I. Ustanovení $ 33 odst. 4 věta třetí s. ř. s. výslovně nestanoví, jakým způsobem má osoba jednající za právnickou osobu na výzvu soudu své oprávnění prokázat. Je proto třeba vyjít z toho, že postačuje jakýkoli způsob, který je přiměřený okolnos- tem případu. Způsob prokázání oprávnění jednat za účastníka je přitom třeba chá- pat v souvislosti s povahou pochybností, které o oprávnění osoby jednat za účastní- ka vznikly, a se způsobem, jakým vznikly. II. Postup soudu, který v případě pochybností o oprávnění jednat za účastníka žalobu bez dalšího odmítne proto, že žalobkyně při odstraňování nedostatku pod- mínek řízení nepostupovala přesně podle pokynu soudu uvedeného ve výzvě, aniž by sám nebo v součinnosti s účastníky podnikl dostatečné kroky k odstranění vznik- lých pochybností, je porušením práva na spravedlivý proces. xx
I. Ustanovení $ 33 odst. 4 věta třetí s. ř. s. výslovně nestanoví, jakým způsobem má osoba jednající za právnickou osobu na výzvu soudu své oprávnění prokázat. Je proto třeba vyjít z toho, že postačuje jakýkoli způsob, který je přiměřený okolnos- tem případu. Způsob prokázání oprávnění jednat za účastníka je přitom třeba chá- pat v souvislosti s povahou pochybností, které o oprávnění osoby jednat za účastní- ka vznikly, a se způsobem, jakým vznikly. II. Postup soudu, který v případě pochybností o oprávnění jednat za účastníka žalobu bez dalšího odmítne proto, že žalobkyně při odstraňování nedostatku pod- mínek řízení nepostupovala přesně podle pokynu soudu uvedeného ve výzvě, aniž by sám nebo v součinnosti s účastníky podnikl dostatečné kroky k odstranění vznik- lých pochybností, je porušením práva na spravedlivý proces. xx
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nejprve řešil spornou právní otázku, zda byl správný závěr městského soudu, že PhDr. Hana V. P. neprokázala své oprávnění jednat za stěžovatelku, učiněný na základě soudem shromážděných a stěžovatelkou předložených dokladů. Konstatoval, že sed- mý senát Nejvyššího správního soudu zaujal v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, čj. 7 As 36/2006-97, právní názor vyjádřený právní větou: „Jestliže žalobkyně, která byla usnese- ním soudu ve smyslu f 33 odst. 4 s. ř. s. vy- zvána k doložení toho, že osoba, která za ni podala žalobu, je oprávněna za ni jednat, soudu k této výzvě předloží pouze čestné pro- hlášení jednající osoby, že je předsedkyní ža- lobkyně, a dále čestné prohlášení údajného člena žalobkyně, aniž by bylo prokázáno, že tento je skutečně členem žalobkyně, a nena- vrhne žádné důkazy k prokázání svého tvr- zení, postupoval soud. v souladu se záko- nem, jestliže takovou žalobu odmítl podle J 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu nesplně- ní podmínky řízení.“ Dle $ 33 odst. 4 s. ř. s. „Za právnickou oso- bu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu ne- může jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění na výzvu soudu prokázat. V téže věci může za 290 právnickou osobu současně jednat pouze je- diná osoba.“ Dle $ 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, určí sta- novy mj. i „orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení“. Stě- žovatelka je organizační složkou odborové organizace Odborový svaz státních orgánů a organizací, dle čl. 7.3 jejích stanov mají of- ganizační složky (základní organizace) vlast- ní právní subjektivitu a jedná za ně předseda základní organizace. To, zda za účastníka jedná osoba k tomu oprávněná, soud zkoumá jako podmínku ří- zení z úřední povinnosti kdykoli v průběhu řízení ($ 103 o. s. ř. ve spojení s $ 64 s. ř. s.). V případě, že tato podmínka řízení splněna není a že tento nedostatek nelze odstranit ne- bo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze v řízení pokračovat, soud návrh usnesením odmítne [$ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Soudní řád správní nestanoví, jakým způsobem má osoba jednající za právnickou osobu své oprávnění prokázat. Je proto třeba vyjít z to- ho, že postačuje jakýkoli způsob prokázání oprávnění za právnickou osobu jednat, který je přiměřený okolnostem případu. Způsob prokázání oprávnění jednat za účastníka je přitom třeba chápat v souvislosti s povahou pochybností, které o oprávnění osoby jednat za účastníka vznikly, a se způsobem, jakým vznikly: zda v souvislosti s vlastní činností soudu (např. řešení jiných sporů vedených týmž účastníkem), zda vyplynuly z vyjádření jiných účastníků nebo z jednání či úkonů účastníka samého. Pochybnosti soud řeší vý- zvou k prokázání oprávnění jednat za účast- níka; ve výzvě přitom konkrétně uvede, co je třeba prokázat a jakým způsobem, a zároveň účastníka poučí o následcích nesplnění vý- zvy. Prostředky, kterými lze prokázat opráv- nění osoby za účastníka jednat, mohou být různého druhu. Může se jednat o doklady předložené účastníkem samotným (např. lis- tiny včetně čestného prohlášení různého ob- sahu), nebo jiné důkazy, jejichž provedení účastník navrhne ($ 125 o. s. ř. ve spojení s $ 64s. ř. s.), nebo i doklady, které jsou sou- du známy z jeho úřední činnosti nebo jsou mu dostupné z veřejně přístupných zdrojů a evidencí (např. obchodní rejstřík). Nespráv- ný je vždy takový postup soudu, když v přípa- dě pochybností o oprávnění jednat za účast- níka soud žalobu odmítne, aniž by sám nebo v součinnosti s účastníky podnikl dostatečné kroky k odstranění vzniklých pochybností. Nejvyšší správní soud vzal v úvahu i názor vyjádřený Ústavním soudem v nálezu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 554/02 (publikovaný pod č. 142/2003 Sb. ÚS). V souvislosti s výkla- dem a aplikací $ 21 odst. 5 o. s. ř., které je ana- logické k $ 33 odst. 4 s. ř. s., Ústavní soud uvedl, že: „Osoby splňující požadavky ustanovení J 21 o. s. ř. nepotřebují zvláštní zmocnění, ale z odst. 5 f 21 o. s. ř vyplývá, že každý, kdo Jedná za právnickou osobu, musí své opráv- nění prokázat. Ze slova prokázat“ zcela jed- noznačně vyplývá, že nestačí své oprávnění pouze tvrdit, ale je nutné toto tvrzení rovněž věrohodným způsobem doložit. To znamená v případě statutárního zástupce např. výpi- sem z obchodního rejstříku, jmenovacím de- kretem apod., v případě pověřeného zaměst- nance předložením pověření uděleného statutárním orgánem k jednání v určité konkrétní věci, případně organizačním řá- dem, stanovami či vnitřním předpisem práv- nické osoby, ze kterého takové pověření vy- plývá.“ Dále Ústavní soud uvedl, že je třeba, aby soud při prokazování oprávnění osoby jednat za účastníka postupoval tak, aby nepo- rušil právo účastníka na spravedlivý proces, které zahrnuje i právo na přístup k soudu. Proto Ústavní soud konstatoval, že „V inten- cích těchto zásad bylo třeba, aby soud, po- kud měl přes předložené doklady pochybnosti o oprávněnosti J. J. jednat za obchodní spo- lečnost, tyto pochybnosti odstranil (upřesňu- Jící výzvou, případně i u ústního jednání); to platí tím spíše, že proti usnesení o zastavení řízení není odvolání přípustné, a že stěžova- telka jíž nemohla pochybnosti soudu - o kte- rých dosud ani neměla s ohledem na jeho do- savadní postup informaci - odstranit a své pověření doložit ve formě soudu vyhovující. Podle názoru Ústavního soudu však měl obecný soud dát v pochybnostech přednost - Již bez dalšího - zejména s ohledem na ust. JS 41 odst. 2 o. s. ř výkladu zákona (ust. S 21, JS 41, S 250a o. s. ř) účastníku řízení přízní- vějšímu a přitom souladnému s ústavním pořádkem před výkladem restriktivním“. V případě stěžovatelky je třeba dále při- hlédnout k její právní formě a k ústavněpráv- ním aspektům práva svobodně se sdružovat v odborových organizacích (čl. 27 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod). Toto právo je dále zakotveno i v některých mezinárod- ních smlouvách, mj. iv Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 87, o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (č. 489/1990 Sb.), a to čl. 3 odst. 1, který sta- novuje právo svobodně si volit zástupce bez povinnosti tuto skutečnost zaměstnavateli ja- ko účastníku pracovněprávních vztahů do- kladovat, a rovněž čl. 3 odst. 2, podle něhož se veřejné orgány zdrží jakéhokoli zásahu, který by uvedené právo omezoval. S ohledem na tuto ústavní úpravu práva svobodně se sdružovat v odborových organizacích není zá- konem zakotvena povinnost odborových orga- nizací oznamovat jména svých statutárních or- gánů a jejich změny do evidence vedené státním orgánem (jako je tomu například u obchodních společností, jejichž statutární orgány jsou evidovány v obchodním rejstří- ku). Toto respektuje i judikatura civilních soudů, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyšší- ho soudu ze dne 12. 8. 1999, čj. 21 Cdo 1375/98, publikovaný pod č. 14/2001 Sb. NS, kde je mimo jiné uvedeno: „Při úvaze, zda byl žalobce platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu, je však třeba mít na zřeteli, že podle ustanovení JS 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, do po- stavení a činnosti sdružení (jimiž jsou i od- borové organizace) mohou státní orgány za- sahovat jen v mezích zákona. Protože zákon nepředpokládá možnost soudního přezkumu způsobu vytváření orgánů odborových orga- nizací, je ověření správnosti průběhu a vý- sledku volby do výboru odborové organiza- ce její vnitřní záležitostí, kterou vzhledem k výše uvedenému soud není oprávněn pře- zkoumávat. Z těchto důvodů, při posouzení, zda zaměstnanec je (byl) členem příslušné- 291 1514 ho odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (f 59 odst. 2 zák. práce), soud vychází ze stanovis- ka, které bo uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace.“ Tento názor ho soudu: např. rozsudkem ze dne 6. 6. 2002, čj. 21 Cdo 1599/2001 (publikován v Soudní judikatuře pod č. 155/2002). Rozšířený senát uzavřel, že soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, po- kud žalobu bez dalšího odmítl jen proto, že stěžovatelka při odstraňování nedostatku podmínek řízení nepostupovala přesně po- dle pokynu soudu uvedeného ve výzvě. Soud měl vzít v úvahu, že stěžovatelka mohla pro- kázat oprávnění PhDr. V. P. jednat za stěžova- telku i jiným způsobem než navržením důka- zů označených ve výzvě. Přitom měl soud přihlédnout k právní povaze stěžovatelky, ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti, zejména k tomu, že stěžovatelka ne- má přístup k dokumentům o své činnosti, a k tomu, že PhDr. V. P. v jiných soudních ří- zeních za stěžovatelku jedná. V případě po- chybností měl soud právo aplikovat způso- Mix bem výhodnějším pro jednotlivce. Podle $ 72 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu, jeli sporná věc sama, projedná ji a rozhodne o ní rozsudkem rozšířený senát, pokud se ztotožní s právním názorem, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí soudu. Protože v řešeném případu byla spornou věc sama, ne- vracel rozšířený senát věc zpátky tříčlennému senátu, ale věc projednal a rozhodl o ní sám. Ze spisů lze zjistit následující skutečnosti. Městský soud ze spisů vedených u něj pod sp. zn. 5 Ca 205/2004 a 9 Ca 246/2004 zjistil, že stěžovatelka byla ke dni 27. 10. 2004 evidová- na v Odborovém svazu státních orgánů a or- ganizací evidovaném Ministerstvem vnitra, že podle stanov tohoto odborového svazu mají základní organizace právní subjektivitu. Ze sdělení odborového svazu ze dne 14. 7. 2005 pak vyplývá, že tento neeviduje údaje o tom, kdo je v jednotlivých základních orga- nizacích předsedou, jeho stanovy neukládají 292 základním organizacím povinnost tuto sku- tečnost odborovému svazu sdělovat. Dále městský soud založil do spisu kopii čestného prohlášení PhDr. V. P. ze dne 25. 2. 2005, v němž jako předsedkyně stěžovatelky prohla- šuje, že je oprávněna za stěžovatelku jednat. Národní památkový ústav (dále jen „NPÚ“ ve svém sdělení ze dne 10. 3. 2005 k dotazu soudu ve věci sp. zn. 9 Ca 246/2004 zpochyb- nil existenci stěžovatelky jako právního sub- jektu. Opatřením generálního ředitele NPŮ ze dne 5. 12. 2003 bylo ke dni 1. 1. 2004 zru- šeno územní odborné pracoviště NPŮ pro modelovou prezentaci národních kulturních památek na Moravě a ve Slezsku formou sprá- vy státních hradů Bouzov a Šternberk, při- čemž veškeré činnosti, práva a závazky přešly na územní odborné pracoviště v Olomouci. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že stě- žovatelka jakožto právní subjekt existuje, NPÚ dále uvedl, že ani na ústředí NPÚ, ani na územním odborném pracovišti v Olomouci není doklad o tom, že PhDr. V. P. byla zvolena členskou schůzí stěžovatelky za předsedkyni, k dispozici je pouze zápis členské schůze stě- žovatelky ze dne 18. 12. 2003, na které členo- vé stěžovatelky zvolili předsedkyní Šárku S. Soud založil do spisu i kopii zápisu z uvedené členské schůzce, včetně prezenční listiny. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 33 Nc 1461/2004, vy- plynulo, že všechny materiály od vzniku stě- Žovatelky jsou stěžovatelce ode dne 21. 6. 2004 zadržovány NPÚ. Vzhledem k pochybnostem o oprávnění PhDr. V. P. zastupovát stěžovatelku městský soud usnesením ze dne 28. 7. 2005 uložil stě- žovatelce, aby toto oprávnění doložila. Při- tom uvedl, že oprávnění může být doloženo i jinak než pouze čestným prohlášením, a to např. věrohodnými doklady o Činnosti stěžo- vatelky za dobu od 21. 6. 2004 dosud a jedná- ním PhDr. V. P. jako statutárním zástupcem stěžovatelky (např. zápisy z členských schůzí apod.) či zejména svědeckými výpověďmi členů stěžovatelky, kteří mohou dosvědčit zvolení PhDr. V. P. předsedkyní. Současně by- la poučena o tom, že nebude-li oprávnění do- loženo, nebude možné v řízení pokračovat a soud žalobu odmítne. Stěžovatelka v podání ze dne 10. 8. 2005, podepsaném PhDr. V. P., uvedla, že Šárka S. na jaře roku 2004 na funkci předsedkyně rezigno- vala a novou předsedkyní se stala PhDr. V. P., což bylo též oznámeno NPÚ. Předložila dopis NPÚ ze dne 12. 5. 2004 adresovaný PhDr. V. P. jako předsedkyni stěžovatelky a čestné pro- hlášení člena výboru stěžovatelky Zdeňka B. ze dne 10. 8. 2005 o tom, že PhDr. V. P. byla členskou schůzí řádně zvolena předsedkyní a že je v souladu se stanovami oprávněna jed- nat za stěžovatelku jako její statutární orgán. Toto čestné prohlášení stěžovatelka předloži- la s odvoláním na sdělení místopředsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Ryby, CSc., ze dne 2. 6. 2005, které bylo stěžovatel- ce zasláno jako odpověď na její stížnost. Dále stěžovatelka uvedla, že dne 21. 6. 2004 jí NPÚ zabavil písemnosti a hotovost, proti čemuž se stěžovatelka brání žalobou u Okresního soudu v Olomouci vedenou pod sp. zn. 16 C 349/2004. Stěžovatelka uvedla, že nikdo z jejích členů nezpochybnil, že by PhDr. V. P. nebyla řádně zvolena předsedkyní stěžovatelky, resp. že by ji zastupovala neo- právněně. Civilní soudy, před nimž stěžova- telka vede spory označené výše uvedenými spisovými značkami, oprávnění PhDr. V. P. k zastupování nezpochybňují. Městský soud však neuznal čestné prohlá- šení Zdeňka B. jako dostačující k prokázání oprávnění PhDr. V. P., když v písemnosti není uveden den, kdy byla PhDr. V. P. zvolena předsedkyní stěžovatelky, a není zřejmé, zda je míněno zvolení PhDr. V. P. na ustavující členské schůzi dne 1. 11. 2003, či snad tvrze- né opětovné zvolení po rezignaci předsedky- ně Šárky S. Písemnost tak neobsahuje roz- hodnou skutečnost a nejde o veřejnou listinu ani o prohlášení či výpověď učiněné před státním orgánem, proto obsah sám nemůže mít potřebnou důkazní hodnotu. Čestné pro- hlášení Zdeňka B. ani ve spojení s čestným prohlášením PhDr. V. P. neprokazují skuteč- nost, že PhDr. V. P. byla v době podání žaloby předsedkyní stěžovatelky, a byla tak oprávně- na jednat. Žádné další důkazy nebyly stěžova- telkou přes výzvu soudu předloženy ani ne- bylo navrženo jejich provedení. Nebyly předloženy žádné věrohodné doklady o čin- nosti PhDr. V. P. jako předsedkyně, nebyly na- vrženy ani výpovědi svědků, kteří by dosvěd- čili, že PhDr. V. P. byla v rozhodné době zvolena předsedkyní stěžovatelky, a kteří by tak potvrdili její oprávnění jednat za stěžova- telku v době podání žaloby. Skutečnost, že ji- né soudy čestné prohlášení PhDr. V. P. akcep- tují, nezavazuje městský soud postupovat stejným způsobem. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se při konstrukci čestného prohlášení řídila vyjádřením místopředsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Ryby, CSc., ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St, učiněným v reakci na její stížnost, když formální náležitosti čestné- ho prohlášení nejsou zákonem vymezeny. Předložila tedy soudu důkaz. Nikdo ze členů stěžovatelky však volbu PhDr. V. P. na jaře r. 2004 po rezignaci Šárky S., ani její oprávně- ní jednat z titulu této funkce před soudy ne- zpochybnil. K tomu stěžovatelka navrhla jako důkaz zápis z členské schůze stěžovatelky ko- nané dne 15. 8. 2005. Městský soud neodů- vodnil dostatečně, proč přes doklady předlože- né stěžovatelkou došel k závěru, že PhDr. V. P. neprokázala své oprávnění jednat za stěžova- telku, a jeho usnesení je proto nepřezkouma- telné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítla, že soudci roz- hodující u městského soudu jsou podjatí a že s ohledem na jejich poměr k ní je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, protože z neznámých důvodů považují PhDr. V. P. a Zdeňka B. za osoby nečestné, což je vyjádře- no odmítnutím jejich čestných prohlášení. Proto stěžovatelka navrhla jejich vyloučení z projednávané věci. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o věci samé uvážil při zohlednění sho- ra uvedeného právního názoru. Došel k závě- ru, že kasační stížnost je důvodná. Základními dokumenty, které v případě stěžovatelky mohly sloužit k prokázání opráv- nění PhDr. Hany V. P. jednat za stěžovatelku, jsou zakladatelský dokument (zápis z ustavu- jící členské schůze) či stanovy, které upravují jednání za stěžovatelku, a zápis z členské schůze, na níž byla PhDr. Hana V. P. zvolena 293 1514 předsedkyní stěžovatelky. Obsahem soudní- ho spisu je mj. usnescní Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 33 Nc 1461/2004, z něhož je zřejmé, že NPÚ bez souhlasu stěžovatelky převzal její interní ma- teriály, a jak vyplynulo ze sdělení stěžovatelky, ta je dosud nemá k dispozici. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze proto důvod- ně předpokládat, že stěžovatelka skutečně bez vlastního zavinění nedisponuje výše uve- denými dokumenty, které by mohly bezpečně prokázat oprávnění PhDr. Hany V. P. jednat za stěžovatelku. Těmito dokumenty naopak zřejmě disponuje NPÚ (subjekt podřízený ža- lovanému). Je zřejmé, že prokázání oprávně- ní jednat za žalobce ve smyslu $ 33 odst. 4 s. ř. s. je jednou z podmínek řízení, a proto nemůže být závislé na vůli jiného účastníka řízení, ze- jména ne na protistraně. V opačném případě by žalovaný mohl zabránit stěžovatelce v pří- stupu k soudu, což představuje v právním stá- tě nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu. Za této situace je třeba za dostatečné do- klady k prokázání oprávnění PhDr. V. P. pova- žovat dokumenty, které stěžovatelka dne 10. 8. 2005, tj. před vydáním napadeného usnesení, předložila Městskému soudu v Praze, tzn. čestné prohlášení Zdeňka B. a dopis NPÚ ze dne 12. 5. 2004, ve kterém je PhDr. Hana V. P. označena jako předsedkyně stěžovatelky. Do- pis NPÚ vyvrací námitky tohoto subjektu, že předsedkyní stěžovatelky v této době byla pa- ní Šárka S., zvolená členskou schůzí konanou dne 18. 12. 2003, a podporuje tvrzení stěžo- vatelky, že Šárka S. na funkci předsedkyně re- zignovala a členská schůze konaná v březnu 2004 následně opětovně zvolila PhDr. Hanu V. P. předsedkyní stěžovatelky. V opačném případě by se totiž NPÚ, který byl o zvolení Šárky S. informován, neobracel dne 12.5. 2004 na PhDr. Hanu V. P. jako na předsedkyni stě- žovatelky. Tato skutečnost významným způ- sobem snižuje relevanci námitky vznesené NPÚ a rovněž i pochybnosti, které pojal soud ohledně oprávněnosti PhDr. V. P. jednat za stěžovatelku. 294 Rozšířený senát dále vzal v úvahu, že stě- žovatelka se při prokazování oprávněnosti PhDr. V. P. řídila sdělením místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, podle něhož by k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku postačoval dotaz na některé- ho člena organizace směřující k ověření sku- tečností uvedených v čestném prohlášení předsedkyně. Podobně Městský soud v Praze v usnesení ze dne 28. 7. 2005, jímž stěžovatel- ku vyzval k prokázání oprávnění PhDr. Hany V, P. jednat za stěžovatelku, poukázal na mož- nost prokázat tuto skutečnost výslechem svědků. Nejvyšší správní soud považuje dů- kaz výslechem svědků, který městský soud požadoval, za srovnatelně věrohodný s před- loženými listinami, jež však městskému sou- du k prokázání oprávnění nepostačovaly. Nejvyšší správní soud dále vzal v úvahu sku- tečnost vyplývající ze spisu a známou nepo- chybně i městskému soudu, že stěžovatelka vystupuje jako účastník v řadě řízení vede- ných u civilních soudů (např. řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 234/2004, 16 C 367/2004 a 16 C 349/2004 nebo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 1461/2004) a v těchto řízeních za ni jedná PhDr. V. P., aniž by tyto soudy zpochybnily její oprávnění za stěžovatelku jednat. V předmětné věci je proto namístě kon- statovat, že s ohledem na povahu pochybnos- tí o oprávnění PhDr. V. P. a s ohledem na ob- jektivní nemožnost doložit její oprávnění standardním způsobem (tedy zápisem z člen- ské schůze, na které byla PhDr. V. P. zvolena předsedkyní stěžovatelky), byly doklady předložené stěžovatelkou ve spojení se sku- tečnostmi známými soudu z jeho úřední čin- nosti dostatečné k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku a k odstranění pochybností vznesených NPÚ. Městský soud v Praze tedy nesprávně aplikoval $ 33 odst. 4 s. ř. s., a v dů- sledku toho bylo stěžovatelce odepřeno prá- vo na přístup k soudu a právo na soudní pře- zkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Řízení před soudem: návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu k $ 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 192/2003 Sb. Reagoval-li krajský soud na stížnost navrhovatele na průtahy sdělením místo- předsedy soudu, že je předpoklad skončení věci v prvém čtvrtletí roku 2007, musel vycházet z reálných možností soudu ve věci v daném termínu rozhodnout. Pokud pak ve věci nebylo nařízeno jednání (na němž navrhovatel trvá) ani po uplynutí ví- ce jak šesti měsíců od doby, kdy soud má k dispozici kompletní spisový materiál, nutno vyjít z toho, že dochází nadále k průtahům v řízení a že navrhovatelova stíž- nost na průtahy nebyla řádně vyřízena; návrh na určení lhůty k provedení proces- ního úkonu podle $ 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., je tak důvodný.