V Dostupný na www.nssoud.cz. +9 Nyní též ve znění zákona č. 163/2006 Sb. 1461 Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle $ 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, není samostatně pře- zkoumatelné ve správním soudnictví. V souladu s čl. 9 Úmluvy o přístupu k infor- macímm, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitos- tech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. tn. s., a čl. 10a Směrnice Rady o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (85/337/EHS), lze toto stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem.
Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. června 2007, čj. 1 As 39/2006-55 (www.nssoud.cz), právně i skutkově obdobnou věc tak, že zamítl kasační stížnost občanského sdružení, jehož cílem byla ochrana přírody a krajiny, které se domáhalo samostatného soudního přezkumu stanoviska k posouzení vlivu záměru na životní prostředí. V odůvod- nění se soud podrobně zabýval námitkami stěžovatelů týkajícími se čl. 9 Úmluvy a čl. 104 směrnice. Nejvyšší správní soud nenalezl důvody pro to, aby se postupem podle $ 18 s.
ř. s. odchýlil od právního názoru, který při- jal ve své dřívější rozhodovací praxi (srov. též rozsudek ze dne 14. června 2006, čj. 2 As 59/2005-136, www.nssoud.cz). yxí Článek 9 Aarhuské úmluvy Nejvyšší správ- ní soud vyložil v souladu s povahou Úmluvy jakožto pramene mezinárodního práva, tedy dle čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. Z Pream- bule a čl. 1 Úmluvy vyplývá, že účelem a smys- lem práva na přístup k soudu podle čl. 9 Úmiuvy je ochrana subjektivních práv a oprávněných zájmů veřejnosti včetně orga- nizací a prosazování objektivního práva, a zvláště pak ochrana práva každého na příz- 123 1461 nivé životní prostředí.
Soudní ochrana zaru- čená včetně předběžných opatření by pak měla být čestná, férová, spravedlivá, včasná a finančně dostupná (čl. 9 odst. 4 Úmluvy). Účelem Aarhuské úmluvy nicméně není sa- moúčelné rozšiřování přezkumné kompeten- ce správních soudů, resp. rozšiřování aktivní legitimace, ale zajištění vymahatelnosti a re- spektování hmotného a procesního práva přijatého smluvními stranami na ochranu ži- votního prostředí. Ustanovení čl. 9 Úmluvy proto není možné vykládat tak, že by vyžado- valo samostatný soudní přezkum jakéhokoli rozhodnutí, aktu nebo nečinnosti v rámci po- volování záměrů dle čl.
6 Úmluvy v samostat- ném řízení. Uvedené ustanovení stanoví cíl, te- dy umožnění soudního přezkumu rozhodnutí, aktů či nečinností, ponechává však stranám značnou míru uvážení v tom, jakým způso- bem tento cíl prostřednictvím své vnitrostát- ní právní úpravy zajistí. Musí být ovšem re- spektovány požadavky uvedené v čl. 9 odst. 4 Úmluvy - poskytovaná právní ochrana musí být čestná, férová, spravedlivá, včasná a fi- nančně dostupná, osoby z řad dotčené veřej- nosti musí mít možnost dosáhnout vydání předběžného opatření či přiznání odkladné- ho účinku žalobě.
Vnitrostátní právní úprava, která sice ne- umožňuje jednotlivé dílčí úkony v rámci po- volování záměrů přezkoumat samostatnou správní žalobou, ale umožňuje jejich pře- zkoumání v rámci přezkumu rozhodnutí o povolení záměru, je tedy za splnění podmí- nek uvedených v čl. 9 odst. 4 Úmluvy v soula- du s požadavky Úmluvy. Nejvyšší správní soud považuje možnost domoci se soudního přezkumu napadeného stanoviska, kterou stěžovateli v řešeném případě zaručuje vnit- rostátní právní úprava, za souladnou s poža- davky čl.
9 odst. 2, 3 a 4 Úmluvy. Stěžovatel, který bezesporu splňuje definiční znaky do- tčené veřejnosti dle čl. 2 odst. 5 Úmluvy, se totiž mohl účastnit a účastnil procesu posu- zování vlivů na životní prostředí, který vyústil ve vydání napadeného stanoviska. Pokud ža- datel podá žádost o povolení záměru ve správním řízení, bude mít stěžovatel v tako- vém řízení postavení účastníka řízení, a to na 124 základě $ 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a/ne- bo na základě $ 70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Proti rozhodnutí vydanému ve správním ří- zení bude mít stěžovatel právo podat správní žalobu podle $ 65 s. ř. s. V řízení o správní žalobě soud k žalobní námitce stěžovatele přezkoumá dle $ 75 odst. 2 z hlediska pro- cesního i hmotněprávního i zákonnost napa- deného stanoviska žalovaného. Z uvedeného vyplývá, že v řešeném případě je stěžovateli zaručena vysoce efektivní, včasná a dostup- ná ochrana jeho práv a zájmů, které v soula- du s jeho stanovami spočívají především v oblasti ochrany přírody a krajiny, konkrét ně tedy v zabránění realizace záměru, který by poškozoval nebo nadměrně zatěžoval životní prostředí.
Navíc je patrné, že pokud by se žadatel rozhodl, že ustoupí od záměru, který byl po- souzen z hlediska vlivů na životní prostředí, a žádost o povolení záměru by nepodal, po- strádal by soudní přezkum stanoviska k po- souzení vlivů na návrh stěžovatele jakýkoli smysl. V takovém případě by totiž nemohlo dojít k žádnému zásahu do práv a zájmů stě- žovatele, ani do jeho zájmu na ochraně život- ního prostředí. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že pro přímou a přednostní aplikaci čl. 9 Úmlu- vy ve smyslu čl.
10 Ústavy České republiky není splněna ani první podmínka, kterou je nesoulad vnitrostátní úpravy s Úmluvou v ře- šeném případě; stěžovatel v projednávané vě- ci má plný přístup k soudní ochraně. K tomu však zdejší soud dodává, že právě na základě čl. 9 odst. 4 Úmluvy musí být stě- žovatelům z řad dotčené veřejnosti, tedy i stě- žovateli, vyhovováno k jejich návrhům na při- znání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povole- ný záměr nevratně realizován (typicky prove- dení stavby).
Pokud by návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovováno nebylo, do- šlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmlu- vy a čl. 10a směrnice, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedli- vá. Tato situace však v projednávaném přípa- dě nenastala. Na závěru o souladu vnitrostátní právní úpravy s Úmluvou v řešeném případě nic ne- mění ani povaha Aarhuské úmluvy, která je rovněž smíšenou smlouvou ve smyslu čl. 300 Smlouvy ES, která byla Společenstvím ratifi- kována rozhodnutím Rady ze dne 17.
února 2005, č. 2005/370/ES (Úř. věst. L 124/1 ze dne 17. 5. 2005), a která podle čl. 300 odst. 7 Smlouvy ES je závazná jakožto pramen práva ES i pro členské státy. Jestliže je, jak Nejvyšší správní soud výše dovodil, česká úprava v souladu s Aarhuskou úmluvou jakou tako- vou, pak není patrné, v čem by se měl tento závěr lišit s ohledem na skutečnost, o jaký typ smlouvy (výlučný, smíšený či jiný) se jedná. Ohledně námitky stěžovatele týkající se směrnice a ohledně stěžovatelovy žádosti o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství v souladu s čl.
234 Smlouvy ES lze uvést následující: Člá- nek 10a byl do směrnice vložen směrnicí 2003/35/ES. Tato novelizace podle odůvod- nění implementovala do práva Společenství požadavky čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Zně- ní čl. 10a směrnice proto téměř doslovně od- povídá znění čl. 9 odst. 2 a 4 Úmluvy, je v něm však tento zpřesňující dovětek: „Členské stá- ty stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnu tí, akty nebo nečinnosti napadeny“. Tento dovětek, který nepřipouští jiného výkladu ani srovnáním dalších jazykových verzí práva Společenství, potvrzuje výklad, který Nejvyš- ší správní soud učinil výše k čl.
9 Úmluvy: Úmluva ani směrnice nevyžadují samostatný přímý a bezprostřední přezkum jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinností, vztahují- cích se k záměru, jak tvrdí stěžovatel. Posta- čuje totiž jejich přezkoumání až ve fázi, kdy takovýmito úkony dochází k zásahu do práv- ní sféry fyzických a právnických osob. K zása- hu do subjektivního práva stěžovatele však dochází až vydáním konečného rozhodnutí. Proto je nedůvodná námitka stěžovatele, že by přezkoumání příslušného stanoviska až spolu s následnými rozhodnutími o žádosti o povolení záměru bylo v rozporu se zmíně- nou směrnicí.
V souvislosti s námitkou nesouladu vnit- rostátní právní úpravy se směrnicí a s návr- hem na předložení předběžné otázky Soudní- mu dvoru ES podle čl. 234 smlouvy ES se Nejvyšší správní soud zabýval i odůvodně- ným stanoviskem Komise Evropských spole- čenství, vydaným dle čl. 226 SES ze dne 27. 6. 2007, čj. 2006/2271, (2007)2927. V tomto sta- novisku Komise sděluje České republice, že porušila své závazky vyplývající z členství v ES tím, že nedostatečně implementovala čl. 10a směrnice. Ve stanovisku Komise uvádí, že vnitrostátní právní úprava v České repub- lice obsahuje několik prvků, které sice samy o sobě nejsou v rozporu s požadavky směrni- ce, jejich vzájemnou kombinací však dochází k situacím, které v rozporu s požadavky směr- nice jsou.
Těmito prvky jsou: (i oddělení procedury posuzování vlivů na životní prostředí a správního řízení 0 po- volení záměru, (ii) stanovisko k posouzení vlivu na život- ní prostředí podle $ 10 zákona č. 100/2001 Sb. není soudně přezkoumatelné samostatně, nýbrž až v rámci soudního přezkumu správní- ho rozhodnutí o žádosti o povolení záměru a (iii) ne všechny osoby z řad dotčené ve- řejnosti mají právo účastnit se správního ří- zení o žádosti o povolení záměru. Z těchto skutečností Komise dovozuje: „Po- kud situaci shrneme, omezená účast účastní- ků řízení o posuzování vlivů v následném od- děleném řízení dle zákona č. 183/2006 Sb. ve spojení s faktem, že stanovisko k posouzení vlivů není soudně přezkoumatelné, vede k tomu, že většina dotčené veřejnosti, která má možnost vyjádřit své připomínky a sta- noviíska v řízení o posuzování vlivů, a to v některých případech včetně nevládních or- ganizací, které splňují požadavky uvedené v čl.
1 odst. 2 směrnice o EIA, nebude mít možnost dosáhnout soudního přezkumu zá- konnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti učiněných během řízení o posu- zování vlivů. Takováto legislativní kon- strukce tedy není v souladu s ustanovením čl. 10a odst. I, 2 a 3 směrnice o EIA.“ 125 1461 Situace, kdy k rozporu se směrnicí podle Komise dochází, tedy nastává tehdy, pokud osoba z řad dotčené veřejnosti, která se účast- nila procesu posuzování vlivů na životní pro- středí, se nemůže účastnit správního řízení o žádosti o povolení záměru, a proto nemůže podat ani správní žalobu proti správnímu rozhodnutí o žádosti o povolení záměru, a ne- může tedy prostřednictvím soudního pře- zkumu tohoto správního rozhodnutí dosáh- nout přezkoumání stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí.
K takové situaci však v řešeném případě nedochází, neboť stě- žovatel má zajištěno právo účastnit se správ- ního řízení a následně i právo podat správní žalobu proti správnímu rozhodnutí, a dosáh- nout tak přezkoumání napadeného stanovis- ka žalovaného k posouzení vlivu na životní prostředí. Na situaci stěžovatele tedy výtka Komise ohledně rozporu české úpravy s prá- vem Společenství nedopadá. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ve věci 1 As 39/2006 došel k závěru, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu směrnice, popřípa- dě i Úmluvy, není na místě, neboť v řešeném případě je výklad evropského práva bez další- ho naprosto zjevný a jasný, a to i při respek- tování specifik výkladu práva Společenství (srov. rozsudek Soudního dvora zc dne 6.
10. 1982 ve věci 283/81, Sr/. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví, Recueil s. 3415, body 16 - 20, potvrzen násle- dující judikaturou Soudního dvora, mj. roz- sudkem ze dne 15. 9. 2005, ve věci C-495/03, Intermodal Transporis BV v. Staatssecretaris van Financién, Sb. rozh. 1-8151). Jak již bylo konstatováno výše, směrnice č. 2003/35/ES jasně stanoví úvahu členských států při urče- ní, ve které fázi budou podle vnitrostátního práva akty spadající pod definici čl. 6 Aarhus- ké úmluvy napadány.
Tento jasný výklad není zpochybněn ani zohledněním jiných jazyko- vých verzí předmětného ustanovení směrni- ce (anglické, německé, francouzské, italské, polské a slovenské), neboť všechny z nich za- kotvují, stejně jako česká verze, implementač- ní úvahu členského státu, ve které fázi bude soudní přezkum umožněn. Konečně také ze srovnání s jinými členskými státy a jejich vnit- rostátních úprav přezkumu stanovisek k po- suzování vlivů na životní prostředí plyne, že 126 členské státy své úvahy v této oblasti využíva- jí: některé státy umožňují samostatný pře- zkum stanovisek EIA, jiné naopak pouze pře- zkum konečného rozhodnutí (viz srovnávací studii k otázkám územního plánování a posu- zování vlivů na životní prostředí, která je vý- stupem z 20.
kolokvia Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie, Rubel, R., Silbermann, E. I.: Road Planning in Europe - A Case Study. Druckerei Roland Koch: Leipzig, 2006, str. 28, přístupné též on- line na internetové adrese http;//www.jurad- min.eu/en/colloguiums/collog en 20.htm)). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výše citované stanovisko Komise. Ze stanovis- ka totiž vyplývá, že vnitrostátní úprava, která nepřipouští samostatný přímý a bezprostřed- ní soudní přezkum stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí, je sama o sobě v souladu se směrnicí.
Negativní hromadný účinek, pro který Komise žaluje Českou re- publiku, tedy kdy v důsledku vícero faktorů dochází k vyloučení určité části osob z řad do- tčené veřejnosti, však v případě projednáva- ném zdejším soudem nenastává. S ohledem na právní otázku projednávanou zdejším soudem lze naopak dovodit, že stanovisko Komise pod- poruje zjevnost a jednoznačnost výkladu před- mětných ustanovení práva Společenství. Lze tedy shrnout, že právní názor měst- ského soudu o vyloučení soudního přezku- mu napadeného stanoviska odpovídá ustále- né judikatuře Nejvyššího správního soudu a v řešeném případu není v rozporu s mezi- národními závazky České republiky vyplýva- jícími z Úmluvy a ze směrnice.
I Ústavní soud se ve své judikatuře, např. v nálezu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99, Sb. ÚS, sv. 14, č. 40, str. 355, nebo naposledy v usnesení ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 637/06, zatím nepublikováno, ztotožnil s názorem, že pře- zkoumáním podkladového stanoviska až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí 0 žá- dosti o povolení záměru není nijak zasaženo do ústavně zaručených základních práv stě- žovatele. Předmětné stanovisko nemůže na- být charakteru rozhodnutí ani poukazem na založení práva na účast v řízení o povolení záměru ve smyslu $ 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb. Ze zákona nevyplývá, že by sa- mo stanovisko zakládalo právo na účast v na- vazujícím řízení; podmínkou je naopak akti- vita příslušného občanského sdružení v tom smyslu, že k takovému stanovisku podá vyjá- dření.
Právo na další účast v následujících správních řízeních se tedy odvíjí od právního úkonu občanského sdružení, nikoliv od vydá- ní stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí. Důvodná není ani námitka stěžova- tele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí měst- ského soudu.
Odůvodnění napadeného usne- sení je sice stručné a zabývá se pouze vnitrostátní procesní úpravou, nicméně jed- ná se pouze o usnesení o odmítnutí žaloby, které není rozhodnutím ve věci samé. Proto je dostačující odůvodnění nepřípustnosti ža- loby pouze vnitrostátní procesní úpravou, která je v daném případě v souladu se závaz- ky České republiky plynoucími z mezinárod- ního práva a práva Společenství. x% Jakkoliv se tedy Nejvyšší správní soud ne- ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze o tom, že předmětné stanovisko představuje úkon předběžné povahy (nejedná se totiž o rozhodnutí ve smyslu $ 65 s.
ř. s.), do- spívá k závěru, že žaloba proti němu podaná byla správně odmítnuta, byť se tak mělo stát podle $ 70 písm. a) s. ř. s., a nikoliv dle písm. b) téhož ustanovení. Stěžovatelem dovozované právo na přezkoumání stanoviska k posouze- ní vlivů na životní prostředí přitom Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, pouze konstatuje, že se stěžovatel domáhal soudní- ho přezkumu stanoviska předčasně. Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že stěžovatel bude oprávněn napadat konečné rozhodnu- tí, stejně tak jako bude oprávněn žádat o vy- dání předběžného opatření (resp. odkladné- ho účinku) dle $ 38 s.
ř. s. 1462 Opatření obecné povahy: námitky; schvalování a přezkum územního plánu k $ 173 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
I. Opatření obecné povahy je účinné teprve po jeho platném vyhlášení ($ 173 odst. 1 správního řádu). Pokud však bylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vyvěšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěše- ní řádné. Smyslem a účelem této publikace je totiž jednak poskytnutí informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem.
II. Úprava obsažená v $ 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánová- ní a stavebním řádu (stavební zákon), rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit: námitky a připomínky. Zatímco námitky může vznést pouze taxativně vymezený subjekt, který musí být tímto návrhem dotčen, uplatnit připomínky může každý. Pojem „dotčenosti“ ($ 52 odst. 2) je však nutno vy- kládat šířeji nežli jen tak, že může být naplněn pouze u vlastníků pozemků či staveb, na které přímo dopadá změna územního plánu. „Mezující soused“ má právo uplat- nit námitky vždy; „nemezující soused“ výjimečně, a to v závislosti na okolnostech konkrétní věci. 1462 III. Nejvyšší správní soud se při hodnocení zákonnosti změny územního plánu ří- dí zásadami proporcionality a zdrženlivosti a podle okolností konkrétní věci může 2x4 zrušiti jen její část, pokud charakter napadeného aktu takovéto rozdělení umožňuje.