1 As 190/2022- 73 - text
1 As 190/2022 - 77
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudce Faisala Husseiniho a soudkyně Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. P., zastoupený JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem Máchova 1336/11, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 15 A 38/2021
109,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 15 A 38/2021
109, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Jaroslavu Sokolovi s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 22 064 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Žalobou z 19. 2. 2021 podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom, že ho dne 17. 2. 2021 ve Věznici Valdice tři příslušníci Policejního prezidia Policie České republiky spoutali pouty na rukou a nutili jít k autu, ačkoli má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže a chůze mu způsobuje fyzické i psychické utrpení. Následně byl žalobce autem převezen na policejní stanici v Jičíně, kde mu byly přes jím vyslovený nesouhlas sejmuty daktyloskopické otisky z rukou, odebrány biologické vzorky umožňující získání informací o jeho genetickém vybavení, provedeno měření těla a pořízeny obrazové záznamy (fotografie). Žalobce se žalobou domáhal jednak určení, že namítaný zásah je nezákonný, a zároveň toho, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před provedeným nezákonným zásahem a bezodkladně zničit všechny osobní údaje získané pomocí zásahu provedeného dne 17. 2. 2021. Za žalovaného žalobce v žalobě označil Policejní prezidium České republiky.
[2] Městský soud v průběhu řízení dospěl k závěru, že v části žaloby, která se týká eskorty žalobce z věznice na policejní stanici v Jičíně, má být dle § 83 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) žalovaným Ministerstvo vnitra, neboť policie při tomto zásahu vystupovala jako ozbrojený bezpečnostní sbor, nikoli jako správní orgán. Naproti tomu v té části žaloby, která se týkala tvrzené nezákonnosti zásahu spočívajícího v odběru biologických vzorků, sejmutí daktyloskopických otisků, měření těla a pořízení fotografií, má být žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Po sdělení soudu o tomto závěru informoval žalobce soud podáním z 23. 10. 2021, že se ztotožňuje se zmíněným hodnocením otázky, které správní orgány mají být v dané věci žalovanými, a v návaznosti na to upravil žalobní žádání. Usnesením z 22. 12. 2021, č. j. 15 A 38/2021
72, pak městský soud vyloučil tu část žaloby, v níž je žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, k samostatnému projednání, a to pro nevhodnost vedení společného řízení s ohledem na místní příslušnost soudu, přičemž v této části věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud v dalším řízení věcně projednal toliko tu část původně formulované žaloby, jíž žalobce brojil proti zásahu, který měl spočívat – zjednodušeně řečeno – v eskortě na policejní stanici v Jičíně z Věznice Valdice a zpět dne 17. 2. 2021.
[2] Městský soud v průběhu řízení dospěl k závěru, že v části žaloby, která se týká eskorty žalobce z věznice na policejní stanici v Jičíně, má být dle § 83 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) žalovaným Ministerstvo vnitra, neboť policie při tomto zásahu vystupovala jako ozbrojený bezpečnostní sbor, nikoli jako správní orgán. Naproti tomu v té části žaloby, která se týkala tvrzené nezákonnosti zásahu spočívajícího v odběru biologických vzorků, sejmutí daktyloskopických otisků, měření těla a pořízení fotografií, má být žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje. Po sdělení soudu o tomto závěru informoval žalobce soud podáním z 23. 10. 2021, že se ztotožňuje se zmíněným hodnocením otázky, které správní orgány mají být v dané věci žalovanými, a v návaznosti na to upravil žalobní žádání. Usnesením z 22. 12. 2021, č. j. 15 A 38/2021
72, pak městský soud vyloučil tu část žaloby, v níž je žalovaným Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, k samostatnému projednání, a to pro nevhodnost vedení společného řízení s ohledem na místní příslušnost soudu, přičemž v této části věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud v dalším řízení věcně projednal toliko tu část původně formulované žaloby, jíž žalobce brojil proti zásahu, který měl spočívat – zjednodušeně řečeno – v eskortě na policejní stanici v Jičíně z Věznice Valdice a zpět dne 17. 2. 2021.
[3] Podle žalobního tvrzení dne 17. 2. 2021 žalobce ve Věznici Valdice spoutali na rukou tři příslušníci Policie ČR, a to navzdory tomu, že jim žalobce opakovaně říkal, že nemůže dýchat, má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže. Policisté věděli, že žalobce při chůzi trpí, přesto jej verbálně nutili k chůzi k autu, jímž ho následně odvezli na policejní stanici v Jičíně, odvedli jej do kanceláře, tam mu sejmuli pouta a nechali ho chvíli sedět na židli. Žalobce celou dobu trpěl fyzicky i psychicky, byl dušný a cítil bolest na hrudi. Žalobce byl spoután zcela bezdůvodně, což plyne i z toho, že jeden z policistů žalobce celou dobu (za chůze i při stoji) přidržoval pod levou paží, aby neupadl. Následně byly vůči žalobci provedeny shora popsané identifikační úkony (ty, jak plyne z výše uvedeného, nebyly předmětem posuzování v řízení vedeném u městského soudu). Po provedení identifikačních úkonů příslušníci Policie ČR žalobce znovu spoutali, odvezli a dopravili zpět do Věznice Valdice.
[3] Podle žalobního tvrzení dne 17. 2. 2021 žalobce ve Věznici Valdice spoutali na rukou tři příslušníci Policie ČR, a to navzdory tomu, že jim žalobce opakovaně říkal, že nemůže dýchat, má nefunkční polovinu plic a srdeční potíže. Policisté věděli, že žalobce při chůzi trpí, přesto jej verbálně nutili k chůzi k autu, jímž ho následně odvezli na policejní stanici v Jičíně, odvedli jej do kanceláře, tam mu sejmuli pouta a nechali ho chvíli sedět na židli. Žalobce celou dobu trpěl fyzicky i psychicky, byl dušný a cítil bolest na hrudi. Žalobce byl spoután zcela bezdůvodně, což plyne i z toho, že jeden z policistů žalobce celou dobu (za chůze i při stoji) přidržoval pod levou paží, aby neupadl. Následně byly vůči žalobci provedeny shora popsané identifikační úkony (ty, jak plyne z výše uvedeného, nebyly předmětem posuzování v řízení vedeném u městského soudu). Po provedení identifikačních úkonů příslušníci Policie ČR žalobce znovu spoutali, odvezli a dopravili zpět do Věznice Valdice.
[4] Žalobce v žalobě označil různé dílčí nezákonné zásahy. Ty měly spočívat jednak v tom, že v průběhu celé „akce“ nikdo nekontroloval jeho totožnost, policisté jej na policejní stanici odvezli jako „obyčejnou věc“. Dále mělo být nezákonné použití pout v průběhu eskorty. V tomto směru nebyla splněna žádná z podmínek dle § 54 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), který vyjmenovává situace, kdy je policista oprávněn použít pouta. S ohledem na žalobcův zdravotní stav nebyla dána obava z ohrožení bezpečnosti osob, majetku či veřejného pořádku a ani předpoklad žalobcova útěku. Žalobcův špatný zdravotní stav lze prokázat. Vše bylo navíc zhoršeno povinností mít nasazenou roušku. S ohledem na okolnosti věci neměli policisté právo vyzvednout žalobce z vězeňského zařízení, neboť žalobce nebyl v době zásahu osobou ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody (dále též „VTOS“), v zabezpečovací detenci, ochranném léčení či ochranné výchově, což museli policisté provádějící jeho eskortu na policejní stanici v Jičíně prokazatelně vědět. Mj. totiž neexistuje pravomocný odsuzující rozsudek, který by mu coby obžalovanému ukládal povinnost VTOS dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, či zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Policisté tak žalobci nezákonně přisoudili postavení odsouzeného a zcela ignorovali jeho námitky, že není osobou ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, ani osobou obviněnou z takového trestného činu, ani osobou, které bylo sděleno podezření z jeho spáchání. Za další důvod nezákonnosti daného zásahu žalobce označil to, že si policisté zaznamenali, že se žalobce v roce 1961 narodil v České republice. Policisté tak fabulovali otázku totožnosti žalobce, ačkoli věděli, že se narodil v Československé socialistické republice.
[4] Žalobce v žalobě označil různé dílčí nezákonné zásahy. Ty měly spočívat jednak v tom, že v průběhu celé „akce“ nikdo nekontroloval jeho totožnost, policisté jej na policejní stanici odvezli jako „obyčejnou věc“. Dále mělo být nezákonné použití pout v průběhu eskorty. V tomto směru nebyla splněna žádná z podmínek dle § 54 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), který vyjmenovává situace, kdy je policista oprávněn použít pouta. S ohledem na žalobcův zdravotní stav nebyla dána obava z ohrožení bezpečnosti osob, majetku či veřejného pořádku a ani předpoklad žalobcova útěku. Žalobcův špatný zdravotní stav lze prokázat. Vše bylo navíc zhoršeno povinností mít nasazenou roušku. S ohledem na okolnosti věci neměli policisté právo vyzvednout žalobce z vězeňského zařízení, neboť žalobce nebyl v době zásahu osobou ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody (dále též „VTOS“), v zabezpečovací detenci, ochranném léčení či ochranné výchově, což museli policisté provádějící jeho eskortu na policejní stanici v Jičíně prokazatelně vědět. Mj. totiž neexistuje pravomocný odsuzující rozsudek, který by mu coby obžalovanému ukládal povinnost VTOS dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, či zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Policisté tak žalobci nezákonně přisoudili postavení odsouzeného a zcela ignorovali jeho námitky, že není osobou ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, ani osobou obviněnou z takového trestného činu, ani osobou, které bylo sděleno podezření z jeho spáchání. Za další důvod nezákonnosti daného zásahu žalobce označil to, že si policisté zaznamenali, že se žalobce v roce 1961 narodil v České republice. Policisté tak fabulovali otázku totožnosti žalobce, ačkoli věděli, že se narodil v Československé socialistické republice.
[5] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že policisté žalobcovu identitu zjistili dostatečně a nemohlo dojít k žádné mýlce nebo záměně. To, že je žalobce osobou vykonávající trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin, je zřejmé z příslušných odsuzujících rozhodnutí. Ostatně otázkou zákonnosti žalobcova odsouzení nepřísluší správnímu soudu se zabývat. Není také zřejmé, čeho se žalobce snažil docílit tvrzením, že si policisté nesprávně zaznamenali, že se narodil v České republice, zatímco se narodil v Československé socialistické republice.
[5] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že policisté žalobcovu identitu zjistili dostatečně a nemohlo dojít k žádné mýlce nebo záměně. To, že je žalobce osobou vykonávající trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin, je zřejmé z příslušných odsuzujících rozhodnutí. Ostatně otázkou zákonnosti žalobcova odsouzení nepřísluší správnímu soudu se zabývat. Není také zřejmé, čeho se žalobce snažil docílit tvrzením, že si policisté nesprávně zaznamenali, že se narodil v České republice, zatímco se narodil v Československé socialistické republice.
[6] Především se však městský soud věnoval tomu, zda spoutání žalobce pouty a jeho převezení z Věznice Valdice na policejní stanici v Jičíně, navzdory jím deklarovanému fyzickému a psychickému utrpení a dýchacím obtížím, splňuje podmínky nezákonného zásahu. Městský soud dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť žalobce byl osobou, na kterou dopadá možnost použití pout dle § 54 písm. e) zákona o policii, neboť v den zásahu byl osobou převzatou policistou k provedení procesních úkonů z výkonu trestu odnětí svobody. Použití pout bylo i odůvodněné a přiměřené. Bylo tomu tak s ohledem na situaci, kdy žalobce nesouhlasil s provedením eskorty, pročež bylo možné se obávat, že se bude snažit identifikačním úkonům uniknout. Možnost pokusu o útěk nebylo možné zcela vyloučit a policisté mohli vzít v potaz také brutální charakter žalobcovy trestné činnosti. Pouta policisté žalobci sejmuli, jakmile se možnost útěku snížila. S přihlédnutím k okolnostem věci nebyla zásada přiměřenosti porušena ani ohledně způsobu převozu na policejní stanici. Fyzické a psychické útrapy v míře, jaké je popisuje žalobce, nebylo možné seznat.
II. Obsah kasační stížnosti, procesní postup kasačního soudu a další podání účastníků řízení
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou opřel o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. V tomto smyslu opět namítal, že byl nesprávný závěr městského soudu, že se nacházel v pozici odsouzeného. Rozsudek městského soudu měl být také nepřezkoumatelný a je dána zmatečnost řízení, neboť chyběly podmínky řízení, a to proto, že městský soud nebyl nestranný.
[8] V podrobnostech pak stěžovatel uváděl, že mu trest odnětí svobody nebyl nikdy uložen, nikdy nebyl do VTOS přijat a tato jeho tvrzení žalovaný nijak nevyvrátil. Lživé je tvrzení městského soudu, že byl pravomocně odsouzen rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Není jasné, proč a jak se tyto písemnosti, jakožto důkazy, dostaly do rukou městského soudu. Tato rozhodnutí však především neexistují, stejně jako neexistuje „osmnáctiletý trest vězení“, jak o něm hovořil žalovaný, či skutková podstata, za kterou měl být stěžovatel odsouzen. Dané písemnosti (rozhodnutí) nelze interpretovat tak, jak to činil městský soud. Mají vyfabulovaný podpis, nejsou v souladu s pravidly českého jazyka a státní znak, který je na nich uveden, je v rozporu s právním úpravou státních symbolů. Nebylo prokázáno, že je žalobce odsouzeným M. P., který vykonává trest odnětí svobody.
[8] V podrobnostech pak stěžovatel uváděl, že mu trest odnětí svobody nebyl nikdy uložen, nikdy nebyl do VTOS přijat a tato jeho tvrzení žalovaný nijak nevyvrátil. Lživé je tvrzení městského soudu, že byl pravomocně odsouzen rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Není jasné, proč a jak se tyto písemnosti, jakožto důkazy, dostaly do rukou městského soudu. Tato rozhodnutí však především neexistují, stejně jako neexistuje „osmnáctiletý trest vězení“, jak o něm hovořil žalovaný, či skutková podstata, za kterou měl být stěžovatel odsouzen. Dané písemnosti (rozhodnutí) nelze interpretovat tak, jak to činil městský soud. Mají vyfabulovaný podpis, nejsou v souladu s pravidly českého jazyka a státní znak, který je na nich uveden, je v rozporu s právním úpravou státních symbolů. Nebylo prokázáno, že je žalobce odsouzeným M. P., který vykonává trest odnětí svobody.
[9] V rámci řízení měl městský soud o informace požádat „Vězeňskou službu Věznice Valdice“, takový „subjekt“ však rovněž neexistuje. Zásadně vadná je také písemnost, kterou ve věci stěžovatelovy eskorty měl před zásahem řediteli Věznice Valdice zaslat Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR.
[10] Městský soud dle stěžovatele také nijak neodůvodnil, jak si policisté vůbec mohli dovolit jej odvézt z věznice na policejní služebnu. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ZVTOS“), ani prováděcí vyhláška k němu nic takového neumožňují. Policisté v den zásahu také se stěžovatelem neprováděli žádné procesní úkony, jak o tom hovoří § 54 písm. e) zákona o policii, a stěžovatel tuto „akci“ také nikdy neoznačil za „eskortu“. Pokud by snad mělo jít o předvedení dle § 65 odst. 1 až 3 zákona o policii (což ale nebylo jasné), byl policista po provedení úkonu povinen stěžovatele propustit, to se však nestalo.
[11] Podle stěžovatele nebyl městský soud nestranný. Soud jen spekuloval a postupoval tak, aby mohl žalobu zamítnout.
[12] Stěžovatel kasační stížnost opakovaně doplňoval. Poprvé podáním z 9. 9. 2022. V něm upozornil na to, že městský soud nerozlišil mezi procesním úkonem prováděným policistou v postavení policejního orgánu a úkonem prováděným policistou bez postavení policejního orgánu. V tomto ohledu odkázal na § 42a odst. 1 ZVTOS, dle kterého se odsouzený předá policejnímu orgánu mimo věznici na dobu nezbytně nutnou k provedení úkonu probíhajícího řízení za základě žádosti policejního orgánu. Policisté však v den zásahu nebyli v postavení orgánu činného v trestním řízení. To se týká i úkonů dle § 65 zákona o policii. Žádné řízení neprobíhalo a policisté tak nebyli ke svému postupu oprávněni.
[13] Ze dne 14. 9. 2022 je další stěžovatelovo podání, v němž stěžovatel opět upozorňuje na pochybení městského soudu při vyžádání odsuzujících rozhodnutí, která se týkají stěžovatele, stejně jako na vady „rozhodnutí“ Policie ČR o eskortě ze 17. 2. 2021.
[13] Ze dne 14. 9. 2022 je další stěžovatelovo podání, v němž stěžovatel opět upozorňuje na pochybení městského soudu při vyžádání odsuzujících rozhodnutí, která se týkají stěžovatele, stejně jako na vady „rozhodnutí“ Policie ČR o eskortě ze 17. 2. 2021.
[14] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný. Ten uvedl, že je zřejmé, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové a navazujícím usnesením Vrchního soudu v Praze shledán vinným ze spáchání úmyslných trestných činů proti životu a zdraví (pokusil se upálit svou manželku, a to v přítomnosti jejich pětiletého syna, který maminku hasil vodou z hrníčku), za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Trest vykonával od 22. 10. 2003 do 20. 10. 2021, kdy byl propuštěn na svobodu z Věznice Valdice.
[15] Dne 17. 2. 2021 byl stěžovatel příslušníky Policie České republiky, ÚSKPV Policejního prezidia České republiky, eskortován z Věznice Valdice na služebnu Územního odboru Jičín Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, a to k provedení tzv. identifikačních úkonů dle § 65 odst. 1 písm. b) zákona o policii. Městský soud správně vyhodnotil, že převoz stěžovatele z Věznice Valdice na policejní stanici v Jičíně byl proveden po právu a v souladu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v § 11 zákona o policii. Zároveň byl stěžovatel osobou, na kterou dopadal § 54 písm. e) zákona o policii, neboť v den zásahu byl osobou převzatou policistou k provedení procesních úkonů z výkonu trestu odnětí svobody. Pouta mu byla přiložena odůvodněně, jelikož existovala důvodná obava z jeho útěku, nasazení pout navíc odůvodňovala i brutální povaha úmyslné trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen, která mohla vyvolat důvodnou obavu z ohrožení bezpečnosti policistů provádějících eskortu. Zároveň byla pouta použita přiměřeně, neboť stěžovateli byla sejmuta ihned po příjezdu na policejní stanici. Stěžovatel mimo svého obecného tvrzení o „psychickém a fyzickém utrpení“ netvrdil žádnou újmu, která mu měla v důsledku eskorty na policejní stanici vzniknout. Do Jičína a zpět byl převážen automobilem, tedy ušel maximálně několik desítek metrů a policisté mu při chůzi dokonce pomáhali podpíráním (jak sám uvedl v žalobě). Policisté provádějící eskortu stěžovateli nijak neublížili na zdraví fyzickém či duševním, zacházeli s ním přiměřeně okolnostem a nepřekročili míru nezbytnou k dosažení sledovaného účelu, kterým byl převoz stěžovatele k provedení identifikačních úkonů na policejní stanici v Jičíně.
[16] Podle žalovaného stěžovatel s těmito závěry v kasační stížnosti víceméně nepolemizuje, namísto toho stejně jako v žalobě věnuje velký prostor zdůvodňování své „fixní ideje“, že v okamžiku zásahu nebyl vůbec osobou vykonávající trest odnětí svobody. V tomto směru se ani nevypořádal s konstatováním městského soudu, že nepředkládá žádnou (alespoň minimálně uvěřitelnou) verzi, jež by vysvětlovala, co v den zásahu ve Věznici Valdice pohledával.
[16] Podle žalovaného stěžovatel s těmito závěry v kasační stížnosti víceméně nepolemizuje, namísto toho stejně jako v žalobě věnuje velký prostor zdůvodňování své „fixní ideje“, že v okamžiku zásahu nebyl vůbec osobou vykonávající trest odnětí svobody. V tomto směru se ani nevypořádal s konstatováním městského soudu, že nepředkládá žádnou (alespoň minimálně uvěřitelnou) verzi, jež by vysvětlovala, co v den zásahu ve Věznici Valdice pohledával.
[17] Nejvyšší správní soud k věci poznamenává, že ke stěžovatelově žádosti ustanovil usnesením z 25. 8. 2022, č. j. 1 As 190/2022
23, stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti advokáta, JUDr. Jaroslava Sokola. Ten ve věci kasační soud informoval dne 26. 10. 2022 o způsobu zastupování stěžovatele, a to i s ohledem na zdravotní stav stěžovatele i advokáta.
[18] Dne 2. 11. 2022 obdržel Nejvyšší správní soud od žalovaného žádost ÚSKPV Policejního prezidia ČR o umožnění provedení identifikačních úkonů z 11. 2. 2021, č. j. PPR
6013
3/ČJ
2021
990320; žádanku ÚSKPV Policejního prezidia ČR o vydání vězně z 11. 2. 2021, č. j. PPR
6013
4/ČJ
2021
990320; přípis Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice z 26. 10. 2022, č. j. VS
207240
2/ČJ
2022
802240
PROP, kterým tato potvrzuje, že jí oba zmíněné dokumenty byly doručeny dne 12. 2. 2021.
[19] V reakci na to ustanovený advokát zaslal Nejvyššímu správnímu soudu vyjádření, v němž poukazuje na nejrůznější nejasnosti a nestandardnosti listin zmíněných v předchozím bodě. To doprovodil vyjádřením samotného stěžovatele, který uvedl, že dané písemnosti Policie ČR nejsou v souladu s § 42a ZVTOS, jak jej stěžovatel již zmiňoval.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost shledává důvodnou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a pro nepřezkoumatelnost. Za nedůvodnou pak soud považuje kasační stížnost z hlediska § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[22] Dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. V této souvislosti stěžovatel argumentuje, že městský soud byl vůči němu podjatý, směřuje tedy ke zmatečnosti rozsudku z toho důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
[23] Stěžovatel měl možnost namítnout podjatost soudců, kteří ve věci rozhodovali, již v řízení před městským soudem, neučinil tak ale. Podjatost tedy nyní namítá až na základě výsledku řízení. K tomu kasační soud uvádí, že „[d]ůvod zmatečnosti spočívající v existenci vyloučeného soudce nicméně dává účastníkovi druhou šanci namítat podjatost soudce krajského soudu. Zákon totiž nepodmiňuje přípustnost této kasační námitky předchozím uplatněním námitky podjatosti před krajským soudem“ (Kühn, Z. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 931). Pro uplatnění uvedeného kasačního důvodu tedy není překážkou, že námitku podjatosti stěžovatel nevznesl již v řízení před městským soudem. Zároveň však tuto kasační námitku zjevně nelze považovat za důvodnou. Stěžovatel totiž argumentuje tím, jak soud ve věci procesně postupoval a jak ve svém důsledku rozhodl. To však je očividně situace, na kterou pamatuje § 8 odst. 1 s. ř. s., dle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (zjevně tu také nejsou objektivní okolnosti, alespoň žalobce je konkrétně netvrdí, týkající se procesního postupu městského soudu, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudci měli určitý, nikoliv nezaujatý vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – blíže například viz usnesení NSS z 13. 12. 2018, č. j. Nao 164/2018
83). Kasační soud tak znovu konstatuje, že námitka vady dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. není důvodná.
[23] Stěžovatel měl možnost namítnout podjatost soudců, kteří ve věci rozhodovali, již v řízení před městským soudem, neučinil tak ale. Podjatost tedy nyní namítá až na základě výsledku řízení. K tomu kasační soud uvádí, že „[d]ůvod zmatečnosti spočívající v existenci vyloučeného soudce nicméně dává účastníkovi druhou šanci namítat podjatost soudce krajského soudu. Zákon totiž nepodmiňuje přípustnost této kasační námitky předchozím uplatněním námitky podjatosti před krajským soudem“ (Kühn, Z. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 931). Pro uplatnění uvedeného kasačního důvodu tedy není překážkou, že námitku podjatosti stěžovatel nevznesl již v řízení před městským soudem. Zároveň však tuto kasační námitku zjevně nelze považovat za důvodnou. Stěžovatel totiž argumentuje tím, jak soud ve věci procesně postupoval a jak ve svém důsledku rozhodl. To však je očividně situace, na kterou pamatuje § 8 odst. 1 s. ř. s., dle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (zjevně tu také nejsou objektivní okolnosti, alespoň žalobce je konkrétně netvrdí, týkající se procesního postupu městského soudu, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudci měli určitý, nikoliv nezaujatý vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – blíže například viz usnesení NSS z 13. 12. 2018, č. j. Nao 164/2018
83). Kasační soud tak znovu konstatuje, že námitka vady dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. není důvodná.
[24] Jádro posuzovaného případu představuje otázka, zda spoutání stěžovatele pouty a jeho převezení z Věznice Valdice na policejní stanici v Jičíně, navzdory stěžovatelem deklarovaným dýchacím obtížím a fyzickému a psychickému utrpení, které mu způsobovalo, představovalo nezákonný zásah. Takto věc v souladu s petitem žaloby pojal i městský soud (viz bod 30 jeho rozsudku). Zároveň kasační soud ve stručnosti uvádí, že tak městský soud učinil na půdorysu zákonného a judikaturního vymezení tzv. nezákonného zásahu (bod 29 napadeného rozsudku).
[24] Jádro posuzovaného případu představuje otázka, zda spoutání stěžovatele pouty a jeho převezení z Věznice Valdice na policejní stanici v Jičíně, navzdory stěžovatelem deklarovaným dýchacím obtížím a fyzickému a psychickému utrpení, které mu způsobovalo, představovalo nezákonný zásah. Takto věc v souladu s petitem žaloby pojal i městský soud (viz bod 30 jeho rozsudku). Zároveň kasační soud ve stručnosti uvádí, že tak městský soud učinil na půdorysu zákonného a judikaturního vymezení tzv. nezákonného zásahu (bod 29 napadeného rozsudku).
[25] Nejvyšší správní soud také úvodem konstatuje, že plně souhlasí se závěry městského soudu, jak byly formulovány v bodech 23 až 27 napadeného rozsudku. Kasační soud tak nehodlá blíže rozebírat stěžovatelovu poněkud fantaskní polemiku o tom, že v den tvrzeného nezákonného zásahu nebyl osobou vykonávající trest odnětí svobody a s tím spojené dílčí argumenty. Není důvod pochybovat o tom, že stěžovatel byl podle pravomocných rozhodnutí trestních soudů (rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 10. 2003, č. j. 2 T 3/2003
545, a usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 1. 2004, sp. zn. 7 To 156/03) shledán vinným ze spáchání závažných úmyslných trestných činů, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Není pochybením, pokud si v této věci městský soud, ostatně k výslovné stěžovatelově argumentaci, daná rozhodnutí trestních soudů obstaral. Jak také městský soud konstatoval, pokud měl stěžovatel z jakéhokoli důvodu za to, že je ve VTOS držen nezákonně, mohl a měl v tomto směru využít prostředky ochrany, které jsou mu k dispozici [§ 78 odst. 2 písm. f) ZVTOS]. Správní soud však je rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal, vázán (§ 52 odst. 2 s. ř. s.), přičemž stěžovatel nenabídl žádné smysluplné vysvětlení, proč tedy, pokud není osobou ve VTOS, v daný den trávil svůj čas ve Věznici Valdice. V tomto kontextu byla identifikace stěžovatele provedená zasahujícími policisty zcela dostatečná. V dané souvislosti je pro věc také zcela irelevantní argumentace, že se stěžovatel nenarodil v České republice, nýbrž v Československé socialistické republice.
[26] V posuzované věci je přitom klíčový § 54 písm. e) zákona o policii, dle kterého policista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby […] převzaté policistou k provedení procesních úkonů z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranného léčení nebo ochranné výchovy. O toto ustanovení opřel svou argumentaci týkající se použití pout, a to v jeho širším kontextu, žalovaný ve vyjádření k žalobě a jako rozhodný faktor a východisko pro další úvahy je využil i městský soud (body 32 až 35 napadeného rozsudku).
[26] V posuzované věci je přitom klíčový § 54 písm. e) zákona o policii, dle kterého policista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby […] převzaté policistou k provedení procesních úkonů z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranného léčení nebo ochranné výchovy. O toto ustanovení opřel svou argumentaci týkající se použití pout, a to v jeho širším kontextu, žalovaný ve vyjádření k žalobě a jako rozhodný faktor a východisko pro další úvahy je využil i městský soud (body 32 až 35 napadeného rozsudku).
[27] Nejvyšší správní soud však konstatuje, že takový závěr městského soudu není správný. Sice není důvodu pochybovat o tom, že žalobce byl v rozhodný den osobou ve výkonu trestu odnětí svobody (viz bod [25]), avšak pro použití pout příslušníky policie dle daného ustanovení je třeba splnit i další podmínky. Zásadní zde tak je, že dotčená osoba musí být policistou převzata „k provedení procesních úkonů“. Žádné „procesní úkony“ však kasační soud neshledává (ostatně i takto, pokud se pominou poněkud absurdní námitky o tom, že stěžovatel není osobou ve VTOS, v jejichž rámci tato klíčová zmínka do jisté míry „zapadla“, stěžovatel argumentoval). Za procesní úkon totiž nelze považovat důvod, pro který byl stěžovatel z věznice „převzat“ a který spočívá v „získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace“ dle § 65 zákona o policii (viz rozhodnutí o eskortě Policejního prezidia České republiky ze 17. 2. 2021, č. j. PPR
6013
6/ČJ
2021
990320, a také související úřední záznam z téhož dne č. j. PPR
6013
8/ČJ
2021
990320).
[28] Podle § 65 odst. 1 písm. b) zákona o policii policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u […] osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu […] snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Již v rozsudku z 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017
33, přitom Nejvyšší správní soud v bodě 8 konstatoval, že „je nutno striktně odlišit úkony policejních orgánů podle § 65 zákona o policii a podle § 114 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Policejní orgány při provádění identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii plní úkoly v oblasti veřejné správy spočívající v tom, že vytvářejí a spravují databázi údajů využitelných při pátrání po trestné činnosti a jejím potírání. Nejedná se tedy o obstarávání důkazů pro objasnění trestní věci, v níž je předvolaná osoba obviněna. Identifikační úkony tudíž jako takové nevedou k naplnění účelu trestního řízení vedeného proti předvolané osobě. Žalovaná tak v daném případě nevystupuje v pozici orgánu činného v trestním řízení, ale v pozici správního orgánu (k dané problematice viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13 či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 9 As 168/2015
43 a ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017
93).“
[28] Podle § 65 odst. 1 písm. b) zákona o policii policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u […] osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu […] snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Již v rozsudku z 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017
33, přitom Nejvyšší správní soud v bodě 8 konstatoval, že „je nutno striktně odlišit úkony policejních orgánů podle § 65 zákona o policii a podle § 114 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Policejní orgány při provádění identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii plní úkoly v oblasti veřejné správy spočívající v tom, že vytvářejí a spravují databázi údajů využitelných při pátrání po trestné činnosti a jejím potírání. Nejedná se tedy o obstarávání důkazů pro objasnění trestní věci, v níž je předvolaná osoba obviněna. Identifikační úkony tudíž jako takové nevedou k naplnění účelu trestního řízení vedeného proti předvolané osobě. Žalovaná tak v daném případě nevystupuje v pozici orgánu činného v trestním řízení, ale v pozici správního orgánu (k dané problematice viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13 či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 9 As 168/2015
43 a ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017
93).“
[29] Z uvedeného tedy plyne, že policie v dané věci nevystupovala jako orgán činný v trestním řízení a v tomto smyslu ani nevystupovala v jakémkoli trestním řízení (jen na okraj kasační soud uvádí, že i přes jednání v pozici správního orgánu není zřejmé, že by v dotčené věci šlo o jakékoli správní řízení), v němž by prováděla „procesní úkony“.
[30] O tom, že pro postup dle § 54 písm. e) zákona o policii bylo třeba, aby převzetí osoby bylo vykonáno skutečně „k provedení procesních úkonů“, tedy ve vazbě na konkrétní (trestní) řízení, nasvědčuje i novelizace zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „trestní řád“) a dalších zákonů, provedená zákonem č. 459/2011 Sb., která s účinností od 1. 1. 2012 změnila § 54 písm. d) a e) zákona o policii a přidala možnost nasadit pouta i osobám dodávaným do výkonu zabezpečovací detence, ochranného léčení nebo ochranné výchovy a dále osobám převzatým k provedení procesních úkonů ze zabezpečovací detence a z ochranné výchovy. Důvodová zpráva k zákonu č. 459/2011 Sb. v tomto směru uváděla, že „[v]zhledem k navrženým změnám § 83c a 354 trestního řádu, na jejichž základě zajišťuje dodání nebezpečné osoby do výkonu zabezpečovací detence Policie ČR (obdobně jako je tomu u dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody – § 321 trestního řádu), je zapotřebí zakotvit oprávnění policisty užít i v tomto případě nezbytné prostředky k realizaci dodání osoby do výkonu zabezpečovací detence, tj. zejména užít v případě potřeby pouta nebo umístit nebezpečnou osobu do policejní cely. Obdobná oprávnění se přiznávají policistovi také vůči osobám, jimž bylo uloženo ochranné léčení nebo ochranná výchova.“
[30] O tom, že pro postup dle § 54 písm. e) zákona o policii bylo třeba, aby převzetí osoby bylo vykonáno skutečně „k provedení procesních úkonů“, tedy ve vazbě na konkrétní (trestní) řízení, nasvědčuje i novelizace zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „trestní řád“) a dalších zákonů, provedená zákonem č. 459/2011 Sb., která s účinností od 1. 1. 2012 změnila § 54 písm. d) a e) zákona o policii a přidala možnost nasadit pouta i osobám dodávaným do výkonu zabezpečovací detence, ochranného léčení nebo ochranné výchovy a dále osobám převzatým k provedení procesních úkonů ze zabezpečovací detence a z ochranné výchovy. Důvodová zpráva k zákonu č. 459/2011 Sb. v tomto směru uváděla, že „[v]zhledem k navrženým změnám § 83c a 354 trestního řádu, na jejichž základě zajišťuje dodání nebezpečné osoby do výkonu zabezpečovací detence Policie ČR (obdobně jako je tomu u dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody – § 321 trestního řádu), je zapotřebí zakotvit oprávnění policisty užít i v tomto případě nezbytné prostředky k realizaci dodání osoby do výkonu zabezpečovací detence, tj. zejména užít v případě potřeby pouta nebo umístit nebezpečnou osobu do policejní cely. Obdobná oprávnění se přiznávají policistovi také vůči osobám, jimž bylo uloženo ochranné léčení nebo ochranná výchova.“
[31] Témuž pak nasvědčuje i § 42a ZVTOS (nadepsaný v zákoně jako „předávání odsouzených“, na který stěžovatel adresně odkázal sice až v kasační stížnosti, který však implicitně souvisí již s jeho argumentací žalobní). Dle věty první § 42a odst. 1 ZVTOS tak odsouzený se předá policejnímu orgánu mimo věznici na dobu nezbytně nutnou k provedení úkonu probíhajícího řízení na základě písemné žádosti obsahující odůvodnění takového postupu. Toto ustanovení bylo do ZVTOS vloženo s účinností od 1. 1. 2014 novelizací provedenou zákonem č. 276/2013 Sb. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu „[n]avržené nové ustanovení odstraňuje nedostatek stávající právní úpravy, která problematiku předávání odsouzených policejním orgánům k provádění úkonů mimo věznici neupravuje. Do současné doby odsouzené za účelem provedení policejních úkonů eskortovali příslušníci Vězeňské služby ČR. Cílem je současně minimalizovat počty eskort odsouzených a snížit s tím spojené náklady Vězeňské služby ČR. V textu odstavce 1 se promítá zcela samostatné a nezávislé postavení Generální inspekce bezpečnostních sborů, která má vlastní organizační strukturu (blíže v zákoně č. 341/2011 Sb.).“ Z uvedeného plyne, že řeší právě problematiku předávání odsouzených policejním orgánům, přičemž se tak činí „na dobu nezbytně nutnou k provedení úkonu probíhajícího řízení“.
[31] Témuž pak nasvědčuje i § 42a ZVTOS (nadepsaný v zákoně jako „předávání odsouzených“, na který stěžovatel adresně odkázal sice až v kasační stížnosti, který však implicitně souvisí již s jeho argumentací žalobní). Dle věty první § 42a odst. 1 ZVTOS tak odsouzený se předá policejnímu orgánu mimo věznici na dobu nezbytně nutnou k provedení úkonu probíhajícího řízení na základě písemné žádosti obsahující odůvodnění takového postupu. Toto ustanovení bylo do ZVTOS vloženo s účinností od 1. 1. 2014 novelizací provedenou zákonem č. 276/2013 Sb. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu „[n]avržené nové ustanovení odstraňuje nedostatek stávající právní úpravy, která problematiku předávání odsouzených policejním orgánům k provádění úkonů mimo věznici neupravuje. Do současné doby odsouzené za účelem provedení policejních úkonů eskortovali příslušníci Vězeňské služby ČR. Cílem je současně minimalizovat počty eskort odsouzených a snížit s tím spojené náklady Vězeňské služby ČR. V textu odstavce 1 se promítá zcela samostatné a nezávislé postavení Generální inspekce bezpečnostních sborů, která má vlastní organizační strukturu (blíže v zákoně č. 341/2011 Sb.).“ Z uvedeného plyne, že řeší právě problematiku předávání odsouzených policejním orgánům, přičemž se tak činí „na dobu nezbytně nutnou k provedení úkonu probíhajícího řízení“.
[32] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že názor městského soudu, podle něhož možnost poutání stěžovatele a jeho eskorty z věznice vyplývá z § 54 písm. e) zákona o policii, je chybný. V posuzované situaci neměla policie pro své jednání zmocnění vyplývající z § 54 písm. e) zákona o policii. Proto nyní není namístě hodnotit ani závěr městského soudu, že samotné poutání stěžovatele a (způsob) jeho dopravení na policejní stanici (a zpět) odpovídalo principu proporcionality a podmínkám použití donucovacích prostředků dle zákona o policii. Tato úvaha totiž musí následovat až po zjištění, zda pro své jednání policie měla, jak již bylo zmíněno, zákonné zmocnění. V tomto směru učinil městský soud nesprávný právní závěr.
[32] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že názor městského soudu, podle něhož možnost poutání stěžovatele a jeho eskorty z věznice vyplývá z § 54 písm. e) zákona o policii, je chybný. V posuzované situaci neměla policie pro své jednání zmocnění vyplývající z § 54 písm. e) zákona o policii. Proto nyní není namístě hodnotit ani závěr městského soudu, že samotné poutání stěžovatele a (způsob) jeho dopravení na policejní stanici (a zpět) odpovídalo principu proporcionality a podmínkám použití donucovacích prostředků dle zákona o policii. Tato úvaha totiž musí následovat až po zjištění, zda pro své jednání policie měla, jak již bylo zmíněno, zákonné zmocnění. V tomto směru učinil městský soud nesprávný právní závěr.
[33] Pokud však se klíčový závěr městského soudu opírá o věcně nesprávnou úvahu, je ve zbytku třeba napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný, neboť neodpovídá na stěžovatelovu argumentaci, že vůbec nebyly dány podmínky pro použití pout a převezení stěžovatele mimo věznici na policejní stanici. Pakliže totiž v dalším řízení setrvá na závěru o zákonnosti zásahu žalovaného (resp. policie), bude se muset zabývat otázkou, kterou nechal do značné míry stranou, a která tvořila podstatnou část argumentace žalovaného a předložených písemností policie, a to sice, zda eventuálně zmocnění k jednání policie nevyplývalo z § 65 zákona o policii. Přitom podle § 65 odst. 2 zákona o policii nelze
li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde
li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. Překonání odporu dotčené osoby je až subsidiární vůči výzvě. Zároveň je dán další aspekt subsidiarity vyplývající z věty první § 65 odst. 3 zákona o policii, a to sice, nelze
li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Primární tak vůči předvedení (i zde se bude muset městský soud vypořádat s otázkou aplikovatelnosti tohoto institutu) tak má být provedení úkonu „na místě“. Není též možné pustit ze zřetele, za jakých podmínek je aplikovatelná věta druhá § 65 odst. 3 zákona o policii (a jaký význam v této souvislosti má), a to sice, že po provedení úkonu policista osobu propustí. Jen stěží si lze totiž představit, že toto ustanovení míří na osoby, které policista převezme z VTOS nebo z jiného zařízení, v němž je omezena jejich osobní svoboda. Je však předčasné, aby se nyní těmito otázkami jako první a komplexně zabýval kasační soud. Tyto úvahy musí být součástí rozsudku městského soudu, přičemž Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá závěry, k nimž městský soud dospěje.
[33] Pokud však se klíčový závěr městského soudu opírá o věcně nesprávnou úvahu, je ve zbytku třeba napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný, neboť neodpovídá na stěžovatelovu argumentaci, že vůbec nebyly dány podmínky pro použití pout a převezení stěžovatele mimo věznici na policejní stanici. Pakliže totiž v dalším řízení setrvá na závěru o zákonnosti zásahu žalovaného (resp. policie), bude se muset zabývat otázkou, kterou nechal do značné míry stranou, a která tvořila podstatnou část argumentace žalovaného a předložených písemností policie, a to sice, zda eventuálně zmocnění k jednání policie nevyplývalo z § 65 zákona o policii. Přitom podle § 65 odst. 2 zákona o policii nelze
li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde
li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity. Překonání odporu dotčené osoby je až subsidiární vůči výzvě. Zároveň je dán další aspekt subsidiarity vyplývající z věty první § 65 odst. 3 zákona o policii, a to sice, nelze
li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Primární tak vůči předvedení (i zde se bude muset městský soud vypořádat s otázkou aplikovatelnosti tohoto institutu) tak má být provedení úkonu „na místě“. Není též možné pustit ze zřetele, za jakých podmínek je aplikovatelná věta druhá § 65 odst. 3 zákona o policii (a jaký význam v této souvislosti má), a to sice, že po provedení úkonu policista osobu propustí. Jen stěží si lze totiž představit, že toto ustanovení míří na osoby, které policista převezme z VTOS nebo z jiného zařízení, v němž je omezena jejich osobní svoboda. Je však předčasné, aby se nyní těmito otázkami jako první a komplexně zabýval kasační soud. Tyto úvahy musí být součástí rozsudku městského soudu, přičemž Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá závěry, k nimž městský soud dospěje.
[34] V následujícím řízení bude muset městský soud také ještě jednou zvážit další aspekt věci, konkrétně kdo má být žalovaným. Ve výroku I. usnesení z 13. 10. 2021, č. j. 15 A 38/2021
41 (na jehož základě pak žalobce upravil svou žalobu), dospěl k závěru, že žalovaným má být Ministerstvo vnitra. Učinil tak na základě úvahy, že policie v daném případě nevystupovala jako správní orgán, nýbrž jako ozbrojený bezpečností sbor, což vede k závěru, že žalovaným je právě Ministerstvo vnitra (viz § 83 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ovšem připomíná, že policejní orgány při provádění identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii plní úkoly v oblasti veřejné správy a nevystupují tedy v pozici orgánu činného v trestním řízení, ale v pozici správního orgánu (viz bod [28] shora; srov. např. také usnesení NSS z 11. 3. 2020, č. j. Nad 22/2020
35). Pokud však policie „předvedením“ konkrétní osoby vytváří předpoklady pro výkon své správní činnosti, je třeba se v dalším řízení opět detailně zabývat tím, jaké má být označení žalovaného.
[34] V následujícím řízení bude muset městský soud také ještě jednou zvážit další aspekt věci, konkrétně kdo má být žalovaným. Ve výroku I. usnesení z 13. 10. 2021, č. j. 15 A 38/2021
41 (na jehož základě pak žalobce upravil svou žalobu), dospěl k závěru, že žalovaným má být Ministerstvo vnitra. Učinil tak na základě úvahy, že policie v daném případě nevystupovala jako správní orgán, nýbrž jako ozbrojený bezpečností sbor, což vede k závěru, že žalovaným je právě Ministerstvo vnitra (viz § 83 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ovšem připomíná, že policejní orgány při provádění identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii plní úkoly v oblasti veřejné správy a nevystupují tedy v pozici orgánu činného v trestním řízení, ale v pozici správního orgánu (viz bod [28] shora; srov. např. také usnesení NSS z 11. 3. 2020, č. j. Nad 22/2020
35). Pokud však policie „předvedením“ konkrétní osoby vytváří předpoklady pro výkon své správní činnosti, je třeba se v dalším řízení opět detailně zabývat tím, jaké má být označení žalovaného.
[35] V kontextu shora uvedených závěrů pak je předčasné vypořádávat námitky obsažené v doplněních kasační stížnosti ze 14. 12. 2022 (viz bod [19] shora). Těm bude případně možné se věnovat v dalším řízení před městským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a s ohledem na to zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení podle § 110 odst. 1 s. ř. s. Zruší
li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí
li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí § 110 odst. 4 s. ř. s.). Povinností městského soudu bude v se dalším řízení přezkoumatelně vypořádat s tím, zda vůbec existovalo zmocnění pro rozebírané jednání policie. Až po zodpovězení této otázky bude třeba se zabývat zákonností jednání policie v užším smyslu, tedy jestli byl při jednání se stěžovatelem dodržen princip přiměřenosti a zda bylo do jeho práv bylo zasaženo v souladu se zákonem. Tomu ovšem musí předcházet opětovná úvaha, kdo má být ve věci považován za žalovaného.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
[38] Stěžovateli byl k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Jaroslav Sokol. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V této věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci odměnu za zastupování přiznal v následující výši. Odměna zástupce stěžovatele a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V daném případě se jednalo o šest úkonů právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, čtyři porady s klientem přesahující jednu hodinu, doplnění kasační stížnosti) a šest režijních paušálů, a to ve výši 6 × 3 100 Kč a 6 × 300 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b), c) a d), § 13 odst. 4 advokátního tarifu], tedy celkem 20 400 Kč. Dále ustanovenému zástupci náleží náhrada za zmeškaný čas a cestovné za cesty veřejnou hromadnou dopravou ve dnech 8. 9., 25. 10., 16. 11. a 14. 12. 30. 8. 2022 ze sídla advokáta k poradě s klientem do místa jeho bydliště a zpět (1 600 Kč + 4 × 2 × 8 Kč). Celkem jde tedy o částku 22 064 Kč. Naopak kasační soud neuznal za účelný úkon, za který by advokátovi náležela odměna, podání z 26. 10. 2022, v němž ustanovený zástupce soud pouze informoval, že se s klientem sešel a poradil, přičemž soudu sdělil dosavadní vyčíslení své odměny za tyto úkony. Kasační soud proto rozhodl, jak uvedeno výroku II. Uvedená částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
[39] Nejvyšší správní soud dodává, že ustanovený zástupce přípisem z 29. 6. 2023 požádal o zrušení svého ustanovení jako zástupce stěžovatele pro kasační řízení. Uvedl, že zástupcem byl ustanoven zejména z důvodu výkonu advokacie v blízkosti tehdejšího stěžovatelova bydliště. Stěžovatel se však přestěhoval na Slovensko, čímž došlo k podstatné změně okolností, kterými soud odůvodnil své rozhodnutí o ustanovení. Nadto advokát již dosáhl věku 69 let a není už držitelem řidičského oprávnění, pročež by pro účely kontaktu se stěžovatelem byl odkázán na veřejnou dopravu. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele ani není reálné, aby jej stěžovatel navštěvoval v jeho sídle. O zrušení ustanovení však kasační soud nerozhodl, neboť měl za to, že v řízení již není nutné činit další úkony, které by si vyžadovaly advokátovy aktivity. Ten se v minulosti se stěžovatelem více než hojně scházel ke konzultacím a kasační stížnost, která byla plně projednatelná již před jeho ustanovením, také stručně doplnil. V nynějším řízení již tedy stěžovatelovu zástupci bude toliko doručován rozsudek s tím, aby stěžovatele ve věci řádně informoval, což nelze považovat na úkon, který by jej nadměrně zatěžoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2023
Ivo Pospíšil
předseda senátu