33. Klíčová je teze, že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad citovanými hodnotami, tj. že nebude dána existence ‚naléhavé společenské potřeby‘ na omezení základního práva (dále též jako ‚tato teze‘). Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.
34. Ostatně tato teze plyne i z judikatury Ústavního soudu. Kupříkladu v nálezu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, č. 17/1998 Sb. ÚS, Ústavní soud konstatoval, že ‚[p]ři střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým .‘.
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
35. Koneckonců,
tuto
tezi vyslovil i správní soud k dané problematice, konkrétně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 2. 2007, čj. 10 Ca 144/2005-37, č. 1270/2007 Sb. NSS […], který přitom Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku citoval. Městský soud v tomto kontextu přiléhavě uvedl, že ‚[p]řípadný střet práva na informace s jiným základním lidským právem […] je nutno vzhledem ke konkrétnímu případu posoudit, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být dána přednost […] . Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být proto odmítnut obecně s tím, že jde o informace o ‚rozhodovací činnosti soudů‘ […], ale je nutno nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovou informaci jednoznačně zjistit a posoudit, zda v daném případě je omezení tohoto práva nezbytné‘.
36. Tato teze plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Kupříkladu v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, Campos Dâmaso proti Portugalsku, č. 17107/05, [řešícím případ zveřejnění textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním přednesením v rámci konkrétního řízení], bylo konstatováno: ‚32 . Soud tak musí nyní zjistit, zda sporný zásah odpovídá ‚naléhavé společenské potřebě‘, zda byl přiměřený sledovaným legitimním cílům a zda důvody, jichž se dovolávají vnitrostátní orgány za účelem jeho odůvodnění, se jeví jako ‚relevantní a dostatečné‘ […] 33 . Pokud jde o okolnosti projednávaného případu, soud nejprve podotýká, že článek, na jehož základě byl stěžovatel odsouzen, evidentně pojednával o otázce obecného zájmu […] 35 . Je nutno zjistit, zda v konkrétních okolnostech projednávaného případu zájem na informování veřejnosti převažoval nad ‚povinnostmi a odpovědností‘ […]‘. V tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva na úvod svého přezkumu vytyčil, že ‚31 . Především nelze mít za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných časopisech, celostátním tisku,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
či na veřejnosti jako takové . Poslání médií rozšiřovat takové informace a myšlenky odpovídá právo veřejnosti je přijímat .‘. Tento názor lze aplikovat i na tuto souzenou věc, neboť jde toliko o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o prostou informaci (a contrario jeho zveřejnění v novinách a následná debata o něm, čehož se týkal citovaný rozsudek ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku). Lze citovat i známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1979, Sunday Times proti Spojenému království, č . 6538/74, Series A, č. 30. (srov. např. Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva . Praha : IFEC, 2003, s. 477–482), který se týkal zákazu publikovat informace o probíhajících občanskoprávních řízeních, uloženého danému periodiku. Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku dovodil, že zásah do svobody projevu neodpovídal naléhavé společenské potřebě, která by převažovala nad veřejným zájmem, jenž se pojí se svobodou projevu; neopíral se z hlediska čl. 10 odst. 2 Úmluvy o dostatečné důvody a nebyl ani přiměřený sledovanému cíli, ani nezbytný v demokratické společnosti k zachování autority soudní moci. Posledně citovaný případ řešený Evropským soudem pro lidská práva dopadá tím spíše i na nyní souzenou věc, kdy jde – jak již bylo uvedeno – pouze o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o informaci (oproti jeho zveřejnění v novinách a eventuálně tam hodnotící úsudek).
36. Tato teze plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Kupříkladu v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, Campos Dâmaso proti Portugalsku, č. 17107/05, [řešícím případ zveřejnění textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním přednesením v rámci konkrétního řízení], bylo konstatováno: ‚32 . Soud tak musí nyní zjistit, zda sporný zásah odpovídá ‚naléhavé společenské potřebě‘, zda byl přiměřený sledovaným legitimním cílům a zda důvody, jichž se dovolávají vnitrostátní orgány za účelem jeho odůvodnění, se jeví jako ‚relevantní a dostatečné‘ […] 33 . Pokud jde o okolnosti projednávaného případu, soud nejprve podotýká, že článek, na jehož základě byl stěžovatel odsouzen, evidentně pojednával o otázce obecného zájmu […] 35 . Je nutno zjistit, zda v konkrétních okolnostech projednávaného případu zájem na informování veřejnosti převažoval nad ‚povinnostmi a odpovědností‘ […]‘. V tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva na úvod svého přezkumu vytyčil, že ‚31 . Především nelze mít za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných časopisech, celostátním tisku,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 9 /2016
či na veřejnosti jako takové . Poslání médií rozšiřovat takové informace a myšlenky odpovídá právo veřejnosti je přijímat .‘. Tento názor lze aplikovat i na tuto souzenou věc, neboť jde toliko o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o prostou informaci (a contrario jeho zveřejnění v novinách a následná debata o něm, čehož se týkal citovaný rozsudek ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku). Lze citovat i známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1979, Sunday Times proti Spojenému království, č . 6538/74, Series A, č. 30. (srov. např. Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva . Praha : IFEC, 2003, s. 477–482), který se týkal zákazu publikovat informace o probíhajících občanskoprávních řízeních, uloženého danému periodiku. Evropský soud pro lidská práva v tomto rozsudku dovodil, že zásah do svobody projevu neodpovídal naléhavé společenské potřebě, která by převažovala nad veřejným zájmem, jenž se pojí se svobodou projevu; neopíral se z hlediska čl. 10 odst. 2 Úmluvy o dostatečné důvody a nebyl ani přiměřený sledovanému cíli, ani nezbytný v demokratické společnosti k zachování autority soudní moci. Posledně citovaný případ řešený Evropským soudem pro lidská práva dopadá tím spíše i na nyní souzenou věc, kdy jde – jak již bylo uvedeno – pouze o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o informaci (oproti jeho zveřejnění v novinách a eventuálně tam hodnotící úsudek).
37. Tato teze byla rovněž vyslovena kupříkladu v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec(2003)13 o poskytování informací vztahujících se k trestnímu řízení prostřednictvím médií (srov. např.: ‚[…] Po zvážení případných protichůdných zájmů chráněných články 6, 8 a 10 Úmluvy a potřeby zajistit rovnováhu mezi uvedenými právy s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu, aniž by byla opomíjena kontrolní funkce Evropského soudu pro lidská práva při zajišťování závazků vyplývajících z Úmluvy […]‘ – citováno ze shora uvedené-
ho rozsudku ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku).“
V daném případě je tak nutné při zvažování shora uvedené kolize dvou právních statků vycházet ze shora uvedených výkladových stanovisek . Tomuto požadavku odůvodnění napadeného správního rozhodnutí prozatím neodpovídá, když v této věci tuto argumentaci pouze omezuje na konstataci, že zákon o ČNB prolomení bankovního tajemství neumožňuje . Pro úplnost je v této věci nutné uvést, že nelze přehlédnout, že předmětem žádosti o informace byly informace o nakládání s veřejnými prostředky . Je pochopitelné, že určité informace je v demokratické společnosti nutné chránit bankovním tajemstvím, jak zmiňuje žalovaná, a že těmito informacemi jsou bezesporu informace kryté bankovním tajemstvím; takováto ochrana však nemůže být absolutní v tom smyslu, že by umožňovala neposkytnout paušálně žádné informace, tedy i ty, které nemohou tímto tajemstvím být kryty, a může kolidovat s právem veřejnosti na poskytnutí informací o poskytování veřejných prostředků .
V dané věci tak lze uzavřít, že žalovaná poskytla veřejné prostředky ve značné míře jako půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu, přičemž k poskytnutí těchto prostředků použila své devizové rezervy . Proto právo veřejnosti na informace o poskytnutí těchto prostředků z těchto rezerv je legitimní, umožňující případně kritickou veřejnou diskusi . Pro úplnost pak městský soud uvádí, že poskytnutí státní záruky České republiky na zajištění půjčky České národní banky pro Mezinárodní měnový fond bylo schváleno zákonodárcem jako zákon a konkrétní výše této půjčky i její příjemce jsou obecně známy (zákon č . 216/2013 Sb ., o poskytnutí státní záruky České republiky na zajištění půjčky České národní banky pro Mezinárodní měnový fond), když určité další informace uvádí veřejně přístupná důvodová zpráva k tomuto návrhu zákona .
Pokud pak některé informace není s ohledem na jejich povahu možné poskytnout a nejedná se o informace, které jsou kryty bankovním tajemstvím podle § 49 zákona o ČNB, musí podle názoru městského soudu být takové informace v příslušném režimu utajení podle zvláštního zákona č . 412/2005 Sb ., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, a to za splnění zákonných podmínek pro takové utajení .
Pro úplnost městský soud dodává, že zvažoval, zda podle § 16 odst . 4 zákona o svobodném přístupu k informacím („Při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“) zároveň nařídit povinnému subjektu požadované informace poskytnout . Ke splnění této povinnosti nařídil městský soud jednání, na němž nahlédl do podkladů, které žalovaná k tomuto ústnímu jednání přinesla, které zároveň vyloučil z nahlížení, přičemž po nahlédnutí je krátkou cestou vrátil zpět žalované . Z těchto podkladů městský soud zjistil, že ty obsahují značné množství informací, které podle názoru městského soudu spadají pod bankovní tajemství, a které je tak nutné z poskytnutí informace vyloučit a v této části žádost o informaci odmítnout (jedná se zejména o konkrétní informace o provádění bankovních obchodů s devizovými rezervami a o jejich stavu na účtech) . Je tak nutné uzavřít, že zde jsou důvody pro odmítnutí žádosti, a to částečné odmítnutí této žádosti v té části informací, které spadají pod bankovní tajemství, proto městský soud zároveň nenařídil žalované povinnost tyto informace poskytnout, ale vybrat ty informace, které definici bankovního tajemství nesplňují a ty poskytnout, poskytnutí ostatních informací pak odmítnout .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 9/2 016
Olga M . proti Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu . nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem, ale může se domáhat pouze, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán . V projednávané věci správní orgány uznaly svá předchozí pochybení v některých případech . Neobstojí proto námitka stěžovatelky, že nebyly dány žádné skutečnosti a důvody, pro které by správní orgány měly měnit svůj dosavadní postup při povolování zateplování fasád na památkově významných objektech, resp .
v historickém centru města; jinými slovy, potřeba zajistit dostatečnou míru památkové ochrany zde existovala i dříve, byť ne vždy byla respektována; existovaly zde zákonné a ústavní meze, v nichž byl a nadále je správní orgán povinen se v rámci správního uvážení pohybovat . Těmito hledisky krajský soud rozhodnutí žalovaného poměřoval a Nejvyšší správní soud se s ním zcela ztotožňuje; námitku stěžovatelky stran porušení § 2 odst . 4 správního řádu v tomto směru neshledal důvodnou . č . 250/2014 Sb .