L Jestliže na základě kritéria různého trvalého bydliště osob ve věku 65 až 70 let zavedl žalobce dvojí ceny, jedná se o nepřípustnou diskriminaci, a tedy o rozpor s dobrými mravy ve smyslu $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. II. Uložení správní sankce není zpravidla možné, jestliže k porušení právní nor- my, za něž má být sankce uložena, nabádá jiná právní norma. Splývají-li však faktic- ky osoby tvůrce diskriminačního právní normy a toho, kdo diskriminaci reálně uplatňoval, lze - jako výjimku z uvedeného pravidla - takovou osobu postihnout, ne- boť se tím v konečném důsledku potrestá i ten, kdo diskriminaci zapříčinil.
L Jestliže na základě kritéria různého trvalého bydliště osob ve věku 65 až 70 let zavedl žalobce dvojí ceny, jedná se o nepřípustnou diskriminaci, a tedy o rozpor s dobrými mravy ve smyslu $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. II. Uložení správní sankce není zpravidla možné, jestliže k porušení právní nor- my, za něž má být sankce uložena, nabádá jiná právní norma. Splývají-li však faktic- ky osoby tvůrce diskriminačního právní normy a toho, kdo diskriminaci reálně uplatňoval, lze - jako výjimku z uvedeného pravidla - takovou osobu postihnout, ne- boť se tím v konečném důsledku potrestá i ten, kdo diskriminaci zapříčinil.
Nejvyšší správní soud vyšel z těchto sku- tečností: Stěžovateli byla uložena pokuta za 444 porušení $ 6 zákona o ochraně spotřebitele, kterého se měl dopustit tím, že občanům, kte- ří neměli bydliště v Hradci Králové, Pardubi- cích a v místech v dosahu MHD, nepřiznával nárok na zlevněné jízdné pro věkovou kate- gorii 65 až 70 let. Stěžovatel vykonával dopra- vu na základě smlouvy ze dne 15. 12. 2003 o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti městskou hromadnou dopravou na území města Hradec Králové a dopravně připojených obcí v roce 2004. V článku 4 bo- du 1) smluvních přepravních podmínek stě- žovatel stanovil, že ceny jízdného, tarifní ce- na a přepravné (za přepravu zavazadel a živých zvířat) a tarifní podmínky jsou sta- noveny nařízením města Hradec Králové. Nařízení města Hradec Králové č. 3/2003, o maximálních cenách jízdného městské hro- madné dopravy ve městě Hradec Králové a v dopravně připojených obcích, stanovilo v článku 10 výhodnější ceny jízdenek pro ob- čany s trvalým bydlištěm v Hradci Králové ne- bo v Pardubicích a příslušných obcích, kam byla zajišťována MHD. V článku 14 bodu L. ci- tovaného nařízení bylo stanoveno, že doprav- ce je oprávněn se souhlasem Rady města Hra- dec Králové vyhlásit mj. odlišné ceny s podmínkou, že tyto odlišné ceny nepřekro- čí maximální ceny a nestanoví kratší dobu platnosti jízdních dokladů. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závě- rem správních orgánů i městského soudu, že jednání stěžovatele mělo diskriminační pova- hu. Snížené jízdné totiž mohli využívat toliko občané ve věku 65 až 70 let mající trvalé byd- liště v Hradci Králové, v Pardubicích a v do- pravně připojených obcích; ostatní lidé téže věkové kategorie, jejichž trvalé bydliště se na- chází kdekoliv jinde, stejné výhody požívat nemohou. Při stanovování jízdného tedy do- šlo k diferenciaci mezi osobami téhož věku, přičemž jediným třídícím kritériem bylo mís- to trvalého pobytu. Tento závěr potvrzuje i judikatura Evrop- ského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu. Jak vyplývá z nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. PL ÚS 15/02, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. PL. ÚS 42/04, „ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnos- ti, tedy jako protiprávní diskriminaci jed- něch subjektů ve srovnání se subjekty jiný- mi. Aby k porušení tohoto principu došlo, musí být splněno několik podmínek: s růz- nými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdíl- ným způsobem, aniž by existovaly objektiv- ní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. (..) Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně konsta- tuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srov- natelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné osprave- dinění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl, nebo pokud nejsou použité prostředky sledované- mu cíli přiměřené. Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci čl. 26 Paktu opako- vaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskrimina- cí mimo rozumná a objektivní kritéria (rea- sonable and objective criterions)“. Zvýhodnění občanů ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm v Hradci Králové, Pardu- bicích a dopravně připojených obcích oproti osobám téže věkové kategorie s trvalým byd- lištěm kdekoliv jinde by proto nemělo diskri- minační povahu pouze tehdy, pokud by mělo rozumné a objektivní ospravedlnění, tj. jestli- že by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení by byly tomuto cíli přiměřené. Naplnění kritérií rozumnosti a objektiv- nosti však Nejvyšší správní soud neshledal. Ohledně cíle argumentuje stěžovatel tím, že poskytnutí slevy občanům v důchodovém věku nelze chápat jako diskriminaci, neboť je povinností města pečovat o potřeby svých občanů. Cíl poskytovat péči občanům města je bezpochyby legitimním cílem; sám o sobě tedy diskriminaci nezakládá. Je proto důleži- té, zda prostředky použité k dosažení tohoto cíle jsou či nejsou přiměřené. V tomto bodě je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že kritérium přiměřenosti napl- něno nebylo. Je bezpochyby legitimní, po- kud město pečuje o své občany, ovšem nemů- že tak činit jakýmkoliv způsobem. V daném případě sice cenové zvýhodnění přineslo ob- čanům ve věku 65 až 70 let s trvalým bydliš- těm v Hradci Králové, Pardubicích a doprav- ně připojených obcích cenově dostupnější jízdné, avšak zároveň vyloučilo z využívání té- to možnosti všechny cizí státní příslušníky, ja- kož i občany České republiky s trvalým byd- lištěm na území jiných než vyjmenovaných obcí. Z hlediska judikatury Evropského soud- ního dvora (věc Angonese, C-281/98) před- stavuje takovéto rozlišování pro občany jiných členských států Evropské unie diskri- minaci na základě státní příslušnosti. Je-li po- psané jednání diskriminační ve vztahu k ci- zím státním příslušníkům, tím spíše může být v souzené věci diskriminační pro občany České republiky ve věku 65 až 70 let s trva- lým bydlištěm jinde než v uvedených obcích. Pokud mělo být občanům důchodového vě- stát ve vztahu ke všem osobám této skupiny, a to bez ohledu na to, kde se nachází jejich tr- valé bydliště: mezi využíváním prostředků městské hromadné dopravy a trvalým bydliš- těm na území určité obce nelze najít natolik úzký vztah, aby mohl ospravedlnit zvýhodňo- vání občanů této obce před občany obce jiné. Navíc důvody, pro něž je seniorům poskyto- váno nižší jízdné (nižší zdroje příjmů než u li- dí v produktivním věku), jsou stále stejné, a to bez ohledu na jejich trvalé bydliště. Z těchto důvodů lze uzavřít, že ve vztahu k osobám ve věku 65 až 70 let, které neměly trvalé bydliště v Hradci Králové, Pardubicích a dopravně připojených obcích, představova- la nemožnost získat zlevněné jízdné nepří- pustnou diskriminaci ve smyslu $ 6 zákona č. 634/1992 Sb. Nejvyšší správní soud se dále zabýval ná- mitkou stěžovatele, že při stanovování cen se řídil nařízením města Hradec Králové. V dané věci je tedy nutno posoudit, zda je možno uložit správní sankci za jednání, které je v souladu s jedním právním předpisem, za- tímco jinému odporuje. Mezi základní postuláty právního řádu patří jeho bezrozpornost. Je nepřijatelné, aby jedna právní norma svým adresátům určité 445 1162 chování přikazovala a jiná to samé chování za- kazovala. Logický rozpor, který tímto způso- bem vzniká, sice lze odstranit pomocí zvlášt- ních argumentů právní logiky (Jex superior derogat legi inferiori, lex specialis derogat le- gi generali, lex posterior derogat legi priori atd.), popřípadě použitím dalších interpre- tačních metod, avšak zároveň je hrubě v roz- poru s principem právní jistoty a z něj vyplý- vajících požadavků. Porušení právní jistoty je v souzeném případě o to větší, že proti sobě stojí zákaz diskriminace, plynoucí jednak ze zákona o ochraně spotřebitele a především z ústavního pořádku, tj. právní norma s rela- tivně neurčitou dispozicí, a vysoce konkrétní příkaz účtovat jízdné v určité, přesně stano- vené výši (z citovaného článku 14 bodu 1 na- řízení č. 3/2003 vyplývá, že stěžovatel nemohl bez souhlasu Rady města sám ceny jízdného snížit). Stěžovatel tak byl ve dvojím ohni: pokud by nerespektoval nařízení Rady č. 3/2003, vy- stavoval by se nebezpečí uložení správní sankce za jeho porušení; pokud je respekto- val - jak tomu bylo v souzeném případě - če- lil správnímu trestu za porušení $ 6 zákona o ochraně spotřebitele. Takový postup hrubě porušuje z právní jistoty vyplývající základní zásady demokratického právního státu, jimiž jsou zásada předvídatelnosti práva a postupu orgánů veřejné moci, zásada vnitřní bezroz- pornosti a srozumitelnosti právního řádu. Naplnění těchto požadavků je o to intenziv- nější tam, kde se jedná o oblast