Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 99).
[21] Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon
o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.
[22] Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. V bodu 26 odůvodnění směrnice 2008/48/ES je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti.
[23] Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval Soudní dvůr (čtvrtý senát) ve svém nedávném rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce francouzského soudu, který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice 2008/48/ES vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na základě informací uvedených spotřebitelem, aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě nichž má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8 směrnice 2008/48/ES ve spojení s bodem 26 odůvodnění této směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů (viz odst. 36 citovaného rozsudku).
[24] Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 [směrnice 2008/48/ES], podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi –
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[směrnice 2008/48/ES] neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ (viz body 37 a 38 odkazovaného rozsudku Soudního dvora, zvýraznění doplněno NSS).
[25] Pro nyní projednávaný případ je podstatný závěr Soudního dvora, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež představuje transpozici článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES do českého právního řádu, by tak mělo být vykládáno stejným způsobem, neboť sleduje stejný účel. Závěr Soudního dvora ostatně konvenuje se závěrem žalované i krajského soudu, kteří taktéž shledali pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele nedostatečným k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
[26] Český zákon navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výkladem pojmu „odborné péče“ se podrobně zabýval krajský soud a zdejší soud se s jeho interpretací zcela ztotožňuje. Odbornou péčí je třeba rozumět „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“ [viz § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Při výkladu sousloví „odborné péče“ lze čerpat, jak uvádí i krajský soud, z interpretace tohoto pojmu např. v kontextu dnes již neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Krajský soud správně dovodil, že postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskyt-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
nuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 99).
[21] Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon
o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.
[22] Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. V bodu 26 odůvodnění směrnice 2008/48/ES je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti.
[23] Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval Soudní dvůr (čtvrtý senát) ve svém nedávném rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce francouzského soudu, který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice 2008/48/ES vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na základě informací uvedených spotřebitelem, aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě nichž má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8 směrnice 2008/48/ES ve spojení s bodem 26 odůvodnění této směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů (viz odst. 36 citovaného rozsudku).
[24] Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 [směrnice 2008/48/ES], podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi –
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
[směrnice 2008/48/ES] neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ (viz body 37 a 38 odkazovaného rozsudku Soudního dvora, zvýraznění doplněno NSS).
[25] Pro nyní projednávaný případ je podstatný závěr Soudního dvora, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež představuje transpozici článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES do českého právního řádu, by tak mělo být vykládáno stejným způsobem, neboť sleduje stejný účel. Závěr Soudního dvora ostatně konvenuje se závěrem žalované i krajského soudu, kteří taktéž shledali pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele nedostatečným k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
[26] Český zákon navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výkladem pojmu „odborné péče“ se podrobně zabýval krajský soud a zdejší soud se s jeho interpretací zcela ztotožňuje. Odbornou péčí je třeba rozumět „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“ [viz § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Při výkladu sousloví „odborné péče“ lze čerpat, jak uvádí i krajský soud, z interpretace tohoto pojmu např. v kontextu dnes již neúčinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Krajský soud správně dovodil, že postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskyt-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 015
nuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne
22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2009, čj. 1 Afs 94/2009-56).
[27] V souvislosti s tímto výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Wachtlová, L.; Slanina, J., op. cit., s. 101).
[28] Je tedy třeba uzavřít, že postup stěžovatelky, která posuzovala úvěruschopnost spotřebitele pouze na základě jejich ničím nedoložených prohlášení, byl v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
[29] Zdejší soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Nejednalo by se tedy o opakovaná prohlášení téhož obsahu, jak uvádí stěžovatelka, neboť ta by skutečně byla nadbytečná. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru. Pokud by i v případě doložení těchto dokladů přetrvávaly pochybnosti o bonitě dlužníka, bylo by možné jeho situaci ověřit nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). (...)
Společnost s ručením omezeným Day to Day proti České obchodní inspekci o uložení *) S účinností od 25. 2. 2013 byl § 9 odst. 1 změněn zákonem č. 43/2013 Sb. dek, by pak žalobkyně mohla odbýt poukazem na to, že žalovaný v rámci věcného průzkumu prováděného podle § 22 zákona o ochranných známkách rozpor takového označení s veřejným pořádkem a dobrými mravy neshledal a že žalobkyni v důsledku zápisu přihlašovaného označení do rejstříku nemůže v jeho veřejném užívání nikdo bránit. Je nanejvýš pravděpodobné, že při užívání přihlašovaného označení jako ochranné známky ve spojení s širokým okruhem výrobků a služeb vymezeným v přihlášce by se s tímto souslovím jakožto ochrannou známkou setkávaly i děti všech věkových kategorií, které běžně poslouchají rádio či sledují televizní vysílání. Valné většině z nich by jistě přišlo podivné, že slovní spojení, za jehož užití ve škole by byly učitelem přinejmenším napomenuty, může být veřejně užíváno jako