V územním řízení vedeném podle stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012 není nutné nařizovat opakované veřejné ústní jednání k projednání žádosti o vydání územního rozhodnutí v případě jakéhokoliv doplnění žádosti. Takovou povinnost má stavební úřad zásadně tehdy, pokud žadatel obsahově změní navrhovaný záměr tak, že bude způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě.
[27] Krajský soud dovodil, že veřejné ústní jednání je bezvýjimečně nutné opakovat (kromě v zákoně výslovně zmíněného přípa-
du, tj. při nesplnění informační povinnosti žadatele) tehdy, dochází-li k obsahové změně navrhovaného záměru, která je způsobilá zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. V takovém případě je dle krajského soudu namístě opomenutí zopakovat veřejné ústní jednání považovat za závažnou procesní vadu vedoucí soud v zásadě automaticky ke zrušení napadeného rozhodnutí. Oproti tomu vymezil situace, kdy jsou k žádosti doplněny dílčí podklady, avšak ke změně záměru nedochází. Konstatoval, že v takových případech až na výjimky ochrana procesních práv účastníků nevyžaduje opakování veřejného ústního jednání a dostačuje zveřejnění oznámení o doplnění návrhu a poskytnutí přiměřené lhůty k nahlédnutí do spisu a případnému doplnění námitek omezených na nově předložené dokumenty.
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že s uvedeným právním názorem plně souhlasí. Vzhledem k tomu, že zákon s momentem konání veřejného ústního jednání spojoval koncentraci řízení, je nutno dovodit povinnost opakovat veřejné ústní jednání i v případech, na něž zákon výslovně nepamatoval. Zároveň je racionální a v souladu s účelem institutu veřejného ústního jednání ponechat stavebnímu úřadu jistý rozsah správního uvážení ohledně toho, jakou formou dá účastníkům řízení možnost uplatnit námitky, respektive veřejnosti uplatnit připomínky. Kritériem by při tom měla být míra změn navrhovaného záměru, kterou přináší dodatečné doplnění žádosti o vydání územního rozhodnutí. Tento přístup považuje Nejvyšší správní soud za vhodnější a více v souladu se zásadou ekonomie řízení, než striktní trvání na povinnosti opakovat veřejné ústní jednání v případě jakéhokoliv dodatečného doplnění žádosti, dovozované starší komentářovou literaturou (viz Hegenbart, M.; Sakař, B. a kol. Stavební zákon. Komentář. 1. vyd., Praha : C. H. Beck, 2008, s. 217).
[29] Situaci, která nastala v posuzovaném případě, krajský soud hodnotil tak, že z hlediska ohrožení procesních práv účastníků řízení se nacházela na pomezí obou zmíně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ných variant. Bylo tedy namístě nařídit opakované veřejné ústní jednání. Stavební úřad se však svým postupem nedopustil závažné procesní vady, neboť zajistil jiným způsobem reálnou možnost účastníků uplatnit námitky směřující proti doplnění návrhu. Krajský soud poukázal na to, že podaná žádost o vydání územního rozhodnutí byla opakovaně doplňována po konání veřejného projednání, a to jak o dokumenty procesního významu (plné moci, souhlasy vlastníků pozemků, na něž se stavba umísťuje), tak o nová stanoviska dotčených orgánů, reagující na rozšíření počtu pozemků pro umístění stavby. Samotné rozšíření počtu pozemků uvedených v žádosti však představovalo pouze upřesnění žádosti. Úpravy projektové dokumentace spočívaly ve zpřesnění návrhu a v jeho omezení (snížení počtu navrhovaných bytů, snížení výšky navrhované zástavby), zvýšení vlivů na okolí tedy bylo nepravděpodobné. Zároveň konstatoval, že po každé změně a doplnění žádosti stavební úřad účastníky veřejnou vyhláškou o povaze změny informoval a poskytl jim potřebnou lhůtu pro seznámení se s obsahem spisu, a dokonce tuto lhůtu i na žádost prodloužil. Žalobci svá procesní oprávnění hojnou měrou využívali, opakovaně nahlíželi do spisu a vnášeli do řízení své námitky, jimiž se stavební úřad také věcně zabýval a vypořádal je.
[30] Stěžovatel namítá, že uvedený závěr je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud přesně nevymezil, ve vztahu ke kterým námitkám nastala koncentrace při veřejném ústním jednání a ve vztahu ke kterým námitkám později, po doplnění podkladů do správního spisu. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud podal výše uvedený výklad v reakci na poměrně strohou žalobní námitku, podle níž měl stavební úřad povinnost znovu věc veřejně projednat poté, co obdržel doplnění žádosti o nové podklady. Žalobci danou námitku blíže zdůvodnili pouze obecným konstatováním, že nové veřejné projednání bylo namístě, protože byl rozšířen okruh účastníků řízení a protože došlo k zásadnímu doplnění žádosti. Krajský soud tedy neměl důvod v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozepisovat, v jakém momentu na-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
stala koncentrace řízení ve vztahu ke každé jednotlivé námitce, kterou bylo možno v řízení uplatnit. Postačovalo, že po prostudování správního spisu zhodnotil komplexně, zda (opakované) doplnění žádosti ze strany žadatele bylo takové povahy, že by vyžadovalo provedení nového veřejného ústního jednání, a zda stavební úřad svým postupem nezasáhl do práv údajně opomenutých účastníků. Takto nastolenou otázku krajský soud podrobně a přesvědčivě zodpověděl, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Stejně jako krajský soud považuje za podstatné, že doplněním původně podané žádosti o vydání územního rozhodnutí nedošlo k takové obsahové změně navrhovaného záměru, že by záměr byl způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. Zároveň platí, že účastníci řízení byli vždy řádně upozorněni na možnost vyjádřit se k doplněným podkladům, čehož opakovaně využívali. Jejich námitky pak byly řádně projednány (s jedinou výjimkou, k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud připouští, že průběh správního řízení byl pro jeho účastníky poněkud nekomfortní, zejména s ohledem na množství doplnění žádosti, z tohoto hlediska byl postup stavebního úřadu skutečně hraniční. Ve shodě s krajským soudem však nepovažuje toto procesní pochybení samo o sobě za natolik závažné, že by působilo nezákonnost napadeného správního rozhodnutí.
[30] Stěžovatel namítá, že uvedený závěr je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud přesně nevymezil, ve vztahu ke kterým námitkám nastala koncentrace při veřejném ústním jednání a ve vztahu ke kterým námitkám později, po doplnění podkladů do správního spisu. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud podal výše uvedený výklad v reakci na poměrně strohou žalobní námitku, podle níž měl stavební úřad povinnost znovu věc veřejně projednat poté, co obdržel doplnění žádosti o nové podklady. Žalobci danou námitku blíže zdůvodnili pouze obecným konstatováním, že nové veřejné projednání bylo namístě, protože byl rozšířen okruh účastníků řízení a protože došlo k zásadnímu doplnění žádosti. Krajský soud tedy neměl důvod v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozepisovat, v jakém momentu na-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
stala koncentrace řízení ve vztahu ke každé jednotlivé námitce, kterou bylo možno v řízení uplatnit. Postačovalo, že po prostudování správního spisu zhodnotil komplexně, zda (opakované) doplnění žádosti ze strany žadatele bylo takové povahy, že by vyžadovalo provedení nového veřejného ústního jednání, a zda stavební úřad svým postupem nezasáhl do práv údajně opomenutých účastníků. Takto nastolenou otázku krajský soud podrobně a přesvědčivě zodpověděl, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Stejně jako krajský soud považuje za podstatné, že doplněním původně podané žádosti o vydání územního rozhodnutí nedošlo k takové obsahové změně navrhovaného záměru, že by záměr byl způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. Zároveň platí, že účastníci řízení byli vždy řádně upozorněni na možnost vyjádřit se k doplněným podkladům, čehož opakovaně využívali. Jejich námitky pak byly řádně projednány (s jedinou výjimkou, k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud připouští, že průběh správního řízení byl pro jeho účastníky poněkud nekomfortní, zejména s ohledem na množství doplnění žádosti, z tohoto hlediska byl postup stavebního úřadu skutečně hraniční. Ve shodě s krajským soudem však nepovažuje toto procesní pochybení samo o sobě za natolik závažné, že by působilo nezákonnost napadeného správního rozhodnutí.
[31] Stěžovatel kromě povšechných námitek o tom, jak byl postup stavebního úřadu nepřehledný, uvádí v podstatě jediný konkrétní příklad porušení jeho práv v důsledku tohoto postupu, a to nepřijetí jeho námitky týkající se umístění přečerpávací stanice tlakové kanalizace v blízkosti jeho pozemku, kterou uplatnil při seznámení se s podklady rozhodnutí dne 4. 1. 2012. Na uvedené pochybení stavebního úřadu však v řízení před soudem poukazuje poprvé v kasační stížnosti, v žalobě se o něm nijak nezmínil. Tato námitka je tedy nepřípustná.
[32] Podle stěžovatele je problematika koncentrace významná rovněž z toho důvodu, že krajský soud s odkazem na svůj „chyb-
a) Ing. Jiří V., b) Ing. Markéta V., c) Ing. Andrea Ž., d) Ing. Tomáš Ž. a e) Ing. Vlastimil B. proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti společnosti s ručením omezeným Rodinné domy Rudná, o územní rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce d). munikace, tedy zřetelnosti cesty v terénu, uzavírá, že tento znak musí být vždy posuzován individuálně. Nutným předpokladem zřetelnosti cesty v terénu nemusí být existence vyjetých kolejí či vyšlapané stezky. Je nutno zohlednit rovněž jiné vlastnosti posuzovaného pozemku, např. jeho tvar či polohu ve vztahu k sousedním pozemkům.