některých zákonů (v textu též „zákon o pobytu cizinců“) I. K rozhodování 0 žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o nákladech vyna- ložených v souvislosti se správním vyhoštěním cizince dle $ 123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. II. Pojem „peněžní prostředky cizince“ užitý v $ 123 zákona č. 326/1999 Sb., o po- bytu cizinců, je třeba vykládat jako peněžní prostředky, jimiž cizinec fakticky dispo- noval a které jsou u něj zjištěny a zajištěny; nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince.
některých zákonů (v textu též „zákon o pobytu cizinců“) I. K rozhodování 0 žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o nákladech vyna- ložených v souvislosti se správním vyhoštěním cizince dle $ 123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. II. Pojem „peněžní prostředky cizince“ užitý v $ 123 zákona č. 326/1999 Sb., o po- bytu cizinců, je třeba vykládat jako peněžní prostředky, jimiž cizinec fakticky dispo- noval a které jsou u něj zjištěny a zajištěny; nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince.
C.) Žalobcem předestřenou námitkou je prvotně otázka věcné příslušnosti správního soudnictví k rozhodování o nákladech vyna- ložených v souvislosti se správním vyhoště- ním cizince; dospěl-li by soud k závěru, že věc spadá pod správní soudní větev, pak přistou- pík posouzení namítané nesprávné interpre- tace $ 75 odst. 2 s. ř. s. a $ 123 odst. 7 zákona o pobytu cizinců městským soudem. Nejprve tedy Nejvyšší správní soud při- stoupil k vyhodnocení kasační námitky, podle níž souzená problematika nespadá do režimu soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), ale do části páté o. s. ř.. V tomto ohledu se však žalovaný mýlí. Rozsah soudní ochrany poskytované v re- žimu správního soudnictví je obsažen v $ 2 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnic- kých osob; a contrario tedy platí, že soukro- mým subjektivním právům soudy ve správ- ním soudnictví ochranu neposkytují, a že domáhat se této ochrany lze toliko jinými zá- konem stanovenými způsoby a procesními postupy; jednalo by se např. o vztahy vyplýva- jící z občanskoprávních, pracovních, rodin- ných a obchodních vztahů nebo o jiné zvlášt- ním zákonem stanovené věci (viz zejména $ 7 odst. 1,2a3 o0.s.ř.). Veřejnými subjektivními právy se rozumí práva osob založená v právních normách, která umožňují a současně chrání určité cho- vání osoby ve vztazích k subjektům veřejné správy (viz k tomu Vopálka/Mikule/Šimůnko- vá/Šolín, Soudní řád správní. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, , komentář k$2). Ne všechny vztahy mezi soukromými oso- bami na jedné straně a státem, veřejnoprávní- mi korporacemi či jinými osobami vykonáva- jícími veřejnou moc na straně druhé jsou však vztahy veřejnoprávními; těmi jsou ze- jména takové, které svojí podstatou tkví ve vztahu nadřazenosti vykonavatelů veřejné moci nad soukromou osobou. Je jistě možné, aby vykonavatelé veřejné správy vstupovali se soukromými osobami i do vztahů nevrchnostenských, založených na rovnosti účastníků daného vztahu (takový- mi jsou např. závazkové či vlastnické vztahy). Vystupuje-li v takových vztazích vykona- vatel veřejné moci (např. obec), je vedle své- ho vrchnostenského statutu mimo jiné též vlastníkem majetku, s nímž má právo v zásadě disponovat stejně jako kterýkoli jiný vlastník. Pak má dispozice majetkem, není-li stanove- no zákonem jinak, povahu soukromoprávní, nejedná se tedy o veřejnoprávní vztahy a sub- jektivní práva osob v těchto vztazích proto nejsou chráněna správním soudnictvím, ne- boť nespadají do okruhu subjektivních veřej- ných práv ve smyslu $ 2 s. ř. s., nýbrž do okru- hu subjektivních soukromých práv, o nichž podle $ 7 o. s. ř. rozhodují soudy v občan- ském soudním řízení. Stejnou optikou je tedy nutno hledět i na nyní souzenou věc. V dané věci byl nárok ža- lovaného na úhradu nákladů vzniklých v sou- vislosti se správním vyhoštěním cizince od- vozován od úkonu správního orgánu, jímž bylo rozhodnutí o zajištění. Pokud „se r0z- hodne“ stát požadovat zpět úhradu nákladů, které v souvislosti s jeho „vrchnostenskou“ činností vzniknou a tomuto požadavku dá zá- konnou podobu, pak správní orgán nemá ji- nou možnost, nežli vůli zákona splnit a to způsobem v něm předvídaným. Správní or- gán v tomto ohledu nevystupoval v žádném případě v pozici „soukromoprávní“ osoby, která by požadovala nějaké „smluvní plnění“, 861 1909 ale svým rozhodnutím vyžadoval návratnost prostředků, které státu vznikly v souvislosti s jeho vrchnostenskou činností (správním vy- boštěním cizince). V takových případech ne- ní jakkoli na vůli správního orgánu, aby se rozhodl, zda bude zpětné plnění požadovat, či nikoliv, ale je povinen usilovat o to, aby se způsobem v zákoně předvídaným do státní- ho rozpočtu vrátily zpět finanční prostředky, které stát v souvislosti se svojí činností vyna- ložil. Právo, jehož ochrany se žalobkyně žalo- bou domáhala, má tedy charakter veřejného subjektivního práva, a bylo proto na místě, že ve věci rozhodoval soud „správní větve“. Žalovaný dále namítá, že městský soud vy- ložil extenzivně $ 75 odst. 2 s. ř. s., jestliže i bez žalobní námitky zkoumal, zdali žalovaný mohl po žalobkyni požadovat úhradu nákla- dů spojených s jejím vyhoštěním. S tímto konstatováním se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Je sice pravda, že žalobkyně tvrzení o ne- možnosti správního orgánu požadovat náhradu nákladů vyjádřila velmi úsporným způso- bem, spočívajícím téměř na okraji srozumi- telného žalobního bodu, jestliže na několika místech žaloby zmínila, že „náhrada výdajů na umístění v zařízení pro zajištění cízinců nebyla důvodná“, či že „správní orgán nepo- stupoval v souladu se svými zákonnými možnostmi, a proto mu náklady spojené se správním vyhoštěním nevznikly“, nicméně, stejně jako pro městský soud, tak i pro Nej- vyšší správní soud je z žaloby zřejmé, že bro- jila proti oprávněnosti požadované náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jejím vyhoš- těním. To vše za situace, kdy v doplnění žalo- by tyto námitky nejen zopakovala, ale upřes- nila v tom smyslu, že „žalovanému nesvědčí žádný titul, na základě kterého by mohl ná- klady spojené s řízením o správním vyhoště- ní uplatňovat“. V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud nevy- bočil z mezí, jež jsou mu $ 75 odst. 2 s. ř. s. kladeny. K polemice žalovaného o nesprávné in- terpretaci $ 123 zákona o pobytu cizinců městským soudem dospěl kasační soud k ná- sledujícímu závěru: 862 Úhrada nákladů spojených se správním vyhoštěním, obsažená v $ 123 zákona o poby- tu cizinců (ve znění do 20. 12. 2007) normu- je především předmět úhrady a zdroj, z něhož je úhrada hrazena; uvedené ustanovení zdů- razňuje, že náklady spojené se správním vy- hoštěním se primárně hradí z jistoty (odst. 1 citovaného ustanovení). Jistotou je finanční částka, kterou je cizinec povinen na požádání orgánu udělujícího vízum předložit k žádosti o udělení víza ($ 27). Je to tedy peněžitá část- ka ve výši nákladů spojených s vycestováním z území do státu, jehož cestovní doklad cizinec vlastní, nebo do státu jeho trvalého pobytu pro- střednictvím leteckého dopravce (dále jen „jis- tota“). Jistota se nevyžaduje, je-li úhrada nákla- dů zajištěna jiným (též zákonem stanoveným) způsobem. Jistotu skládá cizinec v hotovosti na zastupitelském úřadu nebo bezhotovostně na účet zastupitelského úřadu a lze ji použít na úhradu nákladů spojených s jeho případným vyhoštěním z území podle citovaného zákona (dále jen „správní vyhoštění“). Je tedy primární povinností správního or- gánu uhradit náklady spojené se správním vy- hoštěním z jistoty, kterou má v držení a kte- rou byl povinen za uvedených podmínek cizinec již dříve složit. Pokud však (z různých důvodů) nelze uhradit náklady z jistoty, uhradí se, byť i jen částečně, z peněžních prostředků cizince, který má být vyhoštěn na základě rozhodnutí o správním vyhoštění (jen pro úplnost je mož- no dodat, že současné znění $ 123 zákona o pobytu cizinců, účinné od 21. 12. 2007, počí- tá na prvním místě s uhrazením nákladů spo- jených se správním vyhoštěním z peněžních prostředků cizince, o jistotě již nehovoří). Pro posouzení sporu je přitom rovněž podstatné, jak bude pojem „peněžní prostřed- ky cizince“ vyložen, neboť definitivní zjištění toho, že náklady z peněžních prostředků ci- zince uhradit nelze, vede k závěru, že placení nákladů spojených se správním vyhoštěním již nelze vyžadovat od cizince, který má být vyhoš- těn, ale je možno uložit tuto povinnost v pořadí dalším subjektům, přicházejícím na základě zá- konem stanovené posloupnosti v úvahu, tedy subjektům odlišným od osoby cizince. Přestože zákon o pobytu cizinců definici „peněžních prostředků“ jako takovou neobsa- huje, je možné vyjít z toho, v jakých souvis- lostech zákon tohoto pojmu ve spojení s rea- lizací správního vyhoštění užívá. Tak např. v $ 137 zákona o pobytu cizinců se podává, že policie při umisťování cizince do zařízení pro zajištění cizinců je oprávněna provést osobní prohlídku a prohlídku osob- ních věcí cizince za účelem zjištění, zda u se- be cizinec mj. nemá peněžní prostředky. Po- kud je zjištění policie v tomto ohledu kladné, policie peněžní prostředky zadrží, společně S jinými v zákoně vyjmenovanými věcmi, je- jichž vnášení do zařízení, vyrábění nebo pře- chovávání v zařízení je zakázáno. Po zadržení je pak předá k úschově provozovateli zaříze- ní. Stejně tak bude na základě $ 145 odst. 3 zákona o pobytu cizinců naloženo i s jinak ci- zincem po dobu zajištění získanými peněžní- mi prostředky. Ustanovení $ 145 stanoví podmínky, za nichž může zajištěný cizinec s takovými peněžními prostředky nakládat. Konečně $ 146 zákona o pobytu cizinců sta- noví, že ministerstvo je oprávněno použít za určitých podmínek uschované peněžní pro- středky zajištěného cizince, jsou-li v české ne- bo jiné volně směnitelné měně, k úhradě, byť i částečné, výdajů spojených s jeho pobytem v zařízení a se správním vyhoštěním. Z úpravy $ 123 zákona o pobytu cizinců, ani z jiného ustanovení tohoto zákona, nevy- plývá úmysl zákonodárce odchýlit se v sou- vislosti s realizací správního vyhoštění od uvedeného významu pojmu „peněžních pro- středků cizince“. Lze tedy souhlasit s výkla- dem učiněným městským soudem, jenž stano- vil, že „peněžní prostředky“ je třeba vykládat jako faktické prostředky, jimiž cizinec dispo- noval a které jsou u něj zjištěny a zajištěny, a nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v bu- doucnu získané prostředky cizince. Znamená to, že je povinností správních orgánů ještě před vyhoštěním cizince z jeho finančních prostředků část odčerpat ke sta- novenému účelu. Nastane-li však situace, že i tento (v pořa- dí druhý možný způsob) je nerealizovatelný, pak nastupuje možnost uložit takovou povin- nost dalším osobám, jež zákon vysloveně označuje. Cizinec sám je již z plnění povin- nosti vyloučen (pro nemožnost plnit) a zá- kon poté pamatuje na další okruh osob, které mohou být povolány k plnění této povinnos- ti, vždy však až v pořadí, které určuje zákon sám, a po vyloučení možnosti předchozí. Nelze-li tedy uhradit náklady z jistoty, ani z peněžních prostředků cizince, uhradí je plně nebo jejich zbývající část osoba, která se k tomu zavázala v pozvání ověřeném policií ($ 123 odst. 3). Pokud není možno využít ani tohoto způ- sobu úhrady pro nemožnost plnění osob při- padajících v úvahu dle pořadí určeného záko- nem ($ 123 odst. 4: „nelze-li uhradit náklady podle předchozích odstavců“), pak jsou po- vinni tyto náklady uhradit plně nebo jejich zbývající část postupně: a) ten, kdo cizince zaměstnal bez povolení k zaměstnání, b) ten, kdo zaměstnání bez povolení k zaměstnání zprostředkoval, c) dopravce, který nesplnil povinnost podle $ 104 zákona. V takovém případě je proto na místě, aby správní orgán požadoval úhradu nákladů spojenou s vystěhováním cizince po zde zmí- něných osobách. Až po vyloučení možnosti uspět s úhradou nákladů u nich, může správ- ní orgán přistoupit k dalšímu kroku a tím je povinnost státu hradit náklady sám. Komen- tované ustanovení v odst. 5 výslovně zmiňuje, že nelze-li náklady spojené se správním vyhoš- těním uhradit podle předchozích odstavců, nese tyto náklady vždy již stát. Konkrétně pak dopadá tato povinnost [dle odst. 5 písm. a)] na policii, jde-li o cizince zajištěného podle zvláštního právního předpisu a v ostatních případech pak na ministerstvo. Ze struktury komentovaného ustanovení je zřejmé, že prvotní povinností příslušného správního orgánu je účinná snaha uspokojit se s úhradou vzniklých nákladů spojených s vyhoštěním cizince vždy ještě před vyhoště- ním cizince z jeho finančních prostředků; z těchto finančních prostředků cizince část odčerpat ke stanovenému účelu. 863 1909 Pokud z rozličných důvodů tato účinná snaha nevede k úhradě nákladů, pak nastupu- jí další shora uvedené, v pořadí zákonem přesně určené kroky, jimiž je správní orgán povinen postupovat, aby úhrady nákladů do- sáhl. Tento princip posloupnosti kroků ne- může porušit; v tom mu brání výslovná úpra- va jednotlivých odstavců komentovaného ustanovení, jež presumuje, že nelze-li dosíci úhrady nákladů tímto způsobem, následuje způsob v pořadí další. Žádný z těchto kroků však nemůže správní orgán při zajišťování úhrady nákladů přeskočit či libovolně měnit. Odst. 7 zmíněného ustanovení pak nor- muje, že nejsou-li náklady spojené se správ- ním vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty ne- bo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo ministerstvo rozhodnutím, kdo a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo je- jich část uhradit. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí. Nepodaří-li se tedy správnímu orgánu uhradit vzniklé náklady spojené s vyhoště- ním cizince z jistoty či jeho peněžních pro- středků ještě před jeho vyhoštěním, není-li tedy s to uspokojit svoji „pohledávku“ z těch- to zdrojů, pak rozhodne o tom, která z osob následujících v pořadí bude tuto úhradu pl- nit. Jak uvedeno shora, nemá při tom volbu, kterou z osob zvolí, ale je nucen se držet při vyžadování plnění pořadí, které určuje zákon sám. 9 Publikovaný pod č. 3/1997 Sb. 864 Vyčerpal-li tedy veškeré zákonem nazna- čené kroky a úhrady nákladů nedosáhl od osob zde uvedených, pak je již jen povinností státu vzniklé náklady hradit sám. V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud souhlasí s výkladem provedeným měst- ským soudem vztahujícím se k možnosti po- žadovat úhradu nákladů jen v posloupnosti kroků zákonem přesně stanovených. Koneckonců tento závěr má i ústavně- právní dimenzi. Jak Ústavní soud zcela konzi- stentně ve svých nálezech opakuje (zde např. nález ze dne 5. 11. 1996, Pl. ÚS 14/96, http://nalus.ussoud.cz»): „Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy: „Státní moc slouží všem občanům a lze Ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způ- soby, které stanoví zákon“ Naplnění postulátu uvedeného v prvé části citovaného ustanovení je vymezeno požadavkem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v této druhé části je tak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákon- ného podkladu pro její uskutečňování“ Žalovaný se tedy mýlí, domnívá-li se, že je jeho právem požadovat úhradu nákladů vzniklých v souvislosti se správním vyhoštění po komkoliv, neboť není při volbě osob vy- zvaných k úhradě nákladů omezen. Jak vylo- ženo shora, je omezen zákonnou procedu- rou, určující pořadí osob, po nichž lze náhradu požadovat. (...) 1910 Opatření obecné povahy: změna územního plánu Řízení před soudem: aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy; odpůrce v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy k $ 101a a násl. soudního řádu správního k $ 43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) I. Nájemce nemovitosti na území regulovaném územním plánem není aktivně procesně legitimován k návrhu podle $ 101a a násl. s. ř. s. na zrušení tohoto územní- ho plánu nebo jeho části. II. Ten, kdo je aktivně legitimován k návrhu podle $ 101a a násl. s. ř. s., může tvr- dit i porušení svých procesních práv v rámci procedury tvorby územního plánu, je-li představitelné, že toto porušení mohlo mít za následek dotčení těch jeho hmotných práv, od nichž se odvíjí aktivní legitimace. III. Odpůrcem v řízení podle $ 101a a násl. s. ř. s. o zrušení územního plánu je obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo. IV. Podmínkou zákonnosti územního plánu, kterou soud vždy zkoumá v řízení podie $ 101a a násl. s. ř. s., je, že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných práv z něho vyplývající mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou či- něna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozum- ně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zása- da subsidiarity a minimalizace zásahu). V. Za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou) dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepře- sáhnou-li spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlast- níka a tento je povinen strpět je bez náhrady. VI. Shledá-li soud v přezkoumávaném územním plánu dodržení těchto zásad, ne- ní důvodem ke zrušení územního plánu ani to, že omezení vlastníka nebo jiného no- sitele věcných práv přesáhlo spravedlivou míru; případnou náhradu za ně nelze po- skytnout v rámci procesu tvorby územního plánu (jeho změny).
Svetlana T. proti Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, o úhradu nákla- du spojených se správním vyhoštěním cizince, o kasační stížnosti žalovaného.
s nímž má právo v zásadě disponovat stejně jako kterýkoli jiný vlastník. Pak má dispozice majetkem, není
li stanoveno zákonem jinak, povahu soukromoprávní, nejedná se tedy o veřejnoprávní vztahy a subjektivní práva osob v těchto vztazích proto nejsou chráněna správním soudnictvím, neboť nespadají do okruhu subjektivních veřejných práv ve smyslu § 2 s. ř. s., nýbrž do okruhu subjektivních soukromých práv, o nichž podle § 7 o. s. ř. rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
Stejnou optikou je tedy nutno hledět i na nyní souzenou věc. V dané věci byl nárok žalovaného na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti se správním vyhoštěním cizince odvozován od úkonu správního orgánu, jímž bylo rozhodnutí o zajištění. Pokud „se rozhodne“ stát požadovat zpět úhradu nákladů, které v souvislosti s jeho „vrchnostenskou“ činností vzniknou a tomuto požadavku dá zákonnou podobu, pak správní orgán nemá jinou možnost, nežli vůli zákona splnit a to způsobem v něm předvídaným. Správní orgán v tomto ohledu nevystupoval v žádném případě v pozici „soukromoprávní“ osoby, která by požadovala nějaké „smluvní plnění“, ale svým rozhodnutím vyžadoval návratnost prostředků, které státu vznikly v souvislosti s jeho vrchnostenskou činností (správním vyhoštěním cizince). V takových případech není jakkoli na vůli správního orgánu, aby se rozhodl, zda bude zpětné plnění požadovat, či nikoliv, ale je povinen usilovat o to, aby se způsobem v zákoně předvídaným do státního rozpočtu vrátily zpět finanční prostředky, které stát v souvislosti se svojí činností vynaložil. Právo, jehož ochrany se žalobkyně žalobou domáhala, má tedy charakter veřejného subjektivního práva a bylo proto na místě, že ve věci rozhodoval soud „správní větve“.
Žalovaný dále namítá, že městský soud vyložil extenzivně § 75 odst. 2 s. ř. s., jestliže i bez žalobní námitky zkoumal, zda-li žalovaný mohl po žalobkyni požadovat úhradu nákladů spojených s jejím vyhoštěním. S tímto konstatováním se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Je sice pravda, že žalobkyně tvrzení o nemožnosti správního orgánu požadovat náhradu nákladů vyjádřila velmi úsporným způsobem, spočívajícím téměř na okraji srozumitelného žalobního bodu, jestliže na několika místech žaloby zmínila, že … náhrada výdajů na umístění v zařízení pro zajištění cizinců nebyla důvodná, či že …správní orgán nepostupoval v souladu se svými zákonnými možnostmi a proto mu náklady spojené se správním vyhoštěním nevznikly…, nicméně, stejně jako pro městský soud, tak i pro Nejvyšší správní soud je z žaloby zřejmé, že brojila proti oprávněnosti požadované náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s jejím vyhoštěním. To vše za situace, kdy v doplnění žaloby tyto námitky nejen zopakovala, ale upřesnila v tom smyslu, že „…žalovanému nesvědčí žádný titul, na základě kterého by mohl náklady spojené s řízením o správním vyhoštění uplatňovat“. V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud nevybočil z mezí, jež jsou mu § 75 odst. 2 s. ř. s. kladeny.
K polemice žalovaného o nesprávné interpretaci § 123 zákona o pobytu cizinců městským soudem dospěl kasační soud k následujícímu závěru:
Úhrada nákladů spojených se správním vyhoštěním, obsažená v § 123 zákona o pobytu cizinců (ve znění do 20. 12. 2007) normuje především předmět úhrady a zdroj, z něhož je úhrada hrazena; zdůrazňuje, že náklady spojené se správním vyhoštěním se primárně hradí z jistoty (odst. 1 cit. ust.). Jistotou je finanční částka, kterou je cizinec povinen na požádání orgánu udělujícího vízum předložit k žádosti o udělení víza (§ 27). Je to tedy peněžitá částka ve výši nákladů spojených s vycestováním z území do státu, jehož cestovní doklad vlastní, nebo do státu jeho trvalého pobytu prostřednictvím leteckého dopravce (dále jen "jistota"). Jistota se nevyžaduje, je-li úhrada nákladů zajištěna jiným (též zákonem stanoveným) způsobem. Jistotu skládá cizinec v hotovosti na zastupitelském úřadu nebo bezhotovostně na účet zastupitelského úřadu a lze ji použít na úhradu nákladů spojených s jeho případným vyhoštěním z území podle citovaného zákona (dále jen "správní vyhoštění").
Je tedy primární povinností správního orgánu uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním z jistoty, kterou má v držení a kterou byl povinnen za uvedených podmínek cizinec již dříve složit.
Pokud však (z různých důvodů) nelze uhradit náklady z jistoty, uhradí se, byť i jen částečně, z peněžních prostředků cizince, který má být vyhoštěn na základě rozhodnutí o správním vyhoštění. (Jen pro úplnost je možno dodat, že současné znění § 123 zákona o pobytu cizinců, účinné od 21. 12. 2007, počítá na prvním místě s uhrazením nákladů spojených se správním vyhoštěním z peněžních prostředků cizince, o jistotě již nehovoří).
Pro posouzení sporu je přitom rovněž podstatné, jak bude pojem „peněžní prostředky cizince“ vyložen, neboť definitivní zjištění toho, že náklady z peněžních prostředků cizince uhradit nelze, vede k závěru, že placení nákladů spojených se správním vyhoštěním již nelze vyžadovat od cizince, který má být vyhoštěn, ale je možno uložit tuto povinnost v pořadí dalším subjektům, přicházejícím na základě zákonem stanovené posloupnosti v úvahu, tedy subjektům odlišným od osoby cizince.
Přestože zákon o pobytu cizinců definici „peněžních prostředků“ jako takovou neobsahuje, je možné vyjít z toho, v jakých souvislostech zákon tohoto pojmu v souvislosti s realizací správního vyhoštění užívá.
Tak např. z § 137 zákona o pobytu cizinců se podává, že policie při umisťování cizince do zařízení pro zajištění cizinců je oprávněna provést osobní prohlídku a prohlídku osobních věcí cizince za účelem zjištění, zda u sebe cizinec mj. nemá peněžní prostředky. Pokud je zjištění policie v tomto ohledu kladné, policie peněžní prostředky zadrží, společně s jinými v zákoně vyjmenovanými věcmi, jejichž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno. Po zadržení je pak předá k úschově provozovateli zařízení. Stejně tak bude na základě § 145 odst. 3 zákona o pobytu cizinců naloženo i s jinak cizincem po dobu zajištění získanými peněžními prostředky. Ustanovení § 145 stanoví podmínky, za nichž může zajištěný cizinec s takovými peněžními prostředky nakládat. Konečně § 146 zákona o pobytu cizinců stanoví, že ministerstvo je oprávněno použít za určitých podmínek uschované peněžní prostředky zajištěného cizince, jsou-li v české nebo jiné volně směnitelné měně, k úhradě, byť i částečné, výdajů spojených s jeho pobytem v zařízení a se správním vyhoštěním.
Z úpravy § 123 zákona o pobytu cizinců, ani z jiného ustanovení tohoto zákona, nevyplývá úmysl zákonodárce odchýlit se v souvislosti s realizací správního vyhoštění od uvedeného významu pojmu „peněžních prostředků cizince“. Lze tedy souhlasit s výkladem učiněným městským soudem, jenž stanovil, že „peněžní prostředky“ je třeba vykládat jako faktické prostředky, jimiž cizinec disponoval, a které jsou u něj zjištěny a zajištěny a nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince.
Znamená to, že je povinností správních orgánů ještě před vyhoštěním cizince z jeho finančních prostředků část odčerpat ke stanovenému účelu.
Nastane-li však situace, že ani tento (v pořadí druhý možný způsob) je nerealizovatelný, pak nastupuje možnost uložit takovou povinnost dalším osobám, jež zákon vysloveně označuje. Cizinec sám je již z plnění povinnosti vyloučen (pro nemožnost plnit) a zákon poté pamatuje na další okruh osob, které mohou být povolány k plnění této povinnosti, vždy však až v pořadí, které určuje zákon sám a po vyloučení možnosti předchozí.
Nelze-li tedy uhradit náklady z jistoty ani z peněžních prostředků cizince, uhradí je plně nebo jejich zbývající část osoba, která se k tomu zavázala v pozvání ověřeném policií (odst. 3).
Pokud není možno využít ani tohoto způsobu úhrady pro nemožnost plnění osob připadajících v úvahu dle pořadí určeného zákonem (odst. 4…nelze-li uhradit náklady podle předchozích odstavců..), pak jsou povinni tyto náklady uhradit plně nebo jejich zbývající část postupně - a) ten, kdo cizince zaměstnal bez povolení k zaměstnání, - b) ten, kdo zaměstnání bez povolení k zaměstnání zprostředkoval, - c) dopravce, který nesplnil povinnost podle § 104 zákona.
V takovém případě je proto na místě, aby správní orgán požadoval úhradu nákladů spojenou s vystěhováním cizince po zde zmíněných osobách. Až po vyloučení možnosti uspět s úhradou nákladů u nich, může správní orgán přistoupit k dalšímu kroku a tím je povinnost státu hradit náklady sám. Komentované ustanovení v odst. 5 výslovně zmiňuje, že … Nelze-li náklady spojené se správním vyhoštěním uhradit podle předchozích odstavců, nese tyto náklady vždy již stát. Konkrétně pak dopadá tato povinnost (dle odst. 5 písm. a) na policii, jde-li o cizince zajištěného podle zvláštního právního předpisu a v ostatních případech pak na ministerstvo.
Ze struktury komentovaného ustanovení je zřejmé, že prvotní povinností příslušného správního orgánu je účinná snaha uspokojit se s úhradou vzniklých nákladů spojených s vyhoštěním cizince vždy ještě před vyhoštěním cizince z jeho finančních prostředků; z těchto finančních prostředků cizince část odčerpat ke stanovenému účelu.
Pokud z rozličných důvodů tato účinná snaha nevede k úhradě nákladů, pak nastupují další shora uvedené, v pořadí zákonem přesně určené kroky, jimiž je správní orgán povinen postupovat, aby úhrady nákladů dosáhl. Tento princip posloupnosti kroků nemůže porušit; v tom mu brání výslovná úprava jednotlivých odstavců komentovaného ustanovení, jež presumuje, že nelze-li dosíci úhrady nákladů tímto způsobem, následuje způsob v pořadí další. Žádný z těchto kroků však nemůže správní orgán při zajišťování úhrady nákladů přeskočit či libovolně měnit.
Odst. 7 zmíněného ustanovení pak normuje, že nejsou-li náklady spojené se správním vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty nebo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo ministerstvo rozhodnutím, kdo a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo jejich část uhradit. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí.
Nepodaří-li se tedy správnímu orgánu uhradit vzniklé náklady spojené s vyhoštěním cizince z jistoty či jeho peněžních prostředků ještě před jeho vyhoštěním, není-li tedy s to uspokojit svoji „pohledávku“ z těchto zdrojů, pak rozhodne o tom, která z osob následujících v pořadí bude tuto úhradu plnit. Jak uvedeno shora, nemá při tom volbu, kterou z osob zvolí, ale je nucen se držet při vyžadování plnění pořadí, které určuje zákon sám.
Vyčerpal-li tedy veškeré zákonem naznačené kroky a úhrady nákladů nedosáhl od osob zde uvedených, pak je již jen povinností státu vzniklé náklady hradit sám.
V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud souhlasí s výkladem provedeným městským soudem vztahujícím se k možnosti požadovat úhradu nákladů jen v posloupnosti kroků zákonem přesně stanovených.
Koneckonců tento závěr má i ústavněprávní dimenzi. Jak Ústavní soud zcela konzistentně ve svých nálezech opakuje (zde např. nález ze dne 5. 11. 1996, Pl. ÚS 14/96, http://nalus.ussoud.cz) „Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon". Naplnění postulátu uvedeného v prvé části citovaného ustanovení je vymezeno požadavkem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v této druhé části je tak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování“ .
Žalovaný se tedy mýlí, domnívá-li se, že je jeho právem požadovat úhradu nákladů vzniklých v souvislosti se správním vyhoštění po komkoliv, neboť není při volbě osob vyzvaných k úhradě nákladů omezen. Jak vyloženo shora, je omezen zákonnou procedurou, určující pořadí osob, po nichž lze náhradu požadovat.
on. V požadavku uvedeném v této druhé části je tak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování“ .
Žalovaný se tedy mýlí, domnívá-li se, že je jeho právem požadovat úhradu nákladů vzniklých v souvislosti se správním vyhoštění po komkoliv, neboť není při volbě osob vyzvaných k úhradě nákladů omezen. Jak vyloženo shora, je omezen zákonnou procedurou, určující pořadí osob, po nichž lze náhradu požadovat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť již rozhodl přímo o věci samé.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti plného úspěchu, a proto má dle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti. Soud tedy přiznal žalobci částku náhrady hotových výdajů, ve výši 1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d), § 12 odst. 3, § 13 odst. 3 citované vyhlášky], tedy celkem 2400 Kč. Protože advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se jednotlivé náklady řízení o částku 456 Kč, odpovídající dani, kterou je tento advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci se tedy vůči žalovanému přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 2856 Kč.
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu