Posouzení podmínek hypotézy $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (maření vý- konu soudních nebo správních rozhodnutí), pro účely rozhodnutí o správním vy- hoštění si může a musí učinit příslušný správní orgán samostatně; otázka naplnění podmínek hypotézy 6 119 odst. 1 písm. a) bod 3 představuje otázku odlišnou a rela- tivně nezávislou na otázce spáchání trestného činu maření výkonu úředního roz- hodnutí podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
Posouzení podmínek hypotézy $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (maření vý- konu soudních nebo správních rozhodnutí), pro účely rozhodnutí o správním vy- hoštění si může a musí učinit příslušný správní orgán samostatně; otázka naplnění podmínek hypotézy 6 119 odst. 1 písm. a) bod 3 představuje otázku odlišnou a rela- tivně nezávislou na otázce spáchání trestného činu maření výkonu úředního roz- hodnutí podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
xx Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Br- ně, sp. zn. 5 T 52/2000, ze dne 14. června 2000, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin porušování práv k ochranné známce, ob- chodnímu jménu a chráněnému označení původu podle $ 150 odst. 1 trestního zákona k propadnutí věcí v tomto rozsudku uvede- ných a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Dne 25. října 2000 rozhodl Krajský soud v Brně rozsud- kem vedeným pod sp. zn. 3 To 404/2000 o odvolání stěžovatele tak, že zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu vy- hoštění a nově uložil trest vyhoštění z území ČR na dobu pěti let. Městský soud v Praze v napadeném roz- hodnutí mj. uvedl, že „není pochyb, že žalob- ce maří výkon soudních rozhodnutí výše uvedených (tedy shora cit. rozsudku Měst- ského soudu v Brně a Krajského soudu v Br- něj; tato skutečnost je obsažena i v obou správních rozhodnutích a soud se s hodnoce- ním této skutečnosti plně ztotožňuje. ... soud zohlednil i skutečnost, která vyplývá ze správního spisu, a sice, že žalobci musel být opakovaně udělen výjezdní příkaz, poprvé s platností do 29. 11. 2003 a podruhé s plat- ností do 5. 5. 2005, což Oddělení cizinecké policie Brno-město mohlo (a muselo, neboť to byla jeho povinnost vyplývající z ust. f 50 zákona o pobytu cizinců) učinit pouze za podmínek stanovených ust. f 50 zákona o pobytu cizinců, tedy že se žalobce zdržoval v té době na území ČR bez platného dokladu opravňujícího ho k pobytu na území ČR. Z podrobného popisu pobytu žalobce na území ČR jednoznačně vyplývá, že opakova- ně nerespektuje jednotlivá rozhodnutí (ať 724 již správních orgánů či soudních) a z jeho přístupu k nim lze důvodně usuzovat, že ani do budoucna nelze předpokládat, že by se jim žalobce dobrovolně podřídil“ Městský soud rovněž odkázal na úřední záznam ze dne 16. května 2005 obsažený ve správním spise, z něhož vyplývá, že náměstek Městské státní zástupkyně v Brně JUDr. Jan Sladký sdělil, že ve stěžovatelově věci není dá- no podezření ze spáchání úmyslného trestné- bo činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když věc má podle něj řešit cizinecká policie ve správním řízení na základě zákona o poby- tu cizinců. Nejvyšší správní soud musel ve smyslu ná- mitky stěžovatele zvážit, zda správní orgán I stupně nebo žalovaný neporušili $ 40 odst. 2 v době rozhodování účinného správního řá- du z roku 1967, podle kterého si správní ot- gán nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek. Jak správně upozorňuje stěžovatel, obdobné pravidlo zná též správní řád platný v současné době [$ 57 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004]. yxí (...) Otázka, kterou musí Nejvyšší správní soud s ohledem na námitku stěžovatele vyře- Šit, zní, zda hypotéza normy obsažené v $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizin- ců co se týče maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí předpokládá jako svou nezbytnou podmínku naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úřed- ního rozhodnutí podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Pokud by tomu tak bylo, správní orgán by tím, že dovodil naplnění podmínek hypotézy normy obsažené v $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizin- ců nutně porušil $ 40 odst. 2 v době rozho- dování účinného zákona správního řádu z ro- ku 1967, neboť by si v předběžné otázce učinil úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin. Nejvyšší správní soud k námitce stěžova- tele předně zdůrazňuje, že jeho teze, podle níž aplikace $ 119 odst. 1 písm. 4) bod 3 záko- na 0 pobytu cizinců je podmíněna rozhodnu- tím soudu o spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, vyplývá z ne- pochopení role trestního práva v demokra- tickém právním státě. Nejvyšší správní soud se v této otázce plně ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu, která chápe trestní právo jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. např. nález I. ÚS 69/06 ze dne 12. října 2006, přístupný na http:// nalus.usoud.cz). Pokud tedy určitou otázku je možno uspokojivě vyřešit jinými než trest- něprávními prostředky, a to včetně prostředků správního práva, není ani z hlediska ústav- nosti vhodné, aby byla táž věc kriminalizová- na. Jak je níže osvětleno, tento závěr je kon- formní s výkladem vztahu trestního zákona a zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud k zodpovězení otázky předložené mu stěžovatelem proto dá- le zvážil výklad jazykový a systematický. Trest- ného činu podle $ 171 odst. 1 písm. b) trest- ního zákona se lze dopustit pouze formou úmyslného zavinění [$ 3 odst. 3 a $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a contrario]. Na- proti tomu $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 záko- na o pobytu cizinců předpokládá též even- tuální nedbalostní maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí (arg. silentio le- gis, konkrétně slovem „úmyslně“, které se vztahuje jen na opakované porušování práv- ních předpisů). Čin, jehož stupeň nebezpeč- nosti pro společnost je nepatrný, není trest- ným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (srov. k tomuto tzv. mate- riálnímu pojetí trestného činu $ 3 odst. 2 trestního zákona). Naproti tomu lze soudit, že srovnatelné jednání naplní znaky hypoté- zy $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o poby- tu cizinců i tehdy, pokud jeho nebezpečnost pro společnost bude jen nepatrná. V tomto smyslu možno podpůrně pouká- zat též na judikaturu trestních soudů, která interpretuje trestný čin podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona restriktivně, a po- dle které k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního roz- hodnutí nepostačuje skutečnost, že se odsou- zený zdržuje na území České republiky po právní moci rozsudku, jímž mu byl uložen trest vyhoštění, event. se snaží již předem ztí- žit možnost výkonu trestu (např. vystupová- ním pod cizím jménem a bydlením „po růz- ných známých“), ale je také třeba, aby byly příslušným soudem provedeny úkony, které zákon spojuje se započetím výkonu tohoto trestu ($ 350b trestního řádu) (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2002, sp. zn. 7 To.343/2002, publ. jako č. 50/2003 Sb. NS, část trestní, str. 601 - 603). Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu jednání popsané tímto rozsudkem Městského soudu v Praze, jakkoliv nenaplní skutkovou podstatu trestného činu podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, může případně podle okolností naplnit podmínky. hypotézy $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Musí ovšem přitom jít stále ještě o natolik závažné porušení právního řá- du, které rozhodnutí o vyhoštění opodstatní (srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního sou- du ze dne 13. května 1998, sp. zn. PL ÚS 25/97, č. 159/1998 Sb.). Dalším argumentem ve prospěch toho, že $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců nelze ztotožnit s naplněním skutkové podstaty trestného činu, je i to, že zákon o po- bytu cizinců opakovaně ve svých ustanove- ních výslovně hovoří a i v době rozhodné pro tento případ hovořil o spáchání trestného či- nu [srov. např. $ 10 písm. a), $ 34 odst. 1 písm. a), $ 80 odst. 2 písm. g), $ 87 odst. 5 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 31. 12. 2005]. Pokud tedy zákonodárce v témže zákoně jednak stanoví jako podmínku aplikace hypotézy normy spá- chání určitého trestného činu, ať již vymeze- ného více (srov. $ 37) či méně obecně [např. $ 80 odst. 2 písm. g)], jednak popíše určité jednání, které sice obecně odpovídá skutko- vé podstatě určitého trestného činu, o kte- rém ovšem výslovně neuvede, že musí napl- nit skutkové znaky tohoto trestného činu, znamená to, že posléze uvedená norma zahr- nuje takovou množinu jednání, která není to- 725 1639 tožná s množinou tomu korespondujících trestných činů. Je zjevné, že smyslem úpravy správního vyhoštění v $ 118 a násl. zákona o pobytu ci- zinců je umožnit státu ukončit pobyt cizince na státním území, pokud jsou pro to důvody spočívající v osobě cizince specifikované ví- ce či méně abstraktně v $ 119 odst. 1, resp. $ 120 odst. 1 tohoto zákona. Správní vyhoště- ní je svou povahou specifickým opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví (srov. roz- sudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS). Ostatně i srovnáním dalších taxativně uvedených hy- potéz v ustanovení $ 119 odst. 1 písm. a) zá- kona o pobytu cizinců lze dospět k závěru, že ani v jednom případě se o naplnění skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu nejedná, neboť ve všech uvedených případech jde o takové jednání, kterým cizinec skutkové znaky trestného činu zásadně nenaplní, což vyplývá již z primárně preventivní povahy správního vyhoštění. Pokud by Nejvyšší správní soud tezi stě- žovatele akceptoval, vedlo by to k absurdní- mu závěru, že by soud musel nejprve v trest- ním řízení potrestat cizince za maření výkonu úředního rozhodnutí podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, načež by správní orgán v podstatě za totéž jednání vy- dal rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle zákona o pobytu cizinců. Takovýto zá- věr se Nejvyššímu správnímu soudu jeví při- nejmenším jako zjevně nepřiměřený. V tom- to směru lze odkázat též na subjektivní 726 teleologický výklad. Jak k tomu totiž uvádí důvodová zpráva k sněmovnímu tisku č. 204 (volební období 1998 - 2002, vládní návrh zákona o pobytu cizinců na území ČR ze dne 29. 4. 1999), návrh zákona nepřevzal dosa- vadní stav, kdy bylo možné uložit zákaz poby- tu v případě, že soud neuložil trest vyhoštění. Pokud soud neshledal důvody pro uložení to- hoto trestu, jeví se jako ústavně nevhodné, aby obdobné rozhodnutí učinil správní orgán (viz digitální repozitář Poslanecké sněmovny přístupný na www.psp.cz). Není důvodu, aby tento záměr historického zákonodárce nebyl aplikován též na důvod vyhoštění podle $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizin- ců, jakkoliv se tato možnost dostala do záko- na teprve novelou provedenou zákonem č. 140/2001 Sb. (srov. čl. I., bod 85 novely), která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2001. Plně v souladu s těmito úvahami ostatně správní orgán I. stupně v této věci postupoval, když si nejprve ověřil, že orgány činné v trestním ří- zení nebudou v dané věci iniciovat trestní stí- hání stěžovatele, a teprve poté rozhodl o správním vyhoštění. Z uvedeného tedy plyne, že posouzení podmínek hypotézy $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců pro účely roz- hodnutí o správním vyhoštění si může a musí učinit příslušný správní orgán samostatně; otázka naplnění podmínek hypotézy $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 představuje otázku od- lišnou a relativně nezávislou na otázce spá- chání trestného činu podle $ 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. 1640 Politické strany: lhůta pro předložení výroční finanční zprávy k $ 14 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnu- tích, ve znění zákonů č. 117/1994 Sb. a č. 151/2002 Sb. (v textu též „zákon o politických stranách“) Dodatečné předložení výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně politickou stranou, jejíž činnost byla sice pozastavena, ovšem nebyla dosud rozpuštěna, je pří- pustné i po uplynutí lhůty stanovené v $ 14 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružo- vání v politických stranách a v politických hnutích.
Nguyen T. D. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční po- licie, o uložení správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.