Přijede-li řidič do obce po pozemní komunikaci, která není osazena dopravní
značkou č. IS 12a „Obec“, neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální
povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Přijede-li řidič do obce po pozemní komunikaci, která není osazena dopravní
značkou č. IS 12a „Obec“, neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální
povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
29. 3. 2010 shledán vinným ze spáchání přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2
a písm. l) zákona o přestupcích. Odvolání
proti citovanému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu
u krajského soudu, který rozsudkem ze dne
29. 3. 2010 shledán vinným ze spáchání přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2
a písm. l) zákona o přestupcích. Odvolání
proti citovanému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu
u krajského soudu, který rozsudkem ze dne
28. 11. 2012, čj. 42 A 7/2011-27, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutí odvolání stěžovatele opětovně zamítl.
[19] V posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatel při vjezdu do obce Děčín neminul značku označující začátek obce, neboť
vjel do Děčína po staré Ústecké ulici, která
touto značkou osazena nebyla. Následně projel obcí po trase dlouhé přes 5 km, míjel hustou obecní zástavbu, zastávky městské hromadné dopravy, kruhový objezd atd. Poté byl
zastaven hlídkou Policie České republiky na
ulici Teplické, neboť touto ulicí projel rychlostí překračující 100 km/h. Stěžovatel i přes
výše uvedené skutečnosti uvádí, že neprojel
kolem dopravní značky vymezující začátek
obce, proto nebyl povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h, a zpo-
chybňuje rovněž své zavinění ke spáchání citovaného přestupku (k tomu srov. body [29]
a násl. níže).
[20] Podle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěné území vymezené dopravními značkami. Jak správně poznamenal krajský soud, není pochyb o tom,
že v daném případě město Děčín představuje
obec ve smyslu citovaného ustanovení, neboť
jeho území je osazeno dopravními značkami
upravujícími začátek a konec obce. Na tom
nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na
pozemní komunikaci, kterou stěžovatel do
obce přijel, značka č. IS 12a „Obec“ označující
začátek obce chyběla.
[21] Podle Nejvyššího správního soudu
nelze při interpretaci, zda došlo v řešeném
případě k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, tj. zda stěžovatel v okamžiku měření rychlosti projížděl obcí,
úzkostlivě lpět na striktním gramatickém výkladu pojmu obec upraveného v § 2 písm. cc)
zákona o silničním provozu, bez zohlednění
samotného smyslu právní úpravy týkající se
dodržování snížené rychlosti v obcích. Zohledněny musí být rovněž všechny konkrétní
skutkové okolnosti projednávaného případu.
[22] Ústavní soud v této souvislosti uvedl,
že „naprosto neudržitelným momentem
používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada
dalších postupů, jako logický a systematický
výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku
nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12.
1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Výklad zastávaný stěžovatelem je právě příkladem
těchto důsledků používání toliko jazykového
výkladu izolovaného ustanovení právního
předpisu bez ohledu na vztahy § 2 písm. cc)
zákona o silničním provozu s dalšími právní-
mi normami obsaženými v tomto právním
předpise nebo v právních předpisech souvisejících.
[23] Ryze gramatický výklad, že řidič je
povinen dodržovat maximální povolenou
rychlost v obci 50 km/h jen tehdy, projede-li
kolem značky informující o začátku obce, by
vedl k absurdním důsledkům. Jak správně
uvedl žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí, řidič, který přijede do obce vlakem
a v půjčovně si vyzvedne vozidlo, by podle výkladu zastávaného stěžovatelem neprojel kolem dopravní značky „Obec“, a proto by nebyl
povinen dodržovat zákonem stanovenou
rychlost 50 km/h. Stejně tak by řidič, který
vjede do obce po účelové komunikaci, na níž
se značky označující začátek a konec obce neosazují, nebyl povinen dodržovat maximální
povolenou rychlost v obci, protože při vjezdu na území obce nebyl žádným značením
upozorněn, že se již nachází v obci. Lze si jistě představit, k jakým nepřípustným důsledkům by zmíněná interpretace mohla vést:
v obcích by maximální povolenou rychlost
50 km/h měli povinnost dodržovat pouze řidiči, kteří přijeli do obce po komunikacích
osazených značkami č. IS 12a „Obec“; ostatní
řidiči, kteří zahájili svoji jízdu v obci, přijeli
do obce po účelové komunikaci či ti, jež by
účelově objeli ceduli označující začátek obce
mimo pozemní komunikaci (např. po poli),
by se v obci směli pohybovat maximální rychlostí 90 km/h přípustnou pro provoz na silnici vedoucí mimo obec. Naznačené chování
řidičů by značně narušilo bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích
v obci a hrubým způsobem by ohrožovalo
zdraví a majetek obyvatel obce i účastníků
silničního provozu.
[24] Je tak zřejmé, že pro interpretaci, zda
se stěžovatel nacházel v obci (aniž projel kolem
značky označující její začátek) a zda byl povinen dodržet maximální povolenou rychlost
50 km/h, je nutné kromě výkladu jazykového
zohlednit i výklad teleologický a systematický.
[25] Smyslem stanovení maximální povolené rychlosti pro jízdu v obci (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu) je ochrana života,
zdraví a majetku obyvatel obce a účastníků
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
provozu na pozemních komunikacích, jakož
i zajištění bezpečnosti a plynulosti dopravy.
Obec je v § 2 písm. cc) zákona o silničním
provozu vymezena primárně jako zastavěné
území. Právě zastavěnost představuje základní a klíčový znak charakterizující území obce.
Přijede-li řidič po pozemní komunikaci do zastavěného území, měl by s ohledem na bezpečnost ostatních účastníků provozu, potenciálních chodců, zvířat nebo ochranu majetku
svoji rychlost přizpůsobit jízdě v zastavěném
území, bez ohledu na skutečnost, zda projel
kolem značky vymezující začátek obce, či
nikoliv.
[26] Aby se jednalo o obec ve smyslu § 2
písm. cc) zákona o silničním provozu, musí
být území obce na pozemních komunikacích
osazeno značkami začátek a konec obce. V řízení nebylo předmětem sporu, že na pozemních komunikacích vedoucích do obce Děčín
takové značky osazeny jsou. Ulice Teplická,
na níž byla stěžovateli měřena rychlost, se tedy nachází v obci tak, jak je definována v § 2
písm. cc) zákona o silničním provozu, proto
byl stěžovatel v souladu s § 18 odst. 4 tohoto
zákona povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h. Přijel-li stěžovatel do
obce po pozemní komunikaci, která nebyla
osazena dopravní značkou č. IS 12a „Obec“,
neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona o silničním
provozu, a to především s ohledem na shora
zmíněný požadavek bezpečnosti a plynulosti
dopravního provozu. To platí tím spíše, byla-li
na komunikaci, po níž stěžovatel do obce vjížděl, stanovena maximální povolená rychlost
20 km/h, neboť takové snížení rychlosti stěžovateli muselo signalizovat, že vjíždí do zastavěného území (do obce) a že má svoji jízdu přizpůsobit okolním podmínkám.
[27] Při systematickém výkladu § 2 písm. cc)
zákona o silničním provozu zohlednil Nejvyšší správní soud zejména základní povinnosti
účastníků provozu na pozemních komunikacích vymezené v § 4 tohoto zákona. Každý je
povinen chovat se podle citovaného ustanovení „ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo maje-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
tek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval
život zvířat“. Účastníci provozu na pozemních komunikacích jsou dále povinni řídit se
pravidly provozu, pokyny policistů a jiných
oprávněných osob, případně řídit se světelnými a doprovodnými akustickými signály,
dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
[28] S tím souvisí i § 22 zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. 7. 2011; nyní
v obdobném znění převzatý do § 125c zákona o silničním provozu), jež cílí na dodržování právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
Určuje-li § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše
50 km/h, pak ten, kdo tak nečiní, nejenže porušuje zákonem chráněný zájem, kterým je
organizace dopravy na určitém území vyplývající z místní úpravy (označení obce)
a z obecné úpravy, ale individuálně pak i zájem
těch, kteří splnili dané podmínky, tedy pro jízdu v obci respektovali § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, jakož i ostatních účastníků
provozu na pozemních komunikacích, byť jen
potenciálních, kteří oprávněně předpokládají,
že všichni účastníci provozu dodržují pravidla
pro provoz na pozemních komunikacích
(tzv. princip omezené důvěry).
[29] Stěžovatel tedy sice při příjezdu do
obce neprojel kolem značky č. IS 12a „Obec“,
nicméně vjel do obce po pozemní komunikaci připouštějící maximální rychlost 20 km/h,
následně projížděl po trase dlouhé přes 5 km
skrze hustě zastavěné území obce, jež je na
pozemních komunikacích běžně značkami
začátek a konec obce osazeno, přičemž v ulici Teplické překročil maximální povolenou
rychlost v obci o více než 40 km/h. Nejvyšší
správní soud tak v souladu s výše uvedeným
nemá pochyb, že stěžovatel svým jednáním
naplnil objektivní stránku přestupku vymezeného v § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
o přestupcích. Jízda stěžovatele napříč obcí
v rychlosti přesahující 100 km/h znamenala
reálné nebezpečí pro zdraví, život a majetek
stěžovatele samého i ostatních účastníků silničního provozu v obci. Námitka nesprávné-
ho posouzení této otázky krajským soudem je
proto nedůvodná.
III.C Zavinění stěžovatele k přestupku
podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
o přestupcích
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňoval rovněž závěry krajského soudu
o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Samotná skutečnost, že je někdo zkušeným řidičem, podle stěžovatele nemůže svědčit o jeho zavinění. Krajský soud při hodnocení této
otázky vyšel především z fotodokumentace pořízené správním orgánem při místním ohledání a z výpisu z evidenční karty stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel je zkušeným řidičem,
který s ohledem na charakter zástavby, značení
podél cesty i bydliště musel vědět, že se nachází v obci; podle krajského soudu tedy jednal minimálně ve formě nevědomé nedbalosti.
[31] Podle § 3 zákona o přestupcích
„[k] odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že
je třeba úmyslného zavinění“. Z § 4 odst. 1
tohoto zákona dále vyplývá, že „[p]řestupek
je spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale
bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že
tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač
to vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět měl a mohl“.
[32] Pro posouzení, zda byla u stěžovatele
naplněna subjektivní stránka přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, bylo nutné zohlednit především
tvrzení stěžovatele uváděné v průběhu správního řízení a dokumenty obsažené ve správním spise.
[33] Stěžovatel na ústním jednání dne
28. 11. 2012, čj. 42 A 7/2011-27, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutí odvolání stěžovatele opětovně zamítl.
[19] V posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatel při vjezdu do obce Děčín neminul značku označující začátek obce, neboť
vjel do Děčína po staré Ústecké ulici, která
touto značkou osazena nebyla. Následně projel obcí po trase dlouhé přes 5 km, míjel hustou obecní zástavbu, zastávky městské hromadné dopravy, kruhový objezd atd. Poté byl
zastaven hlídkou Policie České republiky na
ulici Teplické, neboť touto ulicí projel rychlostí překračující 100 km/h. Stěžovatel i přes
výše uvedené skutečnosti uvádí, že neprojel
kolem dopravní značky vymezující začátek
obce, proto nebyl povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h, a zpo-
chybňuje rovněž své zavinění ke spáchání citovaného přestupku (k tomu srov. body [29]
a násl. níže).
[20] Podle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěné území vymezené dopravními značkami. Jak správně poznamenal krajský soud, není pochyb o tom,
že v daném případě město Děčín představuje
obec ve smyslu citovaného ustanovení, neboť
jeho území je osazeno dopravními značkami
upravujícími začátek a konec obce. Na tom
nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na
pozemní komunikaci, kterou stěžovatel do
obce přijel, značka č. IS 12a „Obec“ označující
začátek obce chyběla.
[21] Podle Nejvyššího správního soudu
nelze při interpretaci, zda došlo v řešeném
případě k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, tj. zda stěžovatel v okamžiku měření rychlosti projížděl obcí,
úzkostlivě lpět na striktním gramatickém výkladu pojmu obec upraveného v § 2 písm. cc)
zákona o silničním provozu, bez zohlednění
samotného smyslu právní úpravy týkající se
dodržování snížené rychlosti v obcích. Zohledněny musí být rovněž všechny konkrétní
skutkové okolnosti projednávaného případu.
[22] Ústavní soud v této souvislosti uvedl,
že „naprosto neudržitelným momentem
používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada
dalších postupů, jako logický a systematický
výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku
nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12.
1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Výklad zastávaný stěžovatelem je právě příkladem
těchto důsledků používání toliko jazykového
výkladu izolovaného ustanovení právního
předpisu bez ohledu na vztahy § 2 písm. cc)
zákona o silničním provozu s dalšími právní-
mi normami obsaženými v tomto právním
předpise nebo v právních předpisech souvisejících.
[23] Ryze gramatický výklad, že řidič je
povinen dodržovat maximální povolenou
rychlost v obci 50 km/h jen tehdy, projede-li
kolem značky informující o začátku obce, by
vedl k absurdním důsledkům. Jak správně
uvedl žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí, řidič, který přijede do obce vlakem
a v půjčovně si vyzvedne vozidlo, by podle výkladu zastávaného stěžovatelem neprojel kolem dopravní značky „Obec“, a proto by nebyl
povinen dodržovat zákonem stanovenou
rychlost 50 km/h. Stejně tak by řidič, který
vjede do obce po účelové komunikaci, na níž
se značky označující začátek a konec obce neosazují, nebyl povinen dodržovat maximální
povolenou rychlost v obci, protože při vjezdu na území obce nebyl žádným značením
upozorněn, že se již nachází v obci. Lze si jistě představit, k jakým nepřípustným důsledkům by zmíněná interpretace mohla vést:
v obcích by maximální povolenou rychlost
50 km/h měli povinnost dodržovat pouze řidiči, kteří přijeli do obce po komunikacích
osazených značkami č. IS 12a „Obec“; ostatní
řidiči, kteří zahájili svoji jízdu v obci, přijeli
do obce po účelové komunikaci či ti, jež by
účelově objeli ceduli označující začátek obce
mimo pozemní komunikaci (např. po poli),
by se v obci směli pohybovat maximální rychlostí 90 km/h přípustnou pro provoz na silnici vedoucí mimo obec. Naznačené chování
řidičů by značně narušilo bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích
v obci a hrubým způsobem by ohrožovalo
zdraví a majetek obyvatel obce i účastníků
silničního provozu.
[24] Je tak zřejmé, že pro interpretaci, zda
se stěžovatel nacházel v obci (aniž projel kolem
značky označující její začátek) a zda byl povinen dodržet maximální povolenou rychlost
50 km/h, je nutné kromě výkladu jazykového
zohlednit i výklad teleologický a systematický.
[25] Smyslem stanovení maximální povolené rychlosti pro jízdu v obci (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu) je ochrana života,
zdraví a majetku obyvatel obce a účastníků
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
provozu na pozemních komunikacích, jakož
i zajištění bezpečnosti a plynulosti dopravy.
Obec je v § 2 písm. cc) zákona o silničním
provozu vymezena primárně jako zastavěné
území. Právě zastavěnost představuje základní a klíčový znak charakterizující území obce.
Přijede-li řidič po pozemní komunikaci do zastavěného území, měl by s ohledem na bezpečnost ostatních účastníků provozu, potenciálních chodců, zvířat nebo ochranu majetku
svoji rychlost přizpůsobit jízdě v zastavěném
území, bez ohledu na skutečnost, zda projel
kolem značky vymezující začátek obce, či
nikoliv.
[26] Aby se jednalo o obec ve smyslu § 2
písm. cc) zákona o silničním provozu, musí
být území obce na pozemních komunikacích
osazeno značkami začátek a konec obce. V řízení nebylo předmětem sporu, že na pozemních komunikacích vedoucích do obce Děčín
takové značky osazeny jsou. Ulice Teplická,
na níž byla stěžovateli měřena rychlost, se tedy nachází v obci tak, jak je definována v § 2
písm. cc) zákona o silničním provozu, proto
byl stěžovatel v souladu s § 18 odst. 4 tohoto
zákona povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h. Přijel-li stěžovatel do
obce po pozemní komunikaci, která nebyla
osazena dopravní značkou č. IS 12a „Obec“,
neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona o silničním
provozu, a to především s ohledem na shora
zmíněný požadavek bezpečnosti a plynulosti
dopravního provozu. To platí tím spíše, byla-li
na komunikaci, po níž stěžovatel do obce vjížděl, stanovena maximální povolená rychlost
20 km/h, neboť takové snížení rychlosti stěžovateli muselo signalizovat, že vjíždí do zastavěného území (do obce) a že má svoji jízdu přizpůsobit okolním podmínkám.
[27] Při systematickém výkladu § 2 písm. cc)
zákona o silničním provozu zohlednil Nejvyšší správní soud zejména základní povinnosti
účastníků provozu na pozemních komunikacích vymezené v § 4 tohoto zákona. Každý je
povinen chovat se podle citovaného ustanovení „ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo maje-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
tek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval
život zvířat“. Účastníci provozu na pozemních komunikacích jsou dále povinni řídit se
pravidly provozu, pokyny policistů a jiných
oprávněných osob, případně řídit se světelnými a doprovodnými akustickými signály,
dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
[28] S tím souvisí i § 22 zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. 7. 2011; nyní
v obdobném znění převzatý do § 125c zákona o silničním provozu), jež cílí na dodržování právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
Určuje-li § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše
50 km/h, pak ten, kdo tak nečiní, nejenže porušuje zákonem chráněný zájem, kterým je
organizace dopravy na určitém území vyplývající z místní úpravy (označení obce)
a z obecné úpravy, ale individuálně pak i zájem
těch, kteří splnili dané podmínky, tedy pro jízdu v obci respektovali § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, jakož i ostatních účastníků
provozu na pozemních komunikacích, byť jen
potenciálních, kteří oprávněně předpokládají,
že všichni účastníci provozu dodržují pravidla
pro provoz na pozemních komunikacích
(tzv. princip omezené důvěry).
[29] Stěžovatel tedy sice při příjezdu do
obce neprojel kolem značky č. IS 12a „Obec“,
nicméně vjel do obce po pozemní komunikaci připouštějící maximální rychlost 20 km/h,
následně projížděl po trase dlouhé přes 5 km
skrze hustě zastavěné území obce, jež je na
pozemních komunikacích běžně značkami
začátek a konec obce osazeno, přičemž v ulici Teplické překročil maximální povolenou
rychlost v obci o více než 40 km/h. Nejvyšší
správní soud tak v souladu s výše uvedeným
nemá pochyb, že stěžovatel svým jednáním
naplnil objektivní stránku přestupku vymezeného v § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
o přestupcích. Jízda stěžovatele napříč obcí
v rychlosti přesahující 100 km/h znamenala
reálné nebezpečí pro zdraví, život a majetek
stěžovatele samého i ostatních účastníků silničního provozu v obci. Námitka nesprávné-
ho posouzení této otázky krajským soudem je
proto nedůvodná.
III.C Zavinění stěžovatele k přestupku
podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
o přestupcích
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňoval rovněž závěry krajského soudu
o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Samotná skutečnost, že je někdo zkušeným řidičem, podle stěžovatele nemůže svědčit o jeho zavinění. Krajský soud při hodnocení této
otázky vyšel především z fotodokumentace pořízené správním orgánem při místním ohledání a z výpisu z evidenční karty stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel je zkušeným řidičem,
který s ohledem na charakter zástavby, značení
podél cesty i bydliště musel vědět, že se nachází v obci; podle krajského soudu tedy jednal minimálně ve formě nevědomé nedbalosti.
[31] Podle § 3 zákona o přestupcích
„[k] odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že
je třeba úmyslného zavinění“. Z § 4 odst. 1
tohoto zákona dále vyplývá, že „[p]řestupek
je spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale
bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že
tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač
to vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět měl a mohl“.
[32] Pro posouzení, zda byla u stěžovatele
naplněna subjektivní stránka přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, bylo nutné zohlednit především
tvrzení stěžovatele uváděné v průběhu správního řízení a dokumenty obsažené ve správním spise.
[33] Stěžovatel na ústním jednání dne
1. 2. 2010 uváděl, že jel z Ústí nad Labem do
Děčína. Volala mu manželka, že má zdravotní
problémy, proto jel pod tlakem. Na jednání
konaném dne 23. 3. 2010 stěžovatel doplnil,
že do Děčína jel, protože vezl známému
brambory do ulice Květinová. Tam mu zavolala manželka, proto ihned pokračoval do
místa bydliště a známému brambory nedovezl.
Z fotodokumentace pořízené správním orgánem dne 26. 2. 2010 při místním ohledání dále plyne, že stěžovatel sjel z Ústecké ulice
(před značkou upozorňující na začátek obce)
a najel na pozemní komunikaci, v níž byla stanovena maximální povolená rychlost 20 km/h,
ohraničenou z jedné strany zástavbou a z druhé strany Ústeckou ulicí. Následně projížděl
hustou obecní zástavbou s pouličním osvětlením, minul několik zastávek městské hromadné dopravy, přechodů pro chodce a projel přes
kruhový objezd navádějící na centrum obce.
[34] Z fotodokumentace mapující trasu
stěžovatele napříč bytovými domy a jinou zástavbou města Děčína podle Nejvyššího správního soudu jasně vyplývá, že stěžovatel měl
a mohl vědět, že projíždí obcí, čemuž měl přizpůsobit svoji rychlost. Neobstojí v tomto případě argument stěžovatele, že obcí projížděl
v nočních hodinách za zhoršené viditelnosti.
Trasa stěžovatele při průjezdu Děčínem je lemována pouličním osvětlením, proto je zřejmé, že i při průjezdu touto cestou v nočních
hodinách stěžovatel musel rozeznat, že se nachází v zastavěném území. Při projíždění
hustou zástavbou s četnými restauracemi, obchody, křižovatkami, kruhovým objezdem, továrnou či benzinovou pumpou se stěžovatel
nemohl domnívat, že se nachází mimo obec,
ani pokud by pouliční osvětlení nefungovalo.
[35] Nejvyšší správní soud dodává, že
všechny okolnosti projednávaného případu
spíše nasvědčují tomu, že stěžovatel jednal
přinejmenším ve formě nedbalosti vědomé.
S ohledem na bydliště stěžovatele v obci Libouchec nacházející se 15 km od Děčína a na
údaje vyplývající z evidenční karty řidiče
(stěžovatel je držitelem řidičského oprávnění
skupiny B již od 9. 6. 1978) i na tvrzení stěžovatele uváděné v průběhu správního řízení
(vezl do ulice Květinová v Děčíně známému
pytel brambor) lze předpokládat minimálně
povědomost stěžovatele o tom, že ulice, na
níž jeho kamarád bydlí, se nachází v obci Děčín. Ani případné rozrušení způsobené telefonátem manželky stěžovatele v průběhu jízdy tak podle Nejvyššího správního soudu
nemohlo způsobit, že by stěžovatel zcela pře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
stal vnímat krajinu a zástavbu kolem silnice
a neuvědomil si, že se nachází v obci.
[36] Ve světle výše uvedeného neobstojí
ani tvrzení stěžovatele, že i zkušený řidič se
musí řídit dopravním značením a nemůže
jezdit tzv. „po paměti“. Není sporu o tom, že
povinnost řídit se dopravním značením platí
pro řidiče zkušené i začátečníky bez rozdílu.
Krajský soud nicméně ve své argumentaci
zdůrazňoval, že u řidičů, kteří mají již po delší dobu řidičské oprávnění několika skupin,
lze předpokládat větší míru obezřetnosti,
zkušeností a pružnější reakce na situace nastalé při provozu na pozemních komunikacích. Pokud tedy stěžovatel vjel na starou
Ústeckou silnici, na níž sice nebyla osazena
značka upozorňující na začátek obce, nicméně byla zde stanovena maximální rychlost
20 km/h a začínala zde zástavba, musel si být
vědom, že vjíždí do obce Děčín. Natož v situaci, kdy z tvrzení stěžovatele vyplývalo, že mířil do Děčína a věděl, že zmíněná stará Ústecká silnice se napojuje na ulici Květinovou,
kam vezl pytel brambor.
[37] Argumentace stěžovatele, že zastávky městské hromadné dopravy, přechody pro
chodce nebo směrové dopravní značení se
mohou nacházet i mimo území obce, resp. mimo značku vymezující začátek obce, je v projednávané věci nepřiléhavá. Nejvyšší správní
soud nezpochybňuje, že by se zmíněné prvky
nemohly nacházet i mimo území obce, resp.
v území, v němž je povolena vyšší maximální
rychlost než 50 km/h. Z fotodokumentace
pořízené správním orgánem je nicméně zřejmé, že v posuzovaném případě zejména šíře
pozemní komunikace, po níž se stěžovatel
pohyboval, kruhový objezd na trase, pouliční
obchody, restaurace a bary, které stěžovatel
míjel, jakož i další dopravní značky vyskytující se na předmětné pozemní komunikaci, dávaly průměrně bystrému účastníkovi silničního provozu tušit, že se pohybuje po území
obce, čemuž je nutné přizpůsobit rychlost.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
[38] Nelze se ztotožnit ani s argumentací
stěžovatele, že řidič si nemůže domýšlet, jakou místní úpravu (konkrétní rychlost) příslušný orgán obce zvolí a jakého účelu hodlá
osazením či neosazením značky označující
začátek obce dosáhnout. Pokud stěžovatel
vjel do zastavěného území po komunikaci, na
níž byla místní úpravou omezena rychlost na
20 km/h, a následně mířil k centru obce, měl
zbystřit svoji pozornost a uvědomit si, že snížená rychlost a počínající zástavba označují
začátek obce. Podle Nejvyššího správního
soudu tak stěžovatel věděl nebo přinejmenším vědět měl a mohl (i s přihlédnutím
k ostatním výše zmíněným okolnostem případu), že se nachází v obci.
[39] Nad rámec lze poznamenat, že za určitých specifických okolností, kdy řidič přijede do obce po komunikaci, která v rozporu se
zákonem není osazena značkou začátek obce,
a kdy s ohledem na nízkou hustotu zástavby,
ráz okolní krajiny nebo další okolnosti konkrétního případu nebude možné spravedlivě
seznat, že se vozidlo již nachází v obci, bylo by
možné závěr o absenci zavinění řidiče dovodit. O takový krajní případ se však v projednávané věci v žádném případě nejednalo.
[40] Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že krajský soud velice přesvědčivě popsal,
proč v daném případě bylo lze usuzovat na
zavinění stěžovatele ve formě minimálně nedbalosti nevědomé. Námitka nesprávného
posouzení otázky zavinění krajským soudem
je proto nedůvodná. Ve světle všech okolností projednávaného případu nemá Nejvyšší
správní soud pochyb, že stěžovatel minimálně vědět měl a mohl, že projíždí obcí. Svou
jízdu měl proto přizpůsobit okolním poměrům, především s ohledem na možný výskyt
chodců a jejich bezpečnost, jakož i s přihlédnutím k ochraně majetku a života a zdraví
ostatních účastníků provozu na pozemních
komunikacích.
Ing. Miroslav F. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o uložení pokuty, o kasační stíž- kterých zákonů (zákon o silničním provozu)