Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.,
o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen
na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto
tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).
Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.,
o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen
na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto
tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 99).
[21] Nejvyšší správní soud samozřejmě
souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že
by měli i oni sami nést určitou odpovědnost
za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon
o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen
posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva
k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však
třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu
spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně
nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému
tak mají věřitelé přispět tím, že budou před
uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat
schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat
spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí
uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na
ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní
strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde
poskytovatele spotřebitelského úvěru.
[22] Zákon o spotřebitelském úvěru je
transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady
87/102/EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice
2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy
věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele
na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to
nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. V bodu 26 odůvodnění směrnice 2008/48/ES je kladen důraz na to, aby se
věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem
kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by
mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale
i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti.
[23] Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES
se zabýval Soudní dvůr (čtvrtý senát) ve svém
nedávném rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA
Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus
a další, C-449/13. Jednalo se o rozhodnutí
o předběžné otázce francouzského soudu,
který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice 2008/48/ES vykládán v tom
smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na
základě informací uvedených spotřebitelem,
aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě
nichž má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje,
jestli mají být tyto informace kontrolovány,
a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8
směrnice 2008/48/ES ve spojení s bodem 26
odůvodnění této směrnice naopak přiznává
poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při
určování, zda informace, které má k dispozici,
stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných
údajů (viz odst. 36 citovaného rozsudku).
[24] Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé
v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit,
zda se jedná o příslušné informace a zda
jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto
ohledu se dostatečnost uvedených informací
může lišit podle okolností, za nichž dojde
k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní
situace spotřebitele nebo podle částky úvěru
uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze
provést s pomocí dokladů o finanční situaci
spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby
poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve
získané znalosti o finanční situaci zájemce
o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená
prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta
čl. 8 odst. 1 [směrnice 2008/48/ES], podle
které mohou členské státy ve svých právních
předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi –
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[směrnice 2008/48/ES] neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky
kontrolu pravdivosti informací poskytnutých
spotřebitelem. V závislosti na okolnostech
každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi,
které mu poskytne spotřebitel, anebo může
dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ (viz body 37 a 38 odkazovaného rozsudku
Soudního dvora, zvýraznění doplněno NSS).
[25] Pro nyní projednávaný případ je
podstatný závěr Soudního dvora, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být
provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení
budou podepřena doklady. Ustanovení § 9
odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež
představuje transpozici článku 8 odst. 1
směrnice 2008/48/ES do českého právního
řádu, by tak mělo být vykládáno stejným způsobem, neboť sleduje stejný účel. Závěr Soudního dvora ostatně konvenuje se závěrem žalované i krajského soudu, kteří taktéž shledali
pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele nedostatečným k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
[26] Český zákon navíc uvádí, že věřitel je
povinen prověřit schopnost spotřebitele
splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti
při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výkladem pojmu „odborné péče“ se podrobně zabýval krajský soud a zdejší soud se
s jeho interpretací zcela ztotožňuje. Odbornou péčí je třeba rozumět „úroveň zvláštních
dovedností a péče, kterou lze od podnikatele
ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat
a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry
v oblasti jeho činnosti“ [viz § 2 odst. 1 písm. o)
zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Při výkladu sousloví „odborné péče“ lze
čerpat, jak uvádí i krajský soud, z interpretace tohoto pojmu např. v kontextu dnes již neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník. Krajský soud správně dovodil, že postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost
věřitele ověřit podstatné informace poskyt-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
nuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 99).
[21] Nejvyšší správní soud samozřejmě
souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že
by měli i oni sami nést určitou odpovědnost
za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon
o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen
posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva
k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však
třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu
spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně
nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému
tak mají věřitelé přispět tím, že budou před
uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat
schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat
spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí
uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na
ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní
strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde
poskytovatele spotřebitelského úvěru.
[22] Zákon o spotřebitelském úvěru je
transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady
87/102/EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice
2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy
věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele
na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to
nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. V bodu 26 odůvodnění směrnice 2008/48/ES je kladen důraz na to, aby se
věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem
kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by
mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale
i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti.
[23] Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES
se zabýval Soudní dvůr (čtvrtý senát) ve svém
nedávném rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA
Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus
a další, C-449/13. Jednalo se o rozhodnutí
o předběžné otázce francouzského soudu,
který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice 2008/48/ES vykládán v tom
smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na
základě informací uvedených spotřebitelem,
aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě
nichž má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje,
jestli mají být tyto informace kontrolovány,
a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8
směrnice 2008/48/ES ve spojení s bodem 26
odůvodnění této směrnice naopak přiznává
poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při
určování, zda informace, které má k dispozici,
stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných
údajů (viz odst. 36 citovaného rozsudku).
[24] Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé
v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit,
zda se jedná o příslušné informace a zda
jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto
ohledu se dostatečnost uvedených informací
může lišit podle okolností, za nichž dojde
k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní
situace spotřebitele nebo podle částky úvěru
uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze
provést s pomocí dokladů o finanční situaci
spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby
poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve
získané znalosti o finanční situaci zájemce
o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená
prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta
čl. 8 odst. 1 [směrnice 2008/48/ES], podle
které mohou členské státy ve svých právních
předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi –
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[směrnice 2008/48/ES] neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky
kontrolu pravdivosti informací poskytnutých
spotřebitelem. V závislosti na okolnostech
každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi,
které mu poskytne spotřebitel, anebo může
dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ (viz body 37 a 38 odkazovaného rozsudku
Soudního dvora, zvýraznění doplněno NSS).
[25] Pro nyní projednávaný případ je
podstatný závěr Soudního dvora, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být
provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení
budou podepřena doklady. Ustanovení § 9
odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež
představuje transpozici článku 8 odst. 1
směrnice 2008/48/ES do českého právního
řádu, by tak mělo být vykládáno stejným způsobem, neboť sleduje stejný účel. Závěr Soudního dvora ostatně konvenuje se závěrem žalované i krajského soudu, kteří taktéž shledali
pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele nedostatečným k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
[26] Český zákon navíc uvádí, že věřitel je
povinen prověřit schopnost spotřebitele
splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti
při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výkladem pojmu „odborné péče“ se podrobně zabýval krajský soud a zdejší soud se
s jeho interpretací zcela ztotožňuje. Odbornou péčí je třeba rozumět „úroveň zvláštních
dovedností a péče, kterou lze od podnikatele
ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat
a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry
v oblasti jeho činnosti“ [viz § 2 odst. 1 písm. o)
zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Při výkladu sousloví „odborné péče“ lze
čerpat, jak uvádí i krajský soud, z interpretace tohoto pojmu např. v kontextu dnes již neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník. Krajský soud správně dovodil, že postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost
věřitele ověřit podstatné informace poskyt-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
nuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne
22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009-56).
[27] V souvislosti s tímto výkladem pojmu
odborné péče i s ohledem na účel zakotvení
povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je
třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě
zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr
a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost
dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv
se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými
prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či
výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam
byla příslušná částka připsána (srov. Wachtlová, L.; Slanina, J., op. cit., s. 101).
[28] Je tedy třeba uzavřít, že postup stěžovatelky, která posuzovala úvěruschopnost
spotřebitele pouze na základě jejich ničím
nedoložených prohlášení, byl v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele
splácet úvěr s odbornou péčí ve smyslu § 9
odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
[29] Zdejší soud se ztotožňuje s krajským
soudem v tom, že požadovanými doklady pro
prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu
žadatele a podobně. Nejednalo by se tedy
o opakovaná prohlášení téhož obsahu, jak
uvádí stěžovatelka, neboť ta by skutečně byla
nadbytečná. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně
a věrohodně vypovídat o spotřebitelově
schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy
o úvěru. Pokud by i v případě doložení těchto
dokladů přetrvávaly pochybnosti o bonitě
dlužníka, bylo by možné jeho situaci ověřit nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz § 9
odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). (...)
Společnost s ručením omezeným Day to Day proti České obchodní inspekci o uložení *) S účinností od 25. 2. 2013 byl § 9 odst. 1 změněn zákonem č. 43/2013 Sb. dek, by pak žalobkyně mohla odbýt poukazem na to, že žalovaný v rámci věcného průzkumu prováděného podle § 22 zákona
o ochranných známkách rozpor takového
označení s veřejným pořádkem a dobrými
mravy neshledal a že žalobkyni v důsledku zápisu přihlašovaného označení do rejstříku
nemůže v jeho veřejném užívání nikdo bránit. Je nanejvýš pravděpodobné, že při užívání přihlašovaného označení jako ochranné
známky ve spojení s širokým okruhem výrobků a služeb vymezeným v přihlášce by se
s tímto souslovím jakožto ochrannou známkou setkávaly i děti všech věkových kategorií,
které běžně poslouchají rádio či sledují televizní vysílání. Valné většině z nich by jistě přišlo podivné, že slovní spojení, za jehož užití
ve škole by byly učitelem přinejmenším napomenuty, může být veřejně užíváno jako