I. Zjistí-li služební funkcionář v průběhu řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru (ve smyslu § 42 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), že jsou pravděpodobně naplněny dva zákonné důvody propuštění ze služebního poměru, které vedou ke stejnému výsledku (tj. propuštění příslušníka), avšak jsou spojeny s různými důsledky, pokud jde o intenzitu dotčení práv příslušníka, je povinen zkoumat naplnění obou důvodů, zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a příslušníka případně propustit z obou důvodů. Takto nebude postupovat pouze tehdy, pokud konkrétní okolnosti takový postup vylučují. Tyto okolnosti musí služební funkcionář v rozhodnutí srozumitelně vyložit a svůj postup řádně odůvodnit. II. Důsledky rozhodnutí o propuštění příslušníka dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti a dle § 42 odst. 1 písm. j) téhož zákona z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti se v právním postavení propuštěného příslušníka mohou projevit odlišně.
[20] Nejvyšší správní soud poté přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozsudku. Podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím. Podle písm. j) téhož ustanovení musí být příslušník propuštěn, pokud „podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby.“
[21] Podle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru „[n]áhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě se poskytuje po dobu trvání služebního poměru nebo v případě, že služební poměr skončil podle § 42 odst. 1 písm. h) v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání. Po skončení služebního poměru však náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě nenáleží, jestliže příslušník není výdělečně činný ani nepobírá invalidní důchod nebo není evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání.“
[22] Je nesporné, že služební funkcionář musí zahájit řízení o propuštění a příslušník musí být propuštěn ze služebního poměru, pokud je naplněn některý z důvodů propuštění dle § 42 zákona o služebním poměru. Podstatou sporu je ovšem otázka, jak má služební funkcionář postupovat, pokud v průběhu řízení o propuštění vyjdou najevo skutečnosti, které zakládají další paralelní důvod pro propuštění.
[23] V takové situaci je třeba nejprve zkoumat, zda by propuštění z jednoho z více souběžně existujících různých důvodů mělo pro příslušníka odlišný důsledek z hlediska zásahu do jeho veřejných subjektivních práv a povinností než propuštění z důvodu jiného. Pokud by tomu tak nebylo, postup služebního funkcionáře, který propustí příslušníka z jednoho důvodu předpokládaného zákonem (a jiný existující důvod pomine), by nebyl způsobilý nijak zasáhnout do práv příslušníka. I při propuštění z obou důvodů by byla právní pozice dotčeného příslušníka zcela shodná jako v případě, kdy je propuštěn pouze z jednoho důvodu. Rušit rozhodnutí služebního funkcionáře jen proto, aby vydal sice obsahově rozšířené, ale z hlediska zásahu do práv příslušníka totožné rozhodnutí, by postrádalo rozumný smysl.
[24] Důsledky rozhodnutí o propuštění dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru a dle § 42 odst. 1 písm. j) téhož zákona se však v právním postavení propuštěného příslušníka mohou projevit odlišně. Jen v případě propuštění podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru se příslušníkovi poskytuje náhrada za ztrátu na služebním příjmu dle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru, a to pouze za podmínky, že dlouhodobá ztráta zdravotní způsobilosti příslušníka je důsledkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání.
[25] Žalovaný v napadeném rozhodnutí i kasační stížnosti argumentuje tím, že ztráta zdravotní způsobilosti žalobkyně nemá dle lékařského posudku, který je součástí spisu, původ ve výkonu služby a žalobkyně proti závěrům posudkového lékaře nebrojila návrhem na přezkoumání vedoucím poskytovatelem pracovnělékařských služeb dle § 79 zákona o služebním poměru. Závěry stěžovatele jsou však přinejmenším předčasné.
[25] Žalovaný v napadeném rozhodnutí i kasační stížnosti argumentuje tím, že ztráta zdravotní způsobilosti žalobkyně nemá dle lékařského posudku, který je součástí spisu, původ ve výkonu služby a žalobkyně proti závěrům posudkového lékaře nebrojila návrhem na přezkoumání vedoucím poskytovatelem pracovnělékařských služeb dle § 79 zákona o služebním poměru. Závěry stěžovatele jsou však přinejmenším předčasné.
[26] Z vyjádření žalobkyně ve správním řízení lze předpokládat, že žalobkyně proti zdravotnímu posudku nebrojila zejména proto, že nehodlala zpochybnit posudkový závěr o své zdravotní nezpůsobilosti k výkonu služby. Přitom právě zdravotní nezpůsobilost k výkonu služby (bez ohledu na její příčiny) je rozhodujícím předpokladem propuštění příslušníka dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru. Služební funkcionář rozhodne o propuštění příslušníka dle citovaného ustanovení, pokud je postaveno najisto, že příslušník zdravotní způsobilost pozbyl, třebaže důvody pozbytí zdravotní způsobilosti mohou být mezi účastníky řízení sporné.
[27] Propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. h) je jednou ze zákonných podmínek vzniku nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu dle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru. Pokud byla žalobkyně propuštěna ze služebního poměru z jiného důvodu, ačkoliv by zároveň též pozbyla zdravotní způsobilost, náhradu za ztrátu na služebním příjmu by jí nebylo možné přiznat.
[28] Ve vztahu k povaze lékařského posudku je třeba připomenout, že obsahem posudku jsou skutková zjištění a související úvahy lékařského charakteru a pro řízení dle § 103 zákona o služebním poměru nejsou závěry posudku opatřeného v řízení o propuštění ze služebního poměru závazné. Služební funkcionář může v tomto řízení závěry lékařského posudku využít, nicméně dotčený příslušník má zároveň prostor tyto závěry zpochybnit, např. předložením další zdravotní dokumentace či jinými důkazními prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2017, čj. 6 As 146/2016-26).
[29] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že má-li služební funkcionář v době svého rozhodování zjištěny a osvědčeny indicie, že došlo k naplnění více zákonných důvodů propuštění příslušníka ze služebního poměru, které vedou ke stejnému výsledku (tj. propuštění příslušníka), avšak jsou spojeny s různými důsledky, pokud jde o intenzitu dotčení práv příslušníka, je povinen ve správním řízení zkoumat naplnění obou důvodů a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato povinnost je odrazem ústavního příkazu k optimalizaci, tj. povinnosti veřejné moci zasahovat do práv jednotlivce způsobem, který ještě stále vede ke sledovanému cíli, avšak zasahuje do práv jednotlivce co nejméně, a § 2 odst. 3 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen šetřit oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost v jednotlivém případě dotýká.
[29] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že má-li služební funkcionář v době svého rozhodování zjištěny a osvědčeny indicie, že došlo k naplnění více zákonných důvodů propuštění příslušníka ze služebního poměru, které vedou ke stejnému výsledku (tj. propuštění příslušníka), avšak jsou spojeny s různými důsledky, pokud jde o intenzitu dotčení práv příslušníka, je povinen ve správním řízení zkoumat naplnění obou důvodů a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato povinnost je odrazem ústavního příkazu k optimalizaci, tj. povinnosti veřejné moci zasahovat do práv jednotlivce způsobem, který ještě stále vede ke sledovanému cíli, avšak zasahuje do práv jednotlivce co nejméně, a § 2 odst. 3 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen šetřit oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost v jednotlivém případě dotýká.
[30] Jak již bylo shora vyloženo, uvedená povinnost správního orgánu není absolutní. Jednak se uplatní právě a pouze tehdy, vyjdou-li tyto skutečnosti v řízení najevo a může-li vést propuštění z více právních důvodů k různým důsledkům, pokud jde o dotčení práv a zájmů účastníka řízení. Z tohoto důvodu je nepřípadný odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019, čj. 9 As 46/2019-25. V něm se totiž jednalo o zcela jinou situaci příslušníka, který byl propuštěn pouze z jednoho důvodu dle § 42 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru, neboť dvěma různými jednáními porušil omezení stanovená v § 48 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru. I když soud poté dospěl k závěru, že ustanovení § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru nebylo možné aplikovat, již porušením povinnosti stanovené v odst. 1 téhož ustanovení byla naplněna hypotéza ustanovení, podle něhož byl příslušník propuštěn.
[31] Povinnost propustit příslušníka z více důvodů souběžně se neuplatní také tehdy, brání-li tomuto postupu konkrétní okolnosti, jež takový postup vylučují, jak uvedl v napadeném rozsudku také krajský soud. Tyto okolnosti musí správní orgány v rozhodnutí srozumitelně vyložit a svůj postup řádně odůvodnit. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru obsahuje celkem 13 různých důvodů propuštění příslušníka ze služebního poměru a není předmětem tohoto řízení zabývat se všemi myslitelnými kombinacemi důvodů propuštění, které mohou v praxi teoreticky nastat. Vedle právní povahy souběžně existujících důvodu propuštění bude zpravidla namístě vyhodnotit též konkrétní skutkové okolnosti jednotlivých případů. Soud tedy ani na tomto místě nemůže dát žalovanému obecné vodítko, jak postupovat v případech, kdy je vedle důvodu dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru naplněn důvod dle písm. a) nebo písm. m) téhož ustanovení (spáchání úmyslného trestného činu nebo propuštění na žádost příslušníka).
[31] Povinnost propustit příslušníka z více důvodů souběžně se neuplatní také tehdy, brání-li tomuto postupu konkrétní okolnosti, jež takový postup vylučují, jak uvedl v napadeném rozsudku také krajský soud. Tyto okolnosti musí správní orgány v rozhodnutí srozumitelně vyložit a svůj postup řádně odůvodnit. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru obsahuje celkem 13 různých důvodů propuštění příslušníka ze služebního poměru a není předmětem tohoto řízení zabývat se všemi myslitelnými kombinacemi důvodů propuštění, které mohou v praxi teoreticky nastat. Vedle právní povahy souběžně existujících důvodu propuštění bude zpravidla namístě vyhodnotit též konkrétní skutkové okolnosti jednotlivých případů. Soud tedy ani na tomto místě nemůže dát žalovanému obecné vodítko, jak postupovat v případech, kdy je vedle důvodu dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru naplněn důvod dle písm. a) nebo písm. m) téhož ustanovení (spáchání úmyslného trestného činu nebo propuštění na žádost příslušníka).
[32] Časové hledisko není v nynější věci rozhodující, neboť v době vydání prvostupňového rozhodnutí o propuštění žalobkyně byl služební funkcionář s lékařským posudkem o zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby seznámen. Tuto skutečnost tedy mohl a měl zohlednit, třebaže žalobkyni v této době ještě neuplynula lhůta k podání návrhu na přezkoumání tohoto posudku dle § 79 zákona o služebním poměru. Neobstojí ani odůvodnění, že žalobkyně by v případě propuštění z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti nárok na náhradu dle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru neměla, jelikož její onemocnění nemá původ ve výkonu služby. Jak již bylo uvedeno, v dané situaci se jedná o závěr přinejmenším předčasný.
[33] Nelze se ztotožnit se závěry stěžovatele, že řízení o propuštění ze služebního poměru nelze jakkoliv rozšiřovat a požadavek krajského soudu je v důsledku nerealizovatelný. Služební funkcionář je bezesporu vázán krom jiného příkazem čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zákon o služebním poměru sice výslovně neupravuje vedení řízení a následně propuštění ze služebního poměru ze dvou či více souběžných důvodů. Podstatné ovšem je, jak zdůraznil i krajský soud, že zákon o služebním poměru propuštění z více důvodů souběžně nevylučuje a nevylučuje ani použití obecného právního předpisu, který upravuje správní řízení. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje poměrně autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní. V řízení ve věcech služebního poměru tedy lze subsidiárně použít správní řád tam, kde zákon o služebním poměru nestanoví jinak (§ 1 odst. 2 správního řádu) i v případě, že na správní řád výslovně neodkazuje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, čj. 7 As 281/2016-26, nebo ze dne 29. 3. 2018, čj. 5 As 8/2017-26).
[33] Nelze se ztotožnit se závěry stěžovatele, že řízení o propuštění ze služebního poměru nelze jakkoliv rozšiřovat a požadavek krajského soudu je v důsledku nerealizovatelný. Služební funkcionář je bezesporu vázán krom jiného příkazem čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zákon o služebním poměru sice výslovně neupravuje vedení řízení a následně propuštění ze služebního poměru ze dvou či více souběžných důvodů. Podstatné ovšem je, jak zdůraznil i krajský soud, že zákon o služebním poměru propuštění z více důvodů souběžně nevylučuje a nevylučuje ani použití obecného právního předpisu, který upravuje správní řízení. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje poměrně autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní. V řízení ve věcech služebního poměru tedy lze subsidiárně použít správní řád tam, kde zákon o služebním poměru nestanoví jinak (§ 1 odst. 2 správního řádu) i v případě, že na správní řád výslovně neodkazuje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, čj. 7 As 281/2016-26, nebo ze dne 29. 3. 2018, čj. 5 As 8/2017-26).
[34] Lze proto uzavřít, že v řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru vyšly najevo skutečnosti odůvodňující propuštění žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru a služební funkcionář tyto skutečnosti při svém rozhodování nezohlednil, přičemž odůvodnění tohoto postupu v rozhodnutí obou správních orgánů v dané věci neobstojí. Z těchto důvodů bylo rozhodnutí o propuštění žalobkyně zatíženo nezákonností a uvedenou vadu neodstranil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí.