I. Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání pode- zřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek ($ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám. II. Obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové dů- kazy ($ 73 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) i v odvolání; omezení stanovené v $ 82 odst. 4 správního řádu z roku 2004 na řízení o přestupku nedopadá.
I. Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání pode- zřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek ($ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám. II. Obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové dů- kazy ($ 73 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) i v odvolání; omezení stanovené v $ 82 odst. 4 správního řádu z roku 2004 na řízení o přestupku nedopadá.
(C. Co se pak týče druhé kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu, ža- lovaný v ní tvrdí, že žalobce řádně poučil a neupřel mu žádná procesní práva. Podsta- tou výtky, kterou ve svém rozsudku zformu- loval krajský soud, však není ani tak to, že by žalovaný zanedbal své povinnosti v osobním jednání se žalobcem, nýbrž to, že žalovaný - nezávisle na míře žalobcovy spolupráce v ří- zení a na jeho procesní aktivitě - řádně nezji- stil skutkový stav věci. To měl učinit i bez ohledu na to, zda jej žalobce na případné dů- kazní deficity upozornil. Z úředních záznamů obou zasahujících policistů vyplynulo zhruba totéž a sám žalob- ce při ústním jednání nepopíral obsah těchto záznamů. Úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě ovšem ne- může obstát (srov. k tomu též nález Ústavní- ho soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02»), a to ani v případě, že je doplněn doznáním samotného obviněného: ani do- znání totiž nezbavuje správní orgán povin- nosti zjistit takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ($ 3 správního řádu). Pořízení úředních záznamů již ze své povahy nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu. V pře- stupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vi- ně přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v šir- ším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně do- vodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní, a v řízení o přestupku je na místě analogicky aplikovat pravidla stanovená trestním právem, pokud sa- motný předpis správního práva vůbec neřeší spornou otázku a analogie není k újmě účastní- ka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 27/2008-67, publikovaný na www.nssoud.cz). Možnosti použití úředního záznamu k dokazování jsou velmi přesně vymezeny právě v trestním řádu ($ 158 odst. 5 trestního řádu): úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek (s výjimkou podle $ 314d odst. 2 trestního řádu), nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek. I pro správní orgán rozhodující v pře- stupkovém řízení tedy platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná in- formace o věci, která slouží správnímu orgá- nu ke zvážení dalšího postupu. Jak správně uvádí krajský soud, dokazování nemůže spo- čívat pouze na úředních záznamech, je-li možné vyslechnout ve věci svědka (k tomu srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007, čj. 1 As 16/2007-106, publikované na www.nssoud.cz). Provedení výslechu obou zasahujících policistů se zde tedy nabízelo; správní orgány však v tomto ohledu zůstaly nečinné, a tím pochybily. Po- kud žalovaný poznamenává, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, nelze si to vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (úřední záz- namy a doznání) a upustit od dalšího dokazo- vání jen proto, že tyto podklady nejsou na- vzájem v rozporu. Správní orgán je naopak povinen shromáždit tolik důkazních pro- středků, kolik je třeba k vyvrácení pochyb- ností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto. Ze spisu je zřejmé, že žalobcův popis situ- ace se v průběhu času měnil; to však ještě ne- znamená, že Ize odmítnout všechna jeho tvr- zení jako nevěrohodná a rezignovat na řádné zjištění stavu věci. To, že žalobce nejprve při- pustil svou vinu a v odvolání ji začal popírat, sice snižuje jeho důvěryhodnost, ovšem v si- tuaci, kdy rozhodné skutečnosti nejsou do- statečně důkazně podloženy, nemůže samot- ná tato okolnost vést k subsumpci žalobcova jednání pod příslušné skutkové podstaty. Není pravda, že by krajský soud opomenul ostatní důkazní prostředky založené ve spisu. Žalovaný dovozuje toto „opomenutí“ z toho, že krajský soud po něm žádá provedení výsle- chu zasahujících policistů. Soud si ovšem byl vědom existence tiskopisu oznámení přestup- ku, poučení obviněného a protokolu z ústní- ho jednání před správním orgánem I. stupně; pouze vyjádřil názor, že žádná z těchto listin nemůže nahradit svědecký výslech policistů, a v tom mu zdejší soud přisvědčuje. Pokud pak jde o argument ustanovením $ 82 odst. 4 správního řádu, který zapovídá uvádět v odvolání nové skutečnosti a navrho- vat nové důkazy, je nutno zopakovat, že po- chybení správních orgánů není v tom, že by nevyhověly důkaznímu návrhu vznesenému až v odvolání (ostatně žalobce se výslechu po- licistů nedomáhal), nýbrž v tom, že i bez ohle- du na obsah odvolacích námitek nepředvolaly zasahující policisty ke svědeckému výslechu. Žalovaný krom toho přehlíží, že přezkoumá- vané rozhodnutí bylo vydáno v řízení o pře- stupku, které má oproti obecně pojímanému správnímu řízení svá specifika. Jak již bylo uvedeno výše, přestupek spadá do pojmu „trestních obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy; osobě obviněné z přestupku tedy náležejí procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného činu. Ostatně ka- tegorie přestupků a kategorie trestných činů, tak jak je vymezuje pozitivní právo, jsou sou- sedícími množinami skutkových podstat vý- značujícími se tu větší, tu menší mírou typo- vé společenské škodlivosti, kterou jim však v konkrétním případě vždy připisuje zákono- dárce; nelze tedy říci, že by určité skutkové podstaty byly imanentně nadány zcela urči- tou mírou této nežádoucí vlastnosti. Je po- měrně běžné, že stejný čin bývá v různých 617 1856 údobích klasifikován postupně jako přestu- pek i jako trestný čin, podle toho, jak inten- zivně zákon v dané chvíli vnímá jeho spole- čenskou nebezpečnost. Jelikož společenská škodlivost (trestní zákon hovoří o „čínech společensky nebezpečných“, zákon o přestup- cích pak o „čínech, které porušují nebo ohro- žují zájem společnosti“) je kategorií spojitou (nestačí tedy o ní říci, zda tu je, či není pří- tomna, ale je třeba hlavně určit, v jaké míře je přítomna), není rozdíl mezi materiálním zna- kem přestupku a materiálním znakem trest- ného činu kvalitativní, nýbrž kvantitativní. I to jen dále dokládá těsné vazby mezi právem přestupkovým a právem trestním, zde v jeho hmotněprávní rovině; vzájemná blízkost obou právních oblastí vede k závěru, že by se nemělo zásadně lišit procesní postavení osob obviněných ze spáchání ať už přestupku, ne- bo trestného činu. Podle $ 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vi- nu, a k důkazům o nich, uplatňovat skuteč- nosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu ří- zení o přestupku; zákon o přestupcích vý- slovně neomezuje jejich uplatňování na urči- té stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Podle druhé věty citovaného ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání; tím se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti - totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počát- ku do konce svůj čin popírat; přiznat se k ně- mu a s orgánem vedoucím řízení spolupraco- vat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správní- mu orgánu při opatřování podkladů pro vy- dání rozhodnutí veškerou potřebnou součin- 618 nost, jak to od jiných subjektů správních říze- ní žádá $ 50 odst. 2 správního řádu (srov. Ve- dral, J. Správní řád - komentář. Praha : BOVA POLYGON, 2006, výklad k $ 50 odst. 2 na s. 334): z toho je nutno dovodit jak to, že mů- že být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnouti v po- zdější fázi řízení a správní orgán se musí s tou- to jeho aktivitou (v podobě uplatňování no- vých tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. Protichůdné postoje obviněného v různých fázích řízení jistě nijak neusnadňu- jí správnímu orgánu jeho činnost; to ale ne- může být důvodem pro omezení práv obvi- něného v odvolacím řízení. S ohledem na nutnost poměřovat práva obviněného z pře- stupku s právy obviněného z trestného činu lze konečně poukázat i na $ 249 odst. 3 trest- ního řádu, který zajišťuje nepravomocně od- souzenému možnost uplatňovat v odvolání nové skutečnosti a důkazy. Ustanovení $ 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení o přestupku nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na ná- vrh, tedy řízení o žádosti. V nich je koncent- race řízení plně na místě: je totiž v zájmu ža- datele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemož- nost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu I. stupně. U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je na- opak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To ji- stě znamená zabývat se jeho důkazními návr- hy a rozhodovat o nich, pokud obviněný ta- kové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen k tvrzením obviněného, která nemuse- jí být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní ak- tivity v případě, že obviněný nemá vlastní ná- vrhy na dokazování. V sankčním řízení se ve své krystalicky čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí či- nit vše potřebné k řádnému zjištění skutko- vého stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní Ihostejnosti účast — zpochybnil okolnosti skutku, jenž mu byl kla- níka řízení. V projednávané věci tedy měl © den za vinu, a pravdivost úředních záznamů, správní orgán vyslechnout zasahující policisty — upozornil tím jen na neúplné dokazování, je- z vlastního popudu; pokud žalobce v odvolání © hožsi měl správní orgán být sám vědom. (...) 1857 Hospodářská soutěž: zakázané dohody; protisoutěžní jednání, které započalo před vstupem České republiky do Evropské unie Správní trestání: trvající delikt k čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod k čl. 81 Smlouvy o založení Evropských společenství k čl. 11 odst. 6 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stano- vených v článcích 81 a 82 Smlouvy (v textu též „nařízení č. 1/2003“) k $ 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zá- konů (zákon o ochraně hospodářské soutěže)“ I. Národní soutěžní úřad je i po vstupu České republiky do Evropské unie opráv- něn postihnout účastníky kartelu za protisoutěžní jednání, k němuž došlo před vstupem, přestože k tomuto jednání docházelo i po vstupu do Evropské unie. II. Tento trvající delikt (uzavření kartelové dohody a setrvání v ní) je třeba na území České republiky považovat za ukončený okamžikem zániku výhradní národ- ní jurisdikce, tedy vstupem do Evropské unie.
Roman L. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje o uložení pokuty a zákazu řízení motorových vozidel, o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu