1 Azs 30/2025- 117 - text
1 Azs 30/2025 - 119 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: S. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č. j. OAM 736
84/ZR
2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, č. j. 69 A 9/2024 105,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2023, č. j. OAM 736 37/ZR 2022, žalovaný podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost povolení žalobce k trvalému pobytu a současně mu dle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovil k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal správní žalobu. Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) nejprve rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 55 A 10/2023 108, zrušil; následně však po zrušení citovaného rozsudku Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 20. 10. 2023, č. j. 5 Azs 140/2023 27) žalobu rozsudkem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 55 A 10/2023 163, zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce poté Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2024, č. j. 5 Azs 12/2024 56, zrušil jak uvedený rozsudek, tak jemu předcházející správní rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Žalovaný ve věci doplnil dokazování a dne 11. 10. 2024 vydal rozhodnutí č. j. OAM 736 84/ZR 2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalobci opětovně zrušil povolení k trvalému pobytu (výrok I) a stanovil mu povinnost k vycestování ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).
[3] Žalobce se i proti v pořadí druhému rozhodnutí žalovaného bránil správní žalobou, kterou krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[4] Zrekapituloval trestní historii žalobce (trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, maření úředního rozhodnutí a vykázání a ublížení na zdraví z nedbalosti) a vyhodnotil, že s ohledem na všechny specifické okolnosti představuje chování žalobce skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Zdůraznil, že žalobce se ze svých předchozích potrestání nepoučil a v porušování právních předpisů pokračoval i po uložených sankcích. Jeho trestná činnost nadto gradovala, neboť v posledním případě došlo k ublížení na zdraví třetí osoby. V případě žalobce proto existuje důvodná obava, že k ohrožení veřejného pořádku dojde opětovně. Poukázal rovněž na skutečnost, že žalobce se od roku 2005 opakovaně dopouštěl dopravních přestupků (27 záznamů v kartě řidiče). Za obzvlášť významné označil, že v jejich páchání pokračoval i po zahájení správního řízení v této věci. Ani hrozba ztráty pobytového oprávnění tedy u žalobce nevedla k nápravě. Hrozba ve vztahu k narušení veřejného pořádku je proto stále aktuální.
[5] Ze zjištěných skutečností pak dle mínění soudu nic nenasvědčuje tomu, že by se žalobce napravil a vedl řádný život. Krom neschopnosti akceptovat základní právní a společenská pravidla poukázal na rozpad manželství, neznámé místo pobytu, dluhy na nájemném a zdevastovaný byt, či podezření z fyzického napadení. Ani samotný žalobce pak neoznačil žádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že se napravil, a ve správním řízení odmítl vypovídat.
[6] V neposlední řadě soud neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Ačkoliv žalobce žije v ČR již 25 let, nemá zde hlubší rodinné vazby (rozvádí se, nemá děti, vztah se současnou partnerkou je konfliktní) a nebylo zjištěno, že by rodiče byli jakkoliv odkázaní na jeho pomoc.
[7] Závěrem soud uvedl, že zrušení povolení k trvalému pobytu neznamená okamžitou deportaci do Ruské federace. Není vyloučeno, aby žalobce získal jiný pobytový status. V případě obav z pronásledování může požádat o ochranu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. II. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Domnívá se, že žalovaný postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 12/2024 56. Především nesprávně interpretoval pojem opakované závažné narušení veřejného pořádku, neboť neposuzoval, aktuálnost ohrožení veřejného pořádku. Pro tuto stěžovatelem vytýkanou vadu byl krajský soud povinen rozhodnutí žalovaného zrušit, takto však neučinil a nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného nahradil vlastními úvahami. Žalovaný ani krajský soud rovněž dostatečně nezohlednili všechny okolnosti vyplývající ze správního spisu svědčící v jeho prospěch. Důvodem pro zrušení trvalého pobytu pak nemůže být (ani opakované) páchání dopravních přestupků.
[10] Stěžovatel odmítá, že by byl povinen prokazovat vedení řádného života. Skutečnost, že v řízení odepřel výpověď, mu nelze klást k tíži. Povinností žalovaného bylo zjistit všechny skutečnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch stěžovatele.
[11] V neposlední řadě soud nedostatečně vyhodnotil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, jeho rodičů a družky, jakož i otázku možnosti navrácení stěžovatele do země původu. Stěžovatel zdůrazňuje, že v ČR žije více než 25 let, absolvoval zde povinnou školní docházku, osvojil si český jazyk a plně se integroval do společnosti. S rodiči má blízký vztah, otec je s ohledem na jeho zdravotní stav (cukrovka) závislý na stěžovatelově pomoci. Stěžovateli hrozí navrácení do země původu, ačkoliv nesouhlasí s tamějším politickým režimem a vedením válečného konfliktu na území Ukrajiny. Vyloučit nelze ani povolání k výkonu vojenské služby proti jeho politickému přesvědčení, čímž by došlo k porušení zásady non refoulement. III. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že důvodem zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu bylo opakované a závažné porušování veřejného pořádku ze strany žalobce, který od roku 2013 spáchal několik trestných činů. Krom toho se v období od 4. 9. 2005 do 21. 6. 2024 dopustil 27 přestupků v silniční dopravě. Dále žalovaný poukazuje na nedávné zprávy Policie ČR, z nichž vyplývá, že stěžovatel ani v současné době zákony ČR nedodržuje (fyzické napadení přítelkyně).
[13] K výkladu pojmu opakované závažné porušení veřejného pořádku žalovaný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 10 Azs 67/2023 44, a ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022 27, z nichž vyplývá, že žalovaný nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek. Navzdory tomu se žalovaný aktuálností hrozby ve vztahu k narušení veřejného pořádku zabýval. V průběhu správního řízení však nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že se stěžovatel napravil. Opakované páchání trestné činnosti svědčí jednak o nízkém stupni integrace stěžovatele do společnosti a současně o tom, že uložení trestu na něj nemělo nápravný efekt. Existuje proto značná pravděpodobnost, že stěžovatel se bude trestné činnosti dopouštět i v budoucnu.
[14] Ohledně tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný odkazuje na s. 14 18 napadeného rozhodnutí, kde se touto otázkou podrobně zabýval. V případě stěžovatele nelze ani hovořit o náležité integraci do české společnosti, neboť opakovaně porušuje právní řád. Žalovaný ve věci doplnil dokazování, ale ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele nezjistil žádné závažné skutečnosti, které by mohly převážit nad ochranou veřejného zájmu.
[15] Žalovaný dále uvádí, že v důsledku zrušení trvalého pobytu nedojde k navrácení stěžovatele na území Ruské federace. Je pouze na něm, jakým způsobem si zajistí svůj pobytový status, popřípadě kam vycestuje. Pokud se jedná o tvrzené porušení zásady non refoulement, stěžovatel žádným způsobem nedoložil hrozbu jakéhokoliv individuálního nebezpečí v zemi původu. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti žádný důvod přijatelnosti výslovně neoznačil a ani Nejvyšší správní soud žádný takový důvod v posuzované věci neshledal.
[18] Podstatná část kasační argumentace se vztahuje k výkladu pojmu opakované závažné narušení veřejného pořádku. Výkladem tohoto ustanovení se však Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně. Ke způsobu, jakým zákon o pobytu cizinců pracuje s výhradou veřejného pořádku, se kasační soud vyjádřil v rozsudku ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020
52. V rozsudcích ze dne 23. 7. 2022, č. j. 2 Azs 144/2020 33, či ze dne 10. 3. 2023, č. j. 4 Azs 6/2023
32, následně zdůraznil nutnost individuálního posuzování závažnosti protiprávního jednání cizince ve vztahu k ohrožení veřejného pořádku. Poukázat lze i na rozsudek ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016
29, č. 3448/2016 Sb. NSS, v němž se soud věnoval otázce provázanosti úpravy postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle evropského práva a trvalého pobytu podle vnitrostátního práva a z toho vyplývající nutnosti eurokonformního výkladu. Podrobný rozbor dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyšší správní soud provedl v rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023
53, v němž poukázal na existující rozpor v judikatuře stran nutnosti posuzování aktuálnosti hrozby pro veřejný pořádek. V této souvislosti vycházel z rozhodovací praxe Soudního dvora EU a zdůraznil, že „Soudní dvůr chápe jako obecné pravidlo, že omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci jenom tehdy, když posoudí individuálně jeho konkrétní případ a shledají, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.“ V návaznosti na citovaný rozsudek označil kasační soud dřívější judikaturu, která aprobovala postup správních orgánů spočívající v neposuzování aktuálnosti hrozby vůči veřejnému pořádku, za překonanou. Na nutnost zabývat se kritériem aktuálnosti upozornil kasační soud i přímo v případě stěžovatele ve svém předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 5 Azs 12/2024
56. V současné době je tak již otázka výkladu pojmu opakované závažné narušení veřejného pořádku v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyjasněná.
[19] V nyní projednávané věci je nepochybné, že krajský soud se otázkou aktuálnosti hrozby narušení veřejného pořádku podrobně zabýval (body 117
139 napadeného rozsudku). Přitom vycházel z podkladů shromážděných žalovaným, který ve věci po zrušení předchozího správního rozhodnutí doplnil dokazování. Je tedy patrné, že i žalovaný fakticky postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou.
[20] Další okruh kasačních námitek se vztahuje k posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. I k této problematice existuje bohatá rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu. Poukázat lze především na stěžejní rozsudek ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014
34. V rozsudku ze dne 6. 3. 2013, č. j. 8 As 68/2012
39, následně kasační soud zdůraznil nutnost poměření intenzity zásahu do života cizince (v podobě zrušení povolení k trvalému pobytu) vůči zjištěné intenzitě narušení veřejného pořádku. Na citovanou judikaturu navazuje množství dalších rozhodnutí, příkladmo lze zmínit rozsudky ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 30, či ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Azs 297/2019 49.
[21] Jedná li se o výtku, že žalovaný je povinen samostatně vyhledávat důkazy jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatele, z ustálené rozhodovací praxe kasačního soudu vyplývá, že obecná povinnost opatřovat podklady rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu svých tvrzení (viz např. rozsudky ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008 63, či ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 60). Podrobně se Nejvyšší správní soud touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018
34, v němž uvedl, že „nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí[.]“ Obdobně se tento soud vyslovil v rozsudku ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Azs 49/2020 35.
[22] V neposlední řadě se tento soud opakovaně zabýval námitkou porušení principu non refoulement, a to i ve vztahu k uložení povinnosti vycestovat z území (viz kupříkladu rozsudek 8. 11. 2022, č. j. 7 Azs 269/2022 27). Posouzení této otázky přímo v řízení o zrušení platnosti trvalého pobytu se Nejvyšší správní soud věnoval v rozsudku ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022
27, v němž zdůraznil, že uložení uvedené povinnosti nelze chápat jako povinnost navrátit se do země původu. Cizinec tak má kupříkladu možnost odcestovat do třetí bezpečné země. V případě obav z pronásledování či nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu má pak možnost požádat o ochranu podle tohoto zákona.
[23] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. dubna 2025
Lenka Kaniová předsedkyně senátu