[20] Podle názoru Nejvyššího správního
soudu je z konstrukce citované normy zřejmé, že naplnění odůvodněné obavy je třeba
zkoumat individuálně ve vztahu ke konkrétním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
okolnostem případu. Bylo by velmi obtížné
a málo funkční snažit se institut odůvodněné
obavy vymezit či zpřesnit stanovením více či
méně abstraktních nepřekročitelných mantinelů nebo mnohabodovým testem jeho použitelnosti. V té nejobecnější rovině proto
pouze Nejvyšší správní soud konstatuje, že
existence odůvodněné obavy musí být založena na konkrétních poměrech daňového
subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. Vydání zajišťovacího příkazu tak nelze spojovat výhradně se situací, kdy daňovému subjektu
hrozí insolvence, kdy se daňový subjekt zbavuje majetku nebo kdy činí účelově kroky,
které by podstatně ztížily nebo zmařily budoucí výběr daně. Jak správně konstatoval
krajský soud, zajišťovací příkaz lze vydat
i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového subjektu, která ve
vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené
daně vyvolá obavu o schopnosti daňového
subjektu daň v době její vymahatelnosti
uhradit. Tento okruh indicií a závěry o ekonomické situaci daňového subjektu musí být
přesvědčivě popsány v zajišťovacím příkazu
(viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 9. 2010, čj. 9 Afs 57/2010-139).
[21] Pro posouzení zákonnosti vydání zajišťovacího příkazu v projednávané věci má
s ohledem na právě řečené minimální význam, jak bylo vydání zajišťovacího příkazu
odůvodněno v jiných případech. Nadto citace z rozhodnutí správních soudů uváděné
v žalobě pochází ve své většině z rekapitulačních částí těchto rozhodnutí, kde správní
soud citoval obsah správního spisu (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005,
čj. 2 Afs 154/2004-99, a ze dne 11. 11. 2005,
čj. 5 Afs 44/2004-55, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2003,
sp. zn. 10 Ca 272/2002). Nejedná se tedy o výsledek vlastní přezkumné činnosti správního
soudu – zákonnost vydání zajišťovacích příkazů nebyla správním soudem v těchto věcech
nijak hodnocena. Ani v posledním žalobkyní
citovaném rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 9 Afs 57/2010-139 se soud konkrét-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ní otázkou existence odůvodněné obavy nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci bylo shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jedná se proto
v tomto směru o judikaturu nepoužitelnou
na případ stěžovatelky.
[21] Pro posouzení zákonnosti vydání zajišťovacího příkazu v projednávané věci má
s ohledem na právě řečené minimální význam, jak bylo vydání zajišťovacího příkazu
odůvodněno v jiných případech. Nadto citace z rozhodnutí správních soudů uváděné
v žalobě pochází ve své většině z rekapitulačních částí těchto rozhodnutí, kde správní
soud citoval obsah správního spisu (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005,
čj. 2 Afs 154/2004-99, a ze dne 11. 11. 2005,
čj. 5 Afs 44/2004-55, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2003,
sp. zn. 10 Ca 272/2002). Nejedná se tedy o výsledek vlastní přezkumné činnosti správního
soudu – zákonnost vydání zajišťovacích příkazů nebyla správním soudem v těchto věcech
nijak hodnocena. Ani v posledním žalobkyní
citovaném rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 9 Afs 57/2010-139 se soud konkrét-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ní otázkou existence odůvodněné obavy nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci bylo shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jedná se proto
v tomto směru o judikaturu nepoužitelnou
na případ stěžovatelky.
[22] V souladu s výše uvedenou argumentací je třeba se zabývat konkrétními okolnostmi
případu stěžovatelky a naplněním zákonného
požadavku existence odůvodněné obavy.
Nejvyšší správní soud se přitom v hodnocení
skutkových okolností případu plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. Stěžovatelka započala s činností oprávněného příjemce dne
30. 11. 2011 a zpočátku své zákonné povinnosti v souvislosti se spotřební daní plnila.
Jak ovšem plyne z výzev celního úřadu ze dne
4. 1. 2012 a 11. 1. 2012, stěžovatelka dvakrát
porušila svoji povinnost doplnit zajištění spotřební daně. Následně pak neuhradila spotřební daň za zdaňovací období březen 2012
ve lhůtě splatnosti (viz výzva celního úřadu
ze dne 14. 5. 2012) a k jejímu zapravení došlo
postupně v několika splátkách. Celní úřad
přitom ze smluv uzavřených s nabyvateli minerálních olejů, které jsou rovněž součástí
správního spisu, zjistil, že nabyvatelé jsou povinni hradit na účet stěžovatelky předem zálohy na spotřební daň. Stěžovatelka by tak
měla být schopna bez jakýchkoliv problémů
uhradit příslušnou spotřební daň najednou
ve lhůtě splatnosti. Ze způsobu úhrady daně
za zdaňovací období březen 2012 ovšem bylo
možné usuzovat, že stěžovatelka nebyla
schopna hradit daň najednou, ale postupně –
zřejmě tak, jak jí přicházely další zálohové
platby od nabyvatelů. Tyto platby už ovšem
nutně byly určeny na krytí spotřební daně
v dalším zdaňovacím období. Současně celní
úřad zjistil, že zůstatky na běžných účtech
stěžovatelky jsou hluboko pod předpokládanou daňovou povinností a že nemovité věci
ve vlastnictví stěžovatelky jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch společnosti
MIDESTA a ve prospěch Finančního úřadu
Brno III (viz výpisy z účtů a výpisy z katastru
nemovitostí založené ve správním spise).
S přihlédnutím k finanční analýze stěžovatelky obsažené ve spisu, jejíž platnost byla sta-
Společnost s ručením omezeným SLOVLIKER ČR proti Generálnímu ředitelství cel ním časově omezeného přihlašovacího jména a hesla je v rozporu s informačním a kontrolním účelem zákona o střetu zájmů a zároveň nejsou dány racionální důvody takto
dálkový přístup omezit, jelikož dosažení zákonem limitované ochrany soukromí veřejných funkcionářů je garantováno ověřením
identity žadatele a okamžiku jeho vstupu (nahlédnutí) do registru. V souladu s příkazem
optimalizace, tj. postulátu minimalizace omezení základního práva a svobody, příp. veřejného dobra, jež lze normativně dovodit z čl. 4
odst. 4 Listiny, má soud za to, že postup žalovaného vykazuje znaky libovůle, neboť popírá účel dálkového přístupu do registru i účel
zákona o střetu zájmů, aniž by byl dán racionální důvod restrikce dálkového přístupu do
registru pouze na určitou dobu. Na základě