1 As 132/2018- 37 - text
pokračování 1 As 132/2018 - 41
[OBRÁZEK]
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: ASOMPO, a. s., se sídlem Životice u Nového Jičína 194, zastoupen Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem nám. Míru 6, Frenštát pod Radhoštěm, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2013, č. j. 22110/13/5000/26000-711414, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 Af 57/2013 - 33,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
1. Přímý materiál
2. Přímé mzdy
3. Ostatní přímé náklady
4. Nepřímé náklady Z toho: a) Výrobní režie b) Správní režie c) Odpisy, u pronajatého majetku výše nájemného
5. Ostatní náklady
6. Zisk
6. Zisk
7. Cena celkem [24] Podle výměru Ministerstva financí č. 01/2010, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, část II. mezi zboží s regulovanými cenami byl zařazen sběr, přeprava, třídění a odstraňování komunálního odpadu podle skupiny 20 katalogu odpadu uvedeného v jiném právním předpise (odkaz na zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto výměru náklady na uložení komunálního odpadu na skládce lze do věcně usměrňované ceny zahrnout pouze do výše odpovídající skutečnému množství odpadu uloženého na skládky. Toto množství se prokazuje na základě hlášení o produkci a nakládání s odpady podle jiného právního předpisu. Podle uvedeného výměru lze dále do ceny zboží v položkách uvedených v části II. promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží doložitelné z účetnictví, přiměřený zisk, daň a případně uplatněné clo podle jiných právních předpisů, není-li dále stanoveno jinak. Dále výměr obsahuje demonstrativní výčet nákladů, které nelze uznat za ekonomicky oprávněné náklady. [25] Stěžovatel použil k výpočtu usměrňované ceny tuto kalkulaci: Ck = cn x kv x kz +fr ck - kalkulovaná cena cn – nákladová cena (tj. průměrná cena za 1 tunu odpadu, bez ohledu na druh odpadu) kv – koeficient využitelnosti, nebezpečnosti, hutnitelnosti kz – koeficient zisku fr – zákonná tvorba rezervního fondu [26] Stěžovatel nejprve namítl, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami ohledně zahrnutí daně z příjmů do kalkulace ceny. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, naopak se ztotožnil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že stěžovatel při kalkulaci ceny nesprávně zahrnul do položky nákladů daň z příjmů právnických osob, a to navíc v plném rozsahu za celou svou činnost (tedy i neregulovanou). V kalkulaci totiž může být, ovšem ne ve vztahu k nákladům, zahrnuta jen poměrná část daně z příjmů (vztahující se k regulované činnosti), a to v rámci přiměřeného zisku. Městský soud správně vysvětlil, že některé daně mohou být ze své podstaty zahrnuty do ekonomicky oprávněných nákladů (např. silniční daň či daň z nemovitosti), není tomu tak ovšem u daně z příjmů, která je specifická v tom, že se odvádí ze zisku jakožto rozdílu mezi výnosy a náklady, a je proto z logiky věci součástí zisku. V posuzované věci odkázal na skutečnosti vyplývající z protokolu o kontrole, z nichž je zřejmé, že položka zisku v kalkulacích – v hodnotě koeficientu zisku - daň z příjmů právnických osob již obsahovala. Pokud by tedy daň byla zahrnuta jak do zisku, tak do ekonomicky oprávněných nákladů, došlo by k nesprávné kalkulaci věcně usměrňované ceny. [27] Zmínka městského soudu, že není zřejmé, jak stěžovatel dospěl k jednotlivým koeficientům zisku, směřuje k tomu, že v kontrolním protokolu bylo uvedeno, že nebyla exaktně určena úroveň přiměřeného zisku v podmínkách kontrolovaného subjektu. Nicméně tato okolnost nebyla rozhodná, a nebyla stěžovateli ani v této souvislosti přičítána k tíži, neboť ze skutkových okolností věci (jak uvedl i stěžovatel) vyplynulo, že daň z příjmů byla již kalkulována v položce zisku, resp. že stěžovatel počítal s čistým ziskem po zdanění. Z odůvodnění napadeného rozsudku je taktéž zřejmé, že stěžovatel touto nesprávnou kalkulací porušil jak zákon o cenách, tak vyhlášku 450/2009 Sb. (zde je uveden zisk jako samostatná položka struktury kalkulace) a výměr Ministerstva financí č. 01/2010. [28] K velmi obecné námitce vytýkající městskému soudu nesprávné posouzení nákladů na reklamu Nejvyšší správní soud taktéž v obecné rovině uvádí, že považuje závěry žalovaného i městského soudu týkající se této otázky za správné. Správní orgán I. stupně provedl komparaci uplatněných nákladů na reklamu s oprávněnými náklady. Zjistil přitom, že podíl nákladů na reklamu činil u stěžovatele přes 10 % jeho celkových nákladů, zatímco u srovnatelných jedenácti subjektů kontrolovaných cenovým orgánem v letech 2008 – 2011 činily tyto náklady pouze 0,07 % z úplných vlastních nákladů. Bylo tak evidentní, že stěžovatelem uplatněné náklady převyšují náklady ekonomicky oprávněné. [29] V souvislosti s náklady na uložení skládkového plynu, je třeba zdůraznit, že stěžovatel využívá skládkový plyn k další (jak sám uvedl „vedlejší“) podnikatelské činnosti, a to výrobě elektrické energie, tedy neregulované činnosti. Kalkulace nákladů věcně usměrňované ceny tak nemohla obsahovat zcela všechny náklady, které byly vynaloženy na odstraňování komunálního odpadu, ale měla být ponížena o částku odpovídající nákladům na neregulovanou činnost, tj. výrobu elektrické energie. Správní orgány tuto částku sice přesně nevyčíslily, neboť z účetnictví stěžovatele nebyla konkrétně zjistitelná, nicméně zcela správně dospěly k závěru, že do ekonomicky oprávněných nákladů nelze zahrnout celé náklady na odstraňování komunálního odpadu, pokud část těchto nákladů přísluší k výnosům z vyráběné elektrické energie. Městský soud proto tuto námitku posoudil správně. Nad rámec lze uvést, že náklady na výrobu elektřiny by bylo možné zahrnout do oprávněných nákladů likvidace odpadů za předpokladu, že by zde byl zohledněn i související zisk z výroby elektrické energie. [30] Pokud jde o odpisy průměrných investičních nákladů, městský soud nezpochybnil, že by si stěžovatel nebyl oprávněn provádět odpisy těchto nákladů v jednotlivých letech. Vytkl však stěžovateli, že si v posuzovaném roce započítal tyto náklady do kalkulace ceny, ačkoliv již byly kryty jím provedenými odpisy. Konkrétně stěžovatel započetl do průměrné nákladové ceny na 1 tunu odpadu ve výši 417,70 Kč průměrné investiční náklady ve výši 7.142.857 Kč, a to bez ohledu na to, že tyto náklady již byly kryty vlastními zdroji (odpisy) ve výši 11.592.550 Kč, a byly tak zahrnuty již do provozních nákladů (viz příloha č. 1 list č. 1 k protokolu o cenové kontrole). [31] V souvislosti s použitím koeficientu využitelnosti, nebezpečnosti a hutnitelnosti (kv) stěžovatel namítal, že je nesmyslné, aby průměrný koeficient za všechny druhy odpadů, propočtený váženým průměrem podle uloženého množství, musel být roven jedné. Ani této kasační námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Jak sám vysvětlil stěžovatel v žalobě, tento koeficient vyjadřuje schopnost odebrané tuny konkrétního druhu odpadu se bez dalších nákladů hutněním dostat na co nejmenší objem. Každý odpad má totiž své fyzikální schopnosti být stlačen a je rozdílně využitelný, což je reflektováno právě tímto koeficientem. Pokud tedy stěžovatel kalkuloval usměrňovanou cenu z průměrných nákladů na jednu tunu vypočítaných z celkových nákladů na všechny druhy odpadu (viz položka cn - nákladová cena), zohlednil rozdílné vlastnosti jednotlivých druhů odpadů tím, že tuto cenu pro účely výpočtu kalkulované ceny za jednotlivé druhy odpadů vynásobil koeficientem využitelnosti, nebezpečnosti a hutnitelnosti. Tento postup je sám o sobě správný, nicméně je zřejmé, že aplikací koeficientu nemůže ve svém důsledku dojít k navýšení výchozích celkových nákladů. Koeficient tak může pouze rozdělovat oprávněné ekonomické náklady, nikoliv je navyšovat. Proto správní orgány i soud správně konstatovaly, že průměrný koeficient za všechny druhy odpadů, propočtený váženým průměrem podle uloženého množství, musí být roven jedné. Stěžovatel však propočtenou průměrnou nákladovou cenu ve skutečnosti nerozdělil podle pracnosti odvislé od měrné váhy (hmotnosti) dovezeného odpadu, ale tímto koeficientem ve skutečnosti navýšil základní kalkulovanou cenu o náklady nad rámec nákladů průměrných, doložitelných z účetnictví. Jinými slovy, pokud by stěžovatel sečetl takto vypočtené náklady na příslušné množství jednotlivých druhů odpadů (tj. cn x kv pro určité množství jednotlivých druhů nákladů), dospěl by k vyšší částce, než byla výchozí částka celkových nákladů (doložitelných z účetnictví) na všechny odpady; tyto náklady tak neoprávněně navýšil. Lze se též pozastavit nad skutečností, že v meziročním srovnání se tyto koeficienty u některých druhů značně liší (viz příloha č. 2 k protokolu o cenové kontrole ze dne 5. 3. 2012). I tato skutečnost nasvědčuje nesprávnému použití koeficientů. [32] V odvolání stěžovatel namítal, že kalkulace ceny na 1 tunu s koeficientem kv ve výši 1 znamená, že pokud je jakékoliv číslo násobeno číslem 1, pak nemůže být vyšší, a proto nemohlo dojít k navýšení průměrné vypočítané ceny. K tomu žalovaný uvedl, že stěžovatel takto provedl kalkulaci koeficientu pouze u směsného komunálního odpadu a nikoliv u všech druhů odpadů spadajících do skupiny 20 katalogu odpadů (u nichž již kalkuloval s koeficienty nerovnajícími se 1), proto provedl nesprávný výpočet a jeho argumentace je ryze účelová. Tuto úvahu městský soud ve svém rozsudku správně potvrdil. Předmětem cenové regulace totiž byly ceny za všechny druhy skupiny 20 katalogu odpadů. [33] Pokud jde o koeficient zisku, nelze stěžovateli přisvědčit, že městský soud k tomuto koeficientu přistupoval zcela odlišně. Soud naopak uvedl, že zde došlo, stejně jako v případě koeficientu využitelnosti, nebezpečnosti a hutnitelnosti uvedl, ke stejné chybě, neboť stěžovatel v odvolání i v žalobě opět provedl propočet koeficient zisku pouze pro směsný komunální odpad. Tento koeficient byl totiž u směsného komunálního odpadu nejnižší ze všech druhů odpadů. [34] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud se dostatečně vypořádal s žalobní argumentací a srozumitelně vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou. Napadený rozsudek proto netrpí nezákonností ani nepřezkoumatelností. [35] V souvislosti s poukazem stěžovatele na nesmyslnost cenové regulace v dané oblasti nelze než poznamenat, že regulace ceny za odstraňování komunálního odpadu byla v předmětném období stanovena zákonem a případné porušení pravidel pro výpočet usměrňované ceny bylo považováno za správní delikt. Správní orgány tedy postupovaly při trestání stěžovatele v souladu se zákonem o cenách. V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti [36] Nejvyšší správní soud tedy ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou. [37] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. září 2018 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu