Z účelu právní úpravy ochrany spotřebitele vyplývá, že při hodnocení nekalosti
obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele] je třeba vždy posoudit, zda byl zaměnitelností označení výrobku nebo zboží
s ochrannou známkou skutečně ohrožen spotřebitel. Hlavním východiskem nemůže být případné poškození vlastníka ochranné známky.
Z účelu právní úpravy ochrany spotřebitele vyplývá, že při hodnocení nekalosti
obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele] je třeba vždy posoudit, zda byl zaměnitelností označení výrobku nebo zboží
s ochrannou známkou skutečně ohrožen spotřebitel. Hlavním východiskem nemůže být případné poškození vlastníka ochranné známky.
[16] Stěžovatelka namítá, že při posuzování uvedené zaměnitelnosti nabízeného zboží
se zapsanou ochrannou známkou nelze po
správním orgánu požadovat, aby hodnotil
i povědomí spotřebitelů o dané ochranné
známce na trhu. Zákon o ochraně spotřebitele
takový požadavek podle stěžovatelky neobsahuje. Stěžovatelka má pravdu, že výše citované ustanovení zákona o ochraně spotřebitele
požadavek hodnocení povědomí spotřebitelů
o dané ochranné známce výslovně nestanoví.
Výše citované ustanovení zákona o ochraně
spotřebitele však v otázce zaměnitelnosti odkazuje na zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jehož relevantní ustanovení
jsou provedením směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES, kterou se sbližují
právní předpisy členských států o ochranných
známkách. Při posuzování zaměnitelnosti je
proto třeba vycházet i z příslušné unijní úpravy známkového práva a s tím související judikatury Soudního dvora (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014,
čj. 9 As 49/2013-44). Směrnice 2008/95/ES
mimo jiné v bodu 11 své preambule vymezila, že „[o]chrana by se měla vztahovat rovněž na případy podobnosti mezi známkou
a označením a mezi výrobky nebo službami.
Je nezbytné vykládat pojem podobnosti v souvislosti s nebezpečím záměny. Nebezpečí záměny, jehož posouzení závisí na mnoha faktorech, a zejména na povědomí o ochranné
známce na trhu, na asociaci, která může
vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, na stupni podobnosti mezi
ochrannou známkou a označením a mezi
označenými výrobky nebo službami, by mělo
představovat zvláštní podmínku ochrany.“
Její čl. 5 odst. 1 písm. b) pak stanoví: „Ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího
majitele výlučná práva. majitel je oprávněn
zakázat všem třetím osobám, které nemají
jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly
[...] označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou znám-
97
kou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo
služeb označovaných ochrannou známkou
a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace
označení s ochrannou známkou.“
[16] Stěžovatelka namítá, že při posuzování uvedené zaměnitelnosti nabízeného zboží
se zapsanou ochrannou známkou nelze po
správním orgánu požadovat, aby hodnotil
i povědomí spotřebitelů o dané ochranné
známce na trhu. Zákon o ochraně spotřebitele
takový požadavek podle stěžovatelky neobsahuje. Stěžovatelka má pravdu, že výše citované ustanovení zákona o ochraně spotřebitele
požadavek hodnocení povědomí spotřebitelů
o dané ochranné známce výslovně nestanoví.
Výše citované ustanovení zákona o ochraně
spotřebitele však v otázce zaměnitelnosti odkazuje na zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jehož relevantní ustanovení
jsou provedením směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES, kterou se sbližují
právní předpisy členských států o ochranných
známkách. Při posuzování zaměnitelnosti je
proto třeba vycházet i z příslušné unijní úpravy známkového práva a s tím související judikatury Soudního dvora (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014,
čj. 9 As 49/2013-44). Směrnice 2008/95/ES
mimo jiné v bodu 11 své preambule vymezila, že „[o]chrana by se měla vztahovat rovněž na případy podobnosti mezi známkou
a označením a mezi výrobky nebo službami.
Je nezbytné vykládat pojem podobnosti v souvislosti s nebezpečím záměny. Nebezpečí záměny, jehož posouzení závisí na mnoha faktorech, a zejména na povědomí o ochranné
známce na trhu, na asociaci, která může
vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, na stupni podobnosti mezi
ochrannou známkou a označením a mezi
označenými výrobky nebo službami, by mělo
představovat zvláštní podmínku ochrany.“
Její čl. 5 odst. 1 písm. b) pak stanoví: „Ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího
majitele výlučná práva. majitel je oprávněn
zakázat všem třetím osobám, které nemají
jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly
[...] označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou znám-
97
kou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo
služeb označovaných ochrannou známkou
a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace
označení s ochrannou známkou.“
[17] Při výkladu vnitrostátního práva,
přijatého za účelem provádění směrnice
(v posuzované věci směrnice 2008/95/ES), je
vnitrostátní orgán povinen vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo podle smyslu a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku
uvedeného ve směrnici, za předpokladu, že
takový výklad vnitrostátní předpis umožňuje.
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému
je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být
dosaženo, přičemž volba formy a prostředků
se ponechává vnitrostátním orgánům (např.
rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984,
Von Colson a Kamann, C-14/83, Recueil,
s. 1891, či rozsudek ze dne 13. 11. 1990, marleasing, C-106/89, Recueil, I-4135). Je proto
nasnadě, že při výkladu § 2 odst. 1 písm. r)
bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele je nutno zásadně postupovat tak, aby tento výklad
byl konformní s příslušnými ustanoveními
směrnice 2008/95/ES, zejména pak s jejím čl. 5
odst. 1 písm. b), a tedy i s judikaturou Soudního dvora, která se k výkladu tohoto článku
vztahuje (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2014, čj. 7 As 17/2014-31).
[17] Při výkladu vnitrostátního práva,
přijatého za účelem provádění směrnice
(v posuzované věci směrnice 2008/95/ES), je
vnitrostátní orgán povinen vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo podle smyslu a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku
uvedeného ve směrnici, za předpokladu, že
takový výklad vnitrostátní předpis umožňuje.
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému
je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být
dosaženo, přičemž volba formy a prostředků
se ponechává vnitrostátním orgánům (např.
rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984,
Von Colson a Kamann, C-14/83, Recueil,
s. 1891, či rozsudek ze dne 13. 11. 1990, marleasing, C-106/89, Recueil, I-4135). Je proto
nasnadě, že při výkladu § 2 odst. 1 písm. r)
bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele je nutno zásadně postupovat tak, aby tento výklad
byl konformní s příslušnými ustanoveními
směrnice 2008/95/ES, zejména pak s jejím čl. 5
odst. 1 písm. b), a tedy i s judikaturou Soudního dvora, která se k výkladu tohoto článku
vztahuje (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2014, čj. 7 As 17/2014-31).
[18] Soudní dvůr vymezil relativně objektivní kritéria, která musí orgán aplikace práva při
posuzování zaměnitelnosti uplatnit. Z rozsudku
ze dne 10. 4. 2008, Adidas AG a Adidas Benelux
BV proti marca mode CV a další, C-102/07, Recueil, s. I-2439, vyplývá, že „posouzení [nebezpečí záměny] nezávisí pouze na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou a označením,
ale rovněž na tom, jak snadno může vzniknout asociace mezi označením a dotčenou
ochrannou známkou, zejména s ohledem na
povědomí o ochranné známce na trhu. Čím
více je totiž ochranná známka známá, tím
vyšší bude počet hospodářských subjektů,
které budou chtít užívat podobná označení.
Přítomnost velkého počtu výrobků nesoucích
podobná označení na trhu by mohla porušit
práva z ochranné známky, neboť by mohla snížit rozlišovací způsobilost ochranné známky
98
a ohrozit její základní funkci, kterou je zaručit
spotřebitelům původ dotčených výrobků.“ Soudní dvůr též uvedl, že „pravděpodobnost záměny
je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke
všem faktorům relevantním pro okolnosti případu“, přičemž toto globální zhodnocení zejména vizuální či významové musí „vycházet z celkového dojmu, kterým známky působí, a je
nutné vzít v úvahu zejména jejich distinktivní
a dominantní prvky“ (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 11. 11. 1997, SABEl BV proti Puma
AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, Recueil,
s. I-6191, bod 23).
[18] Soudní dvůr vymezil relativně objektivní kritéria, která musí orgán aplikace práva při
posuzování zaměnitelnosti uplatnit. Z rozsudku
ze dne 10. 4. 2008, Adidas AG a Adidas Benelux
BV proti marca mode CV a další, C-102/07, Recueil, s. I-2439, vyplývá, že „posouzení [nebezpečí záměny] nezávisí pouze na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou a označením,
ale rovněž na tom, jak snadno může vzniknout asociace mezi označením a dotčenou
ochrannou známkou, zejména s ohledem na
povědomí o ochranné známce na trhu. Čím
více je totiž ochranná známka známá, tím
vyšší bude počet hospodářských subjektů,
které budou chtít užívat podobná označení.
Přítomnost velkého počtu výrobků nesoucích
podobná označení na trhu by mohla porušit
práva z ochranné známky, neboť by mohla snížit rozlišovací způsobilost ochranné známky
98
a ohrozit její základní funkci, kterou je zaručit
spotřebitelům původ dotčených výrobků.“ Soudní dvůr též uvedl, že „pravděpodobnost záměny
je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke
všem faktorům relevantním pro okolnosti případu“, přičemž toto globální zhodnocení zejména vizuální či významové musí „vycházet z celkového dojmu, kterým známky působí, a je
nutné vzít v úvahu zejména jejich distinktivní
a dominantní prvky“ (srov. rozsudek Soudního
dvora ze dne 11. 11. 1997, SABEl BV proti Puma
AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, Recueil,
s. I-6191, bod 23).
[19] Pokud tedy stěžovatelka namítá, že
při posuzování zaměnitelnosti nabízeného
zboží se zapsanou ochrannou známkou nelze
po správním orgánu požadovat, aby hodnotil i povědomí spotřebitelů o dané ochranné
známce na trhu, zcela tím opomíjí příslušnou
unijní úpravu dopadající na výklad § 2 odst. 1
písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 13. 2. 2014, čj. 9 As 49/2013-44, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014,
čj. 7 As 17/2014-31). Je také třeba zdůraznit, že
v oblasti ochrany spotřebitelů musí být vždy
na prvním místě spotřebitel, nikoliv vlastník
ochranné známky. Při posuzování nekalosti
obchodních praktik podle zákona o ochraně
spotřebitele je proto třeba se vždy ptát, zda byl
skutečně v konkrétní věci spotřebitel ohrožen
zaměnitelností označení s ochrannou známkou. Hlavním východiskem proto nemůže být
případné poškození vlastníka ochranné známky. Ten má zejména soukromoprávní prostředky, kterými se může proti poškození bránit, ale
nemůže se v takové míře spoléhat na veřejnoprávní ochranu v rámci ochrany spotřebitelů.
Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[19] Pokud tedy stěžovatelka namítá, že
při posuzování zaměnitelnosti nabízeného
zboží se zapsanou ochrannou známkou nelze
po správním orgánu požadovat, aby hodnotil i povědomí spotřebitelů o dané ochranné
známce na trhu, zcela tím opomíjí příslušnou
unijní úpravu dopadající na výklad § 2 odst. 1
písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 13. 2. 2014, čj. 9 As 49/2013-44, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014,
čj. 7 As 17/2014-31). Je také třeba zdůraznit, že
v oblasti ochrany spotřebitelů musí být vždy
na prvním místě spotřebitel, nikoliv vlastník
ochranné známky. Při posuzování nekalosti
obchodních praktik podle zákona o ochraně
spotřebitele je proto třeba se vždy ptát, zda byl
skutečně v konkrétní věci spotřebitel ohrožen
zaměnitelností označení s ochrannou známkou. Hlavním východiskem proto nemůže být
případné poškození vlastníka ochranné známky. Ten má zejména soukromoprávní prostředky, kterými se může proti poškození bránit, ale
nemůže se v takové míře spoléhat na veřejnoprávní ochranu v rámci ochrany spotřebitelů.
Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[20] Označením, které může být zaměnitelné s ochrannou známkou, lze podle Nejvyššího
správního soudu rozumět nejen „logo“ výrobce
či výrobku, ale v zásadě jakýkoliv prvek vizuální
podoby výrobku, tedy i vzor na látce oděvu. Při
hodnocení nebezpečí záměny je ovšem třeba
vycházet i z kontextu posuzované věci. Je proto
nutné přihlédnout také k tomu, v jakém typu
obchodu a v jakých cenových relacích bylo
předmětné zboží prodáváno. Jak navíc vyplývá
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
z odborného vyjádření, které nechal vyhotovit
správní orgán I. stupně, charakteristický kostkový vzor společnosti Burberry je tvořen „svislou a vodorovnou kombinací seskupení pěti
stejně silných čar, kdy vždy 3 čáry jsou v kontrastním provedení oproti zbylým dvěma čarám a současně i oproti podkladové barvě.
Tato vodorovná a svislá seskupení čar se pravidelně protínají a tvoří pravidelné čtverce.
V místě křížení mají čáry odlišnou barvu od
běžného průběhu. Vzor je doplněn o tenké
čáry, které probíhají rovněž svisle a vodorovně vždy v polovině vzdálenosti seskupení silnějších čar a rovněž tvoří pravidelné čtverce.
Barva tenké čáry je odlišná od barvy pozadí.“
Zboží, které žalobkyně ve svém obchodě prodávala, zcela neodpovídalo tomuto popisu,
protože na některých výrobcích mělo více vodorovných čar a na některých kusech zabaveného oblečení byly jednotlivé pravidelné vzory
orientovány příčně, nikoliv svisle a vodorovně.
Je proto otázkou, zda by spotřebitel, který ví,
jak vypadá klasický „vzor Burberry“, o jak „proslulou značku“ se jedná a jaká je cenová relace
výrobků značky Burberry, skutečně mohl být
v obchodě žalobkyně klamán.
[20] Označením, které může být zaměnitelné s ochrannou známkou, lze podle Nejvyššího
správního soudu rozumět nejen „logo“ výrobce
či výrobku, ale v zásadě jakýkoliv prvek vizuální
podoby výrobku, tedy i vzor na látce oděvu. Při
hodnocení nebezpečí záměny je ovšem třeba
vycházet i z kontextu posuzované věci. Je proto
nutné přihlédnout také k tomu, v jakém typu
obchodu a v jakých cenových relacích bylo
předmětné zboží prodáváno. Jak navíc vyplývá
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
z odborného vyjádření, které nechal vyhotovit
správní orgán I. stupně, charakteristický kostkový vzor společnosti Burberry je tvořen „svislou a vodorovnou kombinací seskupení pěti
stejně silných čar, kdy vždy 3 čáry jsou v kontrastním provedení oproti zbylým dvěma čarám a současně i oproti podkladové barvě.
Tato vodorovná a svislá seskupení čar se pravidelně protínají a tvoří pravidelné čtverce.
V místě křížení mají čáry odlišnou barvu od
běžného průběhu. Vzor je doplněn o tenké
čáry, které probíhají rovněž svisle a vodorovně vždy v polovině vzdálenosti seskupení silnějších čar a rovněž tvoří pravidelné čtverce.
Barva tenké čáry je odlišná od barvy pozadí.“
Zboží, které žalobkyně ve svém obchodě prodávala, zcela neodpovídalo tomuto popisu,
protože na některých výrobcích mělo více vodorovných čar a na některých kusech zabaveného oblečení byly jednotlivé pravidelné vzory
orientovány příčně, nikoliv svisle a vodorovně.
Je proto otázkou, zda by spotřebitel, který ví,
jak vypadá klasický „vzor Burberry“, o jak „proslulou značku“ se jedná a jaká je cenová relace
výrobků značky Burberry, skutečně mohl být
v obchodě žalobkyně klamán.
[21] Stěžovatelka dále namítá, že ochranná
známka společnosti Burberry a její dlouhodobé celosvětové působení na trhu s oblečením,
módními doplňky, parfémy a kosmetikou je
obecně známou skutečností, kterou nemusí
prokazovat. Žalobkyně naopak tvrdí, že všeobecnou známost či dobré jméno ochranné
známky je nutno dokazovat vždy. Tato otázka
má přitom relevanci pro posouzení způsobilosti výrobku klamat spotřebitele. Podle § 50
odst. 1 správního řádu platí, že „[p]odklady pro
vydání rozhodnutí mohou být […] skutečnosti
známé správnímu orgánu z úřední činnosti
[…] jakož i skutečnosti obecně známé“. V citovaném rozsudku čj. 1 As 33/2011-58, Nejvyšší
správní soud uvedl: „Skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti
známé správnímu orgánu z úřední činnosti
(§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti,
které se v soudním či správním řízení zásadně
nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou
svými tvrzeními popírat obsah notoriet (stejně
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
jako skutečností známých správnímu orgánu
z úřední činnosti), mohou také navrhovat
provedení důkazů za účelem prokázání svých
odlišných tvrzení. […] Je nutno rozlišovat mezi
skutečnostmi známými soudu z jeho úřední
činnosti, na straně jedné, a skutečnostmi známými obecně, na straně druhé. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s judikaturou Nejvyššího
soudu, podle níž u obecně známé skutečnosti
je totiž již z její povahy nadbytečné, aby soud
uváděl, jak se ji dozvěděl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo
748/2010). Naproti tomu aplikuje-li soud skutečnosti známé z úřední činnosti, musí náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které
své konkrétní úřední činnosti či postupu zná
takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 As 100/2009-129,
č. 2038/2010 Sb. NSS, body 27 a 28; shodně ve
vztahu ke správnímu řízení věc BIOCLINICA
[rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 2. 2010, čj. 2 As 48/2009-94]).“
[21] Stěžovatelka dále namítá, že ochranná
známka společnosti Burberry a její dlouhodobé celosvětové působení na trhu s oblečením,
módními doplňky, parfémy a kosmetikou je
obecně známou skutečností, kterou nemusí
prokazovat. Žalobkyně naopak tvrdí, že všeobecnou známost či dobré jméno ochranné
známky je nutno dokazovat vždy. Tato otázka
má přitom relevanci pro posouzení způsobilosti výrobku klamat spotřebitele. Podle § 50
odst. 1 správního řádu platí, že „[p]odklady pro
vydání rozhodnutí mohou být […] skutečnosti
známé správnímu orgánu z úřední činnosti
[…] jakož i skutečnosti obecně známé“. V citovaném rozsudku čj. 1 As 33/2011-58, Nejvyšší
správní soud uvedl: „Skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti
známé správnímu orgánu z úřední činnosti
(§ 50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti,
které se v soudním či správním řízení zásadně
nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou
svými tvrzeními popírat obsah notoriet (stejně
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
jako skutečností známých správnímu orgánu
z úřední činnosti), mohou také navrhovat
provedení důkazů za účelem prokázání svých
odlišných tvrzení. […] Je nutno rozlišovat mezi
skutečnostmi známými soudu z jeho úřední
činnosti, na straně jedné, a skutečnostmi známými obecně, na straně druhé. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s judikaturou Nejvyššího
soudu, podle níž u obecně známé skutečnosti
je totiž již z její povahy nadbytečné, aby soud
uváděl, jak se ji dozvěděl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo
748/2010). Naproti tomu aplikuje-li soud skutečnosti známé z úřední činnosti, musí náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které
své konkrétní úřední činnosti či postupu zná
takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 As 100/2009-129,
č. 2038/2010 Sb. NSS, body 27 a 28; shodně ve
vztahu ke správnímu řízení věc BIOCLINICA
[rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 2. 2010, čj. 2 As 48/2009-94]).“
[22] Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi nesdílí velmi restriktivní interpretaci notoriet, jak je chápou některé obecné
soudy, podle nichž za notorietu se považují
„jen zcela obecně známé skutečnosti, jako
např. že tráva je zelená“ (usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Co
349/2008. In: Bulletin advokacie, 2009, č. 4,
s. 37). Jednoduchým příkladem notoriety jistě je, že v době druhé světové války „nelidsky
trpěly a byly usmrceny desítky miliónů lidí“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 9. 12. 2009, čj. 4 As 13/2009-60). Nejvyšší správní soud však ve své rozhodovací praxi
jako notorietu akceptoval např. skutečnost, že
na území České republiky operují tři majoritní
dodavatelé elektřiny (Pražská energetika, ČEZ
Prodej, E.ON Energie); tato skutečnost je v České republice nejen v odvětví distribuce elektřiny obecně známou skutečností (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 Afs 20/2008-152, č. 1771/2009 Sb. NSS).
Notorietou byla též shledána skutečnost, že
„předražování, kterého se provozovatelé taxislužby zejména v Praze jako významném
centru turistického ruchu dopouštějí, bývá
99
Vlasta M. proti České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, o uložení pokuty mu bodů v registru řidičů včasné písemné
námitky, došlo tímto dle § 123f odst. 4 zákona
o silničním provozu k přerušení běhu lhůt
spojených s pozbytím řidičského oprávnění.
Tímto procesním krokem žalobce dočasně
odvrátil negativní následek spojený se záznamem 12 bodů v registru řidičů, v důsledku čehož žalobce ještě nepozbyl řidičské
oprávnění z tohoto důvodu.