Rozhodnutí služebního funkcionáře o snížení osobního příplatku příslušníka
bezpečnostního sboru musí být odůvodněno pouze odpovídající změnou kvality nebo rozsahu výkonu služby, tj. důvody podle § 122 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Důvodem pro snížení osobního
příplatku proto nemůže být pouze snížení objemu mzdových prostředků stanovených státním rozpočtem na příslušný kalendářní rok.
Rozhodnutí služebního funkcionáře o snížení osobního příplatku příslušníka
bezpečnostního sboru musí být odůvodněno pouze odpovídající změnou kvality nebo rozsahu výkonu služby, tj. důvody podle § 122 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Důvodem pro snížení osobního
příplatku proto nemůže být pouze snížení objemu mzdových prostředků stanovených státním rozpočtem na příslušný kalendářní rok.
27. 11. 2013, čj. 6 Ads 137/2012-41, ve kterém
soud konstatoval, že praxi stanovování zvláštního příplatku na dobu určitou sice nelze považovat za ideální a vhodnou, nelze ji však
shledat nezákonnou.
Další kasační námitka spočívá v tom, že
krajský soud zcela vytrhl ze zákonného kontextu § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru
upravující systemizaci, kterou je míněno stanovení počtu služebních míst a objemu prostředků stanovených státním rozpočtem na
příslušný rok na jejich služební příjmy. Zákon
tak předpokládá určitou sumu rozpočtových
prostředků na daný kalendářní rok vzhledem
ke stanovenému počtu služebních míst. Tento předpoklad odůvodňuje jak stanovení jednotlivých složek příjmu pro příslušný rok,
tak i možnost snížení těchto jednotlivých složek. I s ohledem na to, že zákoník práce z roku 2006 neobsahuje žádné podobné ustanovení jako je § 4 odst. 1 zákona o služebním
poměru, nelze v projednávaných případech
aplikovat pracovněprávní judikaturu Nejvyššího soudu. Stanovování jednotlivých složek
příjmu je tak nutno činit nejen s ohledem na
konkrétní zákonná ustanovení (§ 122 a § 120
zákona o služebním poměru), ale i ve vztahu
k § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Výše uvedenou argumentaci ohledně
osobního příplatku lze stejně použít také na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
zvláštní příplatek, a krajský soud se zde proto
podle stěžovatele v této otázce dopustil stejných pochybení.
Stěžovatel upozornil na to, že žalobce a)
se v rámci svého odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně odvolal pouze
proti části výroku, kterým mu byl stanoven
osobní příplatek, avšak nerozporoval výši
přiznaného zvláštního příplatku II. skupiny.
Je proto nepřípustné, že následně rozporoval
i tuto část výroku.
Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že stěžovatel omlouvá svůj nezákonný postup v roce 2011 nezákonným postupem v roce 2010, kdy taktéž stanovil
složky služebního příjmu na dobu určitou.
Nesouhlasili s tím, že by existovala souvislost
mezi snížením služebního příjmu a nedodržením státního rozpočtu; hospodaření s přidělenými prostředky totiž neopravňuje služební funkcionáře k protiprávnímu jednání.
V souladu se závěrem krajského soudu se
žalobci domnívali, že ve věci snížení osobního
příplatku byla aplikovatelná pracovněprávní
judikatura Nejvyššího soudu. K tomu uvedli,
že stěžovatel se zřejmě mylně domnívá, že tato
judikatura se týká výlučně podnikatelské sféry
a nikoliv odměňování ve veřejném sektoru,
kde má vedoucí zaměstnanec stejné povinnosti při hospodaření se státními prostředky jako
služební funkcionář. Nelze proto přijmout
spekulativní závěr stěžovatele, že tato judikatura pokulhává za společenským vývojem, ani
nelze souhlasit s tím, že by soudy měly měnit
své rozsudky podle ekonomické situace státu.
Podle žalobců je právní úprava služebního
poměru ovládána zásadou „co není dovoleno,
je zakázáno“. Složky služebního příjmu lze
proto stanovit na omezenou dobu pouze v případech, kde to zákon o služebním poměru výslovně stanoví. Pokud ovšem zákon nestanoví
omezení nároku, je stanoven na dobu neurčitou, tedy na dobu, po kterou jsou splněny podmínky nároku. Pokud stěžovatel uvádí, že jediným nástrojem dodržení zákona o státním
rozpočtu bylo snížení nárokových složek služebního příjmu příslušníkům, lze se podivit
nad tím, že nebyly nijak sníženy přiznané nenárokové odměny v uvedeném období.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Žalobci souhlasili také s názorem krajského
soudu, že ani systemizace podle § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru nemůže sama o sobě
ovlivnit existující platové nároky příslušníka.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
IV.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...) [21] Ze správního spisu i z rozhodnutí stěžovatele je zřejmé, že správní praxe stěžovatele při stanovování složek služebního
příjmu je taková, že jsou stanovovány vždy na
dobu určitou na jeden kalendářní rok. V nyní
projednávaném případě je předmětem přezkumu stanovení osobního příplatku a zvláštního příplatku II. skupiny podle zákona o služebním poměru obou žalobců na rok 2011,
kdy jim byly rozhodnutím správního orgánu
I. stupně tyto příplatky sníženy oproti roku
27. 11. 2013, čj. 6 Ads 137/2012-41, ve kterém
soud konstatoval, že praxi stanovování zvláštního příplatku na dobu určitou sice nelze považovat za ideální a vhodnou, nelze ji však
shledat nezákonnou.
Další kasační námitka spočívá v tom, že
krajský soud zcela vytrhl ze zákonného kontextu § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru
upravující systemizaci, kterou je míněno stanovení počtu služebních míst a objemu prostředků stanovených státním rozpočtem na
příslušný rok na jejich služební příjmy. Zákon
tak předpokládá určitou sumu rozpočtových
prostředků na daný kalendářní rok vzhledem
ke stanovenému počtu služebních míst. Tento předpoklad odůvodňuje jak stanovení jednotlivých složek příjmu pro příslušný rok,
tak i možnost snížení těchto jednotlivých složek. I s ohledem na to, že zákoník práce z roku 2006 neobsahuje žádné podobné ustanovení jako je § 4 odst. 1 zákona o služebním
poměru, nelze v projednávaných případech
aplikovat pracovněprávní judikaturu Nejvyššího soudu. Stanovování jednotlivých složek
příjmu je tak nutno činit nejen s ohledem na
konkrétní zákonná ustanovení (§ 122 a § 120
zákona o služebním poměru), ale i ve vztahu
k § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Výše uvedenou argumentaci ohledně
osobního příplatku lze stejně použít také na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
zvláštní příplatek, a krajský soud se zde proto
podle stěžovatele v této otázce dopustil stejných pochybení.
Stěžovatel upozornil na to, že žalobce a)
se v rámci svého odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně odvolal pouze
proti části výroku, kterým mu byl stanoven
osobní příplatek, avšak nerozporoval výši
přiznaného zvláštního příplatku II. skupiny.
Je proto nepřípustné, že následně rozporoval
i tuto část výroku.
Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že stěžovatel omlouvá svůj nezákonný postup v roce 2011 nezákonným postupem v roce 2010, kdy taktéž stanovil
složky služebního příjmu na dobu určitou.
Nesouhlasili s tím, že by existovala souvislost
mezi snížením služebního příjmu a nedodržením státního rozpočtu; hospodaření s přidělenými prostředky totiž neopravňuje služební funkcionáře k protiprávnímu jednání.
V souladu se závěrem krajského soudu se
žalobci domnívali, že ve věci snížení osobního
příplatku byla aplikovatelná pracovněprávní
judikatura Nejvyššího soudu. K tomu uvedli,
že stěžovatel se zřejmě mylně domnívá, že tato
judikatura se týká výlučně podnikatelské sféry
a nikoliv odměňování ve veřejném sektoru,
kde má vedoucí zaměstnanec stejné povinnosti při hospodaření se státními prostředky jako
služební funkcionář. Nelze proto přijmout
spekulativní závěr stěžovatele, že tato judikatura pokulhává za společenským vývojem, ani
nelze souhlasit s tím, že by soudy měly měnit
své rozsudky podle ekonomické situace státu.
Podle žalobců je právní úprava služebního
poměru ovládána zásadou „co není dovoleno,
je zakázáno“. Složky služebního příjmu lze
proto stanovit na omezenou dobu pouze v případech, kde to zákon o služebním poměru výslovně stanoví. Pokud ovšem zákon nestanoví
omezení nároku, je stanoven na dobu neurčitou, tedy na dobu, po kterou jsou splněny podmínky nároku. Pokud stěžovatel uvádí, že jediným nástrojem dodržení zákona o státním
rozpočtu bylo snížení nárokových složek služebního příjmu příslušníkům, lze se podivit
nad tím, že nebyly nijak sníženy přiznané nenárokové odměny v uvedeném období.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
Žalobci souhlasili také s názorem krajského
soudu, že ani systemizace podle § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru nemůže sama o sobě
ovlivnit existující platové nároky příslušníka.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
IV.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...) [21] Ze správního spisu i z rozhodnutí stěžovatele je zřejmé, že správní praxe stěžovatele při stanovování složek služebního
příjmu je taková, že jsou stanovovány vždy na
dobu určitou na jeden kalendářní rok. V nyní
projednávaném případě je předmětem přezkumu stanovení osobního příplatku a zvláštního příplatku II. skupiny podle zákona o služebním poměru obou žalobců na rok 2011,
kdy jim byly rozhodnutím správního orgánu
I. stupně tyto příplatky sníženy oproti roku
2010. Žalobci a) byl osobní příplatek snížen
z 2 700 Kč v roce 2010 na 1 150 Kč v roce 2011
a zvláštní příplatek II. skupiny mu byl snížen
z 2 150 Kč v roce 2010 na 1 600 Kč v roce
2010. Žalobci a) byl osobní příplatek snížen
z 2 700 Kč v roce 2010 na 1 150 Kč v roce 2011
a zvláštní příplatek II. skupiny mu byl snížen
z 2 150 Kč v roce 2010 na 1 600 Kč v roce
2011. Žalobci b) byl osobní příplatek snížen
z 1 300 Kč v roce 2010 na 850 Kč v roce 2011
a zvláštní příplatek II. skupiny z 1 950 Kč za
rok 2010 na 1 400 Kč v roce 2011. Krajský
soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru,
že ke snížení obou příplatků mohlo dojít pouze v návaznosti na změnu podmínek pro přiznání, změnu nebo odnětí těchto příplatků
uvedených v zákoně o služebním poměru. Dále krajský soud uzavřel, že stěžovatel pochybil,
pokud oba příplatky stanovil na dobu určitou.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda bylo snížení osobního
a zvláštního příplatku obou žalobců řádně
odůvodněno [viz body IV.a) a IV. b)], a dále
se věnoval zákonnosti stanovení těchto příplatků na dobu určitou [viz bod IV.c)].
IV.a) Odůvodnění stanovení nižšího
osobního příplatku na rok 2011
[23] Snížení osobních příplatků žalobců
na rok 2011 oproti roku 2010 zdůvodnil
správní orgán I. stupně tím, že osobní přípla-
tek je stanoven v souladu s § 122 zákona o služebním poměru. Stěžovatel v napadených
rozhodnutích pak odůvodnil snížení osobních příplatků jednak omezeným objemem
svěřených rozpočtových prostředků a dále
odkázal na Jednotná pravidla pro určení výše osobního příplatku dle § 122 zákona
o služebním poměru pro příslušníky HZS
Olomouckého kraje zařazené v jednotkách
v hodnosti vrchní referent až vrchní asistent
s účinností od 1. 1. 2011 (dále jen „Jednotná
pravidla“).
[24] Osobní příplatek je upraven v § 122
zákona o služebním poměru tak, že
je
„[n]enárokovou složkou služebního příjmu,
kterou lze ocenit výkon služby v mimořádné
kvalitě nebo rozsahu. Rozhodnutí o přiznání, změně nebo odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno. Osobní
příplatek lze určit až do výše 60 % základního tarifu příslušníka.“ Z uvedeného ustanovení lze tedy dovodit, že přiznání osobního
příplatku je navázáno na mimořádnou kvalitu či rozsah výkonu služby.
[25] Nejvyšší správní soud se již k podmínkám pro přiznání, změnu či odnětí osobního příplatku příslušníků bezpečnostních
sborů vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 26. 8.
2009, čj. 3 Ads 86/2008-80. Uvedl zde, že „[v]
odůvodnění rozhodnutí o osobním příplatku musí služební funkcionář uvést, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Je nezbytné, aby
rozhodnutí vycházelo z prokazatelných důkazních prostředků, které přesvědčují nejen
adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán
o věcné správnosti změny osobního příplatku.
To platí nejen o situaci, kdy je osobní příplatek
odnímán nebo snižován, ale i o situaci, kdy je
osobní příplatek rozhodnutím přiznáván nebo zvyšován. I když to zákon výslovně nestanoví, o změně osobního příplatku (zvýšení,
snížení nebo odejmutí) příslušníka rozhoduje služební funkcionář v závislosti na plnění podmínek stanovených pro jeho přiznání.“ Důkazní břemeno v otázce kvality
výkonu služby příslušníka bezpečnostního
sboru přitom leží na straně správního orgánu, který o odnětí rozhoduje.
[26] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že na posouzení stanovení osobního příplatku podle zákona o služebním poměru lze v souvislosti s důvody
pro přiznání, změnu či odnětí osobního příplatku přiměřeně použít také judikaturu
vztahující se k osobnímu příplatku podle
§ 131 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006
(osobní příplatek může být přiznán zaměstnanci, „[k]terý dlouhodobě dosahuje velmi
dobrých pracovních výsledků nebo plní větší
rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci“), případně podle dřívější právní úpravy v § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 330/2003 Sb.,
o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Zmíněné pracovněprávní předpisy totiž upravují důvody pro
přiznání osobního příplatku obdobně jako
zákon o služebním poměru. I v případě žalobců lze proto v této otázce podpůrně argumentovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5447/2007,
a ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012,
které zmínil krajský soud. Ve druhém z uvedených rozsudků konkrétně Nejvyšší soud
konstatoval, že „[k]e snížení nebo odnětí
osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých
pracovních výsledků, může zaměstnavatel
přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému
zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které
odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí“. Uvedená pracovněprávní
judikatura se týkala osobních příplatků zaměstnanců ve veřejné správě, proto nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že tato rozhodovací
praxe nezohledňovala nutnost hospodařit
s omezenými rozpočtovými prostředky a že
by pokulhávala za společenským vývojem.
[27] Námitka stěžovatele, že na otázku
snížení osobního příplatku (resp. jeho stanovení v nižší výměře oproti předchozímu období) nelze aplikovat krajským soudem uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, proto
není důvodná. Nejvyšší správní soud nicmé-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ně poznamenává, že argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu lze považovat spíše za
podpůrnou, neboť stejné závěry plynou
i z výše citovaného rozsudku zdejšího soudu
čj. 3 Ads 86/2008-80, která dopadá přímo na
snížení osobního příplatku podle zákona
o služebním poměru.
[28] Změnu přiznaného osobního příplatku lze tedy odůvodnit pouze zákonem
předvídanými důvody, kterými jsou výkon
služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu.
Snížení objemu svěřených rozpočtových prostředků, kterým stěžovatel při snížení osobních příplatků argumentoval, proto v žádném případě nelze považovat za relevantní
důvod pro stanovení osobního příplatku
v nižší částce oproti předchozímu období,
neboť takový důvod § 122 odst. 1 zákona
o služebním poměru neuvádí. Důvodem pro
snížení osobního příplatku není ani stěžovatelem zmiňovaná systemizace podle § 4 odst.
1 zákona o služebním poměru (tj. „stanovení
počtu služebních míst včetně počtu míst příslušníků zařazených v zálohách a objemu
prostředků stanovených státním rozpočtem
na příslušný rok na jejich služební příjmy“).
Skutečnost, že zákon předpokládá určitou sumu rozpočtových prostředků pro daný kalendářní rok ve vztahu ke stanovenému počtu
pracovních míst, není ve vztahu ke snížení
osobního příplatku podstatná. Osobní příplatek může být přiznáván, měněn či odnímán pouze na základě kvality či rozsahu výkonu služby. Nedodržení těchto zákonných
kritérií přitom nelze odůvodnit nedostatkem
finančních prostředků na mzdové výdaje.
[29] Nejvyšší správní soud proto shodně
s krajským soudem uzavírá, že rozhodnutí,
kterým byl stanoven nižší osobní příplatek ve
smyslu § 122 zákona o služebním poměru na
rok 2011 oproti roku 2010, nebylo relevantně
odůvodněno, a je proto nezákonné.
[30] Nad rámec kasačních námitek Nejvyšší správní soud poznamenává, že důvodem pro snížení osobního příplatku v daném
případě nemohl být ani odkaz stěžovatele na
Jednotná pravidla. Jednotná pravidla přehodnocují a konkretizují stanovování výše osobního příplatku v závislosti na počtu získa-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
ných bodů v rámci dvou posuzovaných kritérií: kritérium A – mimořádný rozsah výkonu
služby se zohledněním specializačních kurzů
a kritérium B – mimořádná kvalita a rozsah
výkonu služby se zohledněním vlastní iniciativy příslušníka. Po formální stránce se nejedná o služební předpis (§ 5 zákona o služebním poměru), který by byl pro služebního
funkcionáře při stanovování výše osobního
příplatku (resp. jeho snižování) závazný. Ani
pouhým odkazem na ně proto nelze snížení
osobního příplatku odůvodnit.
IV.b) Odůvodnění stanovení nižšího
zvláštního příplatku II. skupiny na rok 2011
[31] V případě žalobce a) se stěžovatel důvody snížení zvláštního příplatku II. skupiny
nezabýval, neboť proti nim nesměřovalo odvolání žalobce a). Je tak třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že pokud se krajský soud zabýval snížením zvláštního příplatku II. skupiny
žalobce a) (byť to z překomplikované struktury rozsudku není jednoznačně zřejmé), dopustil se pochybení, neboť nemohl přezkoumávat správnost posouzení otázky, kterou se
sám žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Nejedná se však o takové pochybení, jež by způsobilo nezákonnost rozsudku krajského soudu jako celku.
[32] V napadeném rozhodnutí ve věci žalobce b) stěžovatel, stejně jako správní orgán
I. stupně, odůvodnil změnu zvláštního příplatku na rok 2011 jednak přihlédnutím k objemu mzdových prostředků stanovených státním rozpočtem na rok 2011 podle § 4 odst. 1
zákona o služebním poměru a jednak odkazem na Pokyn generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky, kterým se stanoví zařazení služebních činností
do I., II. skupiny a výše zvláštního příplatku
pro služební místa v Hasičském záchranném
sboru ČR MV 119108 1/TO-OE-2010, jenž nabyl účinností dnem 1. 1. 2011 (pokyn byl uveřejněn v Sbírce interních aktů řízení generálního ředitele HZS ČR – částka 52/2010, dále
jen „Pokyn generálního ředitele HZS ČR“).
Stěžovatel zároveň dal žalobci b) za pravdu
v tom, že nebyly v tomto období poskytnuty
lepší ochranné prostředky, a tudíž nepokleslo riziko vykonávané práce.
[33] Právní úprava zvláštního příplatku
(tzv. rizikového příplatku) je obsažena v § 120
odst. 3 zákona o služebním poměru, podle
něhož „[p]říslušník, který vykonává službu
spojenou s ochranou zájmů státu, při nichž
může dojít k ohrožení jeho života nebo zdraví, popřípadě k jiným závažným rizikům,
nebo službu s mimořádnou psychickou zátěží, má nárok na zvláštní příplatek ve výši
3 000 Kč až 6 000 Kč měsíčně v I. skupině
a 1 000 Kč až 4 000 Kč ve II. skupině“.
[34] Podmínkami pro změnu výše zvláštního příplatku podle § 120 zákona o služebním poměru se Nejvyšší správní soud zabýval
ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2013, čj. 6 Ads
137/2012-41, kde se taktéž jednalo o stanovení nižšího zvláštního příplatku II. skupiny
příslušníka bezpečnostního sboru na rok 2011
oproti roku 2010. Výrazné snížení zvláštního
příplatku II. skupiny zde ředitel Hasičského
záchranného sboru Královéhradeckého kraje
odůvodnil tím, že musel přihlédnout ke mzdovým prostředkům stanoveným na kalendářní
rok 2011 podle § 4 odst. 1 zákona o služebním poměru. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „[u]stanovení § 120 služebního zákona [...] při stanovení zvláštního příplatku
neuvádí přihlédnutí k objemu mzdových
prostředků stanovených státním rozpočtem
na příslušný kalendářní rok. V případě stěžovatele přitom nejde o první stanovení výše
zvláštního příplatku, jenž stěžovatel v minulosti již pobíral, lze proto souhlasit se stěžovatelem v tom, že jediným důvodem pro snížení
nebo odnětí zvláštního příplatku tak může
být jen snížení míry rizik nebo jejich zánik.
[...] Povinností služebního funkcionáře při
rozhodování o zvláštním příplatku podle
§ 120 odst. 3 zákona o služebním poměru bylo toto rozhodnutí náležitě odůvodnit, aby bylo zřejmé, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami se při správním uvážení řídil.“
[35] Na základě závěrů výše uvedeného
rozsudku zdejšího soudu je proto třeba, stejně jako v případě osobního příplatku, dospět
k závěru, že změna zvláštního příplatku ve
smyslu § 120 odst. 3 zákona o služebním po-
měru nemůže být odůvodněna omezeným
objemem mzdových prostředků stanovených
státním rozpočtem na daný rok podle § 4
odst. 1 zákona o služebním poměru. Lze tak
jednoznačně uzavřít, že správní orgány nesprávně odůvodnily snížení zvláštního příplatku žalobce b) pro rok 2011, neboť ten mohl
být v daném případě odůvodněn pouze snížením míry rizika při výkonu služby ve smyslu
§ 120 odst. 3 zákona o služebním poměru. Sám
stěžovatel navíc v napadeném rozhodnutí uvedl,
že riziko žalobcem b) vykonávané práce v posuzovaném období nepokleslo, a proto je
zřejmé, že důvody ke snížení zvláštního příplatku nenastaly.
[36] Opět nad rámec kasačních námitek
Nejvyšší správní soud podotýká, že relevantním důvodem pro snížení zvláštního příplatku II. skupiny není v tomto případě ani odkázání na Pokyn generálního ředitele HZS ČR.
Tento pokyn nově stanovil rozmezí, ve kterém lze přiznat zvláštní příplatek II. skupiny
v kategorii hasič – asistent, do které spadá
i žalobce b), na 1 000 až 3 200 Kč. Žalobci b)
byl stanoven zvláštní příplatek II. skupiny na
rok 2011 ve výši 1 400 Kč a byl tak snížen
oproti roku 2010, kdy představoval 1 950 Kč.
Výše zvláštního příplatku II. skupiny žalobce b)
tedy již v roce 2010 odpovídala stanovenému
rozmezí pro rok 2011, a nebylo tak nutné jej
s ohledem na nově přijatý Pokyn generálního
ředitele HZS ČR snižovat. Není proto jasné, jakým způsobem by samotné přijetí uvedeného pokynu mohlo odůvodňovat snížení
zvláštního příplatku II. skupiny. Jiná situace
by nastala v případě, kdy by bylo Pokynem
generálního ředitele HZS ČR, jenž je závazným služebním předpisem, sníženo uvedené
rozmezí pro stanovení zvláštního příplatku
na daný rok tak, že by dříve přiznaný příplatek nespadal do nově stanoveného rozpětí.
Potom by opravdu správní orgán I. stupně
byl povinen zvláštní příplatek změnit (resp.
snížit) tak, aby odpovídal kritériím stanoveným v pokynu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2009, čj. 6 Ads
129/2008-66). (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 014
a) Filip P. a b) Jiří O. proti Hasičskému záchrannému sboru Olomouckého kraje o sníže- ní osobních příplatků, o kasační stížnosti žalovaného.