Nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil v řízení před místně nepříslušným soudem, přetrvává i v řízení před sou- dem místně příslušným. Dovodil-li proto místně příslušný soud, jemuž by- la věc postoupena, z žalobcova mlčení ke své vlastní výzvě podle $ 51 odst. 1 s. ř. s., že žalobce souhlasí s rozhodováním bez nařízení jednání, a následně žalobu zamítl bez jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [$ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s..
Nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil v řízení před místně nepříslušným soudem, přetrvává i v řízení před sou- dem místně příslušným. Dovodil-li proto místně příslušný soud, jemuž by- la věc postoupena, z žalobcova mlčení ke své vlastní výzvě podle $ 51 odst. 1 s. ř. s., že žalobce souhlasí s rozhodováním bez nařízení jednání, a následně žalobu zamítl bez jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [$ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s..
C.) Důvodná je i druhá námitka, jíž žalobce zpochybňuje právní následky výzvy k vyjádření podle $ 51 s. ř. s., kte- rou mu zaslal Krajský soud v Praze. Říze- ní v žalobcově věci probíhalo u dvou soudů: nejprve u Městského soudu v Pra- ze, k němuž byla žaloba nesprávně podá- na, a poté u Krajského soudu v Praze, je- muž byla věc postoupena jako soudu místně příslušnému. To však nemůže mít vliv na právní následky vyjádření účastníka k možnosti rozhodovat bez jednání: toto vyjádření se totiž vztahuje k řízení o žalobě směřující proti kon- krétnímu správnímu rozhodnutí a jeho právní následky nejsou o nic slabší jen proto, že vyjádření nebylo poskytnuto 480 soudu, který o věci skutečně bude roz- hodovat, nýbrž bylo učiněno k výzvě soudu místně nepříslušného. Vyzýváli soud žalobce k vyjádření podle $ 51 s. ř. s., musí vždy brát zřetel na to, zda se již žalobce vyslovil (popř. s právními účinky mlčel) ohledně mož- nosti jednání v téže věci, vymezené to- tožnými účastníky a totožným předmě- tem řízení: účinky takového vyjádření, resp. mlčení, totiž nezavazují jen ten soud, jehož předseda senátu žalobce k vyjádření vyzval a jenž se později uká- zal být místně nepříslušným, ale i soud místně příslušný, který bude o věci po je- jím postoupení rozhodovat. Soud místně příslušný, jemuž byla věc postoupena soudem místně nepříslušným, se tedy bez dalšího řídí vyjádřením žalobce (po- př. jeho právně relevantním mlčením) učiněným k výzvě místně nepříslušného soudu. Místně příslušný soud jistě nepo- chybí tím, že vyzve žalobce k vyjádření podle $ 51 s. ř. s. opětovně; jak však ža- lobce správně poznamenává, domněnku souhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání je třeba - s ohledem na ústavní zásadu veřejnosti jednání - vykládat re- striktivně. V daném případě to znamená, že výslovné vyjádření dříve učiněné ne- může být popřeno pozdějším mlčením, neboť žalobce se k možnosti rozhodovat bez jednání již v téže věci jednou vyjád- řil. Z tohoto vyjádření vychází i soud místně příslušný, a musí tedy ve věci na- řídit jednání, pokud žalobce v řízení před ním výslovně neudělí souhlas k roz- hodování bez nařízení jednání nebo po- kud nenastane situace předvídaná v $ 76 odst. 1 s. ř. s. Totéž platí i v opačném pří- padě: udělil-li žalobce v řízení před míst- ně nepříslušným soudem souhlas s roz- hodováním bez nařízení jednání, popř. nastala-li domněnka takového souhlasu, i místně příslušný soud může rozhod- nout bez nařízení jednání, aniž by se pře- dem musel ujišťovat, zda si žalobce věc v mezidobí nerozmyslel. K žalobcově úvaze o tom, zda vyzývat účastníky podle $ 51 s. ř. s. opakovaně, po uplynutí „delší doby“ od „fikce“ souhlasu s rozhodováním bez jednání (pozn.: zde nejde, jak se žalobce domnívá, o fikci, nýbrž o nevyvratitelnou domněnku), se tak sluší poznamenat, že soud není ni- kdy povinen vyzývat účastníka k takové- mu vyjádření opakovaně - ať už řízení bylo zahájeno a od počátku běží u míst- ně příslušného soudu, nebo řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu a poté v něm pokračoval soud místně příslušný, a to bez ohledu na délku pro- bíhajícího řízení. K opakovaným výzvám bude docházet zpravidla v případech, ja- ko je ten žalobcův, tzn. tehdy, je-li žalob- ce po podání žaloby vyzván k vyjádření místně nepříslušným soudem a teprve pak se jeho věc octne u soudu místně příslušného. I taková opakovaná výzva je však jen výrazem uvážení soudu, nikoli projevem jeho povinnosti, neboť účinky žalobcova vyjádření k prvé výzvě zásad- ně přetrvávají i v řízení před místně pří- slušným soudem. V tomto konkrétním případě navíc nelze k tíži žalobce přičítat postup míst- ně nepříslušného Městského soudu v Praze, který žalobce vyzval k vyjádření podle $ 51 s. ř. s., aniž si předem ujasnil, zda je skutečně soudem místně přísluš- ným k rozhodování ve věci. Je pak po- chopitelné, že žalobce - navíc coby právní laik a cizinec - považoval druhou výzvu k témuž, učiněnou Krajským sou- dem v Praze, za nadbytečnou a jižse k ní výslovně nevyjádřil, neboť měl svá práva za zachována dřívějším vyjádřením. I otázka způsobu rozhodování soudu - tedy s jednáním či bez jednání - tak zá- visí na procesní dispozici žalobce (s vý- jimkami podle $ 51 odst. 2 a $ 76 odst. 1 s. ř. s.): dokud žalobce výslovně nevyjádří jinou vůli, musí i místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, vycházet z je- ho již vysloveného nesouhlasu s rozho- dováním bez nařízení jednání. Může se stát, že u žalobce dojde ke změně okol- ností, které měly vliv na jeho předchozí nesouhlasné vyjádření, a on se již nebude chtít či moci případného jednání zúčast- nit (např. při předběžné konzultaci věci s osobou práva znalou nebo tehdy, jestli- že by doprava k místně příslušnému sou- du byla pro žalobce obtížnější či náklad- nější); v takovém případě však žalobce může informovat soud o tom, že na naří- zení jednání netrvá, případně se z již na- řízeného jednání omluvit. Pouhým zasláním výzvy k vyjádření podle $ 51 s. ř. s. tedy Krajský soud v Pra- ze nijak nezkrátil žalobce na jeho prá- vech; pochybil ovšem tím, že nepřihlížel k výslovnému nesouhlasu s rozhodová- ním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil již v řízení před Městským sou- dem v Praze, a navzdory žalobcovu dří- vějšímu nesouhlasnému vyjádření dovo- dil vznik nevyvratitelné domněnky podle $ 51 odst. 1 s. ř. s. in fine. Tento po- stup založil tzv. jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek ne- zákonné rozhodnutí ve věci samé [$ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. 481 860 860 Řízení před soudem: nemožnost přezkumu inspekční zprávy k $ 65 a násl. a $ 82 a násl. soudního řádu správního k $ 19 odst. 6 zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění zákonů č. 139/1995 Sb. a č. 132/2000 Sb.* Proti inspekční zprávě, vyhotovené Českou školní inspekcí podle $ 19 odst. 6 zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, se nelze ve správním soudnictví bránit ani žalobou podle $ 65 a násl. soud- ního řádu správního, ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle $ 82 a násl. soudního řádu správního.
Oleksandr Ch. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační
ní těchto písemností ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o azylu. Takto chybné doručování nemohlo vést k řádnému předvolání k pohovoru podle § 23 odst. 2 zákona o azylu; jelikož pak žalobce nebyl o termínech obou pohovorů řádně vyrozuměn, nebyly splněny ani podmínky pro zastavení řízení podle § 25 písm. d) zákona o azylu. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, tak neměl oporu ve správním spise a krajský soud měl napadené rozhodnutí pro tuto vadu zrušit.
Důvodná je i druhá námitka, jíž žalobce zpochybňuje právní následky výzvy k vyjádření podle § 51 s. ř. s., kterou mu zaslal Krajský soud v Praze. Řízení v žalobcově věci probíhalo u dvou soudů: nejprve u Městského soudu v Praze, k němuž byla žaloba nesprávně podána, a poté u Krajského soudu v Praze, jemuž byla věc postoupena jako soudu místně příslušnému. To však nemůže mít vliv na právní následky vyjádření účastníka k možnosti rozhodovat bez jednání: toto vyjádření se totiž vztahuje k řízení o žalobě směřující proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí a jeho právní následky nejsou o nic slabší jen proto, že vyjádření nebylo poskytnuto soudu, který o věci skutečně bude rozhodovat, nýbrž bylo učiněno k výzvě soudu místně nepříslušného.
Vyzývá-li soud žalobce k vyjádření podle § 51 s. ř. s., musí vždy brát zřetel na to, zda se již žalobce vyslovil (popř. s právními účinky mlčel) ohledně možnosti jednání v téže věci, vymezené totožnými účastníky a totožným předmětem řízení: účinky takového vyjádření, resp. mlčení, totiž nezavazují jen ten soud, jehož předseda senátu žalobce k vyjádření vyzval a jenž se později ukázal být místně nepříslušným, ale i soud místně příslušný, který bude o věci po jejím postoupení rozhodovat. Soud místně příslušný, jemuž byla věc postoupena soudem místně nepříslušným, se tedy bez dalšího řídí vyjádřením žalobce (popř. jeho právně relevantním mlčením) učiněným k výzvě místně nepříslušného soudu. Místně příslušný soud jistě nepochybí tím, že vyzve žalobce k vyjádření podle § 51 s. ř. s. opětovně; jak však žalobce správně poznamenává, domněnku souhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání je třeba – s ohledem na ústavní zásadu veřejnosti jednání – vykládat restriktivně. V daném případě to znamená, že výslovné vyjádření dříve učiněné nemůže být popřeno pozdějším mlčením, neboť žalobce se k možnosti rozhodovat bez jednání již v téže věci jednou vyjádřil. Z tohoto vyjádření vychází i soud místně příslušný, a musí tedy ve věci nařídit jednání, pokud žalobce v řízení před ním výslovně neudělí souhlas k rozhodování bez nařízení jednání nebo pokud nenastane situace předvídaná v § 76 odst. 1 s. ř. s. Totéž platí i v opačném případě: udělil-li žalobce v řízení před místně nepříslušným soudem souhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, popř. nastala
li domněnka takového souhlasu, i místně příslušný soud může rozhodnout bez nařízení jednání, aniž by se předem musel ujišťovat, zda si žalobce věc v mezidobí nerozmyslel.
K žalobcově úvaze o tom, zda vyzývat účastníky podle § 51 s. ř. s. opakovaně, po uplynutí „delší doby“ od „fikce“ souhlasu s rozhodováním bez jednání (pozn.: zde nejde, jak se žalobce domnívá, o fikci, nýbrž o nevyvratitelnou domněnku), se tak sluší poznamenat, že soud není nikdy povinen vyzývat účastníka k takovému vyjádření opakovaně – ať už řízení bylo zahájeno a od počátku běží u místně příslušného soudu, nebo řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu a poté v něm pokračoval soud místně příslušný
a to bez ohledu na délku probíhajícího řízení. K opakovaným výzvám bude docházet zpravidla v případech, jako je ten žalobcův, tzn. tehdy, je-li žalobce po podání žaloby vyzván k vyjádření místně nepříslušným soudem a teprve pak se jeho věc octne u soudu místně příslušného. I taková opakovaná výzva je však jen výrazem uvážení soudu, nikoli projevem jeho povinnosti, neboť účinky žalobcova vyjádření k prvé výzvě zásadně přetrvávají i v řízení před místně příslušným soudem.
lušný
a to bez ohledu na délku probíhajícího řízení. K opakovaným výzvám bude docházet zpravidla v případech, jako je ten žalobcův, tzn. tehdy, je-li žalobce po podání žaloby vyzván k vyjádření místně nepříslušným soudem a teprve pak se jeho věc octne u soudu místně příslušného. I taková opakovaná výzva je však jen výrazem uvážení soudu, nikoli projevem jeho povinnosti, neboť účinky žalobcova vyjádření k prvé výzvě zásadně přetrvávají i v řízení před místně příslušným soudem.
V tomto konkrétním případě navíc nelze k tíži žalobce přičítat postup místně nepříslušného Městského soudu v Praze, který žalobce vyzval k vyjádření podle § 51 s. ř. s., aniž si předem ujasnil, zda je skutečně soudem místně příslušným k rozhodování ve věci. Je pak pochopitelné, že žalobce – navíc coby právní laik a cizinec – považoval druhou výzvu k témuž, učiněnou Krajským soudem v Praze, za nadbytečnou a již se k ní výslovně nevyjádřil, neboť měl svá práva za zachována dřívějším vyjádřením.
I otázka způsobu rozhodování soudu – tedy s jednáním či bez jednání – tak závisí na procesní dispozici žalobce (s výjimkami podle § 51 odst. 2 a § 76 odst. 1 s. ř. s.): dokud žalobce výslovně nevyjádří jinou vůli, musí i místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, vycházet z jeho již vysloveného nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání. Může se stát, že u žalobce dojde ke změně okolností, které měly vliv na jeho předchozí nesouhlasné vyjádření, a on se již nebude chtít či moci případného jednání zúčastnit (např. při předběžné konzultaci věci s osobou práva znalou nebo tehdy, jestliže by doprava k místně příslušnému soudu byla pro žalobce obtížnější či nákladnější); v takovém případě však žalobce může informovat soud o tom, že na nařízení jednání netrvá, případně se z již nařízeného jednání omluvit.
Pouhým zasláním výzvy k vyjádření podle § 51 s. ř. s. tedy Krajský soud v Praze nijak nezkrátil žalobce na jeho právech; pochybil ovšem tím, že nepřihlížel k výslovnému nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil již v řízení před Městským soudem v Praze, a navzdory žalobcovu dřívějšímu nesouhlasnému vyjádření dovodil vznik nevyvratitelné domněnky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. in fine. Tento postup založil tzv. jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Žalobce se svými stížními námitkami plně uspěl; Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu