10 Ads 23/2025- 34 - text
10 Ads 23/2025 - 37
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: F. K., zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Mestekem, Dlouhá 16, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 12. 2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2024, čj. 16 Ad 19/2021 147,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
[1] Spornou otázkou v této věci je správnost započtení odpracovaných dnů v I. pracovní kategorii, což má přímé dopady na nárok na snížený důchodový věk a na výši starobního důchodu žalobce. Lapidárně vyjádřeno, mezi účastníky řízení není dána pochybnost, že žalobce pracoval jako letecký mechanik a servisní technik v letectví; sporná je však doba výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii.
[2] Česká správa sociálního zabezpečení (žalovaná) totiž rozhodnutím ze dne 31. 3. 2021 žalobci od 13. 1. 2018 zvýšila starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (zákon o důchodovém pojištění), na částku 28 698 Kč, neboť mu na základě nově předložených evidenčních listů důchodového pojištění započetla dobu zaměstnání od roku 1978 do roku 1992 v preferované I. pracovní kategorii 10 let a 142 dnů na pozici servisní technik v AERO, n. p. Vodochody. Další výkon téhož zaměstnání nebyl započten jako výkon I. pracovní kategorie, neboť letiště Vodochody nebylo vojenským letištěm, nýbrž továrnou. Proto žalobci nevznikl nárok na snížený důchodový věk podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (ve znění do 31. 12. 1995; zákon o sociálním zabezpečení), jelikož nezískal potřebných 15 let v I. A pracovní kategorii. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal námitky, které však žalovaná zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.
[3] Toto v záhlaví označené rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který sice označil řadu nezákonností, kterých se žalovaná dopustila, nicméně protože tyto vady nevedly k nesprávnosti vydaného rozhodnutí, žalobu zamítl.
2. Kasační stížnost a vyjádření žalované [4] Žalobce (stěžovatel) kasační stížností napadá rozsudek městského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [5] Stěžovatel uvádí, že pracoval na pozici „servisního technika“ u společnosti AERO Vodochody a jeho pracovní náplň se od roku 1972 nezměnila. Městský soud však dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil všechny podmínky pro zařazení do preferované pracovní kategorie, protože letiště při společnosti AERO Vodochody nebylo vojenské. Soud zamítl navržený výslech zaměstnance Ministerstva průmyslu a obchodu, kterým by mohl zjistit, z jakého důvodu byla tato profese zařazena do seznamu zaměstnání evidovaných pod č. 02 06 01/1. Přitom prý v jiném soudním řízení byl kolegům stěžovatele, kteří pracovali na stejné pracovní pozici, uznán výkon pracovní činnosti v I. kategorii. Je proto nespravedlivé, aby případ stěžovatele byl bezdůvodně posouzen odlišně. Žalovaná pochybila rovněž tím, že nevypořádala evidence pobytu stěžovatele v zahraničí, nesprávně vykazovala pouze odpracované dny, a nikoliv celé měsíce, odepřela započtení doby studia a výslech navrhovaných svědků. Uvedl li městský soud výslovně, že se žalovaná dopustila mnoha nezákonností, měl její rozhodnutí zrušit. [6] Závěrem stěžovatel uvádí, že přesah svých vlastních zájmů spatřuje v tom, že (a) není možné, aby soudy ve zcela shodných skutkových sporech rozhodovaly zcela odlišně, (b) nelze žalobu zamítnout za situace, kdy soud zjistí nezákonnost rozhodnutí žalované, a (c) není právně udržitelné, aby byl zaměstnanec, zařazený do určité právní kategorie, následně krácen na svých právech bez provedení dokazování. [7] Žalovaná ve vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout, neboť je přesvědčena, že pochybení, kterých se dopustila, nejsou důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu.
3. Vlastní hodnocení případu Nejvyšším správním soudem 3.1. Kasační stížnost je přijatelná [8] Ve věcech, v nichž před krajským (resp. městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po konstatování přípustnosti zabývá tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. Nebylo li by totiž tomu tak, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se přitom podle ustálené judikatury zdejšího soudu může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost je přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikaturní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) V napadeném rozhodnutí městského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, pokud: a) městský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu; b) městský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde však platí, že Nejvyšší správní soud je povolán přezkoumávat pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nedosahují takové intenzity, aby způsobila přijatelnost kasační stížnosti. [9] Přijatelnost kasační stížnosti je tedy třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Jinými slovy vyjádřeno, teprve je li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. [10] Ze shora uvedeného obecného vysvětlení postupu Nejvyššího správního soudu v těchto řízeních je také patrno, že je primárně na samotném stěžovateli (resp. jeho zástupci), aby soudu poskytl přesvědčivou argumentaci právě k otázce přijatelnosti kasační stížnosti. Tedy aby uvedl racionální důvody, pro které návrh přesahuje jeho vlastní zájmy. [11] V posuzované věci spatřuje stěžovatel tři důvody, pro které je kasační stížnost přijatelná (poznámka NSS: stěžovatel přijatelnost formulačně chybně zaměňuje za přípustnost), neboť přesahuje jeho vlastní zájmy. [12] Zaprvé stěžovatel tvrdí, že není možné, aby soudy ve zcela shodných skutkových sporech rozhodovaly zcela odlišně. K tomu zdejší soud uvádí, že rozdílnost v judikatuře (a to i na úrovni krajských soudů) může být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti (viz druhý důvod přijatelnosti shora). Musí se však jednat o rozdílnost skutečnou, což znamená, že případy, v nichž krajské soudy rozhodly rozdílně, musí být v základních rysech srovnatelné (žádný případ v lidském životě, a tedy ani v právu, totiž není zcela stejný), a to jak po skutkové, tak také právní stránce. [13] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl (bod 33), že ve srovnatelných případech Krajský soud v Praze rozhodl odlišně. Stěžovatel se však může dovolávat legitimního očekávání a zásady rovnosti jen ve vztahu k takovým rozhodnutím, která jsou zákonná. Rozhodla li proto žalovaná a krajský soud ve shodném případě v rozporu se zákonem, nelze se účinně domáhat téhož nezákonného postupu. [14] Na základě právě uvedeného lze proto učinit dílčí závěr, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož existuje rozdílná judikatura krajských soudů k dané problematice. Za dané situace se Nejvyšší správní soud již nezabýval zbývajícími dvěma tvrzenými důvody přijatelnosti, neboť to je nadbytečné – pro závěr o přijatelnosti totiž postačuje naplnění důvodu jediného. [15] Přesto považuje zdejší soud v tomto kontextu za vhodné uvést, že podstatou řízení před správním soudem (mezi které spadá i řízení o správní žalobě) není nezbytnost zrušit správní rozhodnutí v případě zjištění jakékoliv nezákonnosti, jelikož i v těchto případech je třeba vyvažovat zájmy na právní jistotě na straně jedné a individuální ochraně práv na straně druhé. Nezákonnost zanedbatelné intenzity, u níž se nelze rozumně domnívat, že by se reálně projevila na právech účastníka řízení, by proto neměla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož takovýto postup by byl přepjatě formalistický a ve svých důsledcích by z hlediska ochrany substantivních práv ani nikomu nepomohl. [16] Otázkou zákonnosti prováděného dokazování se bude Nejvyšší správní soud zabývat níže, neboť se jedná o námitku, která by v případě její důvodnosti měla vliv na výsledek řízení. 3.2. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by totiž byla tato námitka důvodná, Nejvyšší správní soud by napadený rozsudek zrušil, aniž by zkoumal důvodnost dalších uplatněných kasačních důvodů, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze posuzovat jeho zákonnost.
[18] Z nyní napadeného rozsudku je přitom dostatečně zřejmé, o jaké věci městský soud rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Městský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jakou právní úpravu interpretoval a aplikoval a jakým způsobem hodnotil skutkové okolnosti rozhodovaného případu. Jeho odůvodnění je podrobné a přesvědčivé. O tom, že se věcí stěžovatele zabýval skutečně pečlivě, ostatně nejvíce svědčí okolnost, že uvedl na pravou míru některá pochybení, kterých se dopustila žalovaná. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by rozsudek městského soudu nebyl dostatečně srozumitelný nebo náležitě odůvodněný.
Tato kasační námitka proto není důvodná. Stěžovatel totiž ve skutečnosti zaměňuje nepřezkoumatelnost rozsudku za neúspěch v soudním řízení, přičemž je samozřejmé, že na úspěch v soudním řízení neexistuje (a z povahy věci ani existovat nemůže) právní nárok. Jinak řečeno, okolnost, že stěžovatel považuje argumentaci městského soudu za nepřesvědčivou, ještě neznamená, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[19] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k hodnocení kasačního důvodu obsaženého v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[20] Jak již zdejší soud konstatoval v úvodu tohoto odůvodnění, mezi účastníky řízení není dána pochybnost v tom směru, že stěžovatel pracoval jako letecký mechanik a servisní technik v letectví; sporná je však doba výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii. Stěžovatel je narozen 13. 11. 1954 a o starobní důchod požádal dne 13. 11. 2017 s datem přiznání od 13. 1. 2018. Pro snížený důchodový věk by proto musel splnit podmínku výkonu zaměstnání v I. nebo II. kategorii po dobu 15 let [§ 174 odst. 1 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení].
[21] Městský soud v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, jakým způsobem byly upraveny jednotlivé pracovní kategorie, a v tomto směru zdejší soud pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění (body 10 a násl.). Podstata stížnostní argumentace přitom nebrojí proti nesprávnému posouzení právní otázky soudem, nýbrž proti chybnému vyhodnocení skutkových okolností stěžovatelova případu. Stěžovatel totiž nezpochybňuje okolnost, že pro snížený důchodový věk musel odpracovat nejméně 15 let v I. nebo II. pracovní kategorii, nýbrž že se žalovaná dopustila vad řízení, když dospěla k nesprávnému skutkovému závěru o tom, že tuto zákonnou podmínku nesplnil.
Jinými slovy vyjádřeno, argumentace stěžovatele ve skutečnosti nezpochybňuje výklad právní úpravy, provedený městským soudem, nýbrž skutkové závěry, které učinila žalovaná a v podstatné míře je následně převzal městský soud. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že odpracované období let 1978 – 1992 mělo být celé započteno v rozsahu I. pracovní kategorie. Protože však platí, že kasační stížnost je třeba hodnotit podle jejího obsahu, a nikoliv podle formálního označení jednotlivých kasačních důvodů, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda se žalovaná nedopustila takových vad řízení, které by měly vést ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu a případně také rozhodnutí žalované.
[22] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že účelem rozdělení profesí z hlediska starobního důchodu je okolnost, že některá povolání jsou vykonávána za zvlášť obtížných pracovních podmínek (zejména práce škodlivé zdraví nebo zvlášť nebezpečné práce). V případě povolání letecký mechanik podle výnosu Federálního ministerstva všeobecného strojírenství č. 4/1978 platilo, že se na celou skupinu 02 letectví, kategorie I (věková hranice 55 let) vztahovala podmínka 30 letových hodin v kalendářním roce, což stěžovatel ani netvrdil. Jeho zařazení na úseku zalétávání proto nemělo relevantní účinky.
[23] Podle výnosu Federálního ministerstva všeobecného strojírenství č. 1/1987 byla rozšířena skupina 02 letectví o povolání servisní technik s popisem činnosti řešení a ověřování závad letadel ve vojenském provozu, vybavení zbraněmi a katapultovacím zařízením na zemi i za letu, a to s poznámkou, že platí jen pro pracovníky n. p. AERO Vodochody, kteří pracují na vojenských letištích v ČSSR a v zahraničí.
[24] Městský soud proto nezpochybnil prokázaný fakt, že stěžovatel pracoval jako servisní letecký technik v rámci OTS (obchodně technické služby); z této samotné okolnosti však ještě nebylo možno dovodit, že se skutečně jednalo o výkon zaměstnání v I. pracovní kategorii ve dříve uvedeném smyslu. V řízení totiž bylo prokázáno, že se stěžovatel podílel na zprovoznění vojenských letadel a jím vykonávaná práce tedy odpovídala preferované kategorii servisní technik v letectví. Stěžovatel však nesplňoval podmínku výkonu práce na vojenských letištích; tu splňoval pouze v době, kdy pracoval v zahraničí.
Tuto dobu proto městský soud uznal jako výkon v rámci preferované pracovní kategorie; naopak takto neuznal stěžovatelem tvrzenou přípravu na zahraniční cesty. Letiště Vodochody totiž nebylo letištěm vojenským, nýbrž továrním, a nebylo řízeno nebo vlastněno armádou. Stěžovatel navíc sám při soudním jednání uvedl, že zaměstnanci OTS neměli přístup na letiště. I kdyby proto soud dospěl k závěru o vojenské povaze letiště, nelze stěžovatelem vykonávanou pracovní činnost podřadit pod uvedenou preferovanou kategorii.
Tento závěr, podložený provedeným a pečlivě rekapitulovaným dokazováním, považuje Nejvyšší správní soud za logický a odpovídající smyslu aplikované právní úpravy (viz zmíněné zdraví ohrožující pracovní prostředí).
[25] Městský soud totiž vycházel ze znění i smyslu právní úpravy, kdy účelem institutu preferovaného povolání a tedy i možnosti dřívějšího odchodu do starobního důchodu
je určitá kompenzace zdraví ohrožujícího pracovního prostředí, ve kterém bylo toto povolání vykonáváno. V případě profese servisního leteckého technika je tato škodlivost dána ve výkonu práce na vojenských letištích, a nikoliv například již v přípravě na tuto práci. Pokud proto městský soud svoje závěry o tom, že stěžovatel nesplnil celou požadovanou dobu výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii (15 let), řádně odůvodnil a podložil provedenými skutkovými zjištěními, neshledává Nejvyšší správní soud žádný přesvědčivý důvod, pro který by měl tyto jeho závěry revidovat.
[26] Městský soud také (avšak ve prospěch stěžovatele) přehodnotil některé závěry žalované, když zejména zdůraznil, že podle principu časové převahy měla být stěžovateli v některých případech započítána delší doba preferované pracovní kategorie. I po přepočtení a odstranění chyb žalované však dospěl k závěru, že stěžovateli byla nezákonně odepřena doba maximálně 12 měsíců (bod 26), což ovšem po uznání preferované doby 10 let a 3 měsíců nemohlo změnit celkový výsledek řízení, protože ani po tomto dopočtení stěžovatel nesplňuje podmínku 15 let. Tuto podmínku by ostatně nesplnil ani po případném připočtení dalších 12 měsíců za dovolenou na zotavenou.
[27] Namítá
li stěžovatel pochybení v oblasti dokazování, připomíná Nejvyšší správní soud, že o tzv. opomenutý důkaz by šlo tehdy, neprovedl
li by soud navržený důkaz a současně by nevysvětlil, proč jeho provedení není nutné. V nyní posuzovaném případě se však této chyby městský soud nedopustil, jelikož sice zamítl navržený výslech zaměstnance Ministerstva průmyslu a obchodu, nicméně vysvětlil, že tento výslech nebylo třeba provést, protože by z něho bylo možno dovodit pouze to, že stěžovatel byl zařazen do I. pracovní kategorie, což ovšem nebylo zpochybněno. Výslech dalších svědků městský soud odmítl z toho důvodu, že doba pobytu v zahraničí stěžovatele nebyla sporná. Ani tato stížnostní námitka proto není důvodná.
[28] Lze tak shrnout, že podstata kasační stížnosti opakuje námitky, které již dostatečně vypořádal v napadeném rozsudku městský soud a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry plně ztotožňuje.
[29] Jakkoliv zdejší soud chápe stěžovatelův pocit nespravedlnosti vyvolaný tím, že žalovaná obdobným žádostem některých jeho kolegů vyhověla, je třeba ve shodě s městským soudem uvést, že legitimní očekávání může být založeno jen tehdy, jde li skutečně o oprávněný zákonný nárok. To ovšem ze shora uvedených důvodů není tento případ.
4. Závěr
[30] Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud žalobu stěžovatele zamítl zcela v souladu se zákonnou úpravou. Protože kasační stížnost zdejší soud neshledal důvodnou, podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované, která byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v tomto případě ze zákona nenáleží (§ 60 odst. 2 s. ř. s.); ostatně výslovně uvedla, že se náhrady nákladů řízení vzdává.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. července 2025
Vojtěch Šimíček
předseda senátu