správního trestání. Není přípustné ukládat někomu trest za to, že se nedokázal správně zoriento- vat v rozporuplných příkazech právního řádu, jenž nenaplňuje ani ty nejzákladnější požadav- ky, jimž by v právním státě vyhovovat měl. Fakt, že zde dochází k rozporu právních norem růz- né právní síly, je zde zatlačen do pozadí tím, že norma vyšší právní síly (zákaz diskriminace) má vysoce abstraktní povahu, zatímco norma nižší právní síly (ceny jízdného pro občany ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm v uvede- ných obcích) je naopak vysoce konkrétní. Je zásadně nepřijatelné požadovat po ad- resátu právních norem, aby vždy zkoumal, zda konkrétní norma nižší právní síly není 446 vys v rozporu s abstraktní normou vyšší právní sí- ly, a činit jej posléze odpovědným zato, že tento rozpor neodhalil, popř. dospěl k ne- správnému interpretačnímu závěru. Zásadně tedy musí platit, že uložení správ- ní sankce není možné, jestliže k porušení právní normy, za něž má být sankce uložena, nabádá jiná právní norma. Z této zásady jsou zajisté možné výjimky, jež budou přicházet ke slovu v případech hodných zvláštního zřetele. Jednu z takových výjimek představuje též souzená věc. Okolnost, která ji činí výjimeč- nou, spočívá ve faktu, že - jak vyplývá z výpi- su z obchodního rejstříku, jež je součástí správního spisu - v době, kdy k sankcionova- nému jednání došlo, bylo jediným akcioná- řem stěžovatele město Hradec Králové. Oso- ba akcionáře tak splývá s osobou tvůrce nařízení, jež obsahuje diskriminační úpravu; je přitom nerozhodné, že jednou vystupuje ve sféře soukromého práva, podruhé v oblas- ti práva veřejného. Nejvyšší správní soud si je vědom i toho, že stěžovatel a město, jež je je- diným akcionářem, jsou po formální stránce dvě samostatné právnické osoby. Bylo by však absurdní, pokud by město mohlo libo- volně tvořit nařízení obsahující diskriminační cenovou regulaci, kterou by poté uplatňovalo prostřednictvím právnické osoby, kterou by za tím účelem založilo. Tím by se diskrimi- nační jednání - porušující princip rovnosti plynoucí z ústavního i mezinárodního práva - stalo prakticky nepostižitelným, neboť právnická osoba provozující dopravu by byla nepostižitelná proto, že se řídila právním předpisem města, a město samo - byť model diskriminačního chování vymyslelo a učinilo součástí platného práva - by nebylo možno postihnout z toho důvodu, že neprovozovalo dopravu a nesplňuje ani definiční podmínky prodávajícího ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebite- le. S takovým stavem se v situaci, kdy - nikoliv striktně právně, ale fakticky - splývají osoby tvůrce diskriminačního jednání a toho, kdo diskriminaci reálně uplatňoval, nelze smířit. Vytvořilo-li město Hradec Králové diskri- minační nařízení a samo bylo jediným akcio- nářem právnické osoby, která je realizovala, je spravedlivé tuto právnickou osobu postih- nout, neboť se tím v konečném důsledku po- trestá i ten, kdo diskriminaci zapříčinil, tj. město Hradec Králové. Tedy vzhledem k to- mu, že v daném případě sankce za diskrimi- nační jednání v konečném důsledku dopad- ne na původce tohoto jednání, tj. na město, ja- kožto jediného akcionáře stěžovatele, dovo- dil Nejvyšší správní soud výjimku ze shora uvedené zásady vylučující správní sankci pro případy rozpornosti normativních modalit plynoucích z právního řádu. 1163 Správní trestání: přestupek ublížení na cti; návrh na projednání přestupku k $ 49 odst. 1 písm. a) a $ 68 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zá- kona č. 67/1993 Sb. I. Soulad návrhu na projednání přestupku podle $ 68 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se skutkovým stavem zjištěným při samotném pře- stupkovém řízení tímto návrhem vyvolaným musí být správním orgánem posuzo- ván materiálně, a nikoli formálně. Nevýznamná odchylka skutkového stavu popsa- ného v návrhu od stavu zjištěného správním orgánem (např. jiný čas spáchání přestupku) tak není dostatečným důvodem pro zastavení řízení podle $ 76 odst. 1 písm. c) téhož zákona. JI. Pojmovým znakem přestupku ublížení na cti podle $ 49 odst. 1 písm. a) záko- na ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není pronesení hanlivého výroku před větším množstvím lidí, je jím však skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňu- jící; a dále povědomost pachatele o tom, že se v dané situaci a v dané skupině obyva- tel, tedy v celkovém společenském kontextu, jedná o výrok hanlivý.
Dopravní podnik města Hradec Králové proti České obchodní inspekci o uložení poku-