Právo osobního užívání bytu zanikne, nabude-li uživatel bytu vlastnictví k tomu, v němž byt je. Zánikem tohoto vlastnictví k tomu se právo osobního užívání bytu neobnoví.
Č. 67/1972 sb. rozh.
Právo osobního užívání bytu zanikne, nabude-li uživatel bytu vlastnictví k tomu, v němž byt je. Zánikem tohoto vlastnictví k tomu se právo osobního užívání bytu neobnoví.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 9. 1971, 1 Cz 68/71)
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovaným uloženo vyklidit byt v rodinném domku čp. 980 v P. do 15 dnů od přidělení náhradního bytu. Uváděl, že právní důvod užívání bytu žalovaným odpadl, když pravomocným rozhodnutím soudu bylo zrušeno spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k tomuto domu a provedeno vypořádání přikázáním domu do vlastnictví žalobce za náhradu.
Žalovaní uváděli, že v bytě nebydlí bez právního důvodu a že k němu mají užívací právo, protože byt byl rozhodnutím MNV v P. ze 17. 8. 1948 přidělen do užívání V. V., manželu žalované F. V. a otci žalovaného ing. V. V., který dne 14. 8. 1962 zemřel, po něm se stali uživateli tohoto bytu žalovaní a na tom nic nezměnila skutečnost, že se v mezidobí stali také spoluvlastníky domku. Žalovaní proto namítali, že vzhledem k jejich trvajícímu užívacímu právu k bytu není v této věci dána pravomoc soudu, protože jen místní národní výbor může zrušit právo užívání bytu ve prospěch vlastníka rodinného domku.
Okresní soud v Nymburce řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a věc postoupil k projednání MNV v P., když dospěl k závěru, že soudní pravomoc v této věci není dána vzhledem k ustanovením § 7 odst. 1 o. s. ř. a § 40 zákona č. 41/1964 Sb. Soud prvního stupně vycházel z existence blíže neurčeného užívacího práva žalovaných k bytu i z toho, že nabytím spoluvlastnictví k domku se na tomto užívacím právu žalovaných nic nezměnilo a že žalovaní i po zrušení spoluvlastnictví zůstali uživateli bytu na základě předchozího rozhodnutí o přidělení bytu jejich manželu a otci v r. 1948.
Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem ČSR, tak, že uvedeným usnesením soudu prvního stupně, které nabylo právní moci, byl porušen zákon.
Pro správné posouzení věci bylo třeba bezpečně zjistit, zda žalovaným skutečně náleží právo užívání bytu, nebo zda nyní užívají byt bez právního důvodu.
Z rozhodnutí MNV v P. ze 17. 8. 1948 (ve spise založeného) je patrno, že sporný byt byl přidělen podle ustanovení zákona č. 138/1948 Sb. manželu a otci žalovaných, a bylo také zjištěno, že žalovaní s ním v tomto bytě bydlili jako příslušníci domácnosti až do jeho smrti.
Ze spisu státního notářství v Nymburce sp. zn. D 1081/62 však dále vyplývá, že žalovaní nabyli dědictvím spoluvlastnictví rodinného domku čp. 980 v P.
I kdyby tedy žalovaní dříve užívali byt na základě nájemního poměru ve smyslu ustanovení § 387 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. (jemuž nyní odpovídá právo osobního užívání bytu podle ustanovení občanského zákoníku), zaniklo by toto právo nabytím vlastnictví ( § 333 zákona č. 141/1950 Sb.) a nemohlo by se ani pozdějším zánikem práva vlastnického již obnovit.
Žalovaní sice mohli později nabýt práva užívání bytu, zda se tak však stalo, nebylo v řízení u soudu prvního stupně zjišťováno.
Jestliže tedy zrušením spoluvlastnictví odpadl právní důvod, na jehož základě žalovaní byt jako spoluvlastníci domku užívali, a jestliže by jim nevzniklo později právo na užívání bytu, pak byla dána pravomoc soudů pro rozhodování v této věci.
Pokud tedy soud prvního stupně věc z uvedených hledisek neposuzoval a neopatřil si pro své závěry dostatečná skutková zjištění, porušil zákon v ustanoveních § 6, § 7, § 120 odst. 1 a § 153 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení § 132 o. z.