I. Ustanovení $ 34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení účastníka správního řízení odlišného od žalobce, který splňo- za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. II. Takové pochybení soudu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (roz- sudku), pokud bylo správní řízení stiženo tak závažnou vadou, že rozhodnutí správ- ního orgánu z něj vzešlé nelze přezkoumat v mezích žalobních bodů ($ 76 odst. 1 s. ř. s.), a soud je tak může zrušit i bez návrhu, nebo pokud je rozhodnutí správního orgánu nicotné ($ 76 odst. 2 s. ř. s.).
I. Ustanovení $ 34 odst. 2 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Jestliže krajský soud nevyrozuměl o probíhajícím řízení účastníka správního řízení odlišného od žalobce, který splňo- za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. II. Takové pochybení soudu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (roz- sudku), pokud bylo správní řízení stiženo tak závažnou vadou, že rozhodnutí správ- ního orgánu z něj vzešlé nelze přezkoumat v mezích žalobních bodů ($ 76 odst. 1 s. ř. s.), a soud je tak může zrušit i bez návrhu, nebo pokud je rozhodnutí správního orgánu nicotné ($ 76 odst. 2 s. ř. s.).
Prejudikatura: ad I. srov. č. 489/2005 Sb. NSS; ad II. srov. č. 272/2004 Sb. NSS, č. 359/2004 Sb. NSS a č. 523/2005 Sb. NSS. 1480 Daňové řízení: úkon přerušující běh prekluzivní lhůty k $ 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. L Úkon přerušující běh prekluzivní lhůty podle $ 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musí směřovat k vyměření daně (či k jejímu dodatečnému stanovení) a daňový subjekt musí být o tomto úkonu zpraven. Jedná se tedy pouze o úkon učiněný vůči daňovému subjektu, tj. o úkon správce daně. Úkon daňového sub- jektu, např. podání dodatečného daňového přiznání, uvedené náležitosti nesplňuje. II. Formální sepis protokolu o zahájení daňové kontroly ($ 16 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) nelze pova- žovat za úkon směřující k vyměření daně a přerušující běh prekluzivní lhůty ve smyslu $ 47 odst. 2 cit. zákona, provedlli správce daně první faktický úkon daňové kontroly deset měsíců po jejím formálním zahájení a více než čtyři měsíce po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta pro možné doměření daně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnosti nedůvodnými.
Nejdříve se přitom zabýval kasační stížností žalovaného.
Ten v prvé řadě namítl nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť městský soud v odůvodnění uvedl, že se žalovaný vyjádřil k odvolacím námitkám účastníků řízení a tedy i žalobce, aby vzápětí shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného v tom, že se žalovaný k odvolacím námitkám žalobce nevyjádřil. K tomuto poněkud účelově uplatněnému stížnímu bodu nutno poukázat na strukturu odůvodnění napadeného rozsudku, z níž je zjevně patrné rozdělení na část popisnou a část hodnotící či nalézací. Je sice pravdou, že městský soud použil v části popisné částečně nepřesného vyjádření, jeho hodnotící závěr, který nelze směšovat s rekapitulací správního řízení, je však jednoznačně vyjádřen právě v druhé části odůvodnění. Vyhověním takovéto námitce, založené na pouhém vytržení zdánlivě rozporných tvrzení z kontextu, by se Nejvyšší správní soud dopustil neakceptovatelného přepjatého formalismu.
Pro danou věc je podstatné posouzení otázky, zda je vskutku napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak shledal městský soud.
Rozhodnutí odvolacího orgánu musí být opatřeno rozhodovacími důvody, aby soud mohl přezkoumat skutkové i právní premisy, na nichž bylo rozhodnutí založeno. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, jakými úvahami byl správní orgán veden při posuzování jednotlivých odvolacích důvodů, a to jak z hlediska skutkového, tak právního, tedy které konkrétní skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, zda a proč přihlédl či nepřihlédl k tvrzením a důkazům navrženým či předloženým odvolatelem, pod kterou právní normu zjištěný skutkový stav subsumoval (§ 46, § 47 odst. 3 správního řádu). Pokud však rozhodnutí nevyčerpává obsah obrany, tedy nevypořádá
li se vyčerpávajícím způsobem s námitkami odvolatele uvedenými v odvolání, pak tento požadavek nesplňuje. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Co se týče prvého důvodu nepřezkoumatelnosti, žalobce v odvolání pod bodem 3. uvedl, že „nebyl posouzen zásah do krajinného rázu mohutné stavby centra, a to ani pro potřeby územního řízení, ani nyní pro potřeby řízení stavebního. Chybí tedy jedno z obligatorních podkladových rozhodnutí pro stavbu jako celek i pro její jednotlivě projednávané stavební objekty či jiné součásti. Toto rozhodnutí se předkládá podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. k umisťování a povolování staveb.“ V rozhodnutí žalovaného však k této námitce jakákoliv úvaha žalovaného nebo jeho vyjádření či zhodnocení chybí. S tímto závěrem městského soudu však žalovaný v kasační stížnosti ani nepolemizoval, když poukázal na skutečnost, že předmětem správního řízení bylo stavební povolení stavby pouhé přeložky plynovodu, která se bude nacházet pod úrovní terénu, a taková stavba nemůže v žádném případě krajinný ráz snížit ani změnit, odvolací námitka tak dle žalovaného nebyla ve věci relevantní a to, že se k ní nevyjádřil, nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V této souvislosti však Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001-39, publ. pod č. 499/2005 Sb. NSS, podle něhož souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody k umisťování nebo povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení vedeném tímto orgánem z vlastního podnětu, z podnětu jiného správního orgánu nebo na návrh účastníka řízení. Správní orgán, který rozhoduje o umístění či povolení stavby, nebo o jiné činnosti, musí vycházet ze spolehlivého zjištění, zda jimi může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Tuto skutečnost však může spolehlivě zjistit pouze z rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Umísťuje
li se do již zastavěné krajiny stavba, která nijak nevybočuje svými parametry nebo je z větší části skryta pod zemí, popř. je-li ve stavebním řízení rozhodováno o povolení takové stavby, je vysoce pravděpodobné, že krajinný ráz snížen či změněn nebude. Ani v těchto případech však nelze vyloučit, že možnost takového zásahu vyjde později najevo. O relevanci předmětného odvolacího bodu tak nemůže být pochyb. Jestliže se k němu žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nijak nevyjádřil, učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Žalovaný dále namítl, že se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vypořádal s otázkou řádného doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když jasně uvedl, z jakých důvodů v tomto směru neshledal v postupu tohoto orgánu pochybení. Žalobce v odvolání pouze stroze konstatoval, že řádně doručeno nebylo, žalovaný tak neměl důvod, aby tuto otázku podrobněji rozváděl.
Toto tvrzení žalovaného však není pravdivé. Žalobce v předmětném odvolání totiž nejen „stroze“ tvrdil, že nebylo řádně doručeno, ale toto své tvrzení též opatřil skutkovými důvody, tedy konkretizací skutkových okolností zachycených ve správním spisu, zřetelně odlišitelných od jiných skutkových okolností obdobné povahy. Z těchto skutkových důvodů bylo zároveň patrné, jaké aspekty těchto okolností považuje za základ jím tvrzené nezákonnosti. Konkrétně uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručované veřejnou vyhláškou, bylo vyvěšeno na úřední desce stavebního úřadu dne 3. 8. 2001. Bylo by tedy doručeno dne 18. 8. 2001, to však byla sobota, pročež posledním dnem vyvěšení a zároveň dnem doručení byl prvý pracovní den poté následující, tedy pondělí 20. 8. 2001. Záznam na straně 6 dotčeného rozhodnutí, podle něhož bylo rozhodnutí sejmuto v sobotu 18. 8. 2001, označil jako nevěrohodný a dodal, že chybí doklad o vyvěšení rozhodnutí do konce předepsané lhůty, tedy do 20. 8. 2001. Žalobce tyto skutečnosti sice výslovně nevztáhl k žádnému určitému ustanovení zákona, z procesních předpisů však ani nevyplývá, že by tak musel udělat, a to tím spíše, že podle § 59 odst. 1 správního řádu odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu (princip úplné apelace). Jak uvedeno již výše, povinností odvolacího orgánu je též vypořádat se vyčerpávajícím způsobem s námitkami odvolatele uvedenými v odvolání.
Žalovaný však v napadeném rozhodnutí na předmětnou námitku reagoval pouhou negací, když uvedl, že „rozhodnutí bylo doručeno v souladu s ustanovením § 26 odst. 2 správního řádu veřejnou vyhláškou tak, že bylo vyvěšeno 3. 8. 2001 a sejmuto dne 18. 8. 2001“. Důvody, proč je žalobcovo tvrzení liché, mylné či proč se na daný případ nevztahuje, však v rozhodnutí chybí. Deklarováním nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z těchto důvodů městský soud jednoznačně vyjádřil, jak danou otázku posoudil a jak by měl žalovaný dále postupovat. Shledá-li totiž soud nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neposuzuje danou otázku věcně, ale pouze zaváže žalovaného k odstranění této vady, tedy k tomu, aby rozhodnutí opatřil řádnými důvody. Věcným posouzením by v takovém případě soud nepřípustně zasahoval do působnosti a rozhodovací pravomoci žalovaného.
Nejvyšší správní soud se tak se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ztotožnil.
Co se týče provedení obhlídky na místě stavby pracovníky odvolacího orgánu, nutno souhlasit se závěrem městského soudu, že žalobce i další účastníci řízení nebyli v rozporu s § 33 správního řádu s tímto podkladem rozhodnutí seznámeni a nemohli se tak k němu a ke způsobu jeho zjištění vyjádřit. Nicméně v daném případě by tato vada, vzhledem k nespornému závěru, který žalovaný z tohoto úkonu učinil (totiž že se stavbou nebylo započato), sama o sobě neměla vliv na zákonnost správního rozhodnutí o věci samé. Městský soud tak v tomto bodě pochybil, pokud tuto vadu označil jako podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a též na jejím základě rozhodnutí žalovaného zrušil. Na výrok rozsudku však tato vada řízení před soudem nemohla mít vzhledem ke správně deklarované nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného vliv.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval obsahem kasační stížnosti stěžovatele E. D., a. s. a shledal, že městský soud zatížil řízení vadou, když v rozporu s § 34 odst. 2 s. ř. s. nevyzval stěžovatele, aby jakožto stavebník a investor (a tedy účastník správního řízení) ve stanovené lhůtě oznámil, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a zamezil tak jeho účasti na předmětném řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce v žalobě žádnou takovou osobu neoznačil, neboť postavení stěžovatele coby případné osoby zúčastněné na řízení bylo jednoznačně patrné ze správního spisu. Z uvedeného ustanovení vyplývá povinnost soudu k aktivnímu postupu při zjišťování okruhu potenciálních osob zúčastněných na řízení, zde bude hlavním vodítkem otázka účastenství na správním řízení zjistitelná ze správního spisu, a tedy i při vyrozumívání vytipovaných osob ve smyslu dotčeného ustanovení.
Tato vada však v daném případě neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku, a to kvůli nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného (viz výše). Městský soud zrušil toto rozhodnutí sice k žalobním bodům, jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. č. 272/2004, č. 359/2004, č. 523/2005 Sb. NSS), trpí-li rozhodnutí správního orgánu tak závažnou vadou řízení, která brání jeho přezkoumání soudem v mezích žalobních bodů (§ 76 odst. 1 s. ř. s.), zruší soud rozsudkem napadené rozhodnutí pro vady řízení i bez návrhu. Závažnou vadou řízení je dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. též nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, k této vadě by tudíž městský soud přihlédl z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by žaloba na takové vady nepoukazovala. Z toho plyne, že i kdyby stěžovateli bylo umožněno uplatňovat v řízení před soudem práva osoby zúčastněné na řízení, nemělo by to s ohledem na výše uvedené vliv na výsledek řízení, došlo by taktéž ke zrušení předmětného rozhodnutí. Procesní práva stěžovatele tak sice byla dotčena, avšak nikoli v míře ovlivňující zákonnost napadeného rozsudku.
Další stížní body kasační stížnosti stěžovatele jsou shodné s důvody kasační stížnosti žalovaného, Nejvyšší správní soud proto pro stručnost odkazuje na příslušnou předchozí část odůvodnění.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalovaného i stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti žalovaného plného úspěchu, a proto má dle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 3. 9. 2004, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d), § 13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 1 075 Kč. Žalobce dále dosáhl plného úspěchu v řízení o kasační stížnosti stěžovatele E. D., a. s., a proto má dle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli. Tyto náklady řízení byly stanoveny podle výše uvedených hledisek taktéž v celkové výši 1 075 Kč. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech, neboť ve věci neměl úspěch.
P o u č en í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu