Ustanovení § 7 odst. 2 ve spojení s § 30 odst. 2 zákona č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, vyžaduje, aby veškeré (i dílčí) úkony v rámci testování a posuzování mléčné užitkovosti hospodářských zvířat v chovech nebo v testačních zařízeních vykonávaly pouze odborně způsobilé osoby. Tato povinnost se týká i odebírání testovaných vzorků a jejich odesílání do testačního zařízení.
[11] Stěžovatel založil kasační stížnost na důvodu spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem. Otázka, která je nadále mezi účastníky sporná, spočívá ve výkladu § 7 odst. 2 a § 30 odst. 2 plemenářského zákona. Konkrétně jde o to, zda z těchto ustanovení plyne povinnost tzv. oprávněné osoby provádět všechny činnosti v rámci testování a posuzování užitkovosti hospodářských zvířat (v tomto případě mléčné užitkovosti koz) výhradně prostřednictvím odborně způsobilých osob, nebo zda dílčí činnosti mohou vykonávat i jiné osoby bez odborné způsobilosti.
[12] Podle § 7 odst. 2 plemenářského zákona „[t]estování a posuzování zajišťují v chovech nebo v testačních zařízeních oprávněné osoby, pokud k tomu mají zajištěny osoby odborně způsobilé podle § 30 a technické vybavení v rozsahu stanoveném vyhláškou“.
[13] Ustanovení § 30 odst. 2 téhož zákona pak stanoví, že „[o]soba uvedená v § 7 odst. 2 se považuje za odborně způsobilou, pokud dosáhla alespoň středního vzdělání s maturitní zkouškou v některém zemědělském oboru nebo v oboru se zaměřením na zemědělství anebo v oboru veterinářství a veterinární prevence; tuto skutečnost je povinna doložit vysvědčením o maturitní zkoušce, případně jiným dokladem o ukončení vzdělání“, a podle § 30 odst. 4 tohoto zákona platí, že „[o]soba uvedená v odstavci 2 nebo 3, která nedosáhla předepsaného středoškolského vzdělání, se považuje za osobu odborně způsobilou, pokud prokáže, že v příslušném oboru vykonávala praxi nejméně po dobu 5 let“.
[14] Konečně podle § 32 plemenářského zákona „[u]znaná chovatelská sdružení, chovatelské podniky prasat, oprávněné osoby, určená osoba a pověřená osoba jsou povinny nejpozději do 1 měsíce ohlásit ministerstvu veškeré změny skutečností uvedených v rozhodnutí o udělení souhlasu, o uznání chovatelského sdružení, o uznání osoby uvedené v § 6 odst. 1 jako chovatelského podniku prasat, v rozhodnutí o určení a v pověření osoby shromažďováním a zpracováváním údajů v informačním systému ústřední evidence anebo změny ve výkonu činnosti“.
[15] Městský soud dospěl při výkladu těchto ustanovení k závěru, že jednoznačně vyžadují, aby veškeré činnosti spadající pod testování a posuzování užitkovosti vykonávala oprávněná osoba prostřednictvím odborně způsobilých osob. Stěžovatel v rámci uplatněného důvodu kasační stížnosti formuloval vůči tomuto závěru tři dílčí námitky, a to jeho rozpor se zněním nařízení, rozpor s oprávněním právnické osoby používat k realizaci svých činností podřízené osoby, které nemusejí být odborně způsobilé, a konečně se stěžovatel vymezil vůči údajně obecnému kvalifikačnímu požadavku na odbornou způsobilost, který vyžaduje vzdělání v jakémkoliv zemědělském oboru.
(...)
[18] Ve světle zbývajících dvou námitek stěžovatele pak Nejvyšší správní soud považuje výklad městského soudu za správný, a to jak při použití gramatické, tak teleologické metody výkladu. Ustanovení § 7 odst. 2 plemenářského zákona zcela jednoznačně stanoví, že oprávněná osoba provádí testování a posuzování v chovech a testačních zařízeních tehdy, pokud má k této činnosti zajištěny odborně způsobilé osoby. Toto ustanovení přitom odkazuje na § 30 zákona, který upravuje požadavky na odbornou způsobilost a jehož odstavec 2 zpětně odkazuje právě na § 7 odst. 2 zákona. Podle Nejvyššího správního soudu toto ustanovení nedává prostor vykládat je způsobem předkládaným stěžovatelem, totiž že dílčí činnosti v rámci testování mohou vykonávat i osoby bez odborné způsobilosti, pokud je nad nimi zajištěn dohled tzv. odborných garantů, tj. osob odborně způsobilých v oblasti šlechtitelství podle § 30 odst. 1 plemenářského zákona (vysokoškolské vzdělání v oblasti zemědělství, nebo veterinárního lékařství a hygieny, anebo biologických věd). Lze souhlasit s městským soudem, že uvedená právní úprava vyžaduje, aby celý proces testování, tj. jeho jednotlivé úkony, vykonávaly odborně způsobilé osoby s kvalifikací podle § 30 odst. 2 plemenářského zákona. Není sporu o tom, že odebírání testovaných vzorků je činností spadající pod samotný proces testování a posuzování užitkovosti, což ostatně ani stěžovatel nezpochybňuje.
[19] Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s argumentem městského soudu, že stěžovatel jakožto právnická osoba je jistě oprávněn ke své činnosti využívat fyzických osob dle svého vlastního uvážení, avšak pouze pokud právní úprava nestanoví pro výkon určitých specifických činností kvalifikační požadavek, který musí naplnit každá osoba, která je výkonem těchto činností pověřena. Takové požadavky nejsou podle Nejvyššího správního soudu v oblasti veřejného práva nijak neobvyklé a uplatní se právě tam, kde převáží veřejný zájem na odborné kvalitě, který vyžaduje, aby činnost, k níž disponuje právnická osoba veřejnoprávním oprávněním, jejím jménem a na její účet vykonávala vždy fyzická osoba odborně způsobilá (namátkou provozování zdravotnických zařízení, lékáren, autoškol atd.). Je pak primárně na zákonodárci, zda v konkrétním případě nalezne převahu tohoto veřejného zájmu a stanoví pro určité činnosti kvalifikační předpoklady. V daném případě to tedy znamená, že stěžovatel sice disponuje souhlasem Ministerstva zemědělství k provádění testování a posuzování užitkovosti, a je proto tzv. oprávněnou osobou; z toho však nelze dovodit, že oprávnění stěžovateli umožňuje využívat k testování osoby, které nesplňují odborné požadavky. Jak již městský soud správně uvedl, požadavek na odbornou způsobilost osob účastnících se procesu testování plyne i z jeho účelu, jímž je zajištění objektivních a nezkreslených dat dále využitelných pro šlechtění a plemenitbu domácích zvířat.
[20] Konečně stěžovatelova námitka, že požadavky na dosažené vzdělání podle § 30 odst. 2 plemenářského zákona jsou příliš obecné, neboť nevyžadují vzdělání přímo v oboru šlechtitelství či plemenitby, a míjí se tak se sledovaným účelem, nemíří proti napadenému rozsudku městského soudu, ale spíše proti tomuto zákonnému ustanovení, které stěžovatel zjevně považuje za nerozumné. Nejvyšší správní soud naopak považuje požadovaný stupeň a obor vzdělání, který může být nahrazen pětiletou praxí v oboru zemědělství, za racionální a přiměřený (ostatně analogicky by pak musel stěžovatel považovat za neracionální a nepřiměřený i požadavek na tzv. odborné garanty, u nichž zákon rovněž pouze obecně vyžaduje vzdělání v oblasti zemědělství, nikoliv specializaci na šlechtitelství a plemenitbu). Ostatně otázkou přiměřenosti požadavku na odbornou způsobilost se podrobně zabýval již městský soud v napadeném rozsudku (odst. 41) a s jeho závěry se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.