Rodič, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, odpovídá za škodu vzniklou druhému rodičů v důsledku zmaření styku s dítětem i tehdy, když tohoto rodiče včas neinformoval o objektivní překážce (např. o onemocnění dítěte) bránící uskutečnění styku s nezletilcem ve stanovenou dobu.Potřebu použití vlastního motorového vozidla rodiče k uskutečnění styku s nezletilým dítětem ve výchově druhého z rodičů je třeba posoudit jednak z hlediska přepravy rodiče do místa styku a jednak i z hlediska účelnosti využití vozidla v průběhu styku s dítětem. Při vyčíslení nákladů spojených s tímto použitím vozidla lze přihlížet k paušalizovaným náhradám nákladů obdobného používání osobních vozidel pro jiné účely.
Žalobce v žalobě uvedl, že na základě rozsudku okresního soudu pro Prahu – východ ze 6. 11. 1979 sp. zn. P 195/79 je oprávněn ke styku se svým nezletilým desetiletým synem vždy každou sudou sobotu v měsíci tak, že si dítě vyzvedne v 9 hod. ráno v bydlišti matky, kam jej opět v 16 hod. odpoledne předá matce. Protože matka nezletilého postupně zmařila žalujícímu otci větší počet styků s nezletilým synem, domáhal se vůči ní náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s jeho cestami do bydliště matky za účelem nerealizovaného styku s dítětem, a to po změnách žaloby v konečné výši 9178,15 Kčs.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7289,50 Kčs s 3 % úroky z prodlení ode dne 22. 6. 1981 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 628,- Kčs, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně částky 1888,65 Kčs byla žaloba zamítnuta a ohledně částky 1850,- Kčs bylo připuštěno zpětvzetí žaloby a řízení v tomto rozsahu zastaveno. Své rozhodnutí soud odůvodnil za použití ustanovení § 420 o. z. zejména tím, že podle zjištění soudu žalovaná soustavně maří styk žalobce s jejich nezletilým synem a porušuje tak právní povinnost vyplývající ze soudního rozhodnutí, kterým byl tento styk upraven. Za toto jednání byla matka dokonce trestně stíhána, avšak stíhání bylo vzhledem k amnestii zastaveno. Protože náklady, které otec vynaložil na cestu do bydliště matky za účelem zmařených styků s nezletilým synem, představují jeho škodu, uložil soud prvního stupně žalované nahradit takto vzniklou škodu. Pokud šlo o výši náhrady vycházel soud jednak z použitých vlakových jízdenek, jednak (v případech, kdy žalobce mimo jiné i v zájmu dopravy nezletilce v průběhu stanoveného styku, použil své osobní vozidlo) ze sazeb paušální náhrady nákladů za použití vlastního silničního motorového vozidla vyplývajících z vyhlášky č. 101/1979 Sb., případně z vyhlášky č. 16/1982 Sb.
K odvolání žalované městský soud v Praze svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 7289,50 Kčs s 3 % úroky od 22. 6. 1981 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 928,- Kčs, a vyslovil, že v nenapadeném zamítavém výroku zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu (ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 o. z.) vzniknou žalobci v souvislosti s cestami do jejího bydliště za účelem styků s nezletilým synem, které žalovaná zmařila. Protiprávnost jednání žalované spatřoval odvolací soud v samotné skutečnosti, že porušila povinnost dodržovat styk žalujícího otce s nezletilým synem, který je svěřen do její výchovy, ačkoli tento styk byl upraven pravomocným soudním rozhodnutím. Pokud pak šlo o posouzení vzniklé škody a její výše, odvolací soud dovodil, že použití vlastního motorového vozidla při styku otce s nezletilým dítětem, opírajícím se o soudní rozhodnutí, odpovídá současnému stupni životní úrovně pracujících a je výhodné i pro dítě, jehož další případná doprava v rámci doby určené pro styk se tím stává ve srovnání s ostatními možnostmi dopravy pohodlnější a časově méně náročnou. Pracovněprávní předpisy upravující náhradu za užívání vlastních silničních motorových vozidel (tzn. vyhlášku č. 57/1979 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/1979 Sb.) použil odvolací soud při výpočtu výše žalobcovy škody analogicky.
Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedenými rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon.
Jestliže matka, jíž bylo svěřeno nezletilé dítě do výchovy, zmaří styk otce s tímto dítětem, upravený soudním rozhodnutím nebo dohodou rodičů, a otci v důsledku toho vzniknou zbytečné náklady vynaložené v souvislosti s cestou do bydliště matky a nezletilého dítěte za účelem stanoveného styku, odpovídá otci za takto vzniklou škodu matka nezletilého dítěte ve smyslu ustanovení § 420 o. z. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/1963 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Obdobně matky, jíž bylo svěřeno nezletilé dítě do výchovy, odpovídá vzhledem k ustanovení § 415 o. z. za stejnou škodu vzniklou otci v případě, kdy otce včas neinformovala o objektivní překážce uskutečnění konkrétního styku, jako je tomu např. při onemocnění dítěte.
Předpokladem vzniku odpovědnosti podle ustanovení § 420 o. z. v důsledku porušení právní povinnosti matky (která v prvém případě vyplývá ze soudního rozhodnutí nebo z dohody rodičů o styku a ve druhém případě z ustanovení § 415 o. z.) je existence otcovy škody, příčinná souvislost mezi porušením zmíněné povinnosti a vznikem škody a zavinění matky.
Vzhledem k tomu bylo v posuzované věci kromě jiného zapotřebí podrobně se zabývat tvrzeními matky o důvodech, které v jednotlivých případech měly bránit stanovenému styku otce s nezletilým synem, a objasnit, zda nešlo o takové objektivně dané důvody, jež by žalovanou vyviňovaly ( § 420 odst. 2 o. z.).
Kdyby se ukázalo, že žalovaná objektivně nemohla předat nezletilého syna otci ke stanovenému styku (např. s ohledem na prokázané onemocnění dítěte, jež styk s otcem vylučovalo), bylo by zapotřebí zabývat se dále tím, zda matka v takovém případě splnila svou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě (podle ustanovení § 415 o. z.), a za situace, kdy při neuskutečnění stanoveného styku hrozil vznik zbytečných nákladů na straně otce, včas otce informovala o překážce styku. Pokud jde o odpovědnost za škodu vzniklou otci v důsledku nesplnění uvedené povinnosti předcházet vzniku škody, přicházelo by v úvahu vyvinění matky za podmínek vyplývajících z ustanovení § 420 odst. 2 o. z. Matka by se podle okolností konkrétního případu mohla vyvinit např. tehdy, kdyby objektivní překážka bránící stanovenému styku otce s nezletilým synem (např. hospitalizace v nemocnici apod.) nastala tak krátce před stanoveným stykem, že o ní již nemohla otce včas informovat (a to ani telegraficky nebo telefonicky).
Ani v tomto směru však soudy obou stupňů neprovedly potřebné dokazování a neobjasnily, zda v případech, kdy styku žalobce s nezletilým synem bránily objektivní důvody (onemocnění dítěte), žalovaná mohla otce o této skutečnosti včas informovat a zda tak skutečně učinila.
Jak z hlediska posouzení odpovědnosti žalované za škodu vzniklou při zmaření stanoveného styku žalobce s nezletilým synem, tak i z hlediska její odpovědnosti za škodu při neinformování otce o případné objektivní překážce stanoveného styku bude v dalším řízení nutno doplnit dokazování podrobnějším výslechem účastníků zaměřeným na objasnění zmíněných okolností, výslech eventuálních svědků, vyžádáním a konstatováním potřebných zpráv (zejména od ošetřujícího lékaře nezletilého syna) a řádným provedením důkazu příslušnými částmi spisu okresního soudu v Klatovech sp. z. P 213/86. Teprve po náležitém objasnění všech rozhodných okolností bude možno učinit jednoznačný závěr o tom, zda jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované matky za škodu žalujícího otce vzniklou v jednotlivých jím tvrzených případech neuskutečněného styku s nezletilým synem.
V souvislosti s posouzením rozsahu požadované náhrady škody ( § 442 o. z.) bylo zapotřebí zabývat se kromě jiného i otázkou nezbytnosti použití vlastního motorového vozidla. Šlo přitom o objasnění této nezbytnosti jednak z hlediska přepravy samotného žalujícího otce, jednak z hlediska využití vozidla v průběhu vlastního styku s nezletilým synem. I když se lze ztotožnit s obecně vysloveným názorem odvolacího soudu, že za současného stupně životní úrovně pracujících se použití vlastního motorového vozidla k cestě rodiče do bydliště nezletilého dítěte za účelem soudním rozhodnutím stanoveného styku s dítětem jeví zcela přiměřené, bylo z hlediska rozsahu náhrady škody zapotřebí zabývat se blíže tím, zda právě v daném konkrétním případě bylo (a to zejména vzhledem ke stanovené době styku, možnostem hromadné dopravy danými jízdními řády, době trvání této dopravy z bydliště žalobce do bydliště jeho syna, dosažitelnosti uvedené hromadné dopravy, jakož i rozdílu mezi cenou jízdného a náklady na dopravu vlastním motorovým vozidlem) použití vlastního motorového vozidla účelně či nikoli. Neúčelné by mohlo být např. tehdy, kdyby rodič i nezletilé dítě pobývali v době styku ve stejném místě a rodič se mohl snadno dopravit do bydliště dítěte za použití místní nebo městské hromadné dopravy. Nezbytnost použití vlastního motorového vozidla žalobce je ovšem třeba zkoumat i z hlediska případného využití tohoto vozidla v průběhu vlastního styku, zejména k dopravě nezletilého dítěte. V tomto směru lze dovodit, že použití vlastního motorového vozidla otcem by bylo dostatečně odůvodněno, používal-li otec vozidlo k dopravě nezletilého syna z jeho bydliště do vhodného místa, kde (hlavně v závislosti na roční dobu, počasí apod.) mohl proběhnout styk otce s nezletilým takovým způsobem, jenž bude dítěti co možná největším přínosem v zájmu jeho řádné výchovy. Tvrzení žalobce, že tomu tak v daném případě bylo, měly soudy obou stupňů náležitě ověřit. Z toho vyplývá, že v dalším řízení bude nutno nejen dostatečně porovnat možnosti hromadné dopravy a výhody vzniklé použitím žalobcova motorového vozidla k cestě do bydliště nezletilého syna, ale výpovědí žalobce, žalované a popřípadě i svědků zejména objasnit, zda žalobce v případě, kdy se styk se synem uskutečnil, při něm a po jeho usnadnění své motorové vozidlo skutečně využil.
Ustanovení pracovněprávních předpisů, konkrétně vyhlášky č. 57/1979 Sb. (ve znění vyhlášky č. 101/1979 Sb. a vyhlášek č. 91/1982 Sb. a č. 2/1984 Sb.), na které poukazoval soud prvního stupně při úvaze o výši náhrady škody, nemohou být bez odpovídajícího zákonného odkazu aplikovány v oblasti občanskoprávních vztahů přímo. Přesné zjištění skutečných nákladů žalobce spojených s provozem jeho vozidla při předmětných jízdách by však bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi ( § 236 o. s. ř.). Smyslem paušalizované náhrady za použití vlastního motorového vozidla podle shora uvedených předpisů je nahrazení nákladů vznikajících při užití vozidla a nesleduje se jimi poskytnutí odměny za uvažované užití vozidla. Nelze proto nic podstatného namítat proti tomu, jestliže se v takovém případě přihlíží k citovaným pracovněprávním předpisům při posuzování výše škody i v rámci občanskoprávní odpovědnosti (viz § 442 o. z.). Úkolem soudů obou stupňů v této souvislosti ovšem bylo náležitě se vypořádat s tím, zda všechny složky paušalizované náhrady nákladů představují skutečnou škodu ( § 442 odst. 1 o. z.), která je důsledkem protiprávního úkonu žalované. V souvislosti s těmi složkami, které takovou skutečnou škodou nejsou, je třeba zvážit, zda a jakým způsobem (hlavně vzhledem k jejich zcela minimální výši) mají být od paušalizované náhrady stanovené citovanou vyhláškou odečteny. Jde např. o složky týkající se pojištění.
Protože soudy obou stupňů vycházely při posuzování předpokladů odpovědnosti žalované za škodu spočívající v porušení právní povinnosti a zavinění, jakož i při posuzování rozsahu této škody, z neúplně zjištěného skutečného stavu věci a řádně se nevypořádaly se všemi složkami paušalizované náhrady za použití vlastního motorového vozidla, porušily svými rozsudky zákon v ustanoveních § 6, § 120 odst. 1 a § 153 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s ustanoveními § 415, § 420 a § 442 o. z.