kdy listinu s vylepenými kolky předala k poštovní přepravě; podle jejího názoru nelze úhradu soudního poplatku vázat na okamžik doručení této listiny příslušnému soudu, či dokonce až na okamžik znehodnocení kolkových známek soudem. Ze zákonné úpravy totiž vyplývá, že soudní poplatky jsou příjmem státního rozpočtu. Z logiky věci tak má být zřejmé, že kolkové známky musela zaplatit, tzn. vydat odpovídající částku při jejich koupi, a že se tak nutně muselo stát před předáním listiny s vylepenými kolkovými známkami k poštovní přepravě. Pokud současně tuto listinu vydala ze své dispozice v poslední den lhůty a zásilku adresovala Krajskému soudu v Brně, pak je nepochybné, že ztratila možnost s listinou jakkoli manipulovat, kupříkladu kolkové známky z listiny odstranit, popř. odvolat její doručení. Stěžovatelka je tak přesvědčená, že povinnost k zaplacení soudního poplatku řádně splnila.
[8] Žalovaná vyjádřila souhlas s postupem krajského soudu a navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle § 47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon. Zvláštním zákonem je v daném případě zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle § 4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona vzniká poplatková povinnost v případě poplatku za řízení podáním žaloby. Tímto dnem je také poplatek splatný (§ 7 odst. 1 téhož zákona). Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona stanoví, že soud řízení pro nezaplacení poplatku nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Podle odst. 7 citovaného ustanovení soud zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než dané usnesení nabylo právní moci.
[11] V nyní posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ani současně s podáním návrhu na zahájení řízení, ani ve lhůtě stanovené krajským soudem ve výzvě k jeho zaplacení. Stěžovatelka sama přiznává, že teprve v den, kdy jí bylo doručeno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, odeslala soudu listinu s vylepenými kolkovými známkami. Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze soudního spisu, napadené usnesení o zastavení řízení skutečně bylo stěžovatelce doručeno dne 19. 12. 2012 a téhož dne stěžovatelka podala k poštovní přepravě zásilku obsahující kolkové známky. Tato zásilka byla krajskému soudu doručena dne 21. 12. 2012, tedy až poté, co dané usnesení nabylo právní moci.
[12] Sporná tak je pouze otázka, kdy došlo k zaplacení předmětného soudního poplatku, tj. zda na nynější případ dopadá ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
[13] K výkladu uvedeného ustanovení se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172 (ve věci A. S. A. TS Prostějov, s. r. o.), v němž uvedl, že § 9 odst. 7 věta prvá stanovící povinnost soudu zrušit usnesení o zastavení řízení, jestliže účastník zaplatí poplatek dříve, než toto usnesení nabude právní moci, „není možné vůbec považovat za určení lhůty, a to ani zákonné. Každá lhůta, jako konkrétně vyjádřený časový úsek, musí být určena jejím počátkem a koncem; v případě citovaného ustanovení však zcela chybí specifikace skutečnosti, která by stanovila počátek lhůty, stejně jako určení její délky. Proto nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení nelze považovat za konec lhůty (a to ani lhůty stanovené přímo tímto zákonným ustanovením, ani za konec jaksi fakticky protažené lhůty soudcovské stanovené dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), a proto také nelze užít dobrodiní speciálního ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. o tom, že lhůta je zachována, bylo li podání v poslední den lhůty zasláno soudu prostřednictvím držitele poštovní licence.“ Z toho plyne, že rozhodující je okamžik doručení podání obsahujícího kolkové známky krajskému soudu (neboť teprve tehdy může soud provést obliteraci, tedy znehodnocení kolkové známky, kterou dojde k zaplacení), a to i kdyby podání obsahující kolkové známky bylo držiteli poštovní licence předáno včas, tedy před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení. IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. února 2013 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu