koslovenských státních občanů V situaci, kdy rodič dítěte (bývalý občan Československé republiky, Českosloven- ské socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky) na- byl státní občanství České republiky na základě $ 1 odst. i zákona č. 193/1999 Sb., může rodič kdykoliv poté učinit samostatné prohlášení o státním občanství České republiky dle zákona č. 193/1999 Sb. jménem svého dítěte ($ 1 odst. 1 ve spojení s 62 odst. 1 citovaného zákona).
koslovenských státních občanů V situaci, kdy rodič dítěte (bývalý občan Československé republiky, Českosloven- ské socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky) na- byl státní občanství České republiky na základě $ 1 odst. i zákona č. 193/1999 Sb., může rodič kdykoliv poté učinit samostatné prohlášení o státním občanství České republiky dle zákona č. 193/1999 Sb. jménem svého dítěte ($ 1 odst. 1 ve spojení s 62 odst. 1 citovaného zákona).
[8] Jediná kasační námitka stěžovatele se týká nesprávného posouzení právní otázky v předchozím řízení [důvod dle $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jejím předmětem je posouze- ní správnosti výkladu $ 1 odst. 1 a $ 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb. C. [11] Legislativní zkratka „bývalý občan je pro účely zákona č. 193/1999 Sb. definová- na v $ 1 odst. 1. Ve smyslu textu citovaného v úplnosti shora v bodě [9] je tedy „bývalým občanem“ fyzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Česko- slovenské socialistické republiky, České soci- alistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství ji- ného státu, s nímž měla nebo má Česká re- publika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství. V dané věci nevznikl spor o tom, že žalobkyně ve smyslu této definice je „bývalým občanem“. Ačkoliv jedinec nabude české státní občanství prohlášením dle zákona č. 193/1999 Sb., ne- přestává být z toho důvodu „bývalým obča- nem“ ve smyslu legislativní zkratky zavedené tímto zákonem. Skutečnost, že $ 2 odst. 1 hovoří v souvislosti se zahrnutím dítěte o „bývalém ob- čanovií“, tedy sama o sobě nevede k závěru, na kterém trvá stěžovatel, totiž že prohlášení učiněné pro nezletilé dítě osobou, která po- “ dle zákona č. 193/1999 Sb. již občanství naby- la, není prohlášením učiněným „bývalým občanem“. [12] Lze se jistě ztotožnit s výchozí tezí stěžovatele, že zákon č. 193/1999 Sb. zná jen jeden druh prohlášení, na jehož základě mů- že bývalý občan, resp. děti, i když nejsou bý- valými občany, nabýt státního občanství. Tím- to prohlášením je prohlášení učiněné bývalým občanem podle $ 1 odst. 1. Výklad stěžovatele je však takový, že poté, co bývalý občan učiní prohlášení podle $ 1 odst. 1, nemůže násled- ně učinit prohlášení ve prospěch svého dítě- te. Důsledky nastolené takovýmto výkladem ovšem nelze tolerovat. [13] Zákon č. 193/1999 Sb. pro prohláše- ní původně stanovil pětiletou lhůtu počíta- nou ode dne účinnosti tohoto zákona ($ 5). Novelou provedenou zákonem č. 46/2006 Sb. však byl do zákona nově doplněn $ 5a. Podle S 5a prohlášení podle $ 1, která nebyla učině- na ve lhůtě stanovené v $ 5, Ize opětovně či- nit ode dne 1. června 2005. Možno pozname- nat, že zákonodárce zde záměrně zvolil cestu pravé zpětné působnosti novely, a to evident- ně s ohledem na velký význam, který proble- matice novelou upravené přikládal, stejně ja- ko s ohledem na to, že novela sama o sobě mohla působit jen ve prospěch fyzických osob, a nemohla se nijak negativně dotknout jejich právní sféry. V důsledku novely se tedy stala možnost učinit prohlášení o státním ob- čanství časově neomezená. Se zřetelem na časovou neohraničenost možnosti učinit pro- hlášení podle $ 1 odst. 1 zákona nutno toto ustanovení vyložit jako zákonné zakotvení možnosti bývalého občána podat prohlášení za osoby uvedené v $ 2 odst. 1 (děti) kdykoliv, a to i poté, co bývalý občan získá státní občanství. [14] Prohlášení o státním občanství jmé- nem dětí tedy není nutno činit současně s prvním prohlášením samotného bývalého občana podle $ 1 odst. 1, a dokonce jej není nutno učinit ani před okamžikem nabytí státní- ho občanství ze strany rodiče dítěte - bývalého občana ($ 8 ve spojení s $ 4). Bývalý občan to- tiž i poté, co nabyl prohlášením státního ob- čanství, může učinit prohlášení jménem osob uvedených v $ 2 odst. 1. Argumentace stěžo- 703 1873 vatele polemizující s absurdností rozhodnutí o novém nabytí státního občanství osobou, která se již občanem stala (porušení zásady ne bis in idem), tedy není na místě. Nebude totiž již rozhodováno o státním občanství bý- valého občana (o tom již rozhodnuto bylo), ale jen o státním občanství dětí, tedy o nově vymezeném předmětu prohlášení, který do- sud správním orgánem vyřízen nebyl. [15] Právě uvedené právní závěry jsou vý- znamně podpořeny též smyslem a účelem zá- kona č. 193/1999 Sb. Ten vyjádřil zákonodár- ce již v preambuli tohoto zákona. Podle ní byl zákonodárce při přijetí tohoto zákona veden snahou „zmírnit následky některých křivá, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vě- dom si, že zahraniční Češi a krajané přispí- vají k udržování a pěstování národního kul- turního dědictví, jakož i k prohlubování vztahů sounáležitosti s Českou republikou a že český exil vyvíjel v emigraci význam- nou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti a tato činnost si zasluhuje mi- mořádného uznání“. Zákon č. 193/1999 Sb. tedy patří ke skupině zákonů, které reagují na křivdy spáchané komunistickým režimem v letech 1948 až 1989. Smyslem zákona je zmírnit následky těchto křivd. Přistoupit pouze k mechanickému výkladu zákonných ustanovení, aniž by bylo přihlédnuto k vůli zákonodárce v těch typech právních předpi- sů, jako je zákon č. 193/1999 Sb., by však v mnoha případech nezmírnilo následky sta- rých křivd, ale naopak by mohlo způsobit křivdy nové (srov. k podobné linii argumen- tace v oblasti restitučních zákonů nález ÚS ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 234/97; Sb. ÚS, sv. 14, č. 53, s. 7 a násl.). [16] Stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti záměrem zákonodárce. Cituje důvo- dovou zprávu k zákonu č. 193/1999 Sb., která mimo jiné opakuje text zákona, tedy možnost zahrnutí dětí do prohlášení rodiče nebo rodi- čů, s tím, „že současně s nimi nabývá státní občanství“ dítě (zvýraznění stěžovatele, srov. sněmovní tisk 158/0, Vládní návrh zákona o státním občanství některých bývalých čes- koslovenských státních občanů, ze dne 17. 2. 704 1999, přístupný v digitálním repozitáři PS PČR, www.psp.cz). Citovaná věta důvodové zprávy však nijak nevysvětluje, zda předkla- datel o tomto hovořil jako o typové situaci, která nijak nevylučovala, jakkoliv výjimečné, prohlášení o dětech učiněné ex post, či zda o této situaci hovořil jako o jediné přípustné normativní modalitě. V každém případě roz- hodující pro uchopení smyslu zákona je to, co zákonodárce vyjádřil v zákoně, v tomto případě v preambuli zákona. Tam jednoznač- ně vyslovil záměr napravit některé křivdy, kterých se na bývalých občanech dopustil ko- munistický režim (srov. text preambule cit. v předchozím bodě). [17] Tento záměr se ještě umocnil přije- tím senátního návrhu novely zákona (zákon č. 46/2006 Sb.), jehož prizmatem je nutno vy- kládat též objektivní smysl zákona v součas- nosti, a to tím spíše, že tato novela má retro- aktivní účinky (srov. k tomu bod [13]). Jak opakovaně uvádí Ústavní soud, smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří též argumenta- ce, přednesená v rozpravě při přijímání návr- hu zákona (srov. takto již stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS st 1/96, ze dne 21. 5. 1996, část IV.). V novele se zákonodárce jasně přihlásil k tezi pregnantně formulované jedním z poslanců v průběhu třetího čtení novely v Poslanecké sněmovně dne 23. 11. 2005, podle níž „ne- spravedlnost, které se vůči [českým kraja- nům] dopustil totalitní režim, [nesmí být) umocněna nespravedlnosti, jíž by se vůči ním dopustila demokratická Česká republi- ka“ (poslanec Jan Kavan, viz digitální repozi- tář PS PČR, www.psp.cz). [18] Zákon umožňuje nastolit ohledně státního občanství tzv. bývalých občanů tako- vou situaci, v níž by se nalézali, kdyby nebyli bývali propuštěni ze státního svazku. Smys- lem tedy je restituce této části osobního sta- tutu. Pokud jde o děti tzv. bývalých občanů, musí se restituční důsledky vztahovat i na ně. Jestliže by byli jejich rodiče v době narození dětí státními občany ČR, kterýžto stav se sna- ží zákon č. 193/1999 Sb. obnovit, nabyly by děti státní občanství ČR (resp. ČSR) naroze- ním ($ 8 odst. 1 a 4 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, $ 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státní- ho občanství České republiky). Od práva tzv. bývalých občanů na znovunabytí jejich dří- vějšího českého státního občanství, založené- ho zákonem č. 193/1999 Sb., je proto odvoze- no právo dětí tzv. bývalých občanů nabýt české státní občanství. [19] Významným argumentem ve prospěch shora podané interpretace je též princip před- nosti mezinárodněkonformního výkladu čes- kého práva před výkladem nekonformním (čl. 1 odst. 2 Ústavy, srov. k tomu nález sp. zn. PL. ÚS 66/04, publ. také jako č. 434/2006 Sb. - Evropský zatýkací rozkaz, bod 79.). Jedním ze základních principů úpravy státního ob- čanství je princip zabezpečení jednotného státního občanství rodičů a dětí. Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) zakotvuje v čl. 7 odst. 1 právo každého dítěte na státní příslušnost a v čl. 8 odst. 1 právo na zachová- ní státní příslušnosti s vyloučením nezákon- ných zásahů. Evropská úmluva o státním ob- čanství (č. 76/2004 Sb. m. s.) ukládá státům povinnost zajistit mírnější režim pro získání státního občanství dětí, jejichž jeden z rodičů získal státní občanství daného státu [čl. 6 odst. 4 písm. c)]. Zákon č. 40/1993 Sb., o na- bývání a pozbývání státního občanství České republiky, promítá tyto mezinárodněprávní závazky ČR zejména do $ 9 a $ 11 odst. 1 písm. £. Rodiče mohou do své žádosti o udě- lení státního občanství ČR zahrnout i své dítě (S 9 odst. 1), stejně jako mohou podat jmé- nem svého dítěte samostatnou žádost ($ 9 odst. 3). Shodně je konstruováno i nabytí stát- ního občanství dítětem na základě prohlášení dle $ 6 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1993 Sb. [20] Zákon č. 193/1999 Sb. dle doslovné- ho znění $ 2 odst. 1 sice přejímá pouze kon- strukci vyjádřenou již v $ 9 odst. 1 (též $ 6 odst. 2) zákona č. 40/1993 Sb., avšak nelze z něho dovodit, že by vylučoval podání samo- statného prohlášení ve prospěch dítěte. Zahr- nutí dítěte do prohlášení rodiče je nepochyb- ně typovým případem, nikoliv však jediným (viz bod [16] shora). Hlavní význam $ 2 záko- na č. 193/1999 Sb. spočívá v tom, že umožňu- je, aby státní občanství ČR nabylo též dítě, na které nelze nahlížet jako na tzv. bývalého ob- čana. Dále předepisuje, jaké doklady je nutno v tomto případě předložit. Smyslem tohoto ustanovení rozhodně není omezit právo dítě- te učinit prohlášení o státním občanství tím, že tak může učinit výlučně současně se svým rodičem (tzv. bývalým občanem) ve společ- ném prohlášení. [21] V situaci, kdy je možných vícero vý- kladů právního předpisu, z nichž jeden se pl ně shoduje s vůlí historického zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva (zde dokonce veřej- noprávní nárok, srov. rozsudek NSS ze dne 4.5.2006, čj. 2 As 31/2005-78) adresátů práv- ní normy, nutno zvolit právě tento výklad. Nelze provádět výklad opačný, který je se vše- mi třemi právě uvedenými standardy v roz- poru. Městský soud zcela správně upozorňu- je, že výklad zastávaný stěžovatelem by vedl k absurdním důsledkům, jako je např. ztráta možnosti získat české státní občanství pro děti pouze v důsledku opomenutí, kvůli kte- rému nebyly zahrnuty do prohlášení o stát- ním občanství svých rodičů. Lze si nicméně představit též jiné možnosti, kde by výklad zaujatý stěžovatelem vyvolal neudržitelné konsekvence. Příkladem je dítě, které se na- rodí teprve poté, co bývalý občan učiní pro- hlášení podle zákona č. 193/1999 Sb., a dříve, než jeho rodič obdrží osvědčení o státním občanství. V logice výkladu stěžovatele by již nebylo možno prohlášení ve vztahu k nově narozenému dítěti uplatnit. [22] Právo, nahlížené výkladem, který za- stává stěžovatel, se stává atomizovaným sou- borem právních norem, z něhož se vytrácejí jakékoliv hodnoty a principy a úcta k lidské- mu jednotlivci. Tento výklad je tak v rozporu se základní maximou české ústavy, podle níž státní moc slouží všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy), odnímá právu jakýkoliv společenský účel a namísto toho se právní normy stávají samoúčeinými. Názor, podle něhož společen- ská realita slouží potřebám práva a jeho forma- lit a jako taková se musí podřídit přirozeným 705 1874 tendencím orgánů veřejné moci o usnadnění rozhodovacího procesu, však je v bytostném rozporu s judikaturou NSS (viz k tomu obecně roz- sudek NSS ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008-49, bod 18, publ. též pod č. 1746/2009 Sb. NSS, na s.30). [23] Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásah do základních práv (zejména práva na spravedlivý proces) může být založen uplatněním přepjatého formalis- mu při aplikaci práva. Jak nedávno Ústavní soud shrnul, v oblasti aplikace předpisů vy- rovnávajících se s československou totalitní minulostí se jeho judikatura opakovaně vy- slovila proti kladení formalistních překážek, kterými je všemožně bráněno napinění účelu daných právních předpisů. Slovy Ústavního soudu, ten „v minulosti odmítl praxi obec- ných soudů (a to ostatně nejen v případě res- titucí), kdy je sofistikovanou argumentací zdůvodňována zjevná nespravedlnost“ (nález ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I ÚS 1499/07, bod 40). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že prá- vě takovým přepjatým formalismem, který zdůvodňuje zjevnou nespravedlnost, je též stěžovatelův výklad zákona č. 193/1999 Sb. [24] Soud tedy shrnuje, že v situaci, kdy ro- dič dítěte (tzv. bývalý občan) nabyl státní ob- čanství ČR na základě zákona č. 193/1999 Sb., nelze $ 1 odst. 1 a $ 2 odst. 1 tohoto zákona interpretovat jinak, než že rodič dítěte může kdykoliv poté učinit samostatné prohlášení o státním občanství České republiky dle záko- na č. 193/1999 Sb. v zastoupení svého dítěte. 1874 Mezinárodní ochrana: stát příslušný k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany; platnost krátkodobého víza k $ 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Čes- ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 9 odst. 2 a 3 nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro ur- čení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států k čl. 11 odst. 1 písm. a) Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 me- zi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Schengenská úmluva) (Úř. věst. L 239, 22. 9. 2000, s. 19) k části VI. bodům 1.3 a 1.4 Společné konzulární instrukce k vízům pro diplomatické mise a kon- zulární úřady (Úř. věst. C 326, 22. 12. 2005, s. 1) I. Doba platnosti, na kterou je krátkodobé vízum vydáno, představuje období, ve kterém je držitel víza oprávněn k povolenému počtu vstupů na území příslušného členského státu Evropské unie, kde může po stanovenou dobu pobývat. II. Zánik platnosti krátkodobého víza nastane vždy okamžikem vyčerpání povo- leného počtu vstupů, a to i v případě, že k tomuto vyčerpání dojde před uplynutím doby, na kterou bylo toto vízum vydáno. Okamžikem vyčerpání se přitom rozumí vycestování držitele krátkodobého víza z území příslušného členského státu Evrop- ské unie, pokud povolený počet vstupů na toto úzetní již využil. HI. Před aplikací konkrétních kritérií uvedených v čl. 9 nařízení Rady (ES) č. 343/2003 je vždy nutné nejprve bezpečně zjistit, zda žadatel o azyl je držitelem jed- noho nebo více platných víz (či povolení k pobytu). Teprve na základě tohoto zjiště- ní je možné zvolit příslušné kritérium, kterým se určuje členský stát příslušný k po- 2x4 souzení konkrétní žádosti o azyl. 706
Renáta A. proti Magistrátu hlavního města Prahy o prohlášení o státním občanství, o ka-
[8] Jediná kasační námitka stěžovatele se týká nesprávného posouzení právní otázky v předchozím řízení [důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jejím předmětem je posouzení správnosti výkladu § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.
[9] Podle § 1 odst. 1 [f]yzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství, (dále jen "bývalý občan") může nabýt státního občanství České republiky na základě prohlášení o státním občanství České republiky (dále jen "prohlášení"), pokud uvedená mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Podle § 2 odst. 1 [b]ývalý občan může do prohlášení učiněného podle § 1 zahrnout i fyzickou osobu mladší 18 let (dále jen "dítě"), i když se nejedná o bývalého občana. Stěžovatel v podstatě argumentuje, že „bývalý občan“ ztrácí možnost získat postupem podle § 2 odst. 1 státní občanství pro své nezletilé dítě, pokud sám již dříve získal občanství prohlášením podle § 1 odst. 1.
[10] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu, podle níž jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je toliko východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity (poprvé nález ÚS ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publ. pod č. 30/1998 Sb., část IV/c, všechny zde cit. nálezy ÚS jsou přístupné též na http://nalus.usoud.cz/). Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (poprvé nález ÚS ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publ. pod č. 63/1997 Sb., část V.). Ve světle těchto metodologických direktiv posoudil Nejvyšší správní soud i právní otázku v nyní projednávané kauze.
[11] Legislativní zkratka „bývalý občan“ je pro účely zákona č. 193/1999 Sb. definována v § 1 odst. 1. Ve smyslu textu citovaného v úplnosti shora v bodě [9] je tedy „bývalým občanem“ fyzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství. V dané věci nevznikl spor o tom, že žalobkyně ve smyslu této definice je „bývalým občanem“. Ačkoliv jedinec nabude české státní občanství prohlášením dle zákona č. 193/1999 Sb., nepřestává být z toho důvodu „bývalým občanem“ ve smyslu legislativní zkratky zavedené tímto zákonem. Skutečnost, že § 2 odst. 1 hovoří v souvislosti se zahrnutím dítěte o „bývalém občanovi“, tedy sama o sobě nevede k závěru, na kterém trvá stěžovatel, totiž že prohlášení učiněné pro nezletilé dítě osobou, která podle zákona č. 193/1999 Sb. již občanství nabyla, není prohlášením učiněným „bývalým občanem“.
[12] Lze se jistě ztotožnit s výchozí tezí stěžovatele, že zákon č. 193/1999 Sb. zná jen jeden druh prohlášení, na jehož základě může bývalý občan, resp. děti, i když nejsou bývalými občany, nabýt státního občanství. Tímto prohlášením je prohlášení učiněné bývalým občanem podle § 1 odst. 1. Výklad stěžovatele je však takový, že poté, co bývalý občan učiní prohlášení podle § 1 odst. 1, nemůže následně učinit prohlášení ve prospěch svého dítěte. Důsledky nastolené takovýmto výkladem ovšem nelze tolerovat.
[12] Lze se jistě ztotožnit s výchozí tezí stěžovatele, že zákon č. 193/1999 Sb. zná jen jeden druh prohlášení, na jehož základě může bývalý občan, resp. děti, i když nejsou bývalými občany, nabýt státního občanství. Tímto prohlášením je prohlášení učiněné bývalým občanem podle § 1 odst. 1. Výklad stěžovatele je však takový, že poté, co bývalý občan učiní prohlášení podle § 1 odst. 1, nemůže následně učinit prohlášení ve prospěch svého dítěte. Důsledky nastolené takovýmto výkladem ovšem nelze tolerovat.
[13] Zákon č. 193/1999 Sb. pro prohlášení původně stanovil pětiletou lhůtu počítanou ode dne účinnosti tohoto zákona (§ 5). Novelou provedenou zákonem č. 46/2006 Sb. však byl do zákona nově doplněn § 5a. Podle § 5a prohlášení podle § 1, která nebyla učiněna ve lhůtě stanovené v § 5, lze opětovně činit ode dne 1. června 2005. Možno poznamenat, že zákonodárce zde záměrně zvolil cestu pravé zpětné působnosti novely, a to evidentně s ohledem na velký význam, který problematice novelou upravené přikládal, stejně jako s ohledem na to, že novela sama o sobě mohla působit jen ve prospěch fyzických osob, a nemohla se nijak negativně dotknout jejich právní sféry. V důsledku novely se tedy stala možnost učinit prohlášení o státním občanství časově neomezená. Se zřetelem na časovou neohraničenost možnosti učinit prohlášení podle § 1 odst. 1 zákona nutno toto ustanovení vyložit jako zákonné zakotvení možnosti bývalého občana podat prohlášení za osoby uvedené v § 2 odst. 1 (děti) kdykoliv, a to i poté, co bývalý občan získá státní občanství.
[14] Podat prohlášení o státním občanství jménem dětí tedy není nutno činit současně s prvním prohlášením samotného bývalého občana podle § 1 odst. 1, a dokonce jej není nutno učinit ani před okamžikem nabytí státního občanství ze strany rodiče dítěte - bývalého občana (§ 8 ve spojení s § 4). Bývalý občan totiž i poté, co nabyl prohlášením státního občanství, může učinit prohlášení jménem osob uvedených v § 2 odst. 1. Argumentace stěžovatele polemizující s absurdností rozhodnutí o novém nabytí státního občanství osobou, která se již občanem stala (porušení zásady ne bis in idem), tedy není na místě. Nebude totiž již rozhodováno o státním občanství bývalého občana (o tom již rozhodnuto bylo), ale jen o státním občanství dětí, tedy o nově vymezeném předmětu prohlášení, který dosud správním orgánem vyřízen nebyl.
[14] Podat prohlášení o státním občanství jménem dětí tedy není nutno činit současně s prvním prohlášením samotného bývalého občana podle § 1 odst. 1, a dokonce jej není nutno učinit ani před okamžikem nabytí státního občanství ze strany rodiče dítěte - bývalého občana (§ 8 ve spojení s § 4). Bývalý občan totiž i poté, co nabyl prohlášením státního občanství, může učinit prohlášení jménem osob uvedených v § 2 odst. 1. Argumentace stěžovatele polemizující s absurdností rozhodnutí o novém nabytí státního občanství osobou, která se již občanem stala (porušení zásady ne bis in idem), tedy není na místě. Nebude totiž již rozhodováno o státním občanství bývalého občana (o tom již rozhodnuto bylo), ale jen o státním občanství dětí, tedy o nově vymezeném předmětu prohlášení, který dosud správním orgánem vyřízen nebyl.
[15] Právě uvedené právní závěry jsou významně podpořeny též smyslem a účelem zákona č. 193/1999 Sb. Ten vyjádřil zákonodárce již v preambuli tohoto zákona. Podle ní byl zákonodárce při přijetí tohoto zákona veden snahou zmírnit následky některých křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědom si, že zahraniční Češi a krajané přispívají k udržování a pěstování národního kulturního dědictví, jakož i k prohlubování vztahů sounáležitosti s Českou republikou a že český exil vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti a tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání. Zákon č. 193/1999 Sb. tedy patří ke skupině zákonů, které reagují na křivdy spáchané komunistickým režimem v letech 1948 až 1989. Smyslem zákona je zmírnit následky těchto křivd. Přistoupit pouze k mechanickému výkladu zákonných ustanovení, aniž by bylo přihlédnuto k vůli zákonodárce v těch typech právních předpisů, jako je zákon č. 193/1999 Sb., by však v mnoha případech nezmírnilo následky starých křivd, ale naopak by mohlo způsobit křivdy nové (srov. k podobné linii argumentace v oblasti restitučních zákonů nález ÚS ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 234/97, Sb. ÚS, sv. 14, č. 53, s. 7 násl.).
[16] Stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti záměrem zákonodárce. Cituje důvodovou zprávu k zákonu č. 193/1999 Sb., která mj. opakuje text zákona, tedy možnost zahrnutí dětí do prohlášení rodiče nebo rodičů, s tím, „že současně s nimi nabývá státní občanství“ dítě (zvýraznění stěžovatele, srov. sněmovní tisk 158/0, Vládní návrh zákona o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ze dne 17. 2. 1999, přístupný v digitálním repozitáři PS PČR, www.psp.cz). Cit. věta důvodové zprávy však nijak nevysvětluje, zda předkladatel o tomto hovořil jako o typové situaci, která nijak nevylučovala, jakkoliv výjimečné, prohlášení o dětech učiněné ex post, či zda o této situaci hovořil jako o jediné přípustné normativní modalitě. V každém případě rozhodující pro uchopení smyslu zákona je to, co zákonodárce vyjádřil v zákoně, v tomto případě v preambuli zákona. Tam jednoznačně vyslovil záměr napravit některé křivdy, kterých se na bývalých občanech dopustil komunistický režim (srov. text preambule cit. v předchozím bodě).
[16] Stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti záměrem zákonodárce. Cituje důvodovou zprávu k zákonu č. 193/1999 Sb., která mj. opakuje text zákona, tedy možnost zahrnutí dětí do prohlášení rodiče nebo rodičů, s tím, „že současně s nimi nabývá státní občanství“ dítě (zvýraznění stěžovatele, srov. sněmovní tisk 158/0, Vládní návrh zákona o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ze dne 17. 2. 1999, přístupný v digitálním repozitáři PS PČR, www.psp.cz). Cit. věta důvodové zprávy však nijak nevysvětluje, zda předkladatel o tomto hovořil jako o typové situaci, která nijak nevylučovala, jakkoliv výjimečné, prohlášení o dětech učiněné ex post, či zda o této situaci hovořil jako o jediné přípustné normativní modalitě. V každém případě rozhodující pro uchopení smyslu zákona je to, co zákonodárce vyjádřil v zákoně, v tomto případě v preambuli zákona. Tam jednoznačně vyslovil záměr napravit některé křivdy, kterých se na bývalých občanech dopustil komunistický režim (srov. text preambule cit. v předchozím bodě).
[17] Tento záměr se ještě umocnil přijetím senátního návrhu novely zákona (zákon č. 46/2006 Sb.), jehož prizmatem je nutno vykládat též objektivní smysl zákona v současnosti, a to tím spíše, že tato novela má retroaktivní účinky (srov. k tomu bod [13]). Jak opakovaně uvádí Ústavní soud, smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří též argumentace, přednesená v rozpravě při přijímání návrhu zákona (srov. takto již stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS
st 1/96 ze dne 21. 5. 1996, část IV.). V novele se zákonodárce jasně přihlásil k tezi pregnantně formulované jedním z poslanců v průběhu třetího čtení novely v Poslanecké sněmovně dne 23. 11. 2005, podle níž nespravedlnost, které se vůči [českým krajanům] dopustil totalitní režim, [nesmí být] umocněna nespravedlností, jíž by se vůči nim dopustila demokratická Česká republika (poslanec Jan Kavan, viz digitální repozitář PS PČR, www.psp.cz).
[18] Zákon umožňuje nastolit ohledně státního občanství tzv. bývalých občanů takovou situaci, v níž by se nalézali, kdyby nebyli bývali propuštěni ze státního svazku. Smyslem tedy je restituce této části osobního statutu. Pokud jde o děti tzv. bývalých občanů, musí se restituční důsledky vztahovat i na ně. Jestliže by byli jejich rodiče v době narození dětí státními občany ČR, kterýžto stav se snaží zákon č. 193/1999 Sb. obnovit, nabyly by děti státní občanství ČR (resp. ČSR) narozením (§ 8 odst. 1 a 4 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, § 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky). Od práva tzv. bývalých občanů na znovunabytí jejich dřívějšího českého státního občanství, založeného zákonem č. 193/1999 Sb., je proto odvozeno právo dětí tzv. bývalých občanů nabýt české státní občanství.
[18] Zákon umožňuje nastolit ohledně státního občanství tzv. bývalých občanů takovou situaci, v níž by se nalézali, kdyby nebyli bývali propuštěni ze státního svazku. Smyslem tedy je restituce této části osobního statutu. Pokud jde o děti tzv. bývalých občanů, musí se restituční důsledky vztahovat i na ně. Jestliže by byli jejich rodiče v době narození dětí státními občany ČR, kterýžto stav se snaží zákon č. 193/1999 Sb. obnovit, nabyly by děti státní občanství ČR (resp. ČSR) narozením (§ 8 odst. 1 a 4 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, § 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky). Od práva tzv. bývalých občanů na znovunabytí jejich dřívějšího českého státního občanství, založeného zákonem č. 193/1999 Sb., je proto odvozeno právo dětí tzv. bývalých občanů nabýt české státní občanství.
[19] Významným argumentem ve prospěch shora podané interpretace je též princip přednosti mezinárodněkonformního výkladu českého práva před výkladem nekonformním (čl. 1 odst. 2 Ústavy, srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04, publ. také jako č. 434/2006 Sb. - Evropský zatýkací rozkaz, bod 79). Jedním ze základních principů úpravy státního občanství je princip zabezpečení jednotného státního občanství rodičů a dětí. Úmluva o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.) zakotvuje v čl. 7 odst. 1 právo každého dítěte na státní příslušnost a v čl. 8 odst. 1 právo na zachování státní příslušnosti s vyloučením nezákonných zásahů. Evropská úmluva o státním občanství (publ. pod č. 76/2004 Sb. m. s.) ukládá státům povinnost zajistit mírnější režim pro získání státního občanství dětí, jejichž jeden z rodičů získal státní občanství daného státu [čl. 6 odst. 4 písm. c)]. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, promítá tyto mezinárodněprávní závazky ČR zejména do § 9 a § 11 odst. 1 písm. f). Rodiče mohou do své žádosti o udělení státního občanství ČR zahrnout i své dítě (§ 9 odst. 1), stejně jako mohou podat jménem svého dítěte samostatnou žádost (§ 9 odst. 3). Shodně je konstruováno i nabytí státního občanství dítětem na základě prohlášení dle § 6 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1993 Sb.
[20] Zákon č. 193/1999 Sb. dle doslovného znění § 2 odst. 1 sice přejímá pouze konstrukci vyjádřenou již v § 9 odst. 1 (též § 6 odst. 2) zákona č. 40/1993 Sb., avšak nelze z něho dovodit, že by vylučoval podání samostatného prohlášení ve prospěch dítěte. Zahrnutí dítěte do prohlášení rodiče je nepochybně typovým případem, nikoliv však jediným (viz bod [16] shora). Hlavní význam § 2 zákona č. 193/1999 Sb. spočívá v tom, že umožňuje, aby státní občanství ČR nabylo též dítě, na které nelze nahlížet jako na tzv. bývalého občana. Dále předepisuje, jaké doklady je nutno v tomto případě předložit. Smyslem tohoto ustanovení rozhodně není omezit právo dítěte učinit prohlášení o státním občanství tím, že tak může učinit výlučně současně se svým rodičem (tzv. bývalým občanem) ve společném prohlášení.
[20] Zákon č. 193/1999 Sb. dle doslovného znění § 2 odst. 1 sice přejímá pouze konstrukci vyjádřenou již v § 9 odst. 1 (též § 6 odst. 2) zákona č. 40/1993 Sb., avšak nelze z něho dovodit, že by vylučoval podání samostatného prohlášení ve prospěch dítěte. Zahrnutí dítěte do prohlášení rodiče je nepochybně typovým případem, nikoliv však jediným (viz bod [16] shora). Hlavní význam § 2 zákona č. 193/1999 Sb. spočívá v tom, že umožňuje, aby státní občanství ČR nabylo též dítě, na které nelze nahlížet jako na tzv. bývalého občana. Dále předepisuje, jaké doklady je nutno v tomto případě předložit. Smyslem tohoto ustanovení rozhodně není omezit právo dítěte učinit prohlášení o státním občanství tím, že tak může učinit výlučně současně se svým rodičem (tzv. bývalým občanem) ve společném prohlášení.
[21] V situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí historického zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva (zde dokonce veřejnoprávní nárok, srov. rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2006, čj. 2 As 31/2005 - 78) adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad. Nelze provádět výklad opačný, který je se všemi třemi právě uvedenými standardy v rozporu. Městský soud zcela správně upozorňuje, že výklad zastávaný stěžovatelem by vedl k absurdním důsledkům, jako je např. ztráta možnosti získat české státní občanství pro děti pouze v důsledku opomenutí, kvůli kterému nebyly zahrnuty do prohlášení o státním občanství jejich rodičů. Lze si nicméně představit též jiné možnosti, kde by výklad zaujatý stěžovatelem vyvolal neudržitelné konsekvence. Příkladem je dítě, které se narodí teprve poté, co bývalý občan učiní prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb., a dříve, než jeho rodič obdrží osvědčení o státním občanství. V logice výkladu stěžovatele by již nebylo možno prohlášení ve vztahu k nově narozenému dítěti uplatnit.
[22] Právo, nahlížené výkladem, který zastává stěžovatel, se stává atomizovaným souborem právních norem, z něhož se vytrácejí jakékoliv hodnoty a principy a úcta k lidskému jednotlivci. Tento výklad je tak v rozporu se základní maximou české ústavy, podle níž státní moc slouží všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy), odnímá právu jakýkoliv společenský účel, a namísto toho se právní normy stávají samoúčelnými. Názor, podle něhož společenská realita slouží potřebám práva a jeho formalit a jako taková se musí podřídit přirozeným tendencím orgánů veřejné moci o usnadnění rozhodovacího procesu, však je v bytostném rozporu s judikaturou NSS (viz k tomu obecně rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008 - 49, bod 18, publ. též pod č. 1746/2009 Sb. NSS, na s. 30).
[22] Právo, nahlížené výkladem, který zastává stěžovatel, se stává atomizovaným souborem právních norem, z něhož se vytrácejí jakékoliv hodnoty a principy a úcta k lidskému jednotlivci. Tento výklad je tak v rozporu se základní maximou české ústavy, podle níž státní moc slouží všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy), odnímá právu jakýkoliv společenský účel, a namísto toho se právní normy stávají samoúčelnými. Názor, podle něhož společenská realita slouží potřebám práva a jeho formalit a jako taková se musí podřídit přirozeným tendencím orgánů veřejné moci o usnadnění rozhodovacího procesu, však je v bytostném rozporu s judikaturou NSS (viz k tomu obecně rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008 - 49, bod 18, publ. též pod č. 1746/2009 Sb. NSS, na s. 30).
[23] Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásah do základních práv (zejména práva na spravedlivý proces) může být založen uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva. Jak nedávno Ústavní soud shrnul, v oblasti aplikace předpisů vyrovnávajících se s československou totalitní minulostí se jeho judikatura opakovaně vyslovila proti kladení formalistních překážek, kterými je všemožně bráněno naplnění účelu daných právních předpisů. Slovy Ústavního soudu, ten v minulosti odmítl praxi obecných soudů (a to ostatně nejen v případě restitucí), kdy je sofistikovanou argumentací zdůvodňována zjevná nespravedlnost (nález ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 40). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že právě takovým přepjatým formalismem, který zdůvodňuje zjevnou nespravedlnost, je též stěžovatelův výklad zákona č. 193/1999 Sb.
[24] Soud tedy shrnuje, že v situaci, kdy rodič dítěte (tzv. bývalý občan) nabyl státní občanství ČR na základě zákona č. 193/1999 Sb., nelze § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 tohoto zákona interpretovat jinak, než že rodič dítěte může kdykoliv poté učinit samostatné prohlášení o státním občanství České republiky dle zákona č. 193/1999 Sb. v zastoupení svého dítěte.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační námitka není důvodná. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti, neboť krajský soud správně zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodů výše rozebíraných. Důvody pro postup z úřední povinnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. nebyly shledány.
[26] Jelikož Nejvyšší správní soud bez odkladu rozhodl o celé kasační stížnosti stěžovatele, čímž plně vyčerpal předmět řízení vedeného před tímto soudem, nezabýval se již samostatně návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[27] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalobkyni v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto jí nebyla náhrada nákladů přiznána.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu