10 Ao 24/2021- 60 - text
10 Ao 24/2021 - 61
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatelky: D. L. P., zastoupené advokátkou JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., Balbínova 1093/27, Praha 2, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy ze dne 27. 10. 2021, čj. MZDR 15757/2020 61/MIN/KAN,
I. Návrh se odmítá pro zjevnou neopodstatněnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
84. Odpůrce neshledává zásah do navrhovatelčina práva na důstojnost, práva na svobodu pohybu a pobytu, ani zásah do jejího soukromí. [6] Na vyjádření odpůrce navrhovatelka reagovala replikou, v níž zpochybňuje vyhodnocení epidemické situace a fungování respirátorů. Dále opakuje svou původní argumentaci ohledně nepřiměřenosti napadeného opatření a zásahu do svých práv. [7] Návrh byl podán včas a osobou k tomu oprávněnou. NSS dále posuzoval, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh. [8] Podle § 13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid 19 (dále jen „pandemický zákon“) je li návrh zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne.
[9] NSS v minulosti podrobně vyložil, že odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný lze tehdy, pokud se soud již obdobnou věcí zabýval, rozhodl zamítavým rozsudkem a nehodlá se od tohoto právního názoru odchýlit. Jedná se o specifický režim soudního přezkumu podle pandemického zákona, jehož účelem je zrychlené a zjednodušené rozhodnutí o návrhu (usnesení NSS ze dne 18. 5. 2021, čj. 5 Ao 2/2021 52, body 10 až 13, ze dne 8. 7. 2021, čj. 7 Ao 19/2021 19, nebo ze dne 12. 11. 2021, čj. 8 Ao 27/2021 72). Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti v těchto věcech pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1482/21, ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1498/21, či ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2129/21). [10] V rozsudku ze dne 20. 10. 2021, čj. 2 Ao 7/2021 157, se NSS zabýval obdobnými námitkami, jako uplatnila navrhovatelka v této věci. Dospěl k závěru, že povinnost nošení respirátoru (stanovená tehdy mimořádným opatřením odpůrce čj. MZDR 15757/2020 56/MIN/KAN) je účinným, potřebným a přiměřeným nástrojem potlačování a předcházení epidemie onemocnění covid
19. Soud tehdy shledal, že mimořádné opatření zasahuje do práv jednotlivců v únosné míře a současně stanoví výjimky, které zajišťují, aby v individuálních případech nepůsobilo nepřiměřené zásahy (rozsudek čj. 2 Ao 7/2021 157, bod 78).
[11] Shodně lze odkázat na rozsudky NSS ze dne 27. 5. 2021, čj. 7 Ao 6/2021 112, body 34 39, a ze dne 11. 6. 2021, čj. 10 Ao 12/2021 81, body 53
54. Zde soud dospěl k závěru, že opatření ukládající povinnost zdravým osobám, které nejsou podezřelé z nákazy, nepřekračuje meze pravomocí odpůrce podle § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Nařízení nošení roušek či respirátorů k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění covid 19 je svou osobní působností, předmětem a účelem obdobné jako nařízení mimořádného očkování a preventivního podání jiných léčiv (profylaxe) podle § 69 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví. [12] Uložená povinnost ochrany dýchacích cest chrání zejména právo na život a právo na ochranu zdraví zranitelných členů společnosti ohrožených epidemií onemocnění covid
19. Dále má preventivně chránit práva osob, které by v případě zhoršení epidemické situace, přetížení zdravotního systému a následného zavedení intenzivnějších omezení základních práv byly kráceny na svých právech, zejména na svobodě pohybu, právu na vzdělání, právu na (včasnou) zdravotní péči (rozsudek čj. 2 Ao 7/2021 157, body 57 a 58). Povinnost nošení ochrany dýchacích cest uložená osobám s protilátkami, včetně osob očkovaných, rovněž obstála jako vhodný nástroj potlačování epidemie onemocnění covid 19 (rozsudek čj. 2 Ao 7/2021 157, bod 63). Očkování ani protilátky zcela nevylučují hrozbu nákazy touto nemocí ani její přenos (rozsudek čj. 2 Ao 7/2021 157, bod 76). NSS připomíná, že dokonalý nástroj ochrany proti onemocnění covid 19 neexistuje. Méně intenzivní a krátkodobá omezení některých základních práv, o nichž lze z rozumných důvodů mít za to, že brání zesílení epidemie, mohou být nezbytným nástrojem prevence před opakováním intenzivnějších zásahů. [13] Navrhovatelka namítá, že ji povinnost stanovená napadeným opatřením omezuje a působí jí zdravotní potíže, které jí ztěžují výkon zaměstnání. Napadené opatření (obdobně jako opatření čj. MZDR 15757/2020 56/MIN/KAN) obsahuje výjimku pro osoby, které nemohou mít ze závažných zdravotních důvodů nasazen respirátor [čl. I odst. 2. písm. hh) napadeného opatření]. Soud nezpochybňuje subjektivní obtíže, které navrhovatelka v důsledku nošení respirátoru pociťuje a které se mohou týkat i řady dalších osob s přidruženými zdravotními komplikacemi. Právě za tímto účelem však napadené opatření obsahuje výjimku pro případy, kdy potíže spojené s nošením respirátoru převáží nad ochranou, kterou poskytují. Lékař v individuálním případě posoudí, zda převažují rizika plynoucí z nákazy onemocněním covid 19 nebo negativní účinky nošení respirátorů. Proti postupu lékaře se lze bránit stížností u České lékařské komory či jinými zákonnými prostředky. Z návrhu nevyplývá, že by navrhovatelka této možnosti využila. [14] NSS nepřehlédl, že předmětem soudního přezkumu ve věci sp. zn. 2 Ao 7/2021 bylo opatření čj. MZDR 15757/2020 56/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření. Uvedené opatření však obsahuje podobně (téměř shodně) vyjádřenou povinnost jako nyní přezkoumávané mimořádné opatření, tedy povinnost nosit ochranu dýchacích cest ve vnitřních prostorách. Závěry přijaté ve věci sp. zn. 2 Ao 7/2021 jsou tedy přenositelné i na zde posuzované mimořádné opatření, tím spíše pak tehdy, pokud se od jeho vyhlášení epidemická situace zhoršila. NSS i v nyní projednávaném případě zdůrazňuje, že zvládnutí epidemie onemocnění covid 19 se neobejde bez solidarity a společenské odpovědnosti. [15] Podle NSS je na první pohled jednoznačné a nesporné, že neexistuje reálná možnost, aby soud zrušil napadené opatření na základě navrhovatelčina návrhu. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani to, že by navrhovatelka svá tvrzení doložila. NSS navíc poznamenává, že § 101b odst. 2 s. ř. s. brání tomu, aby navrhovatel rozšiřoval návrhové body v průběhu řízení. [16] NSS shledal návrh zjevně neopodstatněným, proto jej odmítl podle § 13 odst. 3 pandemického zákona. [17] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že návrh nebyl odmítnut bez jakéhokoli věcného posouzení, nebyl soud povinen vrátit již zaplacený soudní poplatek ve smyslu § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, nebo rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Ao 2/2021, sp. zn. 5 Ao 8/2021, sp. zn. 5 Ao 10/2021 či sp. zn. 7 Ao 19/2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. prosince 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu