1 Azs 100/2025- 45 - text
1 Azs 100/2025 - 47 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ivo Pospíšila a soudců Petra Pospíšila a Lenky Kaniové v právní věci žalobce: O. P., zastoupený JUDr. Pavlem Bredou, advokátem sídlem Palackého 357/5, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. P., II) O. S., III) B. F., IV) S. B., všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Bredou, advokátem sídlem Palackého 357/5, Tábor, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2025, č. j. OAM 13480
10/ZR
2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2025, č. j. 66 A 5/2025 63,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Shora označeným rozhodnutím žalovaný podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty (výrok I.) a současně dle § 46e odst. 2 téhož zákona stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem tohoto postupu bylo žalobcovo odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu. Konkrétně Okresní soud v Táboře pravomocným trestním příkazem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 5 T 119/2024 70, shledal žalobce vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Odsoudil jej proto k trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce 20 měsíců. Současně žalobci uložil trest propadnutí věci – padělaného řidičského průkazu Ukrajiny vyhotoveného na jméno žalobce.
[2] Žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v dané věci byly naplněny zákonné důvody pro zrušení zaměstnanecké karty. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposkytuje žalovanému prostor pro správní uvážení. Námitky týkající se okolností spáchání trestného činu proto nemohly být pro krajský soud relevantní.
[3] Pokud jde o posouzení dopadů rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života žalobce, krajský soud zdůraznil, že v případě zrušení zaměstnanecké karty z důvodu spáchání úmyslného trestného činu provedl obecný test přiměřenosti již zákonodárce. Žalovaný tudíž nebyl povinen postupovat podle § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat kritéria, která jsou v něm fakultativně vymezena. Byl však povinen posoudit otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobce již ve správním řízení námitku v tomto smyslu vznesl. Žalovaný tak zřetelně učinil, přičemž dospěl k závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, a krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Pobytová oprávnění členů žalobcovy domácnosti nejsou závislá na pobytovém oprávnění žalobce. Z ničeho též nevyplynula vzájemná existenční závislost členů domácnosti, kteří jsou již zletilí a mají možnost výkonu výdělečné činnosti na území České republiky. Co se týče žalobcova odloučení od rodiny, to není absolutní. Žalobci nebyl zakázán pobyt na území České republiky, může se tedy s rodinou vídat či ji ekonomicky podporovat. Krajský soud zdůraznil, že nepříznivé důsledky plynoucí z rozhodnutí žalovaného vyvolal sám žalobce svým úmyslným trestným činem. Závažnost trestného činu přitom žalovaný nezveličoval.
[4] K žalobnímu tvrzení o porušení závazku non refoulement krajský soud konstatoval, že je třeba rozlišovat mezi uložením povinnosti vycestovat z území jako zákonného důsledku zrušení pobytového oprávnění od jejího nuceného výkonu, tj. od zákazu pobytu či vyhoštění. Nucené vycestování žalobce zpět na území Ukrajiny by nyní bylo jednoznačně v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy. Žalobce však napadeným rozhodnutím nebyl přímo nucen opustit území České republiky a může získat jiný titul k pobytu. II. Kasační stížnost
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem o nemožnosti aplikace § 174a zákona o pobytu cizinců v daném řízení. Toto ustanovení zakotvuje kritéria, k nimž má žalovaný přihlížet při posuzování přiměřenosti dopadů jeho rozhodnutí, přičemž účastník řízení je za tímto účelem povinen poskytnout žalovanému v rámci řízení veškeré relevantní informace. Tak žalobce učinil. Poukázal na to, že jeho jednání bylo posouzeno jako přečin (navíc v zemi jeho původu se ani nejedná o trestný čin). Před trestním soudem přitom neměl možnost své jednání plně objasnit, protože vzhledem k jazykové bariéře neporozuměl poučení, které obsahoval trestní příkaz. V průběhu řízení byl též zjištěn žalobcův nedobrý zdravotní stav, jakož i pevnost vztahů k členům jeho domácnosti. Ti jsou z větší části závislí na jeho příjmu.
[6] Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že neuvedl takové skutečnosti ohledně svých rodinných vazeb, které by svědčily o nepřiměřenosti zásahu do rodinného života. Během řízení byla vyslechnuta jeho manželka, dcera, neteř a kmotřenec. Ti se účastnili řízení. Všichni deklarovali pevnost rodinných vztahů. Tyto vztahy jsou navíc o to pevnější, že všichni žijí v komunitě v jiné než rodné zemi. Všechny tyto výpovědi dokazují rozpor s čl. 8 Úmluvy.
[7] Krajský soud dle žalobce porušil i zásadu non refoulement, konkrétně závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě spočívající v ohrožení života, mučení nebo nelidskému zacházení tím, že tato osoba bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila. Žalobce během řízení doložil, a to i svědeckými výpověďmi svých rodinných příslušníků, aktuální situaci na Ukrajině. Mobilizováni jsou všichni muži do 60 let věku. Zařazováni do armády jsou bez ohledu na svůj zdravotní stav. V případě žalobcova návratu na Ukrajinu je jisté, že bude okamžitě zařazen do armády a vyslán na frontu. Obrovské ztráty ukrajinské armády jsou přitom notorietou. Rozhodnutí žalovaného by tedy žalobci způsobilo ohrožení života a rozsudek krajského soudu porušuje čl. 2 a 3 Úmluvy. Krajský soud v tomto ohledu vysvětlil, že žalobci nebyla uložena povinnost vrátit se na Ukrajinu, již však neuvedl, který stát je povinen žalobce přijmout. III. Vyjádření žalovaného
[8] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný setrval na důvodech vydaného rozhodnutí a na argumentaci uplatněné v řízení před krajským soudem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popřípadě zamítl. Nad rámec již dříve uvedeného upřesnil, že v průběhu správního řízení žalobce nepoukazoval na svoje zdravotní problémy, ačkoli tak nepochybně mohl učinit. Žalovaný dále popsal skutečnosti, které nastaly po vydání jeho rozhodnutí. Dne 29. 1. 2025 žalobce požádal o vydání víza za účelem strpění. To mu však nebylo uděleno na základě § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy kvůli nesplnění trestní zachovalosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2025. Poté se žalobce na území České republiky nacházel nelegálně. Proto dne 21. 5. 2025 Policie České republiky vydala rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. V jeho rámci ovšem dle § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců rozhodla také o tom, že vycestování žalobce z území není možné z důvodů uvedených v § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem ke splnění podmínek § 33 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců žalovaný dne 30. 5. 2025 udělil žalobci dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území České republiky. Překážkou vycestování je bezpečnostní situace na Ukrajině. IV. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] V daném případě se jedná o věc, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně. Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o splnění základních podmínek řízení o kasační stížnosti, dále se v souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) ve věci je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvedl žádné důvody, v nichž spatřuje její přijatelnost, ani neodkázal na konkrétní rozhodnutí, od nichž se měl krajský soud odchýlit. Ani Nejvyšší správní soud v kasační argumentaci nenalezl žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost správních soudů a k níž by se měl vyjádřit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku soud nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. V napadeném rozsudku pak neshledal ani zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Dospěl proto k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Pokud jde o otázku aplikace § 174a zákona o pobytu cizinců při rozhodování o zrušení zaměstnanecké karty (§ 46e ve spojení s § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), existuje k ní již ustálená judikatura kasačního soudu, podle níž u tohoto typu rozhodnutí zákon o pobytu cizinců nepředpokládá posuzování přiměřenosti jeho dopadů. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v rozsudku ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 Azs 135/2023
33 (bod 15), ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „zásadně neposkytuje žalovanému prostor pro správní uvážení, nýbrž jde o tzv. rozhodování vázané. Jestliže je tedy naplněna hypotéza dané normy (dojde k pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin), je žalovaný povinen rozhodnout o zrušení platnosti zaměstnanecké karty, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu“ (obdobně viz např. bod 21 rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 47, bod 15 rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 47, či bod 18 rozsudku ze dne 2013, č. j. 1 As 85/2013 51).
[12] Nejvyšší správní soud pak ve své rozhodovací činnosti také dovodil, že ke konkrétní námitce účastníka řízení jsou správní orgány povinny zabývat se posouzením dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, a to na základě přednostní aplikace čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 101, bod 21 rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 47, body 14 a 16 rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 47, body 19 až 21 rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017 37, body 9 a 10 rozsudku ze dne 31. 3. 2022, č. j. 10 Azs 183/2020 33, nebo bod 16 rozsudku ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 Azs 135/2023 33). V takovém případě platí, že „břemeno tvrzení a důkazní o vylíčení otázek soukromého života tíží stěžovatele“ (rozsudek ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017
28) a že je povinností cizince, aby „doložil relevantní informace a uváděl konkrétní tvrzení vztahující se k dopadům předmětného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života“ (rozsudek ze dne 25. 11. 2021, č. j. 4 Azs 159/2021
37. S touto judikaturou je napadený rozsudek krajského soudu v souladu.
[13] NSS se ve své rozhodovací činnosti již také zabýval otázkou uložení povinnosti vycestovat ve stanovené lhůtě z území České republiky a jeho rozporem se zásadou non refoulement (srov. např. bod 34 rozsudku ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022 27, či bod 29 rozsudku ze dne 5. 3. 2025, č. j. 7 Azs 255/2024 46). V této souvislosti a v návaznosti na námitku nepřihlédnutí k aktuální situaci na Ukrajině lze též poukázat na bod 18 rozsudku ze dne 30. 11. 2022, č. j. 9 Azs 176/2022
30, dle kterého skutečnost, že na území Ukrajiny probíhá válečný konflikt, není bez dalšího důvodem, který by způsoboval nepřiměřenost rozhodnutí o neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty. V usnesení ze dne 17. 7. 2025, č. j. 9 Azs 74/2025 53, pak kasační soud shledal, že tento závěr lze analogicky vztáhnout i na rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty.
[14] Konečně pokud jde o námitku, že krajský soud neuvedl, který stát je povinen žalobce přijmout, pak je třeba zdůraznit, že takovou povinnost neměl. Z judikatury kasačního soudu plyne (viz např. bod 24 rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 47, či bod 11 rozsudku ze dne 9. 4. 2025, č. j. 7 Azs 237/2024 31), že je li v důsledku povinnosti opustit území státu „ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život, práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva na respektování soukromého a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování atp.).“
V. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů shledal, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení ve vztahu k účastníkům řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. podle úspěchu ve věci (k aplikaci tohoto ustanovení namísto § 60 odst. 3 s. ř. s. viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. V dané věci soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost, současně pak neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejich dalších nákladů řízení (ostatně osoby zúčastněné na řízení takové důvody ani netvrdily).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Ivo Pospíšil předseda senátu