Proti usnesení, kterým krajský soud vyloučí věc ze společného řízení (§ 23 odst. 1 tr. ř.) a postoupí ji okresnímu soudu k projednání a rozhodnutí (§ 23 odst. 2, věta za středníkem, tr. ř.), není stížnost přípustná. Postoupení věci okresnímu soudu krajským soudem je speciálním případem postoupení věci upraveným v § 23 odst. 2 tr. ř., proti němuž není přípustná stížnost (§ 141 odst. 2 tr. ř.).
Za úkon „časově náročný„ ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) lze považovat takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích. Trvání samotného úkonu může mít při posuzování, zda jde o takový úkon, význam jen u těch úkonů, kde časové hledisko není pro výpočet odměny a náhrady již zohledněno, tedy u jiných úkonů než těch, které jsou uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Trvání celého trestního řízení není z hlediska posuzování uvedené otázky rozhodující.
Za úkon "časově náročný" ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif lze považovat takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích. Trvání samotného úkonu může mít při posuzování, zda jde o takový úkon, význam jen u těch úkonů, kde časové hledisko není pro výpočet odměny a náhrady již zohledněno, tedy u jiných úkonů než těch, které jsou uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Trvání celého trestního řízení není z hlediska posuzování uvedené otázky rozhodující.
již zohledněno, tedy u jiných úkonů než těch, které jsou uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Trvání celého trestního řízení není z hlediska posuzování uvedené otázky rozhodující.
Soud: Vrchní soud v Olomouci
Spisová značka: 1 To 2/2001
Datum rozhodnutí: 08.01.2001
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Odměna ustanoveného obhájce
Dotčené předpisy: § 12 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 8 / 2002
Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost obhájce JUDr. Z. D. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2000 sp. zn. 34 T 22/96.
Z o d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl vyšší soudní úřednicí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci JUDr. Z. D. za obhajobu odsouzeného J. V. v jeho trestní věci, v níž s ohledem na trestní sazbu trestného činu, pro který byl jako obviněný stíhán (§ 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ tr. zák.), musel být zastoupen obhájcem.
Obhájci JUDr. Z. D. byla přiznána celková částka 63 780,60 Kč s tím, že jmenovanému byla v průběhu trestního řízení vyplacena soudem záloha ve výši 30 000 Kč a zbývá proplatit mu částku 33 780,60 Kč.
Proti tomuto usnesení podal obhájce JUDr. Z. D. (§ 143 odst. 1 tr. ř.) stížnost. Namítl, že soud prvního stupně pochybil, když mu nepřiznal zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif`). Stěžovatel poukázal na to, že se jednalo o věc časově náročnou, neboť zastoupení odsouzeného J. V. trvalo od 4. 6. 1996 do 6. 11. 2000 (4 roky, 5 měsíců a 2 dny), což je doba, kterou má na mysli ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Navíc časová náročnost jednotlivých úkonů byla podstatně zvýšena tím, že většina úkonů byla prováděna mimo sídlo advokátní kanceláře v poměrně značné vzdálenosti, za občas špatných dopravních podmínek, takže téměř každý takový úkon vyžadoval celý pracovní den. Mimořádná obtížnost pro přiznání nároku na zvýšenou odměnu je stěžovatelem spatřována v tom, že v řízení byly řešeny a pro další navazující řízení pro spoluobžalované také judikovány tři závažné právní otázky, a to výklad § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. (členství v organizované skupině), § 89 odst. 14 tr. zák. (minimální mzda pro účely trestního řízení), vztah ustanovení § 89 odst. 14 a § 88 odst. 1 tr. zák. při hodnocení společenské nebezpečnosti činu posuzované výší škody. Stěžovatelem je rovněž kladen důraz na jím podané odvolání, které vedlo k vydání stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 38/1998 Sb. rozh. tr. Jestliže výše uvedené právní otázky byly v předmětném trestním řízení řešeny za aktivní účasti obhajoby, jde podle názoru stěžovatele o splnění další podmínky pro zvýšení jeho odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Navrhl proto, aby vrchní soud vyhověl jeho stížnosti a přiznal mu zvýšení podle citovaného ustanovení advokátního tarifu na trojnásobek.
Z podnětu podané stížnosti Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Přezkoumáním obsahu spisu stížnostní soud zjistil, že krajský soud rozhodoval o odměně a náhradě hotových výdajů na návrh obhájce ze dne 7. 11. 2000, když správně zjistil, že trestní stíhání J. V. bylo již pravomocně skončeno. Výše odměny, kterou soud prvního stupně obhájci přiznal, je správná. Krajský soud správně uzavřel, že obhájci náleží za každý úkon právní pomoci provedený od 4. 6. do 30. 6. 1996 podle § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. částka 800 Kč. Za jednotlivé úkony od 1. 7. 1996 podle § 10 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu náleží částka 2000 Kč, která se však podle § 15a vyhl. č. 235/1997 Sb. krátila o 10 % u úkonů, které byly provedeny po datu 1. 10. 1997. Správně soud prvního stupně provedl i korekci přiznaných náhrad v případě účasti obhájce u hlavních líčení, výpočet náhrady za ztrátu času, režijních paušalů a cestovného. Lze tedy konstatovat, že krajský soud ve výroku svého usnesení správně rozhodl o přiznání odměny sestávající z částek za jednotlivé úkony právní služby, které byly obhájcem skutečně provedeny, specifikovány a doloženy, v tomto směru ostatně stěžovatel ani nic nenamítal. Stížnostní soud konstatuje, že soud prvního stupně rovněž postupoval v souladu s advokátním tarifem, pokud obhájci nepřiznal zvýšenou odměnu pro obtížnost a časovou náročnost věci. Vytknout napadenému rozhodnutí lze jen tolik, že tento svůj závěr neodůvodnil.
U úkonů právní služby mimořádně obtížných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek (§ 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Advokátní tarif v tomto ustanovení demonstrativně uvádí, že o takové úkony půjde zejména, je-li k nim třeba použití cizího práva nebo jazyka, nebo půjde-li o úkony právní služby časově náročné. Otázkou použití cizího práva, popř. jazyka není potřebné se v tomto rozhodnutí blíže zabývat, neboť nedopadá na posuzovaný případ. Za úkon „časově náročný“ podle názoru stížnostního soudu, lze považovat jen takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách a nedělích a svátcích, přičemž při posuzování takového úkonu je třeba přihlížet i k hledisku časové náročnosti úkonu, které je vyjádřeno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Z pohledu námitek stěžovatele na časovou náročnost úkonů má stížnostní soud zato, že jim takovou povahu přiznat nelze. Všechny prováděné úkony ve zmíněné trestní věci v průběhu přípravného řízení se konaly v běžné pracovní době (vyjma výslechu obviněné A. K, v době od 17.50 – 19.15 hod.) a v místě sídla advokátní kanceláře obhájce. Účast obhájce u hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě byla založena ustanovením § l7 tr. ř. a je tedy zřejmé, že úkony právní služby byl povinen obhájce vykonávat mimo sídlo své advokátní kanceláře. Skutečnost, že účast v řízení před krajským soudem si zpravidla vyžádala celou pracovní dobu obhájce, našla výrazu v možnosti účtování si nejen odměny za úkony s tímto spojené, ale i dalších náhrad a cestovného. Jelikož i jednotlivá hlavní líčení nepřesahovala rámec běžné pracovní doby, není možno na účast obhájce u jednání soudu nahlížet jako na úkony „časově náročné“. Pokud výhrada stěžovatele směřovala i k tomu, že řízení trvalo déle než 4 roky a 5 měsíců, pak ani této skutečnosti nelze přiznat z hlediska „časové náročnosti“ úkonů žádnou relevanci, neboť délka řízení se samotného charakteru úkonů právní služby poskytovaných obhájcem žádným výrazným způsobem nedotkla. Vrchní soud si je vědom toho, že výčet úkonů právní služby „mimořádně obtížných“ (alternativa druhá vedle časové náročnosti) je v advokátním tarifu uveden jen demonstrativně, tudíž na takové úkony by bylo možno usuzovat i v jiných případech, např. i v tom, kterého se domáhá opravný prostředek stěžovatele (řešení tří závažných právních otázek ve věci posuzované), nicméně ani v tomto případě neshledal stížnostní soud podmínky pro přiznání charakteru „mimořádné obtížnosti“ úkonům právní služby. Již z pouhé terminologie je evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně neobvyklou, zvláštní, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi. Podle přesvědčení vrchního soudu posuzovaná trestní věc obžalovaného J. V. z hlediska jeho trestní odpovědnosti není věcí mimořádně obtížnou, která by se v praxi spadající do příslušnosti krajských soudů běžně nevyskytovala. Řešená právní problematika, na kterou stěžovatel poukazuje, není v praxi obecných soudů neznámá. Ve vztahu k již odsouzenému J. V. nemusel soud prvního stupně ani soud druhého stupně řešit z hlediska trestnosti jeho činu „velmi“ složité skutkové nebo právní otázky. V žádném případě vrchní soud nesdílí námitku stěžovatele, že to bylo právě toto řízení, resp. jím vypracovaný opravný prostředek, který vedl Nejvyšší soud k vydání stanoviska publikovaného v č. 38/1998 Sb. rozh. tr., neboť tato potřeba vyvěrala ze stále nejednotné a někdy nesprávné praxe obecných soudů při výkladu hranice škod pro řešení otázek trestní odpovědnosti pachatelů trestných činů. Protože stížnostní soud neshledal v dané věci podmínky pro vyslovení závěru, že na úkony právní služby vykonané JUDr. Z. D. lze nahlížet ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu také jako na úkony řešící velmi složité skutkové a právní otázky, nemohl těmto úkonům přiznat mimořádnost, znamenající oprávněnost zvýšení mimosmluvní odměny podle jeho požadavku v předloženém vyúčtování.
Jelikož s ohledem na výše uvedené nebyla shledána stížnost obhájce opodstatněnou a řízení předcházející vydání napadeného usnesení není zatíženo procesními vadami, byl opravný prostředek stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnut.
Vrchní soud v Praze zamítl stížnost obviněného R. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 8 T 70/2000.
Z o d ů v o d n ě n í:
Dne 30. 8. 2000 byla u Krajského soudu v Praze podána obžaloba na obviněného R. Ž. a dále na obviněné R. J., P. H. a M. M. pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. podle § 247 odst. l písm. b), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. l, 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. l, 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 8 T 70/2000 podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. l, odst. 2 písm. a) tr. zák., pro který byli obžalobou stíháni obvinění J., Ž. a H. s tím, že o něm lze urychleně rozhodnout v samostatném řízení, přičemž dalším usnesením z téhož dne sp. zn. 8 T 70/2000 podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil věc ohledně zbývajících trestných činů Okresnímu soudu v Kutné Hoře. V odůvodnění pak poukázal na to, že ohledně těchto trestných činů je dána věcná příslušnost okresního soudu, neboť mezi nimi není žádný trestný čin uvedený v ustanovení § 17 tr. ř. Usnesení opatřil poučením, podle kterého je proti takovému usnesení přípustná stížnost do tří dnů od jeho doručení.
Proti tomuto usnesení pak v zákonné lhůtě podal stížnost obviněný Ž., který vyslovil s postoupením věci nesouhlas s tím, že by měl celou věc projednat Krajský soud v Praze a že by měl být stíhán společně se svým údajným spolupachatelem – obviněným H. D.
Vrchní soud v Praze se při projednání této stížnosti nejprve zabýval otázkou její přípustnosti a dospěl k následujícím závěrům:
Krajský soud se dopustil pochybení, pokud přiznal proti napadenému usnesení stížnost, neboť trestní řád ji ve skutečnosti nepřipouští. Postoupení věci okresnímu soudu krajským soudem je totiž speciálním případem postoupení věci upraveným v § 23 odst. 2 tr. ř., proti němuž stížnost přípustná není (§ 141 odst. 2 tr. ř.). Krajský soud proto nesprávně použil procesního režimu ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., kde je stížnost přípustná. Režim ustanovení § 23 odst. 2 tr. ř. se sice svým faktickým dopadem tomuto režimu blíží, ale protože jde o případ speciální, zákonodárce zde stížnost nepřipustil. Změnu takového rozhodnutí by mohl vyvolat toliko okresní soud, kterému byla věc postoupena prostřednictvím vyvolání kompetenčního sporu podle § 24 tr. ř., ovšem pouze za předpokladu, že skutky, které mu byly postoupeny, by vykazovaly znaky trestného činu spadajícího do věcné kompetence krajského soudu (§ 17 tr. ř.).
Protože soud nemůže přiznat nikomu (tj. ani obviněnému) právo, které mu podle zákona ve skutečnosti nepřísluší (v tomto případě právo podat stížnost), nezbylo, než stížnost obviněného Ž. jako nepřípustnou podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnout.
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl vyšší soudní
úřednicí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci JUDr. Z. D. za
obhajobu odsouzeného J. V. v jeho trestní věci, v níž s ohledem na trestní
sazbu trestného činu, pro který byl jako obviněný stíhán (§ 234 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ tr. zák.), musel být zastoupen obhájcem. Obhájci JUDr. Z. D. byla přiznána celková částka 63 780,60 Kč s tím, že
jmenovanému byla v průběhu trestního řízení vyplacena soudem záloha ve výši 30
000 Kč a zbývá proplatit mu částku 33 780,60 Kč. Proti tomuto usnesení podal obhájce JUDr. Z. D. (§ 143 odst. 1 tr. ř.)
stížnost. Namítl, že soud prvního stupně pochybil, když mu nepřiznal zvýšení
odměny podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní
tarif“). Stěžovatel poukázal na to, že se jednalo o věc časově náročnou, neboť
zastoupení odsouzeného J. V. trvalo od 4. 6. 1996 do 6. 11. 2000 (4 roky, 5
měsíců a 2 dny), což je doba, kterou má na mysli ustanovení § 12 odst. 1
advokátního tarifu. Navíc časová náročnost jednotlivých úkonů byla podstatně
zvýšena tím, že většina úkonů byla prováděna mimo sídlo advokátní kanceláře v
poměrně značné vzdálenosti, za občas špatných dopravních podmínek, takže téměř
každý takový úkon vyžadoval celý pracovní den. Mimořádná obtížnost pro přiznání
nároku na zvýšenou odměnu je stěžovatelem spatřována v tom, že v řízení byly
řešeny a pro další navazující řízení pro spoluobžalované také judikovány tři
závažné právní otázky, a to výklad § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. (členství v
organizované skupině), § 89 odst. 14 tr. zák. (minimální mzda pro účely
trestního řízení), vztah ustanovení § 89 odst. 14 a § 88 odst. 1 tr. zák. při
hodnocení společenské nebezpečnosti činu posuzované výší škody. Stěžovatelem je
rovněž kladen důraz na jím podané odvolání, které vedlo k vydání stanoviska
Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 38/1998 Sb. rozh. tr. Jestliže výše
uvedené právní otázky byly v předmětném trestním řízení řešeny za aktivní
účasti obhajoby, jde podle názoru stěžovatele o splnění další podmínky pro
zvýšení jeho odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Navrhl proto, aby
vrchní soud vyhověl jeho stížnosti a přiznal mu zvýšení podle citovaného
ustanovení advokátního tarifu na trojnásobek. Z podnětu podané stížnosti Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podle §
147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které
mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Přezkoumáním obsahu spisu stížnostní soud zjistil, že krajský soud
rozhodoval o odměně a náhradě hotových výdajů na návrh obhájce ze dne 7. 11. 2000, když správně zjistil, že trestní stíhání J. V. bylo již pravomocně
skončeno. Výše odměny, kterou soud prvního stupně obhájci přiznal, je správná. Krajský soud správně uzavřel, že obhájci náleží za každý úkon právní pomoci
provedený od 4. 6. do 30. 6. 1996 podle § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. částka 800 Kč. Za jednotlivé úkony od 1.7.1996 podle § 10 odst. 3
písm. d) advokátního tarifu náleží částka 2000 Kč, která se však podle § 15a
vyhl. č. 235/1997 Sb.
krátila o 10 % u úkonů, které byly provedeny po datu 1. 10. 1997. Správně soud prvního stupně provedl i korekci přiznaných náhrad v
případě účasti obhájce u hlavních líčení, výpočet náhrady za ztrátu času,
režijních paušálů a cestovného. Lze tedy konstatovat, že krajský soud ve výroku
svého usnesení správně rozhodl o přiznání odměny sestávající z částek za
jednotlivé úkony právní služby, které byly obhájcem skutečně provedeny,
specifikovány a doloženy, v tomto směru ostatně stěžovatel ani nic nenamítal. Stížnostní soud konstatuje, že soud prvního stupně rovněž postupoval v souladu
s advokátním tarifem, pokud obhájci nepřiznal zvýšenou odměnu pro obtížnost a
časovou náročnost věci. Vytknout napadenému rozhodnutí lze jen tolik, že tento
svůj závěr neodůvodnil. U úkonů právní služby mimořádně obtížných může advokát zvýšit
mimosmluvní odměnu až na trojnásobek (§ 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Advokátní tarif v tomto ustanovení demonstrativně uvádí, že o takové úkony
půjde zejména, je-li k nim třeba použití cizího práva nebo jazyka, nebo půjde-
li o úkony právní služby časově náročné. Otázkou použití cizího práva, popř. jazyka není potřebné se v tomto rozhodnutí blíže zabývat, neboť nedopadá na
posuzovaný případ. Za úkon „časově náročný„ podle názoru stížnostního soudu,
lze považovat jen takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní
dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních
hodinách, jakož i o sobotách a nedělích a svátcích, přičemž při posuzování
takového úkonu je třeba přihlížet i k hledisku časové náročnosti úkonu, které
je vyjádřeno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Z pohledu námitek stěžovatele na časovou náročnost úkonů má stížnostní soud
zato, že jim takovou povahu přiznat nelze. Všechny prováděné úkony ve zmíněné
trestní věci v průběhu přípravného řízení se konaly v běžné pracovní době
(vyjma výslechu obviněné A. K. v době od 17.50 - 19.15 hod.) a v místě sídla
advokátní kanceláře obhájce. Účast obhájce u hlavního líčení před Krajským
soudem v Ostravě byla založena ustanovením § 17 tr. ř. a je tedy zřejmé, že
úkony právní služby byl povinen obhájce vykonávat mimo sídlo své advokátní
kanceláře. Skutečnost, že účast v řízení před krajským soudem si zpravidla
vyžádala celou pracovní dobu obhájce, našla výrazu v možnosti účtování si nejen
odměny za úkony s tímto spojené, ale i dalších náhrad a cestovného. Jelikož i
jednotlivá hlavní líčení nepřesahovala rámec běžné pracovní doby, není možno na
účast obhájce u jednání soudu nahlížet jako na úkony „časově náročné„. Pokud
výhrada stěžovatele směřovala i k tomu, že řízení trvalo déle než 4 roky a 5
měsíců, pak ani této skutečnosti nelze přiznat z hlediska „časové
náročnosti„ úkonů žádnou relevanci, neboť délka řízení se samotného charakteru
úkonů právní služby poskytovaných obhájcem žádným výrazným způsobem nedotkla.
Vrchní soud si je vědom toho, že výčet úkonů právní služby „mimořádně
obtížných„ (alternativa druhá vedle časové náročnosti) je v advokátním tarifu
uveden jen demonstrativně, tudíž na takové úkony by bylo možno usuzovat i v
jiných případech, např. i v tom, kterého se domáhá opravný prostředek
stěžovatele (řešení tří závažných právních otázek ve věci posuzované), nicméně
ani v tomto případě neshledal stížnostní soud podmínky pro přiznání charakteru
„mimořádné obtížnosti„ úkonům právní služby. Již z pouhé terminologie je
evidentní, že se nemůže jednat o běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně
neobvyklou, zvláštní, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi. Podle
přesvědčení vrchního soudu posuzovaná trestní věc obžalovaného J. V. z hlediska
jeho trestní odpovědnosti není věcí mimořádně obtížnou, která by se v praxi
spadající do příslušnosti krajských soudů běžně nevyskytovala. Řešená právní
problematika, na kterou stěžovatel poukazuje, není v praxi obecných soudů
neznámá. Ve vztahu k již odsouzenému J. V. nemusel soud prvního stupně ani soud
druhého stupně řešit z hlediska trestnosti jeho činu „velmi„ složité skutkové
nebo právní otázky. V žádném případě vrchní soud nesdílí námitku stěžovatele,
že to bylo právě toto řízení, resp. jím vypracovaný opravný prostředek, který
vedl Nejvyšší soud k vydání stanoviska publikovaného v č. 38/1998 Sb. rozh. tr., neboť tato potřeba vyvěrala ze stále nejednotné a někdy nesprávné praxe
obecných soudů při výkladu hranice škod pro řešení otázek trestní odpovědnosti
pachatelů trestných činů. Protože stížnostní soud neshledal v dané věci
podmínky pro vyslovení závěru, že na úkony právní služby vykonané JUDr. Z. D. lze nahlížet ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu také jako na úkony
řešící velmi složité skutkové a právní otázky, nemohl těmto úkonům přiznat
mimořádnost, znamenající oprávněnost zvýšení mimosmluvní odměny podle jeho
požadavku v předloženém vyúčtování. Jelikož s ohledem na výše uvedené nebyla shledána stížnost obhájce
opodstatněnou a řízení předcházející vydání napadeného usnesení není zatíženo
procesními vadami, byl opravný prostředek stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnut.