1 Azs 30/2005- 81 - text
č. j. 1 Azs 30/2005 - 81
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Z. Z., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Solní 4, 301 16 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 8. 2003, č. j. OAM-2828/VL-07-ZA08-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. 55 Az 787/2003-48,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2003 žalovaný neudělil žalobci azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Žalobce napadl toto rozhodnutí včasnou žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. V žalobě poukázal na pochybení, jichž se správní orgán podle jeho názoru dopustil v řízení o udělení azylu; učinil tak však pouze v obecné rovině citací některých ustanovení správního řádu. Žalobce se rovněž domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a že mu tedy azyl měl být udělen, resp. minimálně v jeho případě měla být vyslovena překážka vycestování; ani tato tvrzení však nijak nerozvedl. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal žalobce na svou žádost o udělení azylu, na protokol o pohovoru a vůbec na obsah spisu žalovaného. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 9. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v hodnocení důvodů, pro něž žalobci nebyl udělen azyl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Uvedl, že se cítí být příslušníkem sociální skupiny osob, které jsou na Ukrajině vydírány v rámci organizovaného zločinu, a dostávají se tak do neřešitelné ekonomické situace. Jak vyplývá z mezinárodních „průzkumů“, ukrajinské státní moci se nedaří efektivně bojovat s organizovaným zločinem, a tak dochází k zásahům do práv osob trpících touto trestnou činností.
Žádost o azyl v jiné zemi je pro příslušníky takové sociální skupiny často jediným možným řešením jejich problémů, a ustanovení § 12 zákona o azylu by tak nemělo být vykládáno restriktivně, nýbrž naopak extenzivně: i pronásledování ze strany soukromých osob, jemuž stát původu žadatele nedokáže efektivně čelit, by tak mělo být důvodem pro udělení azylu. Takové pronásledování totiž přináší postiženým osobám minimálně stejná příkoří a vede k týmž důsledkům jako pronásledování státní mocí. Proto měl žalovaný podle názoru stěžovatele učinit dotaz na Ministerstvo zahraničí ohledně situace při potírání organizovaného zločinu na Ukrajině a teprve pak vyvodit správné závěry.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť potřebuje být pro uplatňování svých práv u soudu nadále přítomen v České republice. S ohledem na odmítnutí kasační stížnosti se však tato žádost stala bezpředmětnou, a soud o ní proto samostatně nerozhodoval.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti přesvědčení, že splňuje předpoklady pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, jelikož je příslušníkem sociální skupiny pronásledované ze strany organizovaného zločinu. Skutečnost, že je u něj dán důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, konstatoval stěžovatel už v žalobě; učinil tak však pouze v obecné rovině, bez jakéhokoliv upřesnění spočívajícího v tvrzené příslušnosti k pronásledované sociální skupině (či vůbec ve vymezení sociální skupiny, jíž se cítí být součástí), která by s přistoupením dalších okolností – mohla dávat chování jeho pronásledovatelů charakter diskriminačních činů ve smyslu azylově relevantním.
Takové holé žalobní tvrzení nedosahuje kvality žalobního bodu, který by následně mohl být s úspěchem uplatněn v kasační stížnosti coby stížní bod. Jak kasační, tak i stížní body jsou totiž zpravidla tvořeny nejen důvody právními, ale též důvody skutkovými: teprve ony jsou pojítkem mezi abstraktní právní normou a konkrétně vylíčenou situací účastníka řízení a jen na jejich základě lze namítat, že ta či ona právní norma měla nebo neměla být užita. Samotnou skutečnost, že v žalobě se objevuje odkaz na tutéž právní normu či citace totožného zákonného textu jako později v kasační stížnosti, proto nelze považovat za uplatnění důvodu v předešlém řízení, jak to žádá § 104 odst. 4 s.
ř. s. I když stěžovatel zdánlivě namítal již před krajským soudem totéž – tj. nesprávné posouzení podmínek § 12 zákona o azylu – kvalitativně se v kasační stížnosti jedná o důvod založený na odlišných tvrzeních, a tedy důvod jiný, který je v kasačním řízení nepřípustný. Jelikož kasační stížnost neobsahuje žádný jiný stížní bod, je nepřípustná jako celek a Nejvyšší správní soud ji jako takovou odmítl [§ 104 odst. 4 a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu