1 Azs 132/2005- 39 - text
č. j. 1 Azs 132/2005-42
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: N. N. T., zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 3. 10. 2003, č. j. OAM-1756/VL-08-P17-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Az 473/2003-19,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou; tu však Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 18. 3. 2005. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci: žalobce totiž opustil vlast z ekonomických a sociálních důvodů (po smrti otce se o něj neměl kdo starat, vyjma tety, kterou již žalobce nechtěl obtěžovat) a do azylového řízení v České republice vstoupil ve snaze legalizovat svůj zdejší pobyt, neboť neměl žádné doklady. Tvrzení, která žalobce poprvé uvedl až v žalobě – tedy to, že žalobcův otec byl mučen a bit policisty ve vazební věznici z politických důvodů a že sám žalobce byl při výslechu bit, protože podporoval otce považoval krajský soud za účelová. Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost. Namítl jednak vady řízení před žalovaným správním orgánem [§ 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního] spočívající v tom, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci. Žalobce neovládá český jazyk, a tak neporozuměl azylovému řízení. Mohlo se tak stát, že jeho prvotní výpověď byla postavena pouze na ekonomických důvodech; o dalších důvodech svědčících o pronásledování a diskriminaci se žalobce zmínil až později. Dále má žalobce za to, že soud se nezabýval jím tvrzenými subjektivními skutečnostmi v celé šíři; žalobce přitom upozorňoval soud na to, že v České republice hledá svou matku. Žalobce si nevzpomíná ani na to, že vyslovil souhlas s jednáním bez své přítomnosti; předvolání k jednání přitom neobdržel. Konečně žalobce zdůraznil, že své subjektivní právo na udělení azylu odvozuje právě z pronásledování a diskriminace v zemi původu, kde nejsou lidská práva dodržována obecně, a protože se žalobce postavil kriticky proti tomuto systému, s kterým se nemůže vnitřně ztotožnit, vystavuje se tak objektivně tlaku ze strany tamních úřadů v případě návratu. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal na povinnost žadatele o azyl uvést v průběhu správního řízení veškeré důvody, které jej vedly k podání žádosti o azyl; uvedl přitom, že žalobce absolvoval pohovor, s protokolem o něm souhlasil a nežádal doplnění ani změny. Kasační stížnost není důvodná; k některým tvrzením v ní obsaženým krom toho Nejvyšší správní soud nepřihlížel. Tvrzení o obecném nedodržování lidských práv ve Vietnamu, z něhož pramení i diskriminace a pronásledování samotného žalobce, o žalobcově kritickém postoji k systému a o následném tlaku úřadů po případném návratu žalobce do země se poprvé objevují až v kasační stížnosti: v řízení před krajským soudem (a ostatně ani ve správním řízení) se žalobce nezmínil o úrovni dodržování lidských práv ve Vietnamu, o činnosti tamních úřadů ani o svých kritických postojích k režimu. K těmto tvrzením, resp. v nich uváděným skutečnostem, proto Nejvyšší správní soud nepřihlížel (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nesprávného zjištění skutkového stavu, podle níž žalobce pro neznalost českého jazyka neporozuměl azylovému řízení, a proto uvedl důležité skutečnosti o svém pronásledování až „později“. U žadatelů o azyl se předpokládá, že český jazyk neovládají; aby proto nebyli zkráceni na svých právech, stanoví zákon o azylu, že účastníci azylového řízení mají právo jednat v tomto řízení v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém jsou schopni se dorozumět, a za tím účelem jim Ministerstvo vnitra poskytuje bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení (§ 22 odst. 1 zákona o azylu). Tomuto zákonnému požadavku žalovaný dostál i v žalobcově případě. Jelikož žalobce ovládá pouze vietnamský jazyk, byl při zahájení řízení poučen v tomto jazyce o azylovém řízení; vlastním podpisem stvrdil, že poučení rozuměl. Při vyplňování žalobcovy žádosti o udělení azylu byl přítomen tlumočník do vietnamského jazyka; před započetím pohovoru podle § 23 zákona o azylu pak žalobce vyslovil souhlas s tím, aby byl pohovor veden ve vietnamštině, a souhlasil i s osobou tlumočníka. Při pohovoru měl žalobce možnost nejen odpovídat na otázky pracovníka žalovaného, ale též se ke své věci samostatně vyjádřit; této možnosti ovšem nevyužil. Po sepsání protokolu o pohovoru byl žalobce seznámen s každou jeho stranou a svým podpisem stvrdil, že souhlasí s jeho obsahem a nežádá doplnění. Je tedy patrné, že neznalost češtiny nemohla být žalobci na újmu: bylo s ním totiž jednáno pouze v jeho mateřštině. Pokud pak žalobce namítá obecněji, že neporozuměl azylovému řízení, nelze to přičítat k tíži správního orgánu. Otázky při pohovoru byly formulovány jasně a jednoznačně (Z jakých důvodů jste odjel z vlasti?, Proč jste se rozhodl k Vašemu odjezdu v roce 2002 a nežil jste nadále ve vlasti?, Co bylo bezprostřední příčinou, která Vás vedla k opuštění vlasti?, Uveďte důvody, které Vás vedly k odchodu z vlasti, Popsal jste všechny potíže, které jste měl v zemi původu? a poté, co žalobce jako důvody výslovně uvedl ekonomické potíže a přání hledat v České republice matku, Kromě výše uvedených ekonomických problémů, které jste dnes uvedl, jste měl ve Vietnamu ještě nějaké jiné problémy?) a žalobce na ně odpovídal přímým a jednoznačným způsobem, který nevyvolával pochybnosti o pravdivosti a úplnosti jeho sdělení. Správnímu orgánu nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, pokud se žalobce k onomu „pozdějšímu“ odkrytí skutečných důvodů odchodu z Vietnamu (věznění a mučení žalobcova otce, bití žalobce samotného, a to vše ze strany policistů) odhodlal až v žalobě. Soud posuzuje správní rozhodnutí podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání; správní orgán při dovozování závěrů ze zjištěného skutkového stavu nepochybil, protože nemohl předjímat, že žalobce učiní obsahem své žaloby skutečnosti zcela odlišné od těch, o nichž vypovídal ve správním řízení. Žalobce dále vytkl krajskému soudu, že se v dostatečné šíři nezabýval jím uváděnými subjektivními skutečnostmi, zejména tím, že v ČR hledá svou matku. Není zcela jasné, zda žalobce oněmi subjektivními skutečnostmi míní – kromě zmínky o matce – též věznění, mučení a bití, jak je popsal v žalobě; i pokud by tomu tak bylo, krajský soud nepochybil, pokud tyto skutečnosti dopodrobna nerozebíral, a to z důvodů výše uvedených – tj. pro naprostou překvapivost a novost těchto informací v řízení před soudem. Popisované útrapy nijak nesouvisely s žalobcovým příběhem, jak vyplynul ze správního řízení; proto se krajský soud správně omezil jen na stručné konstatování v tomto smyslu. Co se pak týče skutečnosti, že žalobce hledá v ČR svou matku, krajský soud se o ní vskutku nezmínil; ani to však není odůvodnění jeho rozhodnutí na závadu. Žalobce konkretizoval své žalobní důvody právě popisem zmiňovaných násilností; hovořil-li v žalobě o matce, bylo to spíše dokreslením jeho současné situace (nyní žiji společně se svou matkou na území ČR, a doufám, že MV ČR – OAMP posuzuje pečlivě mou žádost, abych mohl zůstat se svou matkou na území ČR) než samostatný důvod pro udělení azylu: ten žalobce spatřoval v pronásledování ze strany policistů, a tímto tvrzením se krajský soud zabýval úměrně jeho věrohodnosti. Konečně si žalobce – jak uvádí – nevzpomíná, že by dal souhlas s rozhodováním bez nařízení jednání; krajský soud přesto rozhodl a žalobce k jednání nepředvolal. To, že si žalobce nevzpomíná, mu vyvrátit nelze; pro právní závěr soudu však nejsou určující žalobcovy subjektivní pocity, nýbrž skutečnosti objektivně zachycené ve spisu. V něm je pak na čísle listu 15 doloženo, že žalobci byl dne 19. 2. 2004 zaslán stejnopis vyjádření žalovaného společně s poučením o možnosti namítat podjatost soudce a o tom, že soud může rozhodnout i bez nařízení jednání, pokud to účastníci shodně navrhnou nebo s tím souhlasí. Souhlas je přitom podle § 51 odst. 1 s. ř. s. dán i tehdy, pokud se účastníci nevyjádří do dvou týdnů od doručení písemnosti obsahující tuto informaci. Žalobce převzal zásilku do vlastních rukou dne 26. 2. 2004; ve lhůtě dvou týdnů, tedy do 11. 3. 2004, mohl vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, neučinil tak však. Protože ani žalovaný neměl proti takovému postupu námitky, krajský soud mohl rozhodnout bez nařízení jednání, což také udělal. Jeho postup byl v souladu se zákonem a žalobcova námitka v tomto směru neobstojí. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. května 2006 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu