I. Bylo-li ustanovení vymezující skutkovou podstatu přestupku bez náhrady zrušeno a nová právní úprava již neobsahuje jako součást skutkové podstaty nutnost
způsobení dopravní nehody a škody převyšující zřejmě částku 100 000 Kč, lze v odvolacím řízení skutečnost, že dopravní nehoda i škoda byla způsobena, zohlednit
při ukládání sankce. Takový postup je zcela v souladu s § 12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích. [26] Pokud by zákonodárce chtěl danou
otázku upravit jinak, mohl tak učinit podobně jako to učinil v případě složení dražební jistoty (srovnej důvodovou zprávu k novele zákona o veřejných dražbách učiněné zákonem
č. 315/2006 Sb., která evidentně vycházela
z toho, že zákon o veřejných dražbách ve znění před touto novelou umožňoval skládat dražební jistotu v hotovosti bez omezení, a to
i pokud hotovost přesahuje limit daný zákonem o omezení plateb v hotovosti – viz Důvodová zpráva ze dne 11. 11. 2005 k návrhu
zákona, kterým se mění zákon o veřejných
dražbách, tisk 1189/0, zvláštní část, bod 13,
přístupné on-line v digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny na http://www.psp.cz/
eknih/index.htm). Jestliže tak zákonodárce
doposud neučinil, dá se vyvozovat, že měl
v úmyslu možnost platby v hotovosti pro plátce zachovat. Stejně tak byla zachována i povinnost dražebníka platbu přijmout. [27] Za situace, kdy oba zákony nevystupují ve vzájemném rozporu, nýbrž na sebe
vzájemně pamatují a doplňují se, by bylo
v rozporu s požadavkem bezrozpornosti
právního řádu, aby podle zákona o veřejných
dražbách byl dražebník povinen platbu v hotovosti přijmout, zatímco podle zákona
o omezení plateb v hotovosti by toto přijetí
představovalo správní delikt. Výjimka uvedená
v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hoto- 31. 7. 2010 *) S účinností od 1. 8. 2011 byl § 22 zrušen zákonem č. 133/2011 Sb. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013 vosti se proto vztahuje i na úhradu ceny dosažené vydražením. [28] Stěžovatel argumentuje, že podle věty druhé § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách nesmí být způsob úhrady pro
vydražitele spojen s nadbytečnými obtížemi,
mezi něž řadí i potíže spojené s nedodržením
zákonných ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti. Z toho by pak mělo vyplývat,
že platba v hodnotě převyšující 15 000 eur
nesmí být provedena v hotovosti. Tato argumentace zjevně představuje klasický případ
logického klamu argumentace kruhem, a jako
taková proto musí být odmítnuta. Stěžovatel
nepředložil jediný argument, který by nasvědčoval tomu, že měl zákonodárce nadbytečnými obtížemi na mysli také potíže spojené s porušením zákona o omezení plateb
v hotovosti. Doslovný význam spojení „nadbytečné obtíže“ se naprosto příčí tomu, že by
jimi mělo být též porušení jiného zákona. Zákon spíše míří k obtížím praktického, nikoliv
právního charakteru. Opačný závěr nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu. [29] Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením tedy představuje výjimku z povinnosti
provést platbu částky převyšující 15 000 eur
bezhotovostně. Krajský soud správně posoudil, že ze strany žalobkyně nedošlo ke spáchání správního deliktu. 19 II. Není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius zakotvenou v § 82 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, aby v takovém případě odvolací správní orgán
uložil sankci nikoli při spodní hranici trestní sazby, ale při zohlednění okolností,
které v době jeho rozhodování již nejsou součástí skutkové podstaty, ale přitěžujícími okolnostmi, i v jiné části trestní sazby, pokud to tyto okolnosti odůvodňují. Ani
v takovém případě však nemůže výše ukládané pokuty převýšit výši částky uloženou
správním orgánem I. stupně.
I. Bylo-li ustanovení vymezující skutkovou podstatu přestupku bez náhrady zrušeno a nová právní úprava již neobsahuje jako součást skutkové podstaty nutnost
způsobení dopravní nehody a škody převyšující zřejmě částku 100 000 Kč, lze v odvolacím řízení skutečnost, že dopravní nehoda i škoda byla způsobena, zohlednit
při ukládání sankce. Takový postup je zcela v souladu s § 12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích. [26] Pokud by zákonodárce chtěl danou
otázku upravit jinak, mohl tak učinit podobně jako to učinil v případě složení dražební jistoty (srovnej důvodovou zprávu k novele zákona o veřejných dražbách učiněné zákonem
č. 315/2006 Sb., která evidentně vycházela
z toho, že zákon o veřejných dražbách ve znění před touto novelou umožňoval skládat dražební jistotu v hotovosti bez omezení, a to
i pokud hotovost přesahuje limit daný zákonem o omezení plateb v hotovosti – viz Důvodová zpráva ze dne 11. 11. 2005 k návrhu
zákona, kterým se mění zákon o veřejných
dražbách, tisk 1189/0, zvláštní část, bod 13,
přístupné on-line v digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny na http://www.psp.cz/
eknih/index.htm). Jestliže tak zákonodárce
doposud neučinil, dá se vyvozovat, že měl
v úmyslu možnost platby v hotovosti pro plátce zachovat. Stejně tak byla zachována i povinnost dražebníka platbu přijmout. [27] Za situace, kdy oba zákony nevystupují ve vzájemném rozporu, nýbrž na sebe
vzájemně pamatují a doplňují se, by bylo
v rozporu s požadavkem bezrozpornosti
právního řádu, aby podle zákona o veřejných
dražbách byl dražebník povinen platbu v hotovosti přijmout, zatímco podle zákona
o omezení plateb v hotovosti by toto přijetí
představovalo správní delikt. Výjimka uvedená
v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hoto- 31. 7. 2010 *) S účinností od 1. 8. 2011 byl § 22 zrušen zákonem č. 133/2011 Sb. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013 vosti se proto vztahuje i na úhradu ceny dosažené vydražením. [28] Stěžovatel argumentuje, že podle věty druhé § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách nesmí být způsob úhrady pro
vydražitele spojen s nadbytečnými obtížemi,
mezi něž řadí i potíže spojené s nedodržením
zákonných ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti. Z toho by pak mělo vyplývat,
že platba v hodnotě převyšující 15 000 eur
nesmí být provedena v hotovosti. Tato argumentace zjevně představuje klasický případ
logického klamu argumentace kruhem, a jako
taková proto musí být odmítnuta. Stěžovatel
nepředložil jediný argument, který by nasvědčoval tomu, že měl zákonodárce nadbytečnými obtížemi na mysli také potíže spojené s porušením zákona o omezení plateb
v hotovosti. Doslovný význam spojení „nadbytečné obtíže“ se naprosto příčí tomu, že by
jimi mělo být též porušení jiného zákona. Zákon spíše míří k obtížím praktického, nikoliv
právního charakteru. Opačný závěr nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu. [29] Úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením tedy představuje výjimku z povinnosti
provést platbu částky převyšující 15 000 eur
bezhotovostně. Krajský soud správně posoudil, že ze strany žalobkyně nedošlo ke spáchání správního deliktu. 19 II. Není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius zakotvenou v § 82 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, aby v takovém případě odvolací správní orgán
uložil sankci nikoli při spodní hranici trestní sazby, ale při zohlednění okolností,
které v době jeho rozhodování již nejsou součástí skutkové podstaty, ale přitěžujícími okolnostmi, i v jiné části trestní sazby, pokud to tyto okolnosti odůvodňují. Ani
v takovém případě však nemůže výše ukládané pokuty převýšit výši částky uloženou
správním orgánem I. stupně.
Rozhodnutím Městského úřadu Šlapanice, odboru dopravy (správní orgán I. stupně),
ze dne 21. 6. 2011 byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu. Žalobce dne
15. 9. 2010 na dálnici v katastru obce Tvarožná
ve směru jízdy na Prahu při řízení osobního
motorového vozidla Škoda Octavia neponechal před sebou jedoucím vozidlem Mercedes dostatečnou bezpečnostní vzdálenost
a v okamžiku náhlého snížení rychlosti tohoto vozidla z důvodu dopravní situace před
ním na tuto skutečnost nestačil zareagovat
a zezadu do tohoto vozidla narazil. V důsledku toho bylo vozidlo Mercedes odhozeno
vpřed a narazilo do zadní části vozidla Ford
Mondeo, které bylo také odhozeno vpřed
a narazilo do zadní části vozidla Honda Civic.
Tato nehoda způsobila hmotnou škodu v celkové výši cca 185 000 Kč. Žalobce tímto jednáním porušil § 19 zákona o silničním provozu, který ukládal řidiči vozidla jedoucímu za
jiným vozidlem povinnost ponechat za ním
dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, a spáchal tak přestupek podle § 22 odst. 1 písm. i)
zákona o přestupcích. Za tento přestupek
správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu
ve výši 2 500 Kč, povinnost nahradit zvýšené
náklady spojené s přibráním znalce ve výši
1 500 Kč a dále povinnost nahradit náklady
spojené s projednáváním přestupku ve výši
1 000 Kč.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 8. 2011
změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to ve výroku o vině i sankci. S ohledem
na novelizaci právní úpravy žalovaný namísto
kvalifikace skutku podle § 22 odst. 1 písm. i)
20
zákona o přestupcích posoudil skutek jako
přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu ve znění účinném od
1. 8. 2011. Ve výroku o sankci namísto pokuty
2 500 Kč uložené podle § 22 odst. 8 zákona
o přestupcích uložil podle § 125c odst. 4
písm. f) zákona o silničním provozu pokutu
ve výši 2 000 Kč.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, kterou
soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2012,
čj. 57 A 135/2011-41 zamítl. Tvrzení žalobce,
že předmětnou dopravní nehodu nezpůsobil
a že žalovaný rozhodoval na základě neúplných podkladů, odmítl jako účelové. Krajský
soud souhlasil s uloženou pokutou ve výši
2 000 Kč.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku
krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud vycházel z neúplných
podkladů, čímž porušil zásadu materiální
pravdy stanovenou v § 3 správního řádu. Stěžovatel dále namítal, že mu správní orgán
I. stupně uložil pokutu v nejnižší možné výměře, tedy 2 500 Kč. V průběhu řízení však
došlo ke snížení zákonné sazby na rozpětí
1 500 až 2 500 Kč. I žalovaný měl proto uložit pokutu v nejnižší možné výměře (tedy 1 500 Kč)
a nikoli v polovině trestní sazby (tedy 2 000 Kč).
Zvýšení sankce z nejnižší možné výměry přípustné v dané době platným rozpětím trestní
sazby na polovinu výměry trestní sazby platné v době rozhodování žalovaného bylo nepřípustným zpřísněním trestu odporujícímu
zásadám trestního řízení. S touto námitkou se
podle stěžovatele krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku nevypořádal.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...)
III. 5 Výše uložené pokuty
[42] Stěžovatel dále namítá, že i v situaci,
kdy došlo ke změně zákonného vymezení
skutkové podstaty, byl žalovaný vázán výší pokuty uložené správním orgánem I. stupně,
který ji vyměřil při spodní hranici zákonné
sazby. I žalovaný měl proto pokutu vyměřit
v nejnižší možné výměře odpovídající novému
rozpětí trestní sazby, tedy ve výši 1 500 Kč.
Vyměření pokuty v polovině trestní sazby
znamená nezákonné zvýšení sankce, aniž by
nadřízený správní orgán konstatoval nové
skutečnosti či dospěl k závěrům odlišných od
skutkových zjištění.
[43] V souvislosti s touto kasační námitkou je nejprve potřebné uvést, že správní orgán I. stupně podřadil jednání stěžovatele pod
skutkovou podstatu obsaženou v tehdy účinném § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích. Podle tohoto ustanovení se přestupku
dopustí „ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při
které je způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí
hmotná škoda převyšující zřejmě částku
100 000 Kč“. Sankci správní orgán I. stupně
uložil podle § 22 odst. 8 citovaného zákona ve
výši 2 500 Kč, tedy při spodní hranici zákonného rozmezí 2 500 až 5 000 Kč.
[44] Zákon č. 133/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 8. 2011 zrušil celý § 22
zákona o přestupcích a skutkové podstaty
přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích nově
zakotvil v § 125c zákona o silničním provozu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
[45] Žalovaný v době rozhodování o odvolání (k 18. 8. 2011) proto podrobil jednání
stěžovatele novému právnímu posouzení
a dospěl k závěru, že je nutno je kvalifikovat
jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu. Podle tohoto
ustanovení se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích „jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší
povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“. Žalovaný zdůvodnil, že novou právní
úpravu aplikuje, neboť ze srovnání sazeb
sankcí za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. i)
zákona o přestupcích a § 125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu vyplývá, že nová
úprava je pro pachatele příznivější – podle
starší úpravy byl ohrožen pokutou v rozpětí
2 500 až 5 000 Kč, podle nové pak od 1 500
do 2 500 Kč. Žalovaný tedy aplikoval princip
pravé retroaktivity ve prospěch adresáta
právní normy a jednání stěžovatele tak subsumoval pod skutkovou podstatu vymezenou
normou novější.
[46] Podle žalovaného nebylo možno ani
v řízení o odvolání pominout polehčující
okolnosti spočívající v řidičské minulosti obviněného, a není proto nutno uložit sankci
v nejvyšší možné výměře v rámci velmi úzkého rozpětí sazby neumožňujícího výraznější
diferenciaci. Žalovaný zdůraznil, že významnou okolností ovlivňující sankci je vedle řidičské minulosti i ta okolnost, že důsledkem
porušení pravidla provozu stěžovatelem byla
dopravní nehoda (a to dokonce čtyř vozidel
na dálnici), přičemž tento následek není zákonným znakem skutkové podstaty. Stejným
přestupkem by totiž bylo porušení § 19 odst. 1
zákona o silničním provozu bez poruchového následku v podobě nehody.
[47] Nejvyšší správní soud považuje shora nastíněný postup žalovaného za naprosto
správný. Za situace, kdy mezi rozhodnutím
správního orgánu I. stupně o přestupku
a rozhodnutím o odvolání došlo ke změně
právní úpravy v tom smyslu, že ustanovení
vymezující skutkovou podstatu přestupku,
z něhož byl stěžovatel uznán vinným v prvním stupni, bylo bez náhrady zrušeno a nová
21
Ing. Milan K. proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.