10 Afs 512/2021- 35 - text
10 Afs 512/2021 - 36
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: StaniOn s. r. o., Kamenec 1685, Bystřice pod Hostýnem, zastoupená advokátem Mgr. Alešem Zapletalem, Masarykovo nám. 122, Hranice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2020, čj. 2481/20/5200 11431
711413, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, čj. 29 Af 19/2020 69,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] V této věci je sporná právní otázka, která se týká určení prekluzivní lhůty pro doměření daně z příjmů při uplatnění daňové ztráty. Konkrétně se jedná o výklad § 38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“).
[2] Mezi stranami panuje shoda, co se týče skutkového stavu. Žalobkyně (nyní stěžovatelka) uplatnila v daňovém přiznání k DPPO za období 2012/2013 daňovou ztrátu (1 927 273 Kč) vyměřenou za předchozí zdaňovací období 2011/2012. Po daňové kontrole DPPO 2011/2012 byla stěžovatelce dodatečně snížena daňová ztráta (o 76 902 Kč), stěžovatelka proto byla povinna podat dodatečné daňové přiznání k DPPO 2012/2013 ve lhůtě podle § 141 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, což neučinila, a to ani v prodloužené lhůtě. Stěžovatelce tak byla sdělena nová výše daně za období 2012/2013 ve výši 17 860 Kč (oproti původní 3 230 Kč). Daň byla zvýšena v důsledku pravomocného snížení ztráty z roku 2011/2012 uplatněné v roce 2012/2013. Dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 5. 2019 správce daně doměřil stěžovatelce DPPO za 2012/2013 vyšší o 14 630 Kč.
[3] Pro tuto věc je podstatné, že žalobkyně (nyní stěžovatelka) uplatnila ve zdaňovacím období 2012/2013 celou daňovou ztrátu vyměřenou za předchozí zdaňovací období. Po následné daňové kontrole byla daňová ztráta snížena, stěžovatelka však nepodala dodatečné daňové přiznání, a proto jí správce daně vyměřil daň dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 5. 2019. Proti němu se stěžovatelka neúspěšně bránila odvoláním a následně i žalobou, kterou krajský soud zamítl. Podle stěžovatelky byl dodatečný platební výměr vydán po uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně.
[4] Stěžovatelka nyní brojí proti zamítavému rozsudku krajského soudu kasační stížností podanou z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti připustila, že pravděpodobně svádí boj s větrnými mlýny (proti ustálené judikatuře NSS), přesto se s ohledem na skutečnost, že daňovou ztrátu vyčerpala hned v prvním roce, ptá: „Proč máme mít prekluzi osm let, když by stačily čtyři?“ Na hypotetickém příkladu „prázdné kontokorentní pokladny“ poukazuje na nesmyslnost výkladu, že i když je ztráta zcela vyčerpána, je možné ji teoreticky čerpat, a proto musí být po celou tuto teoretickou dobu prodloužena prekluze. Podle stěžovatelky je setrvalý výklad NSS protiústavní. Žalovaný považuje kasační námitky za nedůvodné. Svůj názor ve vyjádření podrobně rozvedl.
[5] Stěžovatelka odmítá přijmout ustálený názor zdejšího soudu na výklad § 38r odst. 2 ZDP. Doufá, že se na NSS najde odvážný senát, jenž se postaví dlouhodobě neměnné judikatuře.
[6] NSS se shodnou spornou otázkou zabýval již několikrát. Krajský soud ve svém rozsudku odkázal na relevantní judikaturu a přehledně se vypořádal s jednotlivými žalobními body. NSS již úvodem konstatuje, že nemá k odůvodnění napadeného rozsudku žádných výtek. NSS shledává kasační stížnost nedůvodnou.
[7] Desátý senát (stejně jako předešlé senáty NSS) nespatřuje důvod, proč se v této věci odchýlit od ustálené judikatury. Tento postup přitom nepovažuje za jakkoli zbabělý. Stěžovatelka totiž poněkud opomíjí základní smysl § 38r odst. 2 ZDP, jak NSS dále rozvede.
[8] Daňová ztráta je z pohledu daňového subjektu jistě příznivá v tom, že snižuje základ daně z příjmů, a tím i samotnou daň (§ 34 odst. 1 ZDP). Na druhou stranu prodlužuje prekluzivní lhůtu pro případnou kontrolu daně a její doměření. Ustanovení § 38r odst. 2 ZDP totiž obsahuje speciální pravidlo pro stanovení konce prekluzivní lhůty pro vyměření daně v případě daňové ztráty. Je zvláštním doplněním § 148 daňového řádu (viz rozsudek ze dne 2. 7. 2020, čj. 9 Afs 81/2020 40, č. 4056/2020, Sb. NSS, bod 32).
[9] Smyslem § 38r odst. 2 ZDP je vytvořit správci daně dostatečný čas pro zpětnou kontrolu období, ve kterém daňová ztráta vznikla, jakož i zpětnou kontrolu splnění podmínek pro její následné uplatnění (9 Afs 81/2020 40, bod 28). Pro počítání této lhůty není podstatné, zda daňový subjekt daňovou ztrátu skutečně uplatní, ale to, že ji uplatnit může (naposledy např. rozsudek ze dne 25. 11. 2022, čj. 10 Afs 453/2021 66, bod 16). Délka lhůty se váže ke skutečnosti, která je na jejím počátku, a není určena skutečnostmi, které mohou fakticky nastat teprve v jejím průběhu. Proto nelze, aby jednou rozběhlá prekluzivní lhůta podle § 38r odst. 2 ZDP byla zkrácena jen v důsledku právního jednání jedné ze stran právního vztahu. Ani „zrušení“ daňové ztráty resp. celkové snížení, tj. „na nulu“) v průběhu prekluzivní lhůty nemůže změnit okamžik, kdy prekluzivní lhůta končí (rozsudek ze dne 10. 8. 2021, čj. 10 Afs 3/2020 38, body 13 15, či 10 Afs 453/2021 66, body 15 17). Daňový subjekt přitom může své rozhodnutí o uplatnění daňové ztráty zpětně měnit v průběhu celé doby, kterou má pro její uplatnění k dispozici. Proto je jedině tato interpretace prekluzivní lhůty „logická, rozumná a ctí právní jistotu“ (rozsudek ze dne 7. 12. 2021, čj. 7 Afs 191/2021 35, bod 17).
[10] Stěžovatelčin výklad dotčeného ustanovení slovy „kde nic není, ani smrt nebere“ není případný. Z hlediska počítání lhůt „vyčerpání“ daňové ztráty nic nemění. Logika ustáleného postoje NSS vychází z popsaného smyslu § 38r odst. 2 ZDP, jakož i jeho konstrukce, jak ji zamýšlel zákonodárce. Záměrem zákonodárce totiž bylo stanovit podstatně delší prekluzivní lhůty, než je běžné (9 Afs 81/2020 40, bod 25). Na tyto závěry nemá vliv ani judikatura Ústavního soudu citovaná v kasační stížnosti.
[11] Lhůta ke stanovení daně v tomto případě uplynula nejdříve 1. 7. 2020; finanční orgány prekluzivní lhůtu nepřekročily. Kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, a proto ji NSS v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení jí nepřísluší. Žalovanému nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. ledna 2023
Ondřej Mrákota
předseda senátu