[20] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z konstrukce citované normy zřejmé, že naplnění odůvodněné obavy je třeba zkoumat individuálně ve vztahu ke konkrétním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
okolnostem případu. Bylo by velmi obtížné a málo funkční snažit se institut odůvodněné obavy vymezit či zpřesnit stanovením více či méně abstraktních nepřekročitelných mantinelů nebo mnohabodovým testem jeho použitelnosti. V té nejobecnější rovině proto pouze Nejvyšší správní soud konstatuje, že existence odůvodněné obavy musí být založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. Vydání zajišťovacího příkazu tak nelze spojovat výhradně se situací, kdy daňovému subjektu hrozí insolvence, kdy se daňový subjekt zbavuje majetku nebo kdy činí účelově kroky, které by podstatně ztížily nebo zmařily budoucí výběr daně. Jak správně konstatoval krajský soud, zajišťovací příkaz lze vydat i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, která ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá obavu o schopnosti daňového subjektu daň v době její vymahatelnosti uhradit. Tento okruh indicií a závěry o ekonomické situaci daňového subjektu musí být přesvědčivě popsány v zajišťovacím příkazu (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, čj. 9 Afs 57/2010-139).
[21] Pro posouzení zákonnosti vydání zajišťovacího příkazu v projednávané věci má s ohledem na právě řečené minimální význam, jak bylo vydání zajišťovacího příkazu odůvodněno v jiných případech. Nadto citace z rozhodnutí správních soudů uváděné v žalobě pochází ve své většině z rekapitulačních částí těchto rozhodnutí, kde správní soud citoval obsah správního spisu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005, čj. 2 Afs 154/2004-99, a ze dne 11. 11. 2005, čj. 5 Afs 44/2004-55, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 10 Ca 272/2002). Nejedná se tedy o výsledek vlastní přezkumné činnosti správního soudu – zákonnost vydání zajišťovacích příkazů nebyla správním soudem v těchto věcech nijak hodnocena. Ani v posledním žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 57/2010-139 se soud konkrét-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ní otázkou existence odůvodněné obavy nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci bylo shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jedná se proto v tomto směru o judikaturu nepoužitelnou na případ stěžovatelky.
[22] V souladu s výše uvedenou argumentací je třeba se zabývat konkrétními okolnostmi případu stěžovatelky a naplněním zákonného požadavku existence odůvodněné obavy. Nejvyšší správní soud se přitom v hodnocení skutkových okolností případu plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. Stěžovatelka započala s činností oprávněného příjemce dne 30. 11. 2011 a zpočátku své zákonné povinnosti v souvislosti se spotřební daní plnila. Jak ovšem plyne z výzev celního úřadu ze dne 4. 1. 2012 a 11. 1. 2012, stěžovatelka dvakrát porušila svoji povinnost doplnit zajištění spotřební daně. Následně pak neuhradila spotřební daň za zdaňovací období březen 2012 ve lhůtě splatnosti (viz výzva celního úřadu ze dne 14. 5. 2012) a k jejímu zapravení došlo postupně v několika splátkách. Celní úřad přitom ze smluv uzavřených s nabyvateli minerálních olejů, které jsou rovněž součástí správního spisu, zjistil, že nabyvatelé jsou povinni hradit na účet stěžovatelky předem zálohy na spotřební daň. Stěžovatelka by tak měla být schopna bez jakýchkoliv problémů uhradit příslušnou spotřební daň najednou ve lhůtě splatnosti. Ze způsobu úhrady daně za zdaňovací období březen 2012 ovšem bylo možné usuzovat, že stěžovatelka nebyla schopna hradit daň najednou, ale postupně – zřejmě tak, jak jí přicházely další zálohové platby od nabyvatelů. Tyto platby už ovšem nutně byly určeny na krytí spotřební daně v dalším zdaňovacím období. Současně celní úřad zjistil, že zůstatky na běžných účtech stěžovatelky jsou hluboko pod předpokládanou daňovou povinností a že nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelky jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch společnosti MIDESTA a ve prospěch Finančního úřadu Brno III (viz výpisy z účtů a výpisy z katastru nemovitostí založené ve správním spise). S přihlédnutím k finanční analýze stěžovatelky obsažené ve spisu, jejíž platnost byla sta-
Společnost s ručením omezeným SLOVLIKER ČR proti Generálnímu ředitelství cel ním časově omezeného přihlašovacího jména a hesla je v rozporu s informačním a kontrolním účelem zákona o střetu zájmů a zároveň nejsou dány racionální důvody takto dálkový přístup omezit, jelikož dosažení zákonem limitované ochrany soukromí veřejných funkcionářů je garantováno ověřením identity žadatele a okamžiku jeho vstupu (nahlédnutí) do registru. V souladu s příkazem optimalizace, tj. postulátu minimalizace omezení základního práva a svobody, příp. veřejného dobra, jež lze normativně dovodit z čl. 4 odst. 4 Listiny, má soud za to, že postup žalovaného vykazuje znaky libovůle, neboť popírá účel dálkového přístupu do registru i účel zákona o střetu zájmů, aniž by byl dán racionální důvod restrikce dálkového přístupu do registru pouze na určitou dobu. Na základě