I. Za správnost vymezení záplavového území a jeho aktivní zóny odpovídá vodoprávní úřad, který je stanovuje. Na tom nic nemění, že tak činí na návrh zpracovatele, jímž je správce vodního toku (§ 66 odst. 1 a 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách).
II. Při stanovení záplavového území a jeho aktivní zóny dochází k zásahu do vlastnického práva z objektivně existujících důvodů (poloha nemovitosti v území ohroženém rozlivem), nikoli z vůle správního orgánu (§ 66 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a § 7 vyhlášky č. 236/2002 Sb., o způsobu a rozsahu zpracovávání návrhu a stanovování záplavových území). Proto se při vydávání ani přezkumu opatření obecné povahy, jímž se vyhlašují, nemohou v plném rozsahu uplatnit požadavky subsidiarity a minimalizace zásahu do práv stanovené judikaturou správních soudů pro územně plánovací dokumentaci.
[26] Stanovení aktivní zóny záplavového území vnímá stěžovatel, jakožto vlastník dotčených nemovitostí na jejím území, jako diskriminační ve srovnání s majiteli nemovitostí v obci Motyčín a Hnidousy.
[27] Nejvyšší správní soud z grafické části Podkladu pro vyhlášení záplavového území, resp. z mapových podkladů (výkres 10 a 11) ověřil, že se osa toku v k. ú. Hnidousy nachází v zakrytém profilu, pouze na začátku území je profil na velmi krátkém úseku otevřený. V k. ú. Motyčín je osa toku s otevřeným profilem pouze na malé části území, a to na jejím konci. Tvrzení zpracovatele i odpůrce, že je část Týneckého potoka v k. ú. Hnidousy zatrubněna, je tedy pravdivé. Tato skutečnost se pak logicky promítla do samotného vymezení záplavového území a jeho aktivní zóny, které jsou vymezeny pouze v pasážích před Hnidousy a za Motyčínem, kde se nachází vodní tok v otevřeném profilu.
[28] V odůvodnění napadeného opatření obecné povahy odpůrce na základě zpracovatelova vyjádření vysvětluje postup vymezení aktivní zóny záplavového území dle Metodiky stanovení aktivní zóny záplavového území (Ing. Jan Špatka, 2005), a to se zřetelem k charakteru Týneckého potoku jako drobného vodního toku a charakteristice řešeného území, které jsou určující pro průběh případného rozlivu.
[29] Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že charakter obou srovnávaných území je odlišný, což se promítlo i do stanovení aktivní zóny záplavového území a viděno optikou diskriminace, omezení vlastnického práva stěžovatele k dotčené nemovitosti není nepřípustné. Zatímco na k. ú. Brandýsek je pro ochranu zdraví, života a majetku lidí vymezení aktivní zóny potřebné, v k. ú. Hnidousy a Motyčín tomu tak není. Stěžovatelovo tvrzení, že sám odpůrce označil za důvod, proč není v Hnidousech a Motyčíně stanovena aktivní zóna záplavového území, „pravděpodobně asi zatrubnění předmětného potoka“, nemá oporu ve správním spise. Připomínky stěžovatele byly odpůrcem postoupeny zpracovateli datovou zprávou dne 14. 10. 2015, příslušné sdělení je ve správním spise založeno na č. l. 16. Vypořádání připomínek je založeno na listu následujícím, kde se zpracovatel k potencialitě ve výše uvedeném smyslu nevyjadřuje. Krajský soud proto nepochybil, když žalobní námitku diskriminace shledal nedůvodnou.
[30] Stěžovatel namítá, že odpůrce ani soud si nezjistili skutečné poměry v daném místě, a nemůže být tedy naplněna podmínka nezbytnosti míry zásahu do vlastnického práva, neboť tuto podmínku nelze ani posoudit. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v průběhu řízení před soudem nenavrhl k podpoře těchto svých tvrzení žádné důkazy (a rovněž souhlasil s projednáním věci bez nařízeného jednání). Je plně v dispozici stěžovatele (navrhovatele), aby k prokázání svých tvrzení navrhoval důkazy. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu vyvrátit skutková zjištění plynoucí z podkladů pro vydání opatření obecné povahy, měl je zpochybnit navržením konkrétních důkazů. Není úlohou správních soudů, aby za stěžovatele spekulativně vymýšlely další argumenty a prováděly důkazy v případě, kdy je skutkový stav zřejmý z podkladových materiálů.
[31] Při posouzení nezbytnosti omezení vlastnického práva stěžovatele vymezením aktivní zóny nemohl ani Nejvyšší správní soud pominout, že celý systém vymezování záplavových území a jejich aktivních zón je z podstatné části založen na modelech, vycházejících ze statistických údajů o území. Je samozřejmě úkolem odpůrce tyto údaje co nejpřesněji zjistit a vyhodnotit a je právem osob dotčených vymezením aktivní zóny jejich správnost zpochybňovat. K tomu však musí tvrdit konkrétní a relevantní skutečnosti. Samotná skutečnost, že podle vyjádření pamětníků nedošlo v průběhu 150 let v ulici, kde se nemovitosti stěžovatele nachází, k povodni, není bez dalšího překážkou k vymezení aktivní zóny záplavového území.
[32] I data poskytnutá ČHMÚ, který je ke shromažďování a vyhodnocování potřebných údajů povolán, vždy pracují s určitou mírou pravděpodobnosti. Všechna data musí odpůrce hodnotit v jejich souvislosti a statistické údaje ČHMÚ pochopitelně představují určitý odhad.
[33] Stěžovatel se dále dovolává závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát ve svém usnesení čj. 1 Ao 1/2009-120, podle kterého může dojít k omezení vlastnického práva na základě územního plánu pouze za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu: „Podmínkou zákonnosti územního plánu, kterou soud vždy zkoumá v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s., je, že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných práv z něho vyplývající mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu).“ Krajský soud však v napadeném rozsudku správně uvedl, že výše uvedené závěry nemohou bez dalšího dopadat na nyní projednávaný případ a kasační soud se s jeho závěry ztotožňuje. V případě stanovení záplavového území dochází k zásahu do vlastnického práva z objektivně existujících důvodů (poloha nemovitosti v místě hrozících záplav), nikoliv z vůle orgánu, který např. vyhradil předmětné území pro jiný účel. Z toho důvodu je specifická úprava stanovení záplavového území odlišná a závěry rozšířeného senátu na ni nemohou bez dalšího dopadat.
[34] Nejvyšší správní soud si je vědom rozsahu omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti stěžovatele v souvislosti se stanovením aktivní zóny záplavového území. Jak již bylo uvedeno, úlohou odpůrce je ověřit správnosti zjištění objektivního stavu zpracovatelem. Ve světle těchto skutečností se jeví jako chybné vyjádření odpůrce, že pouze dohlíží na to, zda podklad předložený zpracovatelem naplňuje požadavky uvedené v § 5 a § 6 odst. 5 prováděcí vyhlášky. V tomto smyslu se kasační soud plně ztotožnil s krajským soudem, který odmítl pasivní roli odpůrce jakožto formálního kontrolora vyhláškou požadovaných náležitostí. S ohledem na obsah správního spisu, napadené opatření obecné povahy a podklad pro vyhlášení záplavového území však Nejvyšší správní soud rovněž dospěl k závěru, že tento formalistický přístup odpůrce neměl vliv na zákonnost napadeného opatření obecné povahy.