V územním řízení vedeném podle stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012 není nutné nařizovat opakované veřejné ústní jednání k projednání žádosti o vydání územního rozhodnutí v případě jakéhokoliv doplnění žádosti. Takovou povinnost má stavební úřad zásadně tehdy, pokud žadatel obsahově
změní navrhovaný záměr tak, že bude způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než
záměr v původní veřejně projednané podobě.
V územním řízení vedeném podle stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2012 není nutné nařizovat opakované veřejné ústní jednání k projednání žádosti o vydání územního rozhodnutí v případě jakéhokoliv doplnění žádosti. Takovou povinnost má stavební úřad zásadně tehdy, pokud žadatel obsahově
změní navrhovaný záměr tak, že bude způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než
záměr v původní veřejně projednané podobě.
[27] Krajský soud dovodil, že veřejné ústní jednání je bezvýjimečně nutné opakovat
(kromě v zákoně výslovně zmíněného přípa-
du, tj. při nesplnění informační povinnosti
žadatele) tehdy, dochází-li k obsahové změně
navrhovaného záměru, která je způsobilá zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. V takovém případě je dle krajského soudu namístě
opomenutí zopakovat veřejné ústní jednání
považovat za závažnou procesní vadu vedoucí soud v zásadě automaticky ke zrušení napadeného rozhodnutí. Oproti tomu vymezil
situace, kdy jsou k žádosti doplněny dílčí
podklady, avšak ke změně záměru nedochází.
Konstatoval, že v takových případech až na
výjimky ochrana procesních práv účastníků
nevyžaduje opakování veřejného ústního jednání a dostačuje zveřejnění oznámení o doplnění návrhu a poskytnutí přiměřené lhůty
k nahlédnutí do spisu a případnému doplnění námitek omezených na nově předložené
dokumenty.
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
s uvedeným právním názorem plně souhlasí.
Vzhledem k tomu, že zákon s momentem konání veřejného ústního jednání spojoval koncentraci řízení, je nutno dovodit povinnost
opakovat veřejné ústní jednání i v případech,
na něž zákon výslovně nepamatoval. Zároveň
je racionální a v souladu s účelem institutu
veřejného ústního jednání ponechat stavebnímu úřadu jistý rozsah správního uvážení
ohledně toho, jakou formou dá účastníkům
řízení možnost uplatnit námitky, respektive
veřejnosti uplatnit připomínky. Kritériem by
při tom měla být míra změn navrhovaného
záměru, kterou přináší dodatečné doplnění
žádosti o vydání územního rozhodnutí. Tento
přístup považuje Nejvyšší správní soud za
vhodnější a více v souladu se zásadou ekonomie řízení, než striktní trvání na povinnosti
opakovat veřejné ústní jednání v případě jakéhokoliv dodatečného doplnění žádosti, dovozované starší komentářovou literaturou
(viz Hegenbart, M.; Sakař, B. a kol. Stavební
zákon. Komentář. 1. vyd., Praha : C. H. Beck,
2008, s. 217).
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že
s uvedeným právním názorem plně souhlasí.
Vzhledem k tomu, že zákon s momentem konání veřejného ústního jednání spojoval koncentraci řízení, je nutno dovodit povinnost
opakovat veřejné ústní jednání i v případech,
na něž zákon výslovně nepamatoval. Zároveň
je racionální a v souladu s účelem institutu
veřejného ústního jednání ponechat stavebnímu úřadu jistý rozsah správního uvážení
ohledně toho, jakou formou dá účastníkům
řízení možnost uplatnit námitky, respektive
veřejnosti uplatnit připomínky. Kritériem by
při tom měla být míra změn navrhovaného
záměru, kterou přináší dodatečné doplnění
žádosti o vydání územního rozhodnutí. Tento
přístup považuje Nejvyšší správní soud za
vhodnější a více v souladu se zásadou ekonomie řízení, než striktní trvání na povinnosti
opakovat veřejné ústní jednání v případě jakéhokoliv dodatečného doplnění žádosti, dovozované starší komentářovou literaturou
(viz Hegenbart, M.; Sakař, B. a kol. Stavební
zákon. Komentář. 1. vyd., Praha : C. H. Beck,
2008, s. 217).
[29] Situaci, která nastala v posuzovaném
případě, krajský soud hodnotil tak, že z hlediska ohrožení procesních práv účastníků řízení se nacházela na pomezí obou zmíně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ných variant. Bylo tedy namístě nařídit opakované veřejné ústní jednání. Stavební úřad
se však svým postupem nedopustil závažné
procesní vady, neboť zajistil jiným způsobem
reálnou možnost účastníků uplatnit námitky
směřující proti doplnění návrhu. Krajský
soud poukázal na to, že podaná žádost o vydání územního rozhodnutí byla opakovaně
doplňována po konání veřejného projednání,
a to jak o dokumenty procesního významu
(plné moci, souhlasy vlastníků pozemků, na
něž se stavba umísťuje), tak o nová stanoviska
dotčených orgánů, reagující na rozšíření počtu pozemků pro umístění stavby. Samotné
rozšíření počtu pozemků uvedených v žádosti však představovalo pouze upřesnění žádosti. Úpravy projektové dokumentace spočívaly
ve zpřesnění návrhu a v jeho omezení (snížení počtu navrhovaných bytů, snížení výšky
navrhované zástavby), zvýšení vlivů na okolí
tedy bylo nepravděpodobné. Zároveň konstatoval, že po každé změně a doplnění žádosti
stavební úřad účastníky veřejnou vyhláškou
o povaze změny informoval a poskytl jim potřebnou lhůtu pro seznámení se s obsahem spisu, a dokonce tuto lhůtu i na žádost prodloužil.
Žalobci svá procesní oprávnění hojnou měrou
využívali, opakovaně nahlíželi do spisu a vnášeli do řízení své námitky, jimiž se stavební úřad
také věcně zabýval a vypořádal je.
[29] Situaci, která nastala v posuzovaném
případě, krajský soud hodnotil tak, že z hlediska ohrožení procesních práv účastníků řízení se nacházela na pomezí obou zmíně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ných variant. Bylo tedy namístě nařídit opakované veřejné ústní jednání. Stavební úřad
se však svým postupem nedopustil závažné
procesní vady, neboť zajistil jiným způsobem
reálnou možnost účastníků uplatnit námitky
směřující proti doplnění návrhu. Krajský
soud poukázal na to, že podaná žádost o vydání územního rozhodnutí byla opakovaně
doplňována po konání veřejného projednání,
a to jak o dokumenty procesního významu
(plné moci, souhlasy vlastníků pozemků, na
něž se stavba umísťuje), tak o nová stanoviska
dotčených orgánů, reagující na rozšíření počtu pozemků pro umístění stavby. Samotné
rozšíření počtu pozemků uvedených v žádosti však představovalo pouze upřesnění žádosti. Úpravy projektové dokumentace spočívaly
ve zpřesnění návrhu a v jeho omezení (snížení počtu navrhovaných bytů, snížení výšky
navrhované zástavby), zvýšení vlivů na okolí
tedy bylo nepravděpodobné. Zároveň konstatoval, že po každé změně a doplnění žádosti
stavební úřad účastníky veřejnou vyhláškou
o povaze změny informoval a poskytl jim potřebnou lhůtu pro seznámení se s obsahem spisu, a dokonce tuto lhůtu i na žádost prodloužil.
Žalobci svá procesní oprávnění hojnou měrou
využívali, opakovaně nahlíželi do spisu a vnášeli do řízení své námitky, jimiž se stavební úřad
také věcně zabýval a vypořádal je.
[30] Stěžovatel namítá, že uvedený závěr
je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
přesně nevymezil, ve vztahu ke kterým námitkám nastala koncentrace při veřejném ústním jednání a ve vztahu ke kterým námitkám
později, po doplnění podkladů do správního
spisu. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud podal výše uvedený výklad v reakci na poměrně strohou žalobní námitku, podle níž měl stavební úřad povinnost
znovu věc veřejně projednat poté, co obdržel
doplnění žádosti o nové podklady. Žalobci
danou námitku blíže zdůvodnili pouze obecným konstatováním, že nové veřejné projednání bylo namístě, protože byl rozšířen okruh
účastníků řízení a protože došlo k zásadnímu
doplnění žádosti. Krajský soud tedy neměl
důvod v odůvodnění napadeného rozsudku
podrobně rozepisovat, v jakém momentu na-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
stala koncentrace řízení ve vztahu ke každé
jednotlivé námitce, kterou bylo možno v řízení uplatnit. Postačovalo, že po prostudování
správního spisu zhodnotil komplexně, zda
(opakované) doplnění žádosti ze strany žadatele bylo takové povahy, že by vyžadovalo provedení nového veřejného ústního jednání,
a zda stavební úřad svým postupem nezasáhl
do práv údajně opomenutých účastníků. Takto nastolenou otázku krajský soud podrobně
a přesvědčivě zodpověděl, přičemž Nejvyšší
správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Stejně jako krajský soud považuje za podstatné,
že doplněním původně podané žádosti o vydání územního rozhodnutí nedošlo k takové
obsahové změně navrhovaného záměru, že
by záměr byl způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. Zároveň platí, že účastníci řízení byli vždy řádně upozorněni na možnost
vyjádřit se k doplněným podkladům, čehož
opakovaně využívali. Jejich námitky pak byly
řádně projednány (s jedinou výjimkou, k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud připouští,
že průběh správního řízení byl pro jeho
účastníky poněkud nekomfortní, zejména
s ohledem na množství doplnění žádosti, z tohoto hlediska byl postup stavebního úřadu
skutečně hraniční. Ve shodě s krajským soudem však nepovažuje toto procesní pochybení samo o sobě za natolik závažné, že by působilo nezákonnost napadeného správního
rozhodnutí.
[30] Stěžovatel namítá, že uvedený závěr
je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
přesně nevymezil, ve vztahu ke kterým námitkám nastala koncentrace při veřejném ústním jednání a ve vztahu ke kterým námitkám
později, po doplnění podkladů do správního
spisu. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud podal výše uvedený výklad v reakci na poměrně strohou žalobní námitku, podle níž měl stavební úřad povinnost
znovu věc veřejně projednat poté, co obdržel
doplnění žádosti o nové podklady. Žalobci
danou námitku blíže zdůvodnili pouze obecným konstatováním, že nové veřejné projednání bylo namístě, protože byl rozšířen okruh
účastníků řízení a protože došlo k zásadnímu
doplnění žádosti. Krajský soud tedy neměl
důvod v odůvodnění napadeného rozsudku
podrobně rozepisovat, v jakém momentu na-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
stala koncentrace řízení ve vztahu ke každé
jednotlivé námitce, kterou bylo možno v řízení uplatnit. Postačovalo, že po prostudování
správního spisu zhodnotil komplexně, zda
(opakované) doplnění žádosti ze strany žadatele bylo takové povahy, že by vyžadovalo provedení nového veřejného ústního jednání,
a zda stavební úřad svým postupem nezasáhl
do práv údajně opomenutých účastníků. Takto nastolenou otázku krajský soud podrobně
a přesvědčivě zodpověděl, přičemž Nejvyšší
správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Stejně jako krajský soud považuje za podstatné,
že doplněním původně podané žádosti o vydání územního rozhodnutí nedošlo k takové
obsahové změně navrhovaného záměru, že
by záměr byl způsobilý zatížit své okolí většími vlivy než záměr v původní veřejně projednané podobě. Zároveň platí, že účastníci řízení byli vždy řádně upozorněni na možnost
vyjádřit se k doplněným podkladům, čehož
opakovaně využívali. Jejich námitky pak byly
řádně projednány (s jedinou výjimkou, k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud připouští,
že průběh správního řízení byl pro jeho
účastníky poněkud nekomfortní, zejména
s ohledem na množství doplnění žádosti, z tohoto hlediska byl postup stavebního úřadu
skutečně hraniční. Ve shodě s krajským soudem však nepovažuje toto procesní pochybení samo o sobě za natolik závažné, že by působilo nezákonnost napadeného správního
rozhodnutí.
[31] Stěžovatel kromě povšechných námitek o tom, jak byl postup stavebního úřadu
nepřehledný, uvádí v podstatě jediný konkrétní příklad porušení jeho práv v důsledku
tohoto postupu, a to nepřijetí jeho námitky
týkající se umístění přečerpávací stanice tlakové kanalizace v blízkosti jeho pozemku,
kterou uplatnil při seznámení se s podklady
rozhodnutí dne 4. 1. 2012. Na uvedené pochybení stavebního úřadu však v řízení před
soudem poukazuje poprvé v kasační stížnosti, v žalobě se o něm nijak nezmínil. Tato námitka je tedy nepřípustná.
[32] Podle stěžovatele je problematika
koncentrace významná rovněž z toho důvodu, že krajský soud s odkazem na svůj „chyb-
a) Ing. Jiří V., b) Ing. Markéta V., c) Ing. Andrea Ž., d) Ing. Tomáš Ž. a e) Ing. Vlastimil B.
proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti společnosti s ručením omezeným
Rodinné domy Rudná, o územní rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce d). munikace, tedy zřetelnosti cesty v terénu,
uzavírá, že tento znak musí být vždy posuzován individuálně. Nutným předpokladem
zřetelnosti cesty v terénu nemusí být existence vyjetých kolejí či vyšlapané stezky. Je nutno zohlednit rovněž jiné vlastnosti posuzovaného pozemku, např. jeho tvar či polohu ve
vztahu k sousedním pozemkům.