Povinnost poskytnout zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby zaniká smrtí původce zásahu.
Povinnost poskytnout zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby zaniká smrtí původce zásahu.
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti podanou dne 18. 7. 2007 ke Krajskému soudu v Ostravě domáhal po žalovaném zaplacení nemajetkové újmy ve výši 62 000 Kč. K r a j s k ý s o u d svým usnesením ze dne 2. 2. 2009 řízení zastavil. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalovaný svou smrtí ztratil způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno a povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s jeho dědici, neboť předmětem řízení je nárok žalobce, který je úzce spjat s osobou žalovaného a má v tomto smyslu osobní charakter.
Žalobce podal proti usnesení krajského soudu, kterým bylo řízení zastaveno, včasné odvolání. V odvolání uvedl, že krajský soud měl přiznat finanční zadostiučinění z dědictví žalovaného O. B., neboť tento po sobě zanechal hodnoty, jako je dům a cenné sbírky. Žalobce dále krajskému soudu vytýkal, že se nikdy nepokusil o smír a že neprávem prodlužoval řízení tím, že včas nevynesl rozsudek. Navrhl, aby mu odvolací soud jako poškozenému přiznal odpovídající, soudem určenou sumu peněz za poškození jeho zdraví a zhanobení celé rodiny.
V r c h n í s o u d v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 2., odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Novela o. s. ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1. 4. 2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 2. 2. 2009, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb.
Odvolací soud po zjištění, že podané odvolání splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak učinil bez nařízení odvolacího jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
u v Ostravě domáhal po žalovaném zaplacení nemajetkové újmy ve výši 62 000
Kč. K r a j s k ý s o u d svým usnesením ze dne 2. 2. 2009 řízení zastavil.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalovaný svou smrtí ztratil způsobilost být
účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno a povaha věci
neumožňuje pokračovat v řízení s jeho dědici, neboť předmětem řízení je nárok
žalobce, který je úzce spjat s osobou žalovaného a má v tomto smyslu osobní
charakter.
Žalobce podal proti usnesení krajského soudu, kterým bylo řízení
zastaveno, včasné odvolání. V odvolání uvedl, že krajský soud měl přiznat
finanční zadostiučinění z dědictví žalovaného O. B., neboť tento po sobě
zanechal hodnoty, jako je dům a cenné sbírky. Žalobce dále krajskému soudu
vytýkal, že se nikdy nepokusil o smír a že neprávem prodlužoval řízení tím, že
včas nevynesl rozsudek. Navrhl, aby mu odvolací soud jako poškozenému přiznal
odpovídající, soudem určenou sumu peněz za poškození jeho zdraví a zhanobení
celé rodiny.
V r c h n í s o u d v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1.,
není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení
nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 2.,
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Novela o. s. ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1. 4. 2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 2. 2. 2009, proto odvolací
soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. Odvolací soud po zjištění, že podané odvolání splňuje obecné
náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené
rozhodnutí i jemu předcházející řízení, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2
písm. c) o. s. ř. tak učinil bez nařízení odvolacího jednání a dospěl k závěru,
že odvolání není důvodné. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po
zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo
pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může
pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O
tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde. Podle ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v
řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po
zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti,
kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v
řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být
účastníkem řízení, se uvádí v § 107 odst. 2 a 3 o. s. ř. Procesní nástupnictví
je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy
ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela, jsou zpravidla její dědici. Jiné osoby než dědici jsou právními nástupci fyzické osoby, která zemřela,
tehdy, nabývají-li majetek po zemřelém nezávisle na dědickém řízení. Právním
nástupcem zaniklé právnické osoby jsou ti, na něž při zrušení právnické osoby
bez likvidace nebo v jiných zákonem stanovených případech přešlo její jmění
(srov. např. § 69 až 69h obch. zák.) nebo ti, o nichž to stanoví zvláštní
právní předpis (srov. např. § 338 a násl., § 364 zákona č.
Kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, se uvádí v § 107 odst. 2 a 3 o. s. ř. Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela, jsou zpravidla její dědici.
Jiné osoby než dědici jsou právními nástupci fyzické osoby, která zemřela, tehdy, nabývají-li majetek po zemřelém nezávisle na dědickém řízení.
Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v průběhu řízení, soud nejprve podle hmotněprávní povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat.
Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde
a) práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (např. nárok na výživné, nárok na odškodnění bolesti a za ztížení společenského uplatnění a další),
b) je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení (např. v řízení o způsobilosti k právním úkonům zemřel vyšetřovaný nebo v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče zemřel umístěný),
c) kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (např. v řízení o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, kdy zemřel manžel, popřípadě v řízení o zrušení nebo neplatnost registrovaného partnerství nebo o určení že registrované partnerství nevzniklo, kdy zemřel registrovaný partner), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo,
d) kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. l a 2, ledaže by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Z hmotněprávního hlediska je projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušování osobnostních práv žalobce činností žalovaného od roku 2000 podle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 87/1990 Sb. a zákonem č. 509/1991 Sb.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
262/2006 Sb.,
zákoníku práce, § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu
na jiné osoby); je-li takových subjektů více, vstupuje do řízení ten z nich,
který převzal práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v průběhu řízení,
soud nejprve podle hmotněprávní povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost
sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení
pokračovat. Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde
a) práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného
práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (např. nárok na
výživné, nárok na odškodnění bolesti a za ztížení společenského uplatnění a
další),
b) je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna
existencí určitého účastníka řízení (např. v řízení o způsobilosti k právním
úkonům zemřel vyšetřovaný nebo v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí
nebo držení v ústavu zdravotnické péče zemřel umístěný),
c) kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k
zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (např. v řízení o rozvod
manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo
není, kdy zemřel manžel, popřípadě v řízení o zrušení nebo neplatnost
registrovaného partnerství nebo o určení že registrované partnerství nevzniklo,
kdy zemřel registrovaný partner), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení
pokračovalo,
d) kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení
dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. l a 2, ledaže
by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty,
při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se
likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo
povinnost, o něž v řízení jde. Z hmotněprávního hlediska je projednávanou věc třeba i v současné době
posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušování osobnostních práv žalobce činností
žalovaného od roku 2000 podle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve
znění po novele provedené zákonem č. 87/1990 Sb. a zákonem č. 509/1991 Sb. Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se
zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu
její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno
přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo
postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře
snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická
osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odst. 2 určí
soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k
porušení práva došlo.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odst. 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Vrchní soud v první řadě konstatuje, že právo na přiznání občanskoprávních sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák. formou morální a peněžité satisfakce za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby (dále jen postižený) a tomu odpovídající povinnost původce zásahu k poskytnutí morální i finanční satisfakce nemají charakter závazku, ani dluhu, existují ve formě práv a povinností z odpovědnostního vztahu vzniklého naplněním veškerých zákonných náležitostí (existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, neoprávněnost – protiprávnost – zásahu a příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností – protiprávností – zásahu), přičemž forma jejich ochrany a sankce za ohrožení či porušení osobnostní sféry jsou stanoveny (konstituovány) až pravomocným rozhodnutím soudu. Převod a přechod práv a povinností z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby občanský zákoník výslovně neupravuje, proto je nutno je posoudit podle ustanovení smyslem a obsahem této problematice nejbližším (§ 853 obč. zák.). Takovým se jeví ustanovení § 579 obč. zák.
Podle ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
Podle ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění..
Odvolací soud konstatuje, že práva zásahem postižené osoby na morální satisfakci a na přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 13 obč. zák. jsou stejně jako osobnost sama úzce spjata s postiženou osobou, a jsou tudíž právy ryze osobní nemajetkové i majetkové povahy. Z tohoto důvodu zásahem postižená osoba nemůže svá osobnostní práva převádět na jiné osoby a v případě její smrti osobnostní právo zaniká a nepřechází na dědice (§ 460 a analogie § 579 odst. 2 obč. zák.). Tato problematika byla ve prospěch uvedeného závěru již vyřešena jak v teoretické rovině, tak i ustálenou soudní judikaturou (srovnej Zprávu o zkušenostech z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 až § 16 obč. zák. Prz 33/67 a Cpj 234/66 Nejvyššího soudu z 31.10.1967 publikovanou ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964 -1969, S III., str. 180).
Právu postižené osoby odpovídá povinnost původce zásahu k poskytnutí satisfakce. Původcem zásahu do osobnostní složky fyzické osoby může být jiná fyzická osoba, právnická osoba nebo stát.
Vrchní soud v první řadě konstatuje, že právo na přiznání
občanskoprávních sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák. formou morální a
peněžité satisfakce za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby
(dále jen postižený) a tomu odpovídající povinnost původce zásahu k poskytnutí
morální i finanční satisfakce, nemají charakter závazku, ani dluhu, existují ve
formě práv a povinností z odpovědnostního vztahu vzniklého naplněním veškerých
zákonných náležitostí (existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, neoprávněnost - protiprávnost
- zásahu a příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností -
- protiprávností - zásahu), přičemž forma jejich ochrany a sankce za ohrožení
či porušení osobnostní sféry jsou stanoveny (konstituovány) až pravomocným
rozhodnutím soudu. Převod a přechod práv a povinností z odpovědnosti za
protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby občanský zákoník výslovně
neupravuje, proto je nutno je posoudit podle ustanovení smyslem a obsahem této
problematice nejbližším (§ 853 obč. zák.). Takovým se jeví ustanovení § 579
obč. zák. Podle ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák. smrtí dlužníka povinnost
nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně
dlužníkem. Podle ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne,
bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na
náhradu za ztížení společenského uplatnění.. Odvolací soud konstatuje, že práva zásahem postižené osoby na morální
satisfakci a na přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 13 obč. zák. jsou
stejně jako osobnost sama úzce spjata s postiženou osobou, a jsou tudíž právy
ryze osobní nemajetkové i majetkové povahy. Z tohoto důvodu zásahem postižená
osoba nemůže svá osobnostní práva převádět na jiné osoby a v případě její smrti
osobnostní právo zaniká a nepřechází na dědice (§ 460 a analogie § 579 odst. 2
obč. zák.). Tato problematika byla ve prospěch uvedeného závěru již vyřešena
jak v teoretické rovině, tak i ustálenou soudní judikaturou (srovnej Zprávu o
zkušenostech z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení §
11 až § 16 obč. zák. Prz 33/67 a Cpj 234/66 Nejvyššího soudu z 31.10.1967
publikovanou ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe,
zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964 -1969, S
III., str. 180). Právu postižené osoby odpovídá povinnost původce zásahu k poskytnutí
satisfakce. Původcem zásahu do osobnostní složky fyzické osoby může být jiná
fyzická osoba, právnická osoba nebo stát. Z ustanovení § 13 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že zásahem postižená
osoba se může domáhat přiznání zadostiučinění pouze vůči původci zásahu
(původcem zásahu se podle současné judikatury soudů rozumí nejen osoba, která
zásah přímo způsobila, ale také subjekt, který za jednání škůdce nese přímou
odpovědnost – zaměstnavatel, jehož zaměstnanec zásah způsobil, provozovatel
vozidla, jejíž řidič újmu způsobil, a podobně).
Z ustanovení § 13 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že zásahem postižená osoba se může domáhat přiznání zadostiučinění pouze vůči původci zásahu (původcem zásahu se podle současné judikatury soudů rozumí nejen osoba, která zásah přímo způsobila, ale také subjekt, který za jednání škůdce nese přímou odpovědnost – zaměstnavatel, jehož zaměstnanec zásah způsobil, provozovatel vozidla, jejíž řidič újmu způsobil, a podobně). Bylo by totiž zcela absurdní, aby tato povinnost byla ukládána jiné osobě, která se protiprávního zásahu nedopustila. Povinnost k poskytnutí morální i peněžité satisfakce může být tedy ukládána pouze původci a nikoliv jiným subjektům. Z uvedeného tedy plyne, že i povinnost původce zásahu k poskytnutí morální i peněžité satisfakce podle ustanovení § 13 obč. zák. je nerozlučně spjata s osobou původce zásahu, má rovněž osobní charakter a plnění může být poskytnuto pouze původcem a nikým jiným. Povinnost k poskytnutí sankcí proto nelze z původce zásahu převádět na třetí osoby a je-li původcem zásahu fyzická osoba, tak v případě její smrti povinnost zaniká a nepřechází na dědice (§ 579 odst. 1 obč. zák., srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1051/2005).
Lze tedy souhrnně uzavřít, že žalobou na ochranu osobnosti se může fyzická osoba, které bylo protiprávním jednáním zasaženo do jejích osobnostních práv, domáhat ochrany proti tomu, kdo do těchto osobnostních práv neoprávněně zasáhl. Z povahy věci jde tedy o odpovědnostní vztah výrazně osobního charakter úzce spjatého jak s osobou postiženého, tak s osobou původce protiprávního zásahu. K podání žaloby o ochranu osobnosti je aktivně legitimována pouze fyzická osoba, která byla sama na svých právech poškozena. Právo na přiznání satisfakce za zásah do osobnostních práv svědčí pouze samotnému postiženému, toto právo není způsobilé převodu ani přechodu na dědice či jiné právní nástupce postiženého. Stejná zásada platí i pro původce zásahu.
Jeho odpovědnost za zásah tedy nelze převést na jiný subjekt a práva a povinnosti z takového vztahu nepodléhají ani přechodu na právní nástupce. Pasivně legitimován v řízení je potom pouze škůdce (původce zásahu), který do osobnostních práv protiprávně zasáhl.
V projednávané věci žalovaný ztratil smrtí způsobilost být účastníkem řízení, z uvedených důvodů nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví na straně žalované, čímž vznikla neodstranitelná překážka postupu řízení ve smyslu ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. Krajský soud proto zcela správně řízení ve věci zastavil.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správně potvrdil.
Bylo by totiž zcela absurdní,
aby tato povinnost byla ukládána jiné osobě, která se protiprávního zásahu
nedopustila. Povinnost k poskytnutí morální i peněžité satisfakce může být tedy
ukládána pouze původci a nikoliv jiným subjektům. Z uvedeného tedy plyne, že i
povinnost původce zásahu k poskytnutí morální i peněžité satisfakce podle
ustanovení § 13 obč. zák. je nerozlučně spjata s osobou původce zásahu, má
rovněž osobní charakter a plnění může být poskytnuto pouze původcem a nikým
jiným. Povinnost k poskytnutí sankcí proto nelze z původce zásahu převádět na
třetí osoby a je-li původcem zásahu fyzická osoba, tak v případě její smrti
povinnost zaniká a nepřechází na dědice (§ 579 odst. 1 obč. zák., srovnej též
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1051/2005). Zánik práv a povinností ze závazkových vztahů vázaných na osobu
věřitele nebo dlužníka v důsledku smrti některého z nich je upraven v
ustanovení § 579 obč. zák. pouze ve vztahu k fyzickým osobám, ovšem uvedené
právní závěry platí i na případy, kdy původcem zásahu je právnická osoba či
stát. Občanský, ba ani obchodní zákoník sice přímo neupravuje právní důsledky
zániku právnické osoby na její závazky, práva či povinnosti. K závěru, že v
důsledku zániku právnické osoby dochází současně k zániku jejích závazků však
lze dospět nepřímo. Zánik závazků společnosti vymazané z obchodního rejstříku
lze dovodit z ustanovení § 311 odst. 2 obch. zák. o ručení, v něm se uvádí, že
ručení nezaniká, „jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a
závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je
dlužníkem." Toto ustanovení jednoznačně spojuje zánik závazku se zánikem
právnické osoby bez právního nástupce. Lze uzavřít, že zánikem právnické osoby
bez právního nástupce zanikají i její závazky a nutně tedy musí zanikat i její
práva a povinnosti z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv
fyzické osoby. Zrušením společnosti bez likvidace různými způsoby přeměn obchodních
společností podle ustanovení § 69 a násl. obch. zák. společnost posléze rovněž
zaniká, ale má právního nástupce. Obdobně je tomu u družstva (srovnej
ustanovení § 254 a násl. obch. zák.). I zde ale platí, že povinnosti z
odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby zánikem
právnické osoby, byť zanikla s právním nástupcem, zanikají, neboť jsou
nerozlučně spjaty s osobou původce zásahu a na právního nástupce nepřechází (§
579 odst. 2 obč. zák.). Výjimkou z uvedené teze je přeměna společnosti či družstva změnou
právní formy podle ustanovení § 69d a násl. obč. zák. a § 254 odst. 4 obch. zák., při níž právnická osoba nezaniká a její jmění nepřechází na právního
nástupce. V takovém případě nezaniká ani povinnost z odpovědnosti za
protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Lze tedy souhrnně uzavřít, že žalobou na ochranu osobnosti se může
fyzická osoba, které bylo protiprávním jednáním zasaženo do jejích osobnostních
práv, domáhat ochrany proti tomu, kdo do těchto osobnostních práv neoprávněně
zasáhl.
Z povahy věci jde tedy o odpovědnostní vztah výrazně osobního charakter
úzce spjatého jak s osobou postiženého, tak s osobou původce protiprávního
zásahu. K podání žaloby o ochranu osobnosti je aktivně legitimována pouze
fyzická osoba, která byla sama na svých právech poškozena. Právo na přiznání
satisfakce za zásah do osobnostních práv svědčí pouze samotnému postiženému,
toto právo není způsobilé převodu ani přechodu na dědice či jiné právní
nástupce postiženého. Stejná zásada platí i pro původce zásahu. Jeho
odpovědnost za zásah tedy nelze převést na jiný subjekt a práva a povinnosti z
takového vztahu nepodléhají ani přechodu na právní nástupce. Pasivně
legitimován v řízení je potom pouze škůdce (původce zásahu), který do
osobnostních práv protiprávně zasáhl. Pokud dojde ke ztrátě způsobilosti být
účastníkem řízení na straně žalované smrtí osoby nebo zánikem právnické osoby
ať již s likvidací nebo s právním nástupcem, odpovědnostní vztah mezi
postiženým a původcem zásahu zaniká, neboť v souladu s ustanovením § 107 odst. 5 o. s. ř. povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat s právním nástupcem
původce zásahu. V projednávané věci žalovaný ztratil smrtí způsobilost být účastníkem
řízení, z uvedených důvodů nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví na straně
žalované, čímž vznikla neodstranitelná překážka postupu řízení ve smyslu
ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. Krajský soud proto zcela správně řízení ve
věci zastavil. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně
podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správně potvrdil.