V Dostupný na www.nssoud.cz. +9 Nyní též ve znění zákona č. 163/2006 Sb. 1461 Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle $ 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, není samostatně pře- zkoumatelné ve správním soudnictví. V souladu s čl. 9 Úmluvy o přístupu k infor- macímm, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitos- tech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. tn. s., a čl. 10a Směrnice Rady o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (85/337/EHS), lze toto stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem.
V Dostupný na www.nssoud.cz. +9 Nyní též ve znění zákona č. 163/2006 Sb. 1461 Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle $ 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, není samostatně pře- zkoumatelné ve správním soudnictví. V souladu s čl. 9 Úmluvy o přístupu k infor- macímm, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitos- tech životního prostředí, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. tn. s., a čl. 10a Směrnice Rady o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (85/337/EHS), lze toto stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem.
Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. června 2007, čj. 1 As 39/2006-55 (www.nssoud.cz), právně i skutkově obdobnou věc tak, že zamítl kasační stížnost občanského sdružení, jehož cílem byla ochrana přírody a krajiny, které se domáhalo samostatného soudního přezkumu stanoviska k posouzení vlivu záměru na životní prostředí. V odůvod- nění se soud podrobně zabýval námitkami stěžovatelů týkajícími se čl. 9 Úmluvy a čl. 104 směrnice. Nejvyšší správní soud nenalezl důvody pro to, aby se postupem podle $ 18 s. ř. s. odchýlil od právního názoru, který při- jal ve své dřívější rozhodovací praxi (srov. též rozsudek ze dne 14. června 2006, čj. 2 As 59/2005-136, www.nssoud.cz). yxí Článek 9 Aarhuské úmluvy Nejvyšší správ- ní soud vyložil v souladu s povahou Úmluvy jakožto pramene mezinárodního práva, tedy dle čl. 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. Z Pream- bule a čl. 1 Úmluvy vyplývá, že účelem a smys- lem práva na přístup k soudu podle čl. 9 Úmiuvy je ochrana subjektivních práv a oprávněných zájmů veřejnosti včetně orga- nizací a prosazování objektivního práva, a zvláště pak ochrana práva každého na příz- 123 1461 nivé životní prostředí. Soudní ochrana zaru- čená včetně předběžných opatření by pak měla být čestná, férová, spravedlivá, včasná a finančně dostupná (čl. 9 odst. 4 Úmluvy). Účelem Aarhuské úmluvy nicméně není sa- moúčelné rozšiřování přezkumné kompeten- ce správních soudů, resp. rozšiřování aktivní legitimace, ale zajištění vymahatelnosti a re- spektování hmotného a procesního práva přijatého smluvními stranami na ochranu ži- votního prostředí. Ustanovení čl. 9 Úmluvy proto není možné vykládat tak, že by vyžado- valo samostatný soudní přezkum jakéhokoli rozhodnutí, aktu nebo nečinnosti v rámci po- volování záměrů dle čl. 6 Úmluvy v samostat- ném řízení. Uvedené ustanovení stanoví cíl, te- dy umožnění soudního přezkumu rozhodnutí, aktů či nečinností, ponechává však stranám značnou míru uvážení v tom, jakým způso- bem tento cíl prostřednictvím své vnitrostát- ní právní úpravy zajistí. Musí být ovšem re- spektovány požadavky uvedené v čl. 9 odst. 4 Úmluvy - poskytovaná právní ochrana musí být čestná, férová, spravedlivá, včasná a fi- nančně dostupná, osoby z řad dotčené veřej- nosti musí mít možnost dosáhnout vydání předběžného opatření či přiznání odkladné- ho účinku žalobě. Vnitrostátní právní úprava, která sice ne- umožňuje jednotlivé dílčí úkony v rámci po- volování záměrů přezkoumat samostatnou správní žalobou, ale umožňuje jejich pře- zkoumání v rámci přezkumu rozhodnutí o povolení záměru, je tedy za splnění podmí- nek uvedených v čl. 9 odst. 4 Úmluvy v soula- du s požadavky Úmluvy. Nejvyšší správní soud považuje možnost domoci se soudního přezkumu napadeného stanoviska, kterou stěžovateli v řešeném případě zaručuje vnit- rostátní právní úprava, za souladnou s poža- davky čl. 9 odst. 2, 3 a 4 Úmluvy. Stěžovatel, který bezesporu splňuje definiční znaky do- tčené veřejnosti dle čl. 2 odst. 5 Úmluvy, se totiž mohl účastnit a účastnil procesu posu- zování vlivů na životní prostředí, který vyústil ve vydání napadeného stanoviska. Pokud ža- datel podá žádost o povolení záměru ve správním řízení, bude mít stěžovatel v tako- vém řízení postavení účastníka řízení, a to na 124 základě $ 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a/ne- bo na základě $ 70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Proti rozhodnutí vydanému ve správním ří- zení bude mít stěžovatel právo podat správní žalobu podle $ 65 s. ř. s. V řízení o správní žalobě soud k žalobní námitce stěžovatele přezkoumá dle $ 75 odst. 2 z hlediska pro- cesního i hmotněprávního i zákonnost napa- deného stanoviska žalovaného. Z uvedeného vyplývá, že v řešeném případě je stěžovateli zaručena vysoce efektivní, včasná a dostup- ná ochrana jeho práv a zájmů, které v soula- du s jeho stanovami spočívají především v oblasti ochrany přírody a krajiny, konkrét ně tedy v zabránění realizace záměru, který by poškozoval nebo nadměrně zatěžoval životní prostředí. Navíc je patrné, že pokud by se žadatel rozhodl, že ustoupí od záměru, který byl po- souzen z hlediska vlivů na životní prostředí, a žádost o povolení záměru by nepodal, po- strádal by soudní přezkum stanoviska k po- souzení vlivů na návrh stěžovatele jakýkoli smysl. V takovém případě by totiž nemohlo dojít k žádnému zásahu do práv a zájmů stě- žovatele, ani do jeho zájmu na ochraně život- ního prostředí. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že pro přímou a přednostní aplikaci čl. 9 Úmlu- vy ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky není splněna ani první podmínka, kterou je nesoulad vnitrostátní úpravy s Úmluvou v ře- šeném případě; stěžovatel v projednávané vě- ci má plný přístup k soudní ochraně. K tomu však zdejší soud dodává, že právě na základě čl. 9 odst. 4 Úmluvy musí být stě- žovatelům z řad dotčené veřejnosti, tedy i stě- žovateli, vyhovováno k jejich návrhům na při- znání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povole- ný záměr nevratně realizován (typicky prove- dení stavby). Pokud by návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovováno nebylo, do- šlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmlu- vy a čl. 10a směrnice, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedli- vá. Tato situace však v projednávaném přípa- dě nenastala. Na závěru o souladu vnitrostátní právní úpravy s Úmluvou v řešeném případě nic ne- mění ani povaha Aarhuské úmluvy, která je rovněž smíšenou smlouvou ve smyslu čl. 300 Smlouvy ES, která byla Společenstvím ratifi- kována rozhodnutím Rady ze dne 17. února 2005, č. 2005/370/ES (Úř. věst. L 124/1 ze dne 17. 5. 2005), a která podle čl. 300 odst. 7 Smlouvy ES je závazná jakožto pramen práva ES i pro členské státy. Jestliže je, jak Nejvyšší správní soud výše dovodil, česká úprava v souladu s Aarhuskou úmluvou jakou tako- vou, pak není patrné, v čem by se měl tento závěr lišit s ohledem na skutečnost, o jaký typ smlouvy (výlučný, smíšený či jiný) se jedná. Ohledně námitky stěžovatele týkající se směrnice a ohledně stěžovatelovy žádosti o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství v souladu s čl. 234 Smlouvy ES lze uvést následující: Člá- nek 10a byl do směrnice vložen směrnicí 2003/35/ES. Tato novelizace podle odůvod- nění implementovala do práva Společenství požadavky čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Zně- ní čl. 10a směrnice proto téměř doslovně od- povídá znění čl. 9 odst. 2 a 4 Úmluvy, je v něm však tento zpřesňující dovětek: „Členské stá- ty stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnu tí, akty nebo nečinnosti napadeny“. Tento dovětek, který nepřipouští jiného výkladu ani srovnáním dalších jazykových verzí práva Společenství, potvrzuje výklad, který Nejvyš- ší správní soud učinil výše k čl. 9 Úmluvy: Úmluva ani směrnice nevyžadují samostatný přímý a bezprostřední přezkum jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinností, vztahují- cích se k záměru, jak tvrdí stěžovatel. Posta- čuje totiž jejich přezkoumání až ve fázi, kdy takovýmito úkony dochází k zásahu do práv- ní sféry fyzických a právnických osob. K zása- hu do subjektivního práva stěžovatele však dochází až vydáním konečného rozhodnutí. Proto je nedůvodná námitka stěžovatele, že by přezkoumání příslušného stanoviska až spolu s následnými rozhodnutími o žádosti o povolení záměru bylo v rozporu se zmíně- nou směrnicí. V souvislosti s námitkou nesouladu vnit- rostátní právní úpravy se směrnicí a s návr- hem na předložení předběžné otázky Soudní- mu dvoru ES podle čl. 234 smlouvy ES se Nejvyšší správní soud zabýval i odůvodně- ným stanoviskem Komise Evropských spole- čenství, vydaným dle čl. 226 SES ze dne 27. 6. 2007, čj. 2006/2271, (2007)2927. V tomto sta- novisku Komise sděluje České republice, že porušila své závazky vyplývající z členství v ES tím, že nedostatečně implementovala čl. 10a směrnice. Ve stanovisku Komise uvádí, že vnitrostátní právní úprava v České repub- lice obsahuje několik prvků, které sice samy o sobě nejsou v rozporu s požadavky směrni- ce, jejich vzájemnou kombinací však dochází k situacím, které v rozporu s požadavky směr- nice jsou. Těmito prvky jsou: (i oddělení procedury posuzování vlivů na životní prostředí a správního řízení 0 po- volení záměru, (ii) stanovisko k posouzení vlivu na život- ní prostředí podle $ 10 zákona č. 100/2001 Sb. není soudně přezkoumatelné samostatně, nýbrž až v rámci soudního přezkumu správní- ho rozhodnutí o žádosti o povolení záměru a (iii) ne všechny osoby z řad dotčené ve- řejnosti mají právo účastnit se správního ří- zení o žádosti o povolení záměru. Z těchto skutečností Komise dovozuje: „Po- kud situaci shrneme, omezená účast účastní- ků řízení o posuzování vlivů v následném od- děleném řízení dle zákona č. 183/2006 Sb. ve spojení s faktem, že stanovisko k posouzení vlivů není soudně přezkoumatelné, vede k tomu, že většina dotčené veřejnosti, která má možnost vyjádřit své připomínky a sta- noviíska v řízení o posuzování vlivů, a to v některých případech včetně nevládních or- ganizací, které splňují požadavky uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice o EIA, nebude mít možnost dosáhnout soudního přezkumu zá- konnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti učiněných během řízení o posu- zování vlivů. Takováto legislativní kon- strukce tedy není v souladu s ustanovením čl. 10a odst. I, 2 a 3 směrnice o EIA.“ 125 1461 Situace, kdy k rozporu se směrnicí podle Komise dochází, tedy nastává tehdy, pokud osoba z řad dotčené veřejnosti, která se účast- nila procesu posuzování vlivů na životní pro- středí, se nemůže účastnit správního řízení o žádosti o povolení záměru, a proto nemůže podat ani správní žalobu proti správnímu rozhodnutí o žádosti o povolení záměru, a ne- může tedy prostřednictvím soudního pře- zkumu tohoto správního rozhodnutí dosáh- nout přezkoumání stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí. K takové situaci však v řešeném případě nedochází, neboť stě- žovatel má zajištěno právo účastnit se správ- ního řízení a následně i právo podat správní žalobu proti správnímu rozhodnutí, a dosáh- nout tak přezkoumání napadeného stanovis- ka žalovaného k posouzení vlivu na životní prostředí. Na situaci stěžovatele tedy výtka Komise ohledně rozporu české úpravy s prá- vem Společenství nedopadá. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ve věci 1 As 39/2006 došel k závěru, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu směrnice, popřípa- dě i Úmluvy, není na místě, neboť v řešeném případě je výklad evropského práva bez další- ho naprosto zjevný a jasný, a to i při respek- tování specifik výkladu práva Společenství (srov. rozsudek Soudního dvora zc dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, Sr/. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví, Recueil s. 3415, body 16 - 20, potvrzen násle- dující judikaturou Soudního dvora, mj. roz- sudkem ze dne 15. 9. 2005, ve věci C-495/03, Intermodal Transporis BV v. Staatssecretaris van Financién, Sb. rozh. 1-8151). Jak již bylo konstatováno výše, směrnice č. 2003/35/ES jasně stanoví úvahu členských států při urče- ní, ve které fázi budou podle vnitrostátního práva akty spadající pod definici čl. 6 Aarhus- ké úmluvy napadány. Tento jasný výklad není zpochybněn ani zohledněním jiných jazyko- vých verzí předmětného ustanovení směrni- ce (anglické, německé, francouzské, italské, polské a slovenské), neboť všechny z nich za- kotvují, stejně jako česká verze, implementač- ní úvahu členského státu, ve které fázi bude soudní přezkum umožněn. Konečně také ze srovnání s jinými členskými státy a jejich vnit- rostátních úprav přezkumu stanovisek k po- suzování vlivů na životní prostředí plyne, že 126 členské státy své úvahy v této oblasti využíva- jí: některé státy umožňují samostatný pře- zkum stanovisek EIA, jiné naopak pouze pře- zkum konečného rozhodnutí (viz srovnávací studii k otázkám územního plánování a posu- zování vlivů na životní prostředí, která je vý- stupem z 20. kolokvia Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie, Rubel, R., Silbermann, E. I.: Road Planning in Europe - A Case Study. Druckerei Roland Koch: Leipzig, 2006, str. 28, přístupné též on- line na internetové adrese http;//www.jurad- min.eu/en/colloguiums/collog en 20.htm)). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výše citované stanovisko Komise. Ze stanovis- ka totiž vyplývá, že vnitrostátní úprava, která nepřipouští samostatný přímý a bezprostřed- ní soudní přezkum stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí, je sama o sobě v souladu se směrnicí. Negativní hromadný účinek, pro který Komise žaluje Českou re- publiku, tedy kdy v důsledku vícero faktorů dochází k vyloučení určité části osob z řad do- tčené veřejnosti, však v případě projednáva- ném zdejším soudem nenastává. S ohledem na právní otázku projednávanou zdejším soudem lze naopak dovodit, že stanovisko Komise pod- poruje zjevnost a jednoznačnost výkladu před- mětných ustanovení práva Společenství. Lze tedy shrnout, že právní názor měst- ského soudu o vyloučení soudního přezku- mu napadeného stanoviska odpovídá ustále- né judikatuře Nejvyššího správního soudu a v řešeném případu není v rozporu s mezi- národními závazky České republiky vyplýva- jícími z Úmluvy a ze směrnice. I Ústavní soud se ve své judikatuře, např. v nálezu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99, Sb. ÚS, sv. 14, č. 40, str. 355, nebo naposledy v usnesení ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 637/06, zatím nepublikováno, ztotožnil s názorem, že pře- zkoumáním podkladového stanoviska až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí 0 žá- dosti o povolení záměru není nijak zasaženo do ústavně zaručených základních práv stě- žovatele. Předmětné stanovisko nemůže na- být charakteru rozhodnutí ani poukazem na založení práva na účast v řízení o povolení záměru ve smyslu $ 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb. Ze zákona nevyplývá, že by sa- mo stanovisko zakládalo právo na účast v na- vazujícím řízení; podmínkou je naopak akti- vita příslušného občanského sdružení v tom smyslu, že k takovému stanovisku podá vyjá- dření. Právo na další účast v následujících správních řízeních se tedy odvíjí od právního úkonu občanského sdružení, nikoliv od vydá- ní stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí. Důvodná není ani námitka stěžova- tele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí měst- ského soudu. Odůvodnění napadeného usne- sení je sice stručné a zabývá se pouze vnitrostátní procesní úpravou, nicméně jed- ná se pouze o usnesení o odmítnutí žaloby, které není rozhodnutím ve věci samé. Proto je dostačující odůvodnění nepřípustnosti ža- loby pouze vnitrostátní procesní úpravou, která je v daném případě v souladu se závaz- ky České republiky plynoucími z mezinárod- ního práva a práva Společenství. x% Jakkoliv se tedy Nejvyšší správní soud ne- ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze o tom, že předmětné stanovisko představuje úkon předběžné povahy (nejedná se totiž o rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s.), do- spívá k závěru, že žaloba proti němu podaná byla správně odmítnuta, byť se tak mělo stát podle $ 70 písm. a) s. ř. s., a nikoliv dle písm. b) téhož ustanovení. Stěžovatelem dovozované právo na přezkoumání stanoviska k posouze- ní vlivů na životní prostředí přitom Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, pouze konstatuje, že se stěžovatel domáhal soudní- ho přezkumu stanoviska předčasně. Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že stěžovatel bude oprávněn napadat konečné rozhodnu- tí, stejně tak jako bude oprávněn žádat o vy- dání předběžného opatření (resp. odkladné- ho účinku) dle $ 38 s. ř. s. 1462 Opatření obecné povahy: námitky; schvalování a přezkum územního plánu k $ 173 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) I. Opatření obecné povahy je účinné teprve po jeho platném vyhlášení ($ 173 odst. 1 správního řádu). Pokud však bylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vyvěšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěše- ní řádné. Smyslem a účelem této publikace je totiž jednak poskytnutí informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem. II. Úprava obsažená v $ 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánová- ní a stavebním řádu (stavební zákon), rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit: námitky a připomínky. Zatímco námitky může vznést pouze taxativně vymezený subjekt, který musí být tímto návrhem dotčen, uplatnit připomínky může každý. Pojem „dotčenosti“ ($ 52 odst. 2) je však nutno vy- kládat šířeji nežli jen tak, že může být naplněn pouze u vlastníků pozemků či staveb, na které přímo dopadá změna územního plánu. „Mezující soused“ má právo uplat- nit námitky vždy; „nemezující soused“ výjimečně, a to v závislosti na okolnostech konkrétní věci. 1462 III. Nejvyšší správní soud se při hodnocení zákonnosti změny územního plánu ří- dí zásadami proporcionality a zdrženlivosti a podle okolností konkrétní věci může 2x4 zrušiti jen její část, pokud charakter napadeného aktu takovéto rozdělení umožňuje.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že pro přímou a přednostní aplikaci čl. 9 Úmluvy ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky, není splněna ani první podmínka, kterou je nesoulad vnitrostátní úpravy s Úmluvou v řešeném případě; stěžovatel v projednávané věci má plný přístup k soudní ochraně.
K tomu však zdejší soud dodává, že právě na základě čl. 9 odst. 4 Úmluvy musí být stěžovatelům z řad dotčené veřejnosti, tedy i stěžovateli, vyhovováno k jejich návrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby). Pokud by návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovováno nebylo, došlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá. Tato situace však v projednávaném případě nenastala.
Na závěru o souladu vnitrostátní právní úpravy s Úmluvou v řešeném případě nic nemění ani povaha Aarhuské úmluvy, která je rovněž smíšenou smlouvou ve smyslu čl. 300 Smlouvy ES, která byla Společenstvím ratifikována rozhodnutím Rady ze dne 17. února 2005 č. 2005/370/ES (Úř. věst. L 124/1 ze dne 17. 5. 2005) a která podle čl. 300 odst. 7 Smlouvy ES je závazná jakožto pramen práva ES i pro členské státy. Jestliže je, jak Nejvyšší správní soud výše dovodil, česká úprava v souladu s Aarhuskou úmluvou jakou takovou, pak není patrné, v čem by se měl tento závěr lišit s ohledem na skutečnost, o jaký typ smlouvy (výlučný, smíšený či jiný) se jedná.
Ohledně námitky stěžovatele týkající se směrnice a ohledně stěžovatelovy žádosti o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství v souladu s čl. 234 Smlouvy ES lze uvést následující: Článek 10a byl do směrnice vložen směrnicí č. 2003/35/ES. Tato novelizace podle odůvodnění implementovala do práva Společenství požadavky čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Znění čl. 10a směrnice proto téměř doslovně odpovídá znění čl. 9 odst. 2 a 4 Úmluvy, je v něm však tento zpřesňující dovětek: „Členské státy stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnutí, akty nebo nečinnosti napadeny“. Tento dovětek, který nepřipouští jiného výkladu ani srovnáním dalších jazykových verzí práva Společenství, potvrzuje výklad, který Nejvyšší správní soud učinil výše k čl. 9 Úmluvy: Úmluva ani směrnice nevyžadují samostatný přímý a bezprostřední přezkum jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinností, vztahujících se k záměru, jak tvrdí stěžovatel. Postačuje totiž jejich přezkoumání až ve fázi, kdy takovýmito úkony dochází k zásahu do právní sféry fyzických a právnických osob. K zásahu do subjektivního práva stěžovatele však dochází až vydáním konečného rozhodnutí. Proto je nedůvodná námitka stěžovatele, že by přezkoumání příslušného stanoviska až spolu s následnými rozhodnutími o žádosti o povolení záměru bylo v rozporu se zmíněnou směrnicí.
V souvislosti s námitkou nesouladu vnitrostátní právní úpravy se směrnicí a s návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES podle čl. 234 smlouvy ES se Nejvyšší správní soud zabýval i odůvodněným stanoviskem Komise Evropských společenství, vydaným dle čl. 226 SES ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2006/2271, (2007)2927. V tomto stanovisku Komise sděluje České republice, že porušila své závazky vyplývající z členství v ES tím, že nedostatečně implementovala čl. 10a směrnice. Ve stanovisku Komise uvádí, že vnitrostátní právní úprava v České republice obsahuje několik prvků, které sice samy o sobě nejsou v rozporu s požadavky směrnice, jejich vzájemnou kombinací však dochází k situacím, které v rozporu s požadavky směrnice jsou. Těmito prvky jsou:
(i) oddělení procedury posuzování vlivů na životní prostředí a správního řízení o povolení záměru,
(ii) stanovisko k posouzení vlivu na životní prostředí podle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. není soudně přezkoumatelné samostatně, nýbrž až v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí o žádosti o povolení záměru a
(iii) ne všechny osoby z řad dotčené veřejnosti mají právo účastnit se správního řízení o žádosti o povolení záměru.
Z těchto skutečností Komise dovozuje: „Pokud situaci shrneme, omezená účast účastníků řízení o posuzování vlivů v následném odděleném řízení dle zákona č. 183/2006 Sb. ve spojení s faktem, že stanovisko k posouzení vlivů není soudně přezkoumatelné, vede k tomu, že většina dotčené veřejnosti, která má možnost vyjádřit své připomínky a stanoviska v řízení o posuzování vlivů, a to v některých případech včetně nevládních organizací, které splňují požadavky uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice o EIA, nebude mít možnost dosáhnout soudního přezkumu zákonnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti učiněných během řízení o posuzování vlivů. Takováto legislativní konstrukce tedy není v souladu s ustanovením čl. 10a odst. 1, 2 a 3 směrnice o EIA.“
Situace, kdy k rozporu se směrnicí podle Komise dochází, tedy nastává tehdy, pokud osoba z řad dotčené veřejnosti, která se účastnila procesu posuzování vlivů na životní prostředí, se nemůže účastnit správního řízení o žádosti o povolení záměru, a proto nemůže podat ani správní žalobu proti správnímu rozhodnutí o žádosti o povolení záměru, a nemůže tedy prostřednictvím soudního přezkumu tohoto správního rozhodnutí dosáhnout přezkoumání stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí. K takové situaci však v řešeném případě nedochází, neboť stěžovatel má zajištěno právo účastnit se správního řízení a následně i právo podat správní žalobu proti správnímu rozhodnutí, a dosáhnout tak přezkoumání napadeného stanoviska žalovaného k posouzení vlivu na životní prostředí. Na situaci stěžovatele tedy výtka Komise ohledně rozporu české úpravy s právem Společenství nedopadá.
Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ve věci 1 As 39/2006 došel k závěru, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se výkladu směrnice popřípadě i Úmluvy není na místě, neboť v řešeném případě je výklad evropského práva bez dalšího naprosto zjevný a jasný, a to i při respektování specifik výkladu práva Společenství (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví, 283/81, Recueil s. 3415, body 16-20, potvrzen následující judikaturou Soudního dvora, mj. rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, Intermodal Transports BV v. Staatssecretaris van Financiën, C-495/03, Sb. rozh. I-8151). Jak již bylo konstatováno výše, směrnice č. 2003/35/ES jasně stanoví úvahu členských států při určení, ve které fázi budou podle vnitrostátního práva akty spadající pod definici čl. 6 Aarhuské úmluvy napadány. Tento jasný výklad není zpochybněn ani zohledněním jiných jazykových verzí předmětného ustanovení směrnice (anglické, německé, francouzské, italské, polské a slovenské), neboť všechny z nich zakotvují, stejně jako česká verze, implementační úvahu členského státu ve které fázi bude soudní přezkum umožněn. Konečně také ze srovnání s jinými členskými státy a jejich vnitrostátních úprav přezkumu stanovisek k posuzování vlivů na životní prostředí plyne, že členské státy své úvahy v této oblasti využívají: některé státy umožňují samostatný přezkum stanovisek EIA, jiné naopak pouze přezkum konečného rozhodnutí (viz srovnávací studii k otázkám územního plánování a posuzování vlivů na životní prostředí, která je výstupem z 20. kolokvia Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie, Rubel, R., Silbermann, E. I., Road Planning in Europe – A Case Study. Druckerei Roland Koch: Leipzig, 2006, s. 28, přístupné též online na internetové adrese http://www.juradmin.eu/en/colloquiums/colloq_en_20.html).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani výše citované stanovisko Komise. Ze stanoviska totiž vyplývá, že vnitrostátní úprava, která nepřipouští samostatný přímý a bezprostřední soudní přezkum stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí, je sama o sobě v souladu se směrnicí. Negativní hromadný účinek, pro který Komise žaluje Českou republiku, tedy kdy v důsledku vícero faktorů dochází k vyloučení určité části osob z řad dotčené veřejnosti, však v případě projednávaném zdejším soudem nenastává. V ohledu na právní otázku projednávanou zdejším soudem lze naopak dovodit, že stanovisko Komise podporuje zjevnost a jednoznačnost výkladu předmětných ustanovení práva Společenství.
Lze tedy shrnout, že právní názor městského soudu o vyloučení soudního přezkumu napadeného stanoviska odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu a v řešeném případu není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky vyplývajícími z Úmluvy a ze směrnice. I Ústavní soud se ve své judikatuře, např. v nálezu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99, Sb. n. u., sv. 14, č. 40, s. 355, nebo naposledy v usnesení ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 637/06, zatím nepublikováno, ztotožnil s názorem, že přezkoumáním podkladového stanoviska až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o žádosti o povolení záměru není nijak zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Předmětné stanovisko nemůže nabýt charakteru rozhodnutí ani poukazem na založení práva na účast v řízení o povolení záměru ve smyslu § 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb. Ze zákona nevyplývá, že by samo stanovisko zakládalo právo na účast v navazujícím řízení; podmínkou je naopak aktivita příslušného občanského sdružení v tom smyslu, že k takovému stanovisku podá vyjádření. Právo na další účast v následujících správních řízeních se tedy odvíjí od právního úkonu občanského sdružení, nikoliv od vydání stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí. Důvodná není ani námitka stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Odůvodnění napadeného usnesení je sice stručné a zabývá se pouze vnitrostátní procesní úpravou, nicméně jedná se pouze o usnesení o odmítnutí žaloby, které není rozhodnutím ve věci samé. Proto je dostačující odůvodnění nepřípustnosti žaloby pouze vnitrostátní procesní úpravou, která je v daném případě v souladu se závazky České republiky plynoucími z mezinárodního práva a práva Společenství.
Jakkoliv se tedy Nejvyšší správní soud neztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze o tom, že předmětné stanovisko představuje úkon předběžné povahy (nejedná se totiž o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.), dospívá k závěru, že žaloba proti němu podaná byla správně odmítnuta, byť se tak mělo stát podle § 70 písm. a) s. ř. s. a nikoliv dle písm. b) téhož ustanovení. Stěžovatelem dovozované právo na přezkoumání stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí přitom Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, pouze konstatuje, že se stěžovatel domáhal soudního přezkumu stanoviska předčasně. Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že stěžovatel bude oprávněn napadat konečné rozhodnutí, stejně tak jako bude oprávněn žádat o vydání předběžného opatření (resp. odkladného účinku) dle § 38 s. ř. s.
Stěžovatel se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